ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1435.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1435/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2016, č. j. 1 To 24/2016-281, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 T 1/2016-243, byl obviněný D. C. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 19. 6. 2015 v době okolo 02:33 hod. v P. na ul. Š. v baru M. přistoupil k servírce L. G., která v té době seděla za barovým pultem, přiložil jí k obličeji kuchyňský nůž o délce 20 cm, natlačil ji na bar a řekl jí: „dej mi všechny peníze, co máš“, přitom jí způsobil nožem drobnou řeznou ránu o délce 5 mm mezi palcem a ukazovákem levé ruky, a potom, co L. G. vzala ze zásuvky 2 ks číšnických fleků s finanční hotovostí 30.466 Kč a položila je před něj, tyto vzal, dále vzal z baru dvě krabičky cigaret Marlboro, z baru pultu mobilní telefon zn. Samsung na dvě SIM s kreditem celkem 200 Kč, patřící L. G., následně řekl L. G.:“lehni si na zem, napočítej do 100 a pak teprve vstávej“, a z baru odešel, když z mobilního telefonu vyndal baterii a odhodil ho před barem, a tímto svým jednáním způsobil škodu majiteli baru M. M. R., se sídlem R., ve výši 31.617 Kč a poškozené L. G. škodu ve výši 1.200 Kč, přičemž v důsledku jednání obžalovaného došlo u poškozené L. G. k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která přetrvávala u poškozené nejméně do 24. 11. 2015“. Za to a dále za sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 T 92/2015-125, byl obviněný podle 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 T 92/2015-125, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. R., bytem R., částku 3.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 5. 2016, č. j. 1 To 24/2016-281, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. C. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že právní závěr soudů o naplnění kvalifikačního znaku způsobení těžké újmy na zdraví poškozené podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemá oporu v provedených důkazech. Soud prvního stupně podle jeho názoru nevěnoval dostatečnou pozornost zjištění, zda byl inkriminovaný skutek jedinou či primární příčinou, od níž se odvíjela psychická porucha u poškozené, nebo byla zapříčiněna i dalšími faktory, konkrétně smrtí jejího otce, k níž došlo 14 dní po loupežném přepadení baru. Sám znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Peter Bobovník při výslechu u hlavního líčení připustil, že tato událost se u poškozené mohla na vzniku zjištěné posttraumatické stresové poruchy spolupodílet. Jestliže však znalecký posudek zpracovával cca 5 měsíců poté, nemohl spolehlivě a objektivně určit, co stálo u zrodu těžké újmy na zdraví poškozené. Odhlédnout přitom podle dovolatele nelze ani od skutečnosti, že poškozená nevyhledala v mezidobí odbornou lékařskou pomoc a v minulosti se dokonce psychiatricky léčila pro deprese. Závěry opatřeného znaleckého posudku pak nemohly být objektivní už s ohledem na to, že MUDr. Bobovník při jeho zpracování vycházel z predikce, že poškozená v důsledku projednávaného skutku musela změnit dosavadní způsob života a zejména opustit zaměstnání barmanky. Potud však její jednotlivé výpovědi vykazovaly v průběhu řízení značné rozpory, když nejprve v rámci výslechu před policejním orgánem v přípravném řízení tvrdila, že přestala sloužit noční směny, aby následně u hlavního líčení před soudem připustila, že po svém přepadení jednou noční směnu sloužila, resp. noční směny slouží jenom minimálně a za účasti svého přítele. V tomto směru je tedy její výpověď nekonzistentní a nevěrohodná. Jestliže se znalec při zpracování posudku opíral o subjektivní pocity, jak je vylíčila sama poškozená a které „neměly provázanost na další objektivně zjištěný důkazní materiál“, pak bylo podle dovolatele namístě skutkové závěry objektivizovat se zaměřením na spolehlivé zjištění toho, zda mezi jeho jednáním a případně zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchou u poškozené existovala příčinná souvislost (minimálně dalším znaleckým posudkem). Jestliže se tak nestalo, skutkový stav nebyl náležitě zjištěn a tím došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces dle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 3. 2016, č. j. 28 T 1/2016-243, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2016, č. j. 1 To 24/2016-281, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitkám obviněného předně uvedla, že po obsahové stránce jsou prakticky identické s těmi, které uplatnil již v řádném opravném prostředku. Navíc se podle jejího názoru jedná o výtky procesního charakteru, které pod uplatněný hmotněprávní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Obviněný jimi totiž zpochybňuje správnost skutkových závěrů, jež byly podkladem pro následné právní posouzení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b ) tr. zákoníku. Ty nahrazuje svými vlastními skutkovými východisky, jež mají odůvodňovat právní kvalifikaci pouze podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění soudu prvního stupně však státní zástupkyně pokládá za správná, mající oporu v řádném hodnocení provedených důkazů. S obhajobou obviněného, prezentovanou i v podaném dovolání, se podle ní důsledně a způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti vypořádal i soud druhého stupně. Proto na jejich závěry, obsažené v napadených rozhodnutích, plně odkázala.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci učinil jiné rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný D. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel sice soudům formálně vytkl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ovšem obecně hmotněprávní námitku, podle níž v daném případě nebyl naplněn kvalifikační znak v podobě způsobení těžké újmy na zdraví poškozené a jeho jednání tak mělo být podřazeno pouze pod základní skutkovou podstatu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, opřel výlučně o výtky zaměřené vůči rozsahu provedených důkazů a vůči způsobu, jakým je soudy hodnotily. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, podle nichž poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchu trvající nejméně 5 měsíců v důsledku loupežného přepadení, jehož se na ní dopustil. Teprve v návaznosti na tom pak dovolatel namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí poškozené a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petera Bobovníka spolu s jeho vyjádřením v rámci výslechu v hlavním líčení. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o zveličení důsledků jeho jednání na psychický stav poškozené, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (k tomu srov. odůvodnění rozsudku na str. 5). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 5 a 6 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele, že v řízení nebylo vyhověno jeho opakovanému návrhu na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek za účelem dalšího objasňování příčiny vzniku těžké újmy na zdraví u poškozené, je namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily .
Soud prvního stupně rozhodl o zmiňovaném důkazním návrhu obviněného (dovolatele) v průběhu hlavního líčení dne 7. 3. 2016 (viz protokol na č. l. 235 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Vytknout mu lze tolik, že důvody, pro které k doplnění dokazování nepřistoupil, nevyložil i v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí ve věci. Podrobné a ústavně konformní stanovisko k dané procesní otázce nicméně zaujal v rámci provedeného přezkumu na str. 5 a 6 písemného vyhotovení napadeného usnesení odvolací soud. K opomenutí důkazu soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného D. C. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu