ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1695.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1695/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná D. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 17/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 2 T 7/2015, v trestní věci obviněných R. P., D. K., L. K., S. H., A. F. a R. Č. byla obviněná D. K. na skutkovém základě popsaném v bodech ad 1/, 2/ a 11/ výroku o vině uznána vinnou pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, v bodech ad 1/ a 2/ též podle odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 2/. Její trestná činnost podle výroku o vině spočívala v tom, že
ad 1/ společně s obviněnými R. P. a S. H. „dne 7. 7. 2014 v době od 16.41 hod. do 16.46 hod. v P., ul. P., společně vstoupili do trafiky, kde zatímco obž. S. H. s obž. D. K. odvedly pozornost obsluhy dotazy na zboží, obž. R. P. nepozorovaně odcizil ze stojanu 10 krabiček cigaret zn. Ronson v celkové hodnotě 740 Kč, 10 krabiček cigaret zn. Chesterfield v celkové hodnotě 700 Kč, 10 krabiček cigaret zn. Lucky Strike AF v celkové hodnotě 720 Kč, 10 krabiček cigaret zn. Viceroy v celkové hodnotě 720 Kč, 10 krabiček cigaret West Dual v celkové hodnotě 730 Kč, 10 krabiček cigaret zn. Marlboro Gold v celkové hodnotě 900 Kč, 10 krabiček cigaret zn. Camel v celkové hodnotě 830 Kč, čímž způsobili poškozenému majiteli trafiky pošk. P. B., škodu v celkové výši 5.340 Kč,
ad 2/ společně s obviněnými R. P. a R. Č. „dne 26. 7. 2014 v 0.26 hod. v P., ul. D. v baru Merkur odvedli pozornost poškozeného J. M., nejdříve hlučným chováním, tancem a poté předstíranou hádkou, přičemž mu v nestřeženém okamžiku obž. R. P. odcizil jeho armádní batoh černé barvy v hodnotě 600 Kč, který měl uložený u barové židle, na které v tu chvíli seděl, kdy tento obsahoval peněženku hnědé barvy v hodnotě 100 Kč s finanční hotovostí ve výši 1.000 Kč, platební kartou, vydanou Komerční bankou, a. s., na jméno poškozeného, občanským průkazem a OpenCard, vše vydáno na jméno poškozeného, a mikinu zn. Lonsdale modré barvy nezjištěné hodnoty, přičemž obž. R. Č. jednání obž. R. P. kryl svým tělem a obž. D. K. společně s dosud neztotožněnou ženou monitorovala okolí, aby nebyli zpozorováni ostatními hosty, a poté všichni společně bar opustili, čímž způsobili poškozenému J. M., škodu v celkové výši 2.700 Kč,
ad 11/ společně s R. P. „dne 14. 12. 2014 v době od 14.40 do 14.50 hod. v P., N. v prodejně NEXT Z. A., společně s obž. R. P., odcizili z volného prodeje vystavené zboží, a to červený dívčí kabátek Next v hodnotě 1.119 Kč, dívčí kabátek bílo zlatý Next v hodnotě 1.199 Kč, dívčí růžovou semišovou vestu Next v hodnotě 629 Kč, chlapeckou kostkovanou košili modrozelenou Next v hodnotě 399 Kč, sadu tří dívčích triček Next v celkové hodnotě 359 Kč, dívčí šedý kabátek Next v hodnotě 1.299 Kč, dětské tričko s motivem vánočního skřítka se zelenou čepičkou Next v celkové hodnotě 399 Kč, dívčí bílou mikinu s motivem pejsků Next v hodnotě 489 Kč, dívčí zimní modrou bundu Next s kožíškem v hodnotě 1.299 Kč, dívčí růžové šaty s puntíky Next v hodnotě 299 Kč, dívčí mikinu s motivem sněhuláka Next v hodnotě 489 Kč a 2 ks dětských oranžových kalhot Next vel. 3-6 měsíců a 6-9 měsíců v celkové hodnotě 598 Kč, kdy vše uložili do nákupní tašky Next bez hodnoty a obž. R. P. s touto taškou z prodejny odešel, následně byl zadržen Policií, poškozené společnosti NEXT PK, s. r. o., IČ: 28230922, se sídlem Rohanské nábřeží 671, Praha 8, způsobili škodu v celkové výši 8.577 Kč,
a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 31 T 124/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 44 To 184/2013, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Za to byla obviněná D. K. podle §234 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost, aby zaplatila na náhradě škody: společně a nerozdílně s obviněnými R. P. a S. H. poškozenému P. B. částku 5.340 Kč a společně a nerozdílně s R. P. a R. Č. poškozenému J. M. částku 1.700 Kč. Poškozeného J. M. pak soud podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné D. K. a dále o odvoláních spoluobviněných R. P. a A. F. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 17/2016, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu i pravomocné výroky z rozsudku soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.), týkající se její osoby, napadla obviněná D. K. následně dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) poukázala na to, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jejího jednání, jsou nejasná a neúplná. V prvé řadě namítla, že provedeným dokazováním nebyla její vina prokázána „nade vší pochybnost“. K bodu ad 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně konkrétně uvedla, že soud dovodil její vinu na základě výpovědi spoluobviněného R. P. učiněné v přípravném řízení, který navíc později u hlavního líčení tvrdil, že ho k doznání přinutila policie. Sama se od počátku hájila tím, že spoluobviněnou S. H. potkala v trafice náhodou. Kamerový záznam, o který se soudy opíraly při hodnocení důkazů a z nějž bylo dovozováno její „nápadné“ chování, žádné takové její počínání nezachycuje. Objektivní důkaz o průběhu skutku a o tom, že odváděla pozornost obsluhy, aby mohl být spáchán trestný čin, tedy chybí. Ze záznamu není zřejmé, že by právě v době její přítomnosti v trafice došlo ke krádeži cigaret. Ty mohl odcizit kdokoli jiný a jindy. Domnělý pachatel R. P. přitom na nahrávce vůbec není zachycen. Popis dovolatelky v odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zkreslený a trestná činnost obviněných jako organizované skupiny zde byla v rozporu se zásadou in dubio pro reo pouze presumována. Soudy podle dovolatelky měly přistoupit i k výslechu svědkyně P. D., která byla na místě činu přítomna a tudíž mohla osvětlit, co se tam v rozhodné době opravdu odehrálo; zejména pak, jestli dovolatelka byla smluvena se S. H. a jestli se obě chovaly podezřele, nebo zda něco nakupovaly či nikoli apod. Stran skutku ad 2/ dovolatelka zopakovala, že pokud došlo v baru k odcizení nějakého batohu, nevěděla o něm. Celý večer tam byla se svým otcem, střídavě tančila a hovořila s dalšími lidmi. S poškozeným se však sama nebavila. Pouze viděla své známé, jak s ním hovoří, tak se k nim chtěla přidat. Ani v případě krádeže popsané pod bodem ad 11/ dovolatelka nevěděla o úmyslu spoluobviněného R. P. spáchat trestný čin. To konečně vyplývá i z výpovědi jmenovaného. Žádná jejich domluva ani společné jednání z nekvalitního kamerového záznamu nevyplývají. Podle dovolatelky zároveň nic nenasvědčuje ani tomu, že by v uvedených případech jednala jako členka organizované skupiny. Potud je právní posouzení jejího jednání zcela nesprávné a v důsledku toho jí byl uložen i trest „mimo rámec zákonné trestní sazby“. Dovolatelka závěrem znovu zopakovala, že se na žádné z krádeží aktivně nepodílela. O jejich páchání nic nevěděla a ani vědět nechtěla. Měla totiž na paměti, že je podmíněně odsouzena a má nezletilého syna, o kterého se musí starat.
Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 5 To 17/2016, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 2 T 7/2015, zrušil a věc „vrátil“ k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 11. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná D. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální i obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na obsahová východiska rozvedená v předcházejících odstavcích lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace dovolatelky, podle níž důkazy, provedené navíc v nedostatečném rozsahu, soudy interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě, a v důsledku toho následně dospěly k chybnému závěru o její (spolu)vině trestnou činností popsanou pod body ad 1/, 2/ a 11/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení – při prosazování vlastních skutkových verzí, podle nichž ani v jediném případě nic nevěděla o úmyslu spoluobviněného R. P. spáchat majetkový trestný čin a neměla s tím nic společného – pak na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jejího jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce obviněné vůči rozsahu dokazování, resp. neprovedení výslechu svědkyně P. D., je nutno zdůraznit, že obecný soud není vázán žádnou zákonnou normou, jež by stanovila pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti či relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Je ponecháno na jeho uvážení, které důkazy je třeba v řízení provést a zda je případně nezbytné či účelné dosavadní stav dokazování doplnit, a to popřípadě i k návrhům procesních stran. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93). Z hlediska práva na spravedlivý proces však jeho rozhodnutí musí také v tomto ohledu respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Řízení před soudem v žádném směru nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – takový postup náležitě vysvětlit. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.).
Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a rozhodnout o nich . To znamená, že jeho rozhodnutí také v tomto směru musí respektovat požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Zmíněná ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily.
Soud prvního stupně rozhodl o důkazních návrzích obviněné (dovolatelky) v průběhu hlavního líčení dne 11. 12. 2015, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 1314 a násl. předloženého spisu). Důvody, pro které k doplnění dokazování nepřistoupil, pak dostatečně vyložil v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (viz str. 19 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu zaujal k dané procesní otázce stanovisko na str. 4 a 5 písemného vyhotovení napadeného usnesení. K opomenutí důkazů soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněné (dovolatelky) uplatňovanou od počátku trestního řízení nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud podrobně a přesvědčivě vyložil, proč neměl o její vině žádných pochybností (viz str. 19 dole až 25 shora odůvodnění rozsudku). Odvolacímu soudu za tohoto stavu nelze vytýkat, jestliže po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, jak rovněž v souladu se zákonem (§134 odst. 2 tr. ř.) rozvedl na str. 6 a 7 napadeného usnesení. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nedostatečně nebo povrchně, či byl dokonce výrazem nepřípustné soudní libovůle.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně pouze námitkou směřující vůči právnímu posouzení jejího jednání, popsaného v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako jednání člena organizované skupiny (§205 odst. 4 písm. a/ tr. zákoníku, resp. §234 odst. 4 písm. a/ tr. zákoníku). Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění .
Nutno podotknout, že obviněná tuto „vadu“ namítala již v rámci svého řádného opravného prostředku. Vrchní soud v Praze se s danou otázkou důsledně vypořádal na str. 7 dole a 8 odůvodnění svého usnesení, a to úvahami plně respektujícími vymezení pojmu organizované skupiny jak obecně uznávanou právní naukou (k tomu srov. např. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. – obecná část, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 567 - 569), tak i stávající soudní judikaturou (k tomu srov. vedle soudem citovaných rozhodnutí publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/1976-II a R 45/1986, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 11 Tdo 113/2008-I, nebo ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 313/2014). V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že obvinění, kteří s úmyslem spáchat trestný čin po vzájemné domluvě a při rozdělení úloh spolupracovali při krádežích tak, že jedni odlákali pozornost poškozených, zatímco další odcizovali jejich věci, jednali jako členové organizované skupiny. Taková kooperace tří trestně odpovědných osob, na níž se vědomě podílela i dovolatelka, vyplývá i z popisu shora zmíněných skutků v projednávané trestní věci.
Námitku obviněné směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze .
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Konkrétně se jedná o pochybení v právním závěru o tom, zda u obviněného byly nebo nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, případně společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Takovou vadu však dovolatelka napadenému rozsudku nevytkla.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a to pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolatelka sice namítla, že jí byl uložen trest „mimo rámec zákonné trestní sazby“, ovšem učinila tak pouze v návaznosti na výhrady vůči právnímu posouzení jejího jednání. Své dovolání tak ve skutečnosti neopřela o žádné argumenty, které by byly relevantní alespoň z hlediska posledně citovaného zákonného důvodu. Jako obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že byla právem uznána vinnou mimo jiné zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a byla tak ohrožena trestem odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Jestliže jí soud uložil tento trest na samé spodní hranici uvedené trestní sazby, navíc jako úhrnný za dva sbíhající se trestné činy, zvolil zákonný postih (sankci) jak pokud jde o druh, tak i výměru.
Protože dovolání obviněné D. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů podle ustanovení §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu