ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1383.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1383/2016 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná J. U. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 13 To 184/2016-121, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 20/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2016, č. j. 17 T 20/2016-101, byla obviněná J. U. uznána vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v době od 11:30 hodin do 11:40 hodin dne 22. 12. 2015, na krajnici pozemní komunikace v ulici H., vedle pozemku domu v obci M., okr. P.-z., nejprve verbálně velmi hrubými a vulgárními nadávkami napadla M. D., a poté ji napadla i fyzicky tak, že ji několikrát udeřila rukou sevřenou v pěst do zad, přičemž nedošlo ke zranění, které by poškozenou podstatným způsobem omezovalo v běžném způsobu života“. Za to byla obviněná podle §„358 odst. 2 tr. zákoníku“ odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozenou M. D., trvale bytem S., M., soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 13 To 184/2016-121, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněná se podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon se podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích, v nichž nabyl právní moci, napadla obviněná J. U. následně dovoláním . Odkázala v něm na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. s tím, že „soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly na základě nesprávného právního posouzení skutku založeného na nesprávném právním posouzení“.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) předně namítla, že v průběhu řízení nebylo zcela respektováno její právo na obhajobu. Soudům vytkla, že odmítly provést důkazy, které navrhovala na podporu svých tvrzení stran průběhu incidentu s poškozenou, a jednostranně vycházely pouze z důkazů předložených státním zástupcem, svědčících v její neprospěch. Skutkový stav věci byl následně zjištěn téměř výhradně právě na podkladě výpovědi poškozené, byť se jednalo o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“. Proces shromažďování a hodnocení důkazů tak odporoval zásadám trestního řízení zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a ústavnímu principu presumpce neviny. Mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními je proto dán tzv. extrémní nesoulad. Dovolatelka je navíc toho názoru, že ani jednání v soudy zjištěné podobě nemělo být vzhledem k jeho „nižší intenzitě“ právně posouzeno jako trestný čin, ale nejvýše jako přestupek. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v daném případě nerespektuje zásadu subsidiarity trestní represe upravenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 3. 2016, č. j. 17 T 20/2016-101, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 13 To 184/2016-121, zrušil a zprostil ji obžaloby.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 26. 8. 2016. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 5. 9. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze námitek uplatněných obviněnou se k nim věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání i za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněná J. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.).
Pokud jde o formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., lze předmětnému dovolání vytknout, že obviněná v něm neodkázala na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., a to ani v rámci jeho doplnění k výzvě samosoudkyně prvního stupně. Na straně druhé však není pochyb o tom, že dovolatelka uplatnila důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , když výslovně uvedla, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající „v nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněné nově uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedený výklad je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jeho obsah. Potud se obviněná podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zčásti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce dovolatelky, že v řízení nebylo vyhověno jejím návrhům na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, je namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je zapotřebí vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Zmíněná ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily.
Soud prvního stupně rozhodl o zmiňovaných důkazních návrzích obviněné (dovolatelky) v průběhu hlavního líčení dne 23. 3. 2016 (viz protokol na č. l. 93 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování nepřistoupil, pak dostatečně vyložil v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (viz str. 2 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu zaujal k dané procesní otázce stanovisko na str. 3 a 4 písemného vyhotovení napadeného rozsudku. K opomenutí důkazů soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo .
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědi poškozené M. D. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněné, podle níž poškozenou fyzicky nenapadla a ta si vše vymyslela, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Proč neměl o věrohodnosti poškozené a jí předložené verze skutkového děje pochybností, soud náležitě vyložil na str. 2 a 3 odůvodnění rozsudku. Odvolacímu soudu za tohoto stavu nelze vytýkat, jestliže po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, jak rovněž v souladu se zákonem rozvedl na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo byl dokonce výrazem nepřípustné soudní libovůle.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně pouze námitkou, že stíhaný skutek ani v soudy zjištěné podobě nedosáhl takové míry společenské škodlivosti, aby jej bylo nutno posuzovat podle trestního zákoníku (ultima ratio). Nejvyšší soud jí však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění .
Namítaný princip použití trestního práva jako krajního prostředku v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však při své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že tento princip nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Takovými okolnostmi však zjištěné jednání dovolatelky ani podle názoru Nejvyššího soudu charakterizováno nebylo . Naopak, z běžného rámce standardních přestupkových deliktů se vymklo do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Obviněná v jeho rámci kombinovala veřejně a hlasitě pronášené hrubé a vulgární nadávky s jedním z nejzávažnějších výtržnických projevů, a sice s opakovaným fyzickým útokem vůči tělesné integritě poškozené (tj. došlo k napadení i za použití násilí). Zjevně jí přitom bylo lhostejné, zda případně upoutá pozornost dalších osob, které tak postaví do role nedobrovolných diváků této odpudivé scény. Bez významu pak není ani zjištění soudů, že nešlo o spontánní reakci obviněné na nějakou bezprostředně předcházející provokaci ze strany poškozené, nýbrž o zcela neadekvátní způsob, jakým se rozhodla řešit vzájemné sousedské spory, když využila poměrně banální záminky k tomu, aby si s poškozenou tzv. „srovnala účty“.
Dovolání obviněné J. U. tedy bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů podle ustanovení §265b tr. ř., a v jeho z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu