ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.343.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 343/2016 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 99/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 36/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 T 36/2015 , byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to obou poškozených částí zajištěného loveckého nože s ostřím o délce 12,5 cm a šířce 2 cm a rukojetí ve tvaru srnčího kopýtka o délce 14 cm. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 škodu ve výši 5.481 Kč a R. S., bytem S., R., škodu ve výši 17.643 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený R. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené Z. S., bytem R., K. Š., bytem R. a „FIALKA“ (zastoupená zákonným zástupcem matkou K. Š.,) odkázány se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 99/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání poškozených zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1) - 5), ve výroku, jímž byl poškozený R. S. odkázán podle §229 odst. 2 trestního řádu se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a ve výroku, jímž byly podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázány s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních poškozené Z. S. a nezletilá „FIALKA“. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 trestního řádu povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozenému R. S., S., R., ve výši 150.000 Kč, poškozené Z. S., bytem R., ve výši 200.000 Kč a poškozené nezletilé „FIALCE“ (zastoupené matkou K. S.) ve výši 300.000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození R. S., Z. S. a nezletilá „FIALKA“ odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného J. D. a poškozené K. Š. zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu uvedl, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí splatnost náhrady škody a ve výroku je chybně uvedeno, že nezletilá „FIALKA“ je zastoupena matkou K. S., kdy správně mělo být uvedeno matkou K. Š. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že soud špatně hodnotil důkazy a došel k nesprávným závěrům. Obviněný zopakoval, že jeho jednání směřovalo pouze k odvracení útoku poškozeného. Jednal impulsivně a neuvědomoval si, kam jeho obrana směřuje. Vše se odehrálo velmi rychle, byl ohrožen a ve stresu. Situace byla vyvolána komplikovaným vztahem ke K. Š. Obhajobou navržený revizní znalecký posudek nebyl připuštěn. Dále namítl, že poškozený jej na místo vylákal a byl opilý. V takovém stavu býval podle svědků hádavý, zlý, agresivní a nekontroloval své jednání. Poškozeného nechtěl usmrtit, naopak se mu snažil pomoci a přivolal lékařskou pomoc. Z těchto důvodů se obviněný domnívá, že jednal v silném rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 To 99/2015, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 T 36/2015, zrušil a přikázal věc k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Vrchního soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Pečlivě, vycházeje ze zhodnocení důkazní situace, vyložil odpovídající závěry právní. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Přesvědčivě zdůvodnil, proč akceptoval zvolenou právní kvalifikaci. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Neexistoval extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a hodnotícími závěry obou soudů.
Podstatou dovolací argumentace obviněného však nebyla polemika se skutkovými závěry rozhodujících soudů, nýbrž namítání nesprávnosti právního posouzení skutku na podkladě úvah, že vzhledem k předchozímu jednání poškozeného vůči němu mělo být jeho jednání kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byl tak uplatněn relevantně.
Nejvyšší soud na tomto místě v obecné rovině připomíná, že trestného činu vraždy (§140 tr. zákoníku) i trestného činu zabití (§141 tr. zákoníku) se dopustí ten, kdo úmyslně usmrtí člověka, přičemž u zabití na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. To znamená, že skutková podstata trestného činu (zločinu) zabití je tzv. privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy.
V případě trestného činu zabití tedy musí být zjištěno, že silné rozrušení pachatele pochází ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Jinými slovy, jde o duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu. Silné rozrušení jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost pachatele, ale vždy u něj vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Přitom však musí jít o lidsky pochopitelnou reakci na některý z výše uvedených stavů. Omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení. Nelze proto mezi ně řadit silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu jen proto, že jednání poškozeného je pachateli - byť důvodně - nepříjemné.
Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného je u trestného činu podle §141 tr. zákoníku privilegovanou skutkovou okolností tehdy, jestliže pachatel byl vyprovokován k činu takovým chováním poškozeného, jež je obecně považováno za jednání v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Je třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, kterým je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve své druhé variantě musí být proto vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (k výše uvedeným otázkám srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 1325 a násl., a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 7/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1367/2011).
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s právními závěry obou rozhodujících soudů stran zvolené právní kvalifikace na podkladě zjištění skutkových. Nutno zdůraznit, že v souzeném případě provokující, násilné jednání poškozeného vůči obviněnému na počátku konfliktu nebylo rozhodně v odpovídajícím poměru ke zvolené reakci obviněného, spočívající v několikanásobném razantním bodnutí dlouhým loveckým nožem do oblasti hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Šlo o reakci naprosto nepřiměřenou, agresivní, útočnou, zcela mimo přiměřenost obrany v mezích zákonného pojetí tzv. obrany nutné. Navíc nelze pominout, že obviněnému velmi těžko lze přiznat silné rozrušení z neočekávanosti počínání poškozeného, nikoliv snad pouze proto, že v podstatě šlo o spor o ženu, živený faktickým konáním oné ženy samotné, ale především proto, že se na setkání předem vyzbrojil oním loveckým nožem, posléze použitým k útoku na poškozeného. To nasvědčuje tomu, že si byl dopředu vědom možné konfliktnosti chvil nastávajících. Z logiky věci vyplývá, že nemohl být až tak překvapen, aby se dostavil nečekaně stav silného rozrušení, ospravedlňující vražedný útok. K tomu je třeba ještě poznamenat, že vzhledem k razanci bodných ran znalci významně zpochybnili verzi obviněného o jeho poloze vleže na zádech vůči poškozenému.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Výroky rozhodnutí v trestních věcech, týkající se nároků poškozených, se řídí v dalším dílem normami práva civilního, proto se nestanoví v těchto rozhodnutích termín splatnosti přiznaných nároků. V tomto bodě dovolací požadavek stál mimo uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného dílem nebyly shledány opodstatněnými, dílem byly mimo zákonem vymezené dovolací důvody, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.