ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1479.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1479/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 104/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015, č. j. 4 T 104/2013-308, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že „požádal M. Š., již pravomocně odsouzenou, o uplatnění fiktivní pojistné události u České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 63998530, tak že by M. Š. na pojišťovnu nahlásila dopravní nehodu vozidel Renault Kangoo, a Renault Megane, a účastníky dopravní nehody by byla M. Š. společně s další osobou, kdy M. Š. s tím souhlasila a jako druhého účastníka nehody nahlásila D. P., následně dne 17. 2. 2009 M. Š. telefonicky nahlásila na Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., Vienna Insurance Group, že dne 16. 2. 2009 měla dopravní nehodu se svým vozidlem Renault Megane s vozidlem J. K. Renault Kangoo, které řídil D. P., ačkoliv D. P. uvedené vozidlo nikdy neřídil, a společně pak obvinění J. K. a M. Š. poskytli nepravdivé podklady pro vyřízení pojistné události, na základě kterých Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., vyplatila obviněnému J. K. částku ve výši 35.750 Kč“. Za to byl obviněný podle §210 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenou M. Š., zaplatil poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, na náhradě škody částku 35.750 Kč.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. shora citované rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci nově rozhodl tak, že obviněného na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně (viz shora) uznal vinným pouze přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku , za který ho podle §210 odst. 1 tr. zákoníku znovu odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud obviněnému uložil také povinnost zaplatit společně a nerozdílně s pravomocně odsouzenou M. Š. na náhradě škody České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, částku 35.750 Kč.
Proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. K. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně deklaroval, že proti soudy zjištěnému skutkovému stavu ničeho nenamítá. Následně však uvedl, že skutková zjištění nelze podřadit pod zákonné znaky přečinu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, neboť z provedených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že se jej nedopustil, ale že se stal sám obětí podvodného jednání ze strany M. Š. a D. P. Dovolatel setrval na tom, že pojistnou událost vyřizoval s pojišťovnou jako vlastník jednoho z havarovaných vozidel v dobré víře, že nehoda se stala tak, jak mu řekla spoluobviněná. Nebylo prokázáno, že by něco věděl o jejím skutečném průběhu. Soud zde ovšem nesprávně vycházel pouze z výpovědi M. Š., a to bez ohledu na obsah výpovědi svědkyně K. Č., která potvrdila, že klíče od vozidla předávala M. Š. právě ona a v době, kdy vůz byl pojízdný a nepoškozený. Svědkyně potvrdila rovněž to, že dovolatel komunikoval s pojišťovnou ze své kanceláře. Z uskutečněného podvodu neměl žádný majetkový prospěch, kdy náhradu škody nakonec požadoval po odsouzené Š. a svědku P.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 7 To 187/2015-338, a dále rozhodl, že „věc se vrací soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 6. 2016. Přípisem doručeným soudu dne 8. 7. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání předně nevyplývá, na základě čeho se obviněný domnívá, že rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z výše uvedených vad. Podstatnější však je, že vzniklý procesní stav mu relevantní uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani neumožňoval , pokud Krajský soud v Ústí nad Labem jeho řádný opravný prostředek nezamítl ani neodmítl, ale naopak z jeho podnětu v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci rozhodl sám rozsudkem novým.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel (§23 odst. 1 tr. zákoníku) s již odsouzenou M. Š., ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci – jakkoli tvrdil opak – opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů stran jeho aktivního podílu na projednávané trestné činnosti. Teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., předně nelze vyvozovat, že by tento soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o nevěrohodnosti výpovědí spoluobviněné M. Š. a svědka D. P., kteří jej sami měli podvést, resp. zneužít k pojistnému podvodu jeho osoby, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz část odůvodnění rozsudku na str. 6 a 7 shora). Mimo jiné s prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž navázal vlastní právní kvalifikací, neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru na stranách 4 až 7 shora písemného vyhotovení napadeného rozsudku odůvodnil v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou podřaditelné pod použité dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu