ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.347.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 347/2016 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou G. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 11. 2015, č. j. 14 To 296/2015-524, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 68/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 T 68/2015-477, byla obviněná G. Š. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v době od 7. 4. 2008 do 6. 2. 2014 ve V. M., okres Ú. n. O., jako externí účetní společnosti Stavitelství - T., s. r. o., s dispozičním právem k běžnému účtu této společnosti vedeného Komerční bankou, a. s., neoprávněně převáděla z tohoto běžného účtu jednotlivými bezhotovostními převody různě vysoké částky, a to na své osobní běžné účty vedený u Raiffeisenbank, a. s., vedený u ZUNO bank, a. s., a na svůj podnikatelský účet vedený u Komerční banky, a. s., přičemž takto získané peníze použila pro svoji potřebu, čímž způsobila škodu společnosti Stavitelství - T., s. r. o., IČ 27528545, ve výši nejméně 3.020.287,60 Kč“. Za to byla podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí soud uložil povinnost podle svých sil ve zkušební době uhradit poškozenému způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Stavitelství - T., s. r. o., na náhradě škody částku 3.020.287,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 7. 2. 2014 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 14 To 296/2015-524, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná G. Š. následně dovoláním , v němž uplatnila důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že se zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou, ve skutečnosti nedopustila. Poukázala na to, že především nejednala byť jen v nepřímém úmyslu přisvojit si cizí peněžní prostředky. Svědkovi J. T. nikdy nic nezastírala a z účtu stavební společnosti si odčerpala vždy jen tolik, co představovalo její předem dohodnutou odměnu za účetní práci a ústně sjednaný „bonusový“ honorář za loajalitu a mlčenlivost. Vše přitom vždy řádně zaúčtovala. Jednatel firmy, s nímž uzavřela tuto ústní dohodu, byl od počátku se vším srozuměn. Jestliže před soudem tvrdil opak, nebyla tato jeho nová verze podložena žádnými relevantními důkazy. Soudy mu podle dovolatelky přesto bezdůvodně uvěřily, a to i přes zjevné rozpory a nelogičnosti v jeho tvrzeních ohledně dispozic s bankovním účtem. Dovolatelka trvá na tom, že byla trestně stíhána a odsouzena pouze proto, že dříve sama podala na J. T. trestní oznámení pro podezření z vydírání a krácení daně. Poukázala na to, že u dalších zákaznických subjektů, jimž poskytovala účetní služby, žádné její pochybení obdobné povahy zjištěno nebylo. Soudu prvního stupně dále vytkla, že v rozsudku dostatečně nevysvětlil, jak vlastně došel k celkové výši škody, kterou měla údajným trestným činem způsobit. Jeho závěry ohledně škody považuje za nepřezkoumatelné a navíc opět dostatečně důkazně nepodložené.
V další části dovolání obviněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž byl vysloven právní názor, podle nějž při posuzování otázky, zda pachatel svým skutkem naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc. U soukromoprávních vztahů je pak třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu, postupovali v nich obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště pokud k tomu mají k dispozici snadno dosažitelné prostředky. Při úpravě smluvních vztahů jsou pak povinni dbát, aby bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Takovým způsobem si svědek J. T. podle názoru dovolatelky nepočínal. Nijak není schopen doložit, že onen bonus za kvalitní služby a loajalitu v podobě jeho osobní odměny si z účtu firmy neodčerpávala na základě jejich předchozí vzájemné dohody. To znamená, že sám sebe tedy dostatečně nechránil. Pakliže nějak pochybila dovolatelka, tak snad jen tím, že přistoupila na ústní dohodu o způsobu odměňování a nevyžadovala ji v písemné podobě. Tuto okolnost měly soudy zohlednit minimálně při posouzení společenské škodlivosti činu v duchu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Za nesprávný považuje dovolatelka také výrok soudu prvního stupně o náhradě škody, jestliže zde již existuje exekuční titul v podobě notářského zápisu ze dne 2. 4. 2014, který pod nátlakem podepsala a současně svolila k jeho vykonatelnosti. Ten podle jejího názoru představuje ve vztahu k adheznímu výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. překážku věci rozhodnuté. Soud měl postupovat podle §229 odst. 1 tr. ř. a poškozenou společnost odkázat s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový výrok však v jeho rozhodnutí chybí a tím je založena vada předpokládaná v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 11. 2015, č. j. 14 To 296/2015-524, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Součástí dovolání učinila obviněná i návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu sám postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. dočasně přerušil nebo odložil výkon napadeného rozhodnutí a zároveň i rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 2015, č. j. 17 T 68/2014-477.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 2. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná G. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř., na které odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z vad zakládajících dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které obviněná rovněž uplatnila.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace obviněné, v jejímž rámci vznesla výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů k otázce naplnění všech znaků objektivní i subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku v jejím jednání. Dovolatelka v podstatě setrvala na své obhajobě uplatňované po celé trestní řízení, podle níž nebylo dostatečně prokázáno, že by jako externí účetní společnosti Stavitelství - T., s. r. o., během cca 6 let převedla z jejího bankovního účtu na své běžné účty finanční částku v úhrnné výši nejméně 3.020.287,60 Kč, a tyto peněžní prostředky si přisvojila neoprávněně; respektive že na podkladě provedeného dokazování nebylo ničím vyvráceno její tvrzení, že inkriminovaná finanční částka odpovídala její odměně za účetní služby a mlčenlivost, předem sjednané se svědkem T. v ústní formě, a ničeho nezákonného se tak vůči majetku uvedené společnosti nedopustila. Soudy podle ní interpretovaly obsah provedených důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhala zásadní revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při hmotně právním posouzení jejího jednání. Takové námitky však pod shora uvedený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině soud dospěl po neobjektivním, nekritickém a selektivním hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněné, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na ucelený soubor jeho úvah obsažený v odůvodnění rozsudku lze v plném rozsahu odkázat. Soud přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi dovolatelky ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědi svědka T., jež měla podporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů. S prakticky totožnou procesní argumentací obviněné, jakou uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 3 - 5 shora odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v daném ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná právně relevantně námitkou, že její jednání - ani v soudy zjištěné podobě - nemělo být posouzeno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na soukromoprávní spor mezi ní a jednatelem poškozené společnosti, který měl být se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe řešen za použití norem jiného (tj. netrestního) právního odvětví.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá do ustanovení §12 odst. 2. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Je třeba připomenout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom nutno zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatelky vycházely ze skutkových zjištění, jež lze stručně shrnout tak, že jako externí účetní společnosti Stavitelství - T., s. r. o., po dobu téměř šesti let zneužívala dispozičního práva k běžnému účtu této společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., a neoprávněně z něj převáděla jednotlivými bezhotovostními převody různě vysoké částky na své osobní běžné účty vedené u Raiffeeisenbank, a. s., a ZUNO bank, a. s., případně na svůj podnikatelský účet vedený u Komerční banky, a. s. Takto získané částky posléze vybírala a použila pro svoji potřebu , čímž na majetku jmenované společnosti způsobila škodu přesahující 3.000.000 Kč. Takové úmyslné jednání, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, se svou povahou nepochybně vymyká z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
K poukazu dovolatelky na dílčí právní závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je namístě zdůraznit, že ty byly vysloveny ve skutkově odlišné trestní věci, kdy poškození jako budoucí kupující složili zálohu na kupní cenu nemovitostí ve výši 1.000.000 Kč, aniž by si předem učinili jasno o jejich právních poměrech; tedy zejména o tom, zda k nemovitostem nesvědčí případná další práva třetím osobám. Tyto základní informace nejenže po prodávajícím (obviněném) vůbec nepožadovali, ale nezajistili si je ani z výpisu vkladů dostupného na katastru nemovitostí, ač tak mohli snadno učinit. Takové jejich riskantní počínání Nejvyšší soud důvodně označil za zjevnou neopatrnost a lehkomyslnost účastníků soukromoprávního vztahu, kterou v tomto případě nebylo namístě napravovat formou trestně právního postihu, byť obviněný si jinak počínal poněkud nekorektním způsobem. V nyní posuzované věci však dovolatelku nemůže zbavit trestní odpovědnosti skutečnost, že poškozený ji k výkonu účetnictví vybavil dispozičním právem k účtu společnosti ve víře v její odborné schopnosti ale i osobnostní kvality. Nelze mu klást k tíži, že by snad liknavě či nerozvážně přistoupil k ochraně svých majetkových práv, nebo dokonce vědomě uzavřel „nejistý obchod“, jestliže takovou důvěru vložil do rukou osoby, u níž oprávněně předpokládal, že se jako profesionál úmyslně neprohřeší proti základnímu stavovskému imperativu, a sice jednat v zájmu svého klienta.
Za právně relevantní z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud i námitku dovolatelky stran nezákonnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Stavitelství - T., s. r. o., částku 3.020.287,60 Kč.
Přestože jde v prvé řadě o výtky svou povahou procesní a nikoli hmotně právní, dovolací soud jejich důvodnost přezkoumal i z věcného hlediska. Vzal v úvahu, že namítaná závažná vada napadeného výroku spočívající v tom, že povinnost k náhradě škody měla být dovolatelce přičítána de facto dvakrát, by ve svém důsledku mohla vést k neoprávněnému a tudíž nespravedlivému zásahu do její majetkové sféry. Žádné pochybení v postupu soudů obou stupňů však v tomto směru neshledal. Dospěl k závěru, že veškeré zákonné předpoklady pro rozhodnutí výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. v daném případě splněny byly.
K dohodě o svolení vykonatelnosti notářského zápisu a uznání dluhu ze dne 2. 4. 2014 mezi dovolatelkou a jejím manželem J. Š. jako osobami povinnými, a J. T. jako osobou oprávněnou, která podle názoru dovolatelky představovala překážku rei iudicatae pro přiznání nároku na náhradu škody v adhezním řízení, odvolací soud zcela přiléhavě poukázal na to, že jakkoli tento zápis zřejmě vznikl v souvislosti s projednávanou trestnou činností, jeho oficiální právní důvod byl pouze smyšlený (neexistující půjčka peněz), a především na skutečnost, že v předmětném zápisu vystupuje J. T. jako fyzická osoba (věřitel), tedy jako subjekt odlišný od společnosti Stavitelství T., s. r. o., jako poškozené právnické osoby v trestním řízení, na jejímž majetku byla zpronevěrou způsobena škoda. Správně také upozornil na to, že dovolatelka může fiktivnost či lépe absenci skutečného právního důvodu plnění v notářském zápisu jako exekučním titulu namítat v případném návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (k tomu srov. §268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu, resp. §55 a §55b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Námitka obviněné, že soudy neodkázaly poškozenou společnost s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř., ač tak učinit měly, se s obsahem výše uvedeného důvodu dovolání míjí. Dovolatelka sice formálně vytkla absenci tohoto výroku v odsuzujícím rozsudku, učinila tak nicméně až v návaznosti na tvrzenou věcnou nesprávnost aplikace ustanovení podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soudem prvního stupně. Zjednodušeně řečeno, ve skutečnosti namítala vadu výroku a nikoliv že nějaký výrok chybí nebo je neúplný, když brojila pouze proti způsobu , jakým bylo rozhodnuto v adhezním řízení (viz shora), a který neodpovídal jejím představám.
Dovolání obviněné G. Š. bylo opřeno jednak o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a dílem o námitky, které z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly opodstatnění. Nejvyšší soud je tak shledal zjevně neopodstatněným i ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. Proto rozhodl tak, že se dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněné k rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Ten v projednávané trestní věci při předložení dovolání obviněné takový postup rovněž nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 3. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu