ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.218.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 218/2016 -49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného C. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 50/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 5/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 50/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 T 5/2013 , byl obviněný C. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v P. dne 12. 6. 2012 kolem 09.10 hodin společně s odsouzeným D. Š., vstoupili do prodejny Hodinářství – J. H. v S. ulici v úmyslu odcizit šperky a finanční hotovost a za tímto účelem si před vstupem do prodejny zamaskovali obličej kuklou a kapucou a odsouzený D. Š. si do ruky vzal blíže nezjištěnou pistoli, nejspíše plynovou repliku střelné pistole zn. Beretta, po vstupu do prodejny vyzval obžalovaný C. K. zákazníky přítomné v prodejně, a to A. B., a J. B., aby si lehli na zem, a hlídal je, zatímco odsouzený D. Š. namířil na prodavačku J. B., pistoli s tím, že se jedná o přepadení, poté přeskočil prodejní pult, vypáčil zásuvku se zlatými šperky umístěnou pod pultem a když se mu podařilo vypáčit druhou zásuvku, chytil J. B. za vlasy a požadoval po ní, aby zásuvku odemkla, přičemž pro zdůraznění svého požadavku vystřelil z pistole a poté do přinesené tašky uložil zlaté šperky, z pokladny vzal finanční hotovost a dále zlaté šperky z vitríny v okně, poté prudce o zem mrštil mobilním telefonem, který byl v prodejně, čímž došlo k jeho rozbití a následně obžalovaný K. s odsouzeným Š. z prodejny utekli i s odcizenými věcmi zahrnujícími finanční hotovost ve výši 2.800 Kč, zlaté prsteny, přívěsky, náušnice, mince, náramky a řetízky v celkové hodnotě 1.295.390 Kč a 21 kazet a plat na šperky v celkové hodnotě 3.400 Kč, přičemž uvedeným jednáním způsobili majiteli prodejny J. H., škodu na odcizených věcech, včetně finanční hotovosti, v celkové výši 1.301.590 Kč a zničením mobilního telefonu a poškozením zásuvky pultu škodu v celkové výši 700 Kč“ .
Za to byl podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 1 T 37/2012, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně s odsouzeným D. Š., zaplatit poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, na náhradě škody částku ve výši 683.038 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem sady 5. května 59, na náhradě škody částku ve výši 2.291 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 16. 3. 2013 do 30. 6. 2013 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů až do zaplacení, a poškozenému J. H., bytem P., R., na náhradě škody částku ve výši 619.252 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, sady 5. května 59, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 50/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 8. 2. 2013, sp. zn. 2 KZV 35/2012, pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného C. K., v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. V úvodu podrobně popsal předchozí průběh řízení s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu je již v pořadí pátým zrušujícím rozhodnutím, kdy v předchozích případech byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím odvolací soud obviněného obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu v plném rozsahu zprostil, a to aniž by provedl jakýkoli nový, pro skutková zjištění zásadní důkaz, potažmo aniž by znovu provedl některé, pro skutková zjištění podstatné důkazy, čímž postupoval v rozporu s pravidly vymezenými v §259 odst. 3 trestního řádu a §263 odst. 7 trestního řádu. Zprošťující výrok svého rozsudku tedy odvolací soud formuloval v situaci, kdy soudem prvního stupně provedené důkazy posoudil zásadně odlišně, veškeré již provedené důkazy pouze přehodnotil, přičemž poté dospěl k odlišným skutkovým zjištěním stran pachatelství obviněného, než k těm, na jejichž základě vyslovil Krajský soud v Plzni výrok o vině. Svým pochybením odvolací soud podle dovolatele založil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve smyslu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. Na tom podle dovolatele nic nemění skutečnost, že odvolací soud poukázal na neúplnost dokazování provedeného nalézacím soudem, který v rozporu s §264 odst. 1 trestního řádu nerespektoval jeho závazný pokyn a neprovedl jím uloženou rekonstrukci. Za daného stavu věci šlo totiž o v podstatě nadbytečný úkon, který by nemohl přispět k objasnění věci. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu dovolatel namítl, že odvolací soud opomenul ve zprošťujícím rozsudku rozhodnout o náhradě škody. Skutečnost sice napravil, když dne 15. 9. 2015 usnesením podle §259 odst. 2 trestního řádu per analogiam doplnil své rozhodnutí o výrok o náhradě škody, jeho postup však nemá oporu v zákoně, a proto nelze citovanému usnesení přiznat žádné právní účinky. Dovoláním napadený rozsudek tak trpí vadou v podobě absence výroku o náhradě škody.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 50/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že z dosavadního průběhu trestního řízení je patrný zájem o jeho odsouzení tzv. za každou cenu. Dovoláním napadený rozsudek podle něj představuje toliko logické vyústění jeho snahy o očištění své osoby od vzneseného obvinění. Za klíčový závěr napadeného rozsudku považuje výtku, že nalézací soud se sám připravil o možnost provést další důkaz v podobě rekonstrukce. Odvolací soud pouze důsledně uplatnil zásadu „in dubio pro reo“.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zcela nedůvodné zamítl.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Právě existencí extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci dovolatel argumentoval, jeho námitky tak lze ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání o odvolání, aniž by nově či opakovaně provedl jakýkoli pro skutková zjištění podstatný důkaz (přečetl pouze stručnou zprávu současného zaměstnavatele obviněného). Přesto zásadně přehodnotil důkazy provedené nalézacím soudem a dospěl k odchylným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně. Přitom nalézacímu soudu vytknul podstatné vady řízení, které mohly mít vliv na řádné objasnění věci, a dále neúplnost skutkových zjištění v přezkoumávaném rozsudku.
Zákonná úprava rozhodování odvolacího soudu výslovně stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (§259 odst. 3 trestního řádu). Jde o limity, které odvolací soud nesmí překročit. Nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně pouze proto, že odlišně hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení změnit skutkový stav, musí provést rozhodující z nich znovu. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může podle §263 odst. 7 trestního řádu odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem.
Nelze opomenout, že z hlediska pochybností o správnosti skutkových zjištění odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění.
V předmětné věci nalézací soud na stranách 19 až 26 odsuzujícího rozsudku podrobně a logicky odůvodnil, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil a na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného C. K. Rovněž uvedl, proč u něj nepřetrvávají pochybnosti o skutkových zjištěních a proč není třeba provádět důkazy další.
Neúplnost skutkových zjištění odůvodnil odvolací soud tím, že nalézací soud opakovaně promarnil možnost opatřit další důkaz prostřednictvím rekonstrukce, k jejímuž provedení byl nadto zavázán pokynem soudu druhého stupně. Obecně platí, že zrušil-li odvolací soud prvostupňový rozsudek a podle §264 odst. 1 trestního řádu soudu prvního stupně nařídil, aby doplnil dokazování k odstranění vad rozhodnutí a pochybností o správnosti skutkových zjištění, bylo nepochybně povinností prvostupňového soudu v řízení po zrušení rozsudku toto doplnění provést. Soud prvního stupně by nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu jen tehdy, jestliže by po doplnění dokazování v novém hlavním líčení došlo k takové změně skutkových okolností, že by právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně pozbyl svůj skutkový podklad. Ve vztahu ke skutkovému stavu projednávané věci je bezpředmětné uvažovat o tom, zda by provedení rekonstrukce mohlo do stávající důkazní situace přinést něco významně nového, byť o tom má i Nejvyšší soud nemalé pochybnosti. Podstatné je, že úvahu o potřebě provedení tohoto úkonu, resp. závěr o neúplnosti skutkových zjištění jako takových vzhledem k jeho neprovedení, učinil odvolací soud nikoliv s respektem k hodnocení dosud provedených důkazů soudem prvního stupně, nýbrž po jejich vlastním odlišném hodnocení, aniž by přitom sám provedl důkazy nové či stávající zopakoval.
Pokud jde o odvolacím soudem vytknuté podstatné vady řízení před soudem prvního stupně, pak má Nejvyšší soud potřebu vyslovit se k tomu, jakým způsobem lze přistupovat k vyjádření obviněného, učiněnému v průběhu hlavního líčení v reakci na dotaz obhájce v souvislosti s výslechem svědka. V projednávané věci se po výslechu svědkyně J. B. v hlavním líčení nejprve dotázal obhájce obviněného C. K. předsedkyně senátu, zda může položit otázku obviněnému D. Š.. Poté, kdy předsedkyně senátu obhájce upozornila, že obviněný Š. odmítl ve věci vypovídat, prohlásil obviněný Š., že může udělat výjimku a na otázku obhájce odpovědět, když se jedná o svědkyni B. K dotazu obhájce, zda druhý muž, který s ním byl při přepadení, byl obviněný K., odpověděl obviněný Š., že C. K. s ním nebyl. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku s uvedenou odpovědí obviněného Š. vypořádal v rámci hodnocení důkazů. Odvolací soud k tomu uvedl, že krajský soud (opětovně) zahrnul do hodnocení důkazů neexistující důkaz, který svým nesprávným právním náhledem fakticky vytvořil. Vrchní soud poukázal na rozdíl pojmů „výpověď“ a „obhajoba“ s tím, že izolovanou odpověď při jiném procesním úkonu (než je výslech obviněného) nelze povýšit na důkaz. Za důkaz lze proto považovat pouze skutečnosti, sdělené obviněným při jeho výslechu po zákonném poučení na počátku hlavního líčení. V trestním řízení, které je formalizované, podle vrchního soudu neplatí, že by se důkazem stalo nějaké slovní vyjádření či prohlášení jen proto, že jeho obsah je závažný nebo významný.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že souhlasit lze v obecné rovině toliko s posledně uvedenou větou. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon zpravidla nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována, byl-li současně důkaz získán procesně přípustným a účinným způsobem. Obecná ustanovení upravující dokazování jsou upravena v §89 až §118 trestního řádu. Výpověď obviněného, včetně způsobu provedení jeho výslechu, je v trestním řádu upravena v §90 až §95 (dále srov. např. §33 odst. 1 trestního řádu). Pro podmínky hlavního líčení jsou tato obecná ustanovení doplněna a konkretizována v §207 až §218 trestního řádu. Dokazování je nejdůležitější fází hlavního líčení, což vyplývá obecně z jeho významu pro zjišťování skutkového podkladu rozhodnutí. Na druhé straně je hlavní líčení vzhledem ke svému významu procesním stadiem, v němž má dokazování svá specifika. Ze všech typů soudních jednání poskytuje nejširší prostor pro dokazování jak soudu, tak i procesním stranám, důkazy se zde provádějí za účasti a součinnosti stran, popřípadě je provádějí přímo strany, v nejširší míře ze všech stadií trestního řízení se zde projevují zásady ústnosti, bezprostřednosti, veřejnosti a rovněž prvky kontradiktornosti procesu. V hlavním líčení se zpravidla rozhodují nejdůležitější otázky celého trestního řízení (zejména otázka viny a trestu). Pokud jde o výpověď (vyjádření) obviněného, kterou lze považovat za důkaz, lze odkázat především na §207, §208 a §214 trestního řádu. Vrchní soud se chybně domnívá, že za důkaz mohou sloužit pouze ta ústní vyjádření obviněného, která byla učiněna v rámci jeho výslechu. Způsob úpravy jednotlivých institutů trestního řízení není samoúčelný. Ve vztahu k předmětné otázce výpovědi obviněného je jejím účelem především zajištění práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces. Nelze tak rozlišovat mezi „výpovědí“ obviněného v rámci jeho výslechu a jeho „obhajobou“, neboť každé vyjádření obviněného v sobě může nést prvek obhajoby a je třeba k němu takto přistupovat. Dále je třeba zdůraznit, že v případě obviněného neexistuje povinnost vypovídat, je to naopak jeho právem. Nehledě na to, zda v určité fázi řízení tohoto práva nevyužije (např. formou sdělení, že vypovídat odmítá), může kdykoliv později postoj změnit, práva využít a své stanovisko k věci přednést. Pokud jde o formu, kterou lze vyjádření od obviněného získat, lze odkázat na znění §2 odst. 11 trestního řádu, podle něhož je jednání před soudy ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Zásada ústnosti nebrání nejen tomu, aby za splnění stanovených podmínek byla přečtena dřívější výpověď obviněného (§207 odst. 2 trestního řádu), ale je konkretizována i prostřednictvím §214 trestního řádu, v němž je upraveno právo obviněného vyjádřit se ke všem důkazům bezprostředně po jejich provedení. Nic pak soudu nebrání si případné takové vyjádření obviněného podle §214 trestního řádu blíže ujasnit doplňujícími dotazy. Vyjádření obviněného podle §214 trestního řádu proto lze použít jako důkaz za stejných podmínek, jako je tomu u jeho výpovědi. Také proto Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí R 29/1977 judikoval, že je-li obžalovaný vyslýchán v hlavním líčení v nepřítomnosti spoluobžalovaných, je třeba v protokole o hlavním líčení poznamenat i skutečnost, že spoluobžalovaní byli seznámeni s výpovědí obžalovaného (§208 trestního řádu) a zda a jak se k této výpovědi vyjádřili (§214 trestního řádu). Z těchto důvodů a z logiky věci plyne, že ustanovení §207 odst. 1 trestního řádu nelze vyložit tak, že za důkaz je možno považovat pouze výslech obžalovaného na počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby. Takový výklad by vedl k popření účelu hlavního líčení a omezil ve svých důsledcích právo obžalovaného na obhajobu. Citované ustanovení pouze upravuje pořadí provádění důkazů na počátku hlavního líčení, aniž by tím stanovilo restrikci jejich sledu v dalším průběhu.
Výše uvedené závěry nedopadají například na vyjádření obviněného v rámci závěrečné řeči (§216 odst. 2 trestního řádu) či posledního slova (§217 trestního řádu), čímž argumentoval odvolací soud. Je tomu tak ovšem ze zcela jiného důvodu, než vrchní soud dovozoval. V obou případech tomu totiž brání skutečnost, že závěrečná vystoupení stran a jejich zástupců, resp. poslední slovo obviněného, probíhají po skončeném dokazování, proto jejich obsah nelze použít jako důkaz. Argumentace uplatněná v závěrečných řečech ovšem může soud ovlivnit při hodnocení výsledků dokazování a vést k jeho doplnění (§218 odst. 1 trestního řádu), popřípadě k odročení hlavního líčení za tímto účelem (§219 odst. 1 trestního řádu). Závěry nelze bez dalšího použít ani ve vztahu k vyjádřením obviněného v rámci prostudování spisu po skončení vyšetřování podle §166 odst. 1 trestního řádu, kdy se naopak přiměřeně použijí závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 25/1988-II – odpovědi obviněného učiněné k dotazu policejního orgánu při prostudování spisu po skončení vyšetřování, zaprotokolované v protokolu o tomto úkonu, aniž se postupovalo podle §91 a násl. trestního řádu, zejména aniž byl obviněný poučen o svých právech podle §92 odst. 1 trestního řádu, nelze považovat za důkaz ve smyslu trestního řádu, k němuž by soud mohl přihlížet při svém rozhodování.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud vytkl tuto údajnou podstatnou vadu řízení nalézacímu soudu nesprávně. Nadto, jak Nejvyšší soud zjistil, nemohla mít vytknutá „vada“ podstatný vliv na objasnění věci ani nemohla tímto způsobem zasáhnout do práva obviněného na obhajobu, když zohledněná výpověď obviněného Š. svědčila jednoznačně ve prospěch dovolatele.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nerespektování závazných pravidel pro jeho rozhodování ve smyslu §259 odst. 3 trestního řádu a §263 odst. 7 trestního řádu, čímž se výrok rozhodnutí dostal do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, na nichž měl stát. Toto pochybení lze napravit jedině důsledným postupem podle výše uvedených ustanovení trestního řádu, aniž by v současném stadiu trestního řízení bylo možné a nutné jakkoli se dále vyjadřovat ke skutkové a právní problematice věci.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 10 To 50/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, pak vzhledem ke kasačnímu výroku tohoto rozhodnutí a jeho důsledkům považuje Nejvyšší soud další úvahy za bezpředmětné.
Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy ji Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu