ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1378.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1378/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 To 72/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 69/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 8 T 69/2015 , byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §226 písm. a) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha, škodu ve výši 34.977 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený M. N., trvale bytem B., K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 To 72/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v odsuzující části z podnětu podaných odvolání v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě, že
„dne 27. 7. 2014 v době kolem 17.45 hod. v restauraci S. P. na B. v B. v přítomnosti nejméně dalších pěti osob fyzicky napadl poškozeného M. N., když nejprve poté, co před ním poškozený odcházel do prostoru baru, se jej snažil zadržet, zde po prvotním žduchání několikrát udeřil poškozeného do rukou, hlavy a horní poloviny těla, vzájemně se drželi, kdy v důsledku tohoto jednání poškozený upadl na zem, přičemž si způsobil tzv. Maisonneuovu zlomeninu, tedy kombinovanou etážovou luxační zlomeninu v oblasti bérce a hlezna vpravo, se kterou byl poškozený od dne 27. 7. 2014 do 30. 7. 2014 hospitalizován ve Vojenské nemocnici v Brně, kde se podrobil operaci zlomeniny dolního konce bérce vpravo a jejímu zpevnění osteosyntetickým šroubem, po propuštění z nemocnice nosil poškozený sádrovou fixaci až do 9. 9. 2014, kdy mu byl operačně z kosti odstraněn fixační šroub, přičemž byl poškozený po dobu překračující 6 týdnů citelně omezen v obvyklém způsobu života, neboť noha byla bolestivá a fixovaná šroubem a sádrou, poškozený se mohl pohybovat pouze omezeně za pomoci berlí a následkem úrazu došlo k poklesu pracovní schopnosti u poškozeného,“
uznal vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha, škodu ve výši 50.622 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému M. N., trvale bytem B., K., nemajetkovou újmu ve výši 57.794,40 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený M. N. odkázán se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu a s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného jednání popsané ve skutkové větě nemůže být v příčinné souvislosti s újmou na zdraví, která poškozenému vznikla. Poškozený na zem neupadl v důsledku „prvotního žduchání“, ani v důsledku „několika úderů do rukou, hlavy a horní poloviny těla poškozeného“, ale – jak uvádí odvolací soud ve skutkové větě – v důsledku toho, že se obviněný s poškozeným vzájemně drželi. Obviněný namítl, že vzájemné držení rozhodně není jednáním, které by běžně vedlo k pádu jednoho z aktérů na zem, a už vůbec ne ke způsobení těžké újmy na zdraví. Jednání obviněného proto nemohlo být vedeno v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Subjektivní stránka trestného činu ve skutkové větě vyjádřena není. Takto popsaný skutek proto podle obviněného nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku obviněný namítl, že ve skutkové větě není vůbec zmínka o tom, že by jeho jednání bylo natolik intenzivní, že by ho nebylo možné označit za přestupek či za jednání beztrestné, ani že by jeho jednání u přítomných osob vzbudilo pohoršení. Popsané jednání tak nelze považovat za uvedený přečin. Obviněný dále namítl, že hodnocení provedených důkazů soudy je v rozporu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu a §125 odst. 1 trestního řádu, ale i s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na rozpor mezi výpovědí poškozeného a výpovědí znalce z oboru zdravotnictví totiž podle něj nebyl objektivizován mechanismus vzniku zranění poškozeného, resp. příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem poranění u poškozeného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 3 To 72/2016-324, zrušil a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitkám obviněného nelze přitakat. Skutková věta jednoznačně popisuje způsob, kterým obviněný napadl poškozeného, přičemž je v ní uvedeno, že poranění poškozený utrpěl „v důsledku tohoto jednání“. S poukazem na teorii podmínky státní zástupce uvedl, že pokud by obviněný poškozeného nenapadl, tak by k újmě na zdraví poškozeného nedošlo. Příčinný vztah je tudíž dán. Pokud podle skutkové věty obviněný poškozeného mj. držel, žďuchal a několikrát ho udeřil do rukou, hlavy a horní poloviny těla, pak musel vědět, že tímto způsobem může poškozenému způsobit újmu na zdraví a zároveň s tím musel být srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Stran kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví se státní zástupce domnívá, že obviněný sice jednal pouze z nedbalosti, avšak s ohledem na §17 písm. a) trestního zákoníku právě i nedbalost postačuje. Zlomeniny, třeba i komplikované, nejsou nějakým výjimečným následkem fyzických potyček, což měl a mohl vědět i obviněný. Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku státní zástupce uvedl, že výtržnost není definována „vzbuzením pohoršení“, jak se nesprávně domnívá obviněný, nýbrž jde o jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jednání obviněného je podle státního zástupce typickým případem výtržnosti. Jeho jednání současně nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. V předmětné věci nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolateli jde v podstatě jen o to, aby dosáhl jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů, potažmo aby prosadil svou vlastní verzi skutkového děje.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odkázat lze především na zevrubné části odůvodnění na stranách 9 až 11 rozsudku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Rozhodně nelze označit závěry soudů v napadených rozhodnutích za spekulativní a naplněné důvodnými pochybnostmi, jak uvádí obviněný v dovolání s poukazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tyto jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím toliko prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Míjely se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Pokud dovolatel dále ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku namítal, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem popsanými ve skutkové větě a že ve skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, nemohl mu dát dovolací soud za pravdu. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. V tomto ohledu je v projednávané věci zjevné, že by ke zranění poškozeného nedošlo, nebýt aktivního jednání obviněného vůči poškozenému v rámci fyzického konfliktu. Není tak rozhodné, zda bylo důsledkem kopnutí či jiného nepřímého působení. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněného a následkem (účinkem) na zdraví poškozeného byla naplněna. Ze skutkové věty ve spojení s odůvodněním soudního rozhodnutí lze usuzovat i na zavinění obviněného. Pokud se totiž obviněný pustil takovým způsobem (držení, žďuchání, údery do rukou, hlavy a horní poloviny těla) do fyzické potyčky s poškozeným, musel vědět, že mu může způsobit zranění, a musel být s takovým účinkem také srozuměn ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Z hlediska skutečně nastalé závažnosti zranění obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku].
Ohledně obecných námitek obviněného vztahujících se k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku lze uvést, že jeho jednání je možné hodnotit skutečně téměř jako typický případ výtržnosti, jak uvádí státní zástupce, kdy jeho fyzické napadení poškozeného v prostoru restaurace v odpoledních hodinách narušilo veřejný klid a pořádek a osvědčilo i jeho zjevně neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití. Vzhledem k intenzitě a průběhu útoku, místě, kde se odehrál, jakož i následku, k němuž čin dospěl, lze užitou právní kvalifikaci považovat za přiléhavou. Skutečnost, že ve skutkové větě není popsáno, zda jednání obviněného vzbudilo u přítomných pohoršení, na tom nic nemění, jelikož „vzbuzení pohoršení“ není znakem dané skutkové podstaty.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu