ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1390.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1390/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Á., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 To 81/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 196/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 2. 2016 , sp. zn. 3 T 196/2015 , byl obviněný M. Á. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku [ad 1)] a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku [ad 2)]. Za to a za sbíhající se dílem dokonaný, dílem nedokonaný přečin krádeže ve stadiu pokusu podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2015, č. j. 10 T 139/2015-104, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2015, byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2015, č. j. 10 T 139/2015-104, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. P. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla oběma obviněným uložena povinnost na náhradu škody poškozenému J. N., trvale bytem K.-F., U., částku 5.000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený R. L., trvale bytem Š., N., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 3. 2016 , sp. zn. 4 To 81/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2015, č. j. 10 T 139/2015-104, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2015, podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to šroubováku o délce 25 cm s červenou rukojetí. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 10. 2015, č. j. 10 T 139/2015-104, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ve vztahu k dovolateli zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nesprávně rozhodly o právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem 1) jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, nebylo mu náležitě prokázáno naplnění úmyslu podle §4 trestního zákoníku u zločinu loupeže a neměl být vysloven výrok o výrazném trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že oba obvinění vyloučili použití násilí nebo použití intenzivní, důrazné násilné výhrůžky vůči poškozenému. Nebylo přitom prokázáno, že by dovolatel chytil poškozeného pod krkem. Sám poškozený uvedl, že nebylo užito násilí, nebyl nijak šacován ani prohledáván, neutrpěl žádné fyzické násilí ani zranění. Neusvědčil obviněné z žádné komunikace a domluvě o přepadení či loupeži. Slova, kterými bylo poškozenému vyhrožováno („neboj, bude to v pohodě“, „budeš v pohodě“) neobsahují vážně a cíleně míněnou výhrůžku nebo fyzickou újmu – násilí, které by poškozenému bezprostředně hrozilo. Na poškozeném tedy nebyla použita taková intenzita násilí nebo pohrůžky násilím, aby šlo jednoznačně hovořit o provedení loupeže ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku. Proto nedošlo k úmyslné trestné činnosti ve smyslu §4 trestního zákoníku ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu a zavinění ve vztahu ke skutku loupeže.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu napadená rozhodnutí zrušil a nově podle §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že projednávaný skutek právně kvalifikuje toliko jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a uloží mu za to trest nový, přiměřený a mírnější.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. Á. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Karviné netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Přesvědčivě vyložil, proč bezvadně zjištěný skutkový stav byl i bezchybně právně kvalifikován.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybnění skutkového stavu věci. Vlastním pohledem na zjištěný skutkový stav se domáhal u jednoho ze skutků odlišné právní kvalifikace. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud na tomto místě pouze podotýká, že obviněný z výpovědi poškozeného zjištěným výrokem a svým jednáním jednoznačně užil pohrůžku bezprostředním násilím, pokud se poškozený nepodvolí vůli obou spolupachatelů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu