ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1618.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1618/2016-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 4 To 766/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 88/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 8 T 88/2014, byl obviněný M. V. uznán vinným ze spáchání
I. pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného (v bodě 1-9, 11-13 a 14), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (v době 10 a 14), dílem samostatně (v bodě 1, 10, 14 a 15) a dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodě 2-9, 11-13), pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně (v bodě 1, 10, 14, 15) a dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodě 2-9, 11-13), přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (v bodě 1),
II. pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (v době 22), dílem samostatně (v bodě 16, 17, 23-28) a dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (v bodě 22), pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 16-17, 22-28), pokračujícího přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (v bodě 20-21, 25, 28).
Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, byl podle §205 odst. 4 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí označených v rozsudku, podle §70 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku pak trest propadnutí dalších věcí. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu čtyř let. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. P., R. L., M. D. a J. V.
Podle §228 odst. 1 byla obviněnému M. V. uložena povinnost uhradit poškozeným náhradu škody, částečně společně a nerozdílně s dalšími obviněnými. Část poškozených byla podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ohledně dalších skutků byl obviněný podle §226 písm. c) trestního řádu a §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, přičemž poškození byli podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 4 To 766/2015 , jímž
podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině v části II/16-17, 20-28, jímž byl obviněný uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícím přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve výroku o trestu tohoto obviněného a specifikovaných výrocích o náhradě škody, a
podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (v době 3-8, původně skutky 22, 24-28), dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 3-8, původně skutky 22, 24-28), pokračujícího přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (v bodě 1-2, 5, 8, původně skutky 20-21, 25, 28),
a odsoudil jej za to a za sbíhající se pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věcí označených v rozsudku, podle §70 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního zákoníku pak trest propadnutí dalších věcí. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu čtyř let. Podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 7 T 22/2015-144, který nabyl právní moci dne 10. 8. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených.
Podle §259 odst. 1 trestního řádu věc pro skutky původně pod body 16, 17 a 23 vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že trest za spáchané trestné činy mu měl být ukládán i s ohledem na trest uložený mu Zemských soudem v Linci pod sp. zn. 23 Hv 186/11 t ze dne 21. 2. 2012, a to pro zločin těžké výdělečné krádeže vloupáním podle rakouského trestního zákoníku, jelikož rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 T 2/2012 ze dne 18. 12. 2012 došlo k uznání tohoto rozsudku ve smyslu §451 a násl. trestního řádu. Podle názoru dovolatele se tak již jedná o rozsudek Českého soudu, ve kterém je cizozemské rozhodnutí uznáno jako celek, přičemž trest, který je v něm uložen, se přemění na trest, který by mohl být uložen za skutek, který je předmětem rozhodnutí, pokud by o tomto skutku bylo rozhodováno v České republice. Jestliže se pak jedná o řádný rozsudek soudu České republiky, měl by být použit při ukládání trestu §45 odst. 1 trestního zákoníku či §43 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud nebylo přihlédnuto k uvedenému rozsudku, byl poškozen nejen v délce uloženého trestu, ale i v jeho výkonu. Obviněný dále namítl, že výše škody u jednotlivých dílčích útoků nebyla zjištěna nezpochybnitelným způsobem, když soud vycházel z výše škody určené poškozenými a z výpovědí dalších obviněných, nikoliv z příslušných dokladů o nabytí zboží či skladovém pohybu. Ve věci byl sice vypracován znalecký posudek, ale znalkyně vycházela z nedostatečných či sporných dokladů, aniž by je jakkoli hodnotila.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 766/2015 ze dne 22. 4. 2016 a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky, kterými dovolatel zpochybňuje výši způsobené škody u některých dílčích útoků, formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Těmito námitkami dovolatel nevytýká nesprávnou aplikaci §137 trestního zákoníku, příp. §138 trestního zákoníku, pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy při stanovení výše škody a vytýká nedostatečný rozsah dokazování. Tyto námitky nejsou podle státního zástupce způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky směřující proti výroku o trestu jsou sice relevantní, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné. Podle §45 odst. 4 trestního zákoníku se ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu neužije, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Obdobně je v §43 odst. 4 trestního zákoníku ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku jiného členského státu Evropské unie výslovně vyloučena aplikace ustanovení o souhrnném trestu.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídala argumentace obviněného směřující proti výši způsobené škody. Obviněný soudům vytýkal, že škoda nebyla zjištěna nezpochybnitelným způsobem, čímž pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů – výpovědích poškozených, předložených dokladů a znaleckého posudku. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Pokud obviněný dále namítal, že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k trestu uloženému mu Zemských soudem v Linci a že mu měl být v návaznosti na něj uložen trest podle §43 odst. 1 trestního zákoníku nebo §45 odst. 1 trestního zákoníku, pak se sice jedná o námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní, ovšem zcela neopodstatněné. Podle §43 odst. 4 trestního zákoníku totiž mj. platí, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Obdobně se podle §45 odst. 4 trestního zákoníku neužije ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie. Jde o projev zásady, že soudy České republiky nemohou zasahovat do jurisdikce jiných států, byť jde o členské státy Evropské unie, a nemohou jakkoli rušit či modifikovat rozhodnutí jejich soudů. Nic na tom nemění ani skutečnost, že uvedený rozsudek rakouského soudu byl uznán Krajským soudem v Hradci Králové ve smyslu §449 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ani po zapsání údajů o odsouzení soudem cizího státu do evidence Rejstříku trestů nedošlo ke změně zásadního faktu, že odsuzující rozsudek nebyl vydán soudem České republiky, takže nelze ve vztahu k takovému odsouzení ukládat souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 trestního zákoníku nebo společný trest podle §45 trestního zákoníku, neboť ho nelze jako rozhodnutí cizího státu zrušit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu