ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.901.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 901/2016 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 9. 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění J. F. , Bc. L. Z. , a P. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 1. 2016, č. j. 14 To 222/2015-398, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 165/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2015, č. j. 3 T 165/2014-321, byli obvinění J. F., Bc. L. Z. a P. J. uznáni vinnými přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, a obvinění J. F. a Bc. L. Z. navíc přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl obviněný J. F. podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Obviněný Bc. L. Z. byl podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněnému P. J. soudu uložil podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 8.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvoláních všech obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 14 To 222/2015-398. Z podnětu odvolání J. F. a Bc. L. Z. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích týkajících se těchto obviněných. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté oba obviněné nově uznal vinnými přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku , který spáchali jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku s obviněným P. J., a J. F. také přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku , na skutkovém základě, že všichni obvinění společně „dne 31. 5. 2014 v době mezi 19:00 a 20:00 hod., v bytě č. 804 nacházejícím se v 8. patře panelového domu na adrese Z., T., obývaném J. M., kam se za účelem odnesení svých osobních věcí dostavila E. F., společně s J. F., L. Z., a P. J., poté, co na základě prozvonění mobilním telefonem E. F. vyšel před vchodové dveře panelového domu její bývalý přítel J. M., vstoupili společně do domu, kde na chodbě domu, následně při společné jízdě výtahem a i poté před bytem poškozeného byli J. M. opakovaně upozorňováni, že do bytu poškozený pustí pouze svou bývalou přítelkyni E. F. a oni mají počkat na chodbě, přesto však poté, co J. M. odemkl dveře do bytu a snažil se je po svém vstupu opět urychleně uzavřít, v rozporu s původní domluvou s E. F., která spočívala pouze v pomoci odnesení jejích osobních věcí, neoprávněně a bez souhlasu poškozeného vnikli do bytu poškozeného, když nejprve J. F. násilím vytlačil dveře do bytu poškozeného, kdy jimi uhodil J. M. do oblasti zad, a následně po vstupu do chodby bytu poškozeného ho uchopil zezadu kolem krku do tzv. „kravaty“ a strhl jej na zem na kolena, kdy pak k poškozenému přistoupil i L. Z., který mu vytrhl z ruky klíče se slovy „Kde jsou E. věci?“, přičemž mezitím E. F. společně s P. J. a následně L. Z., za účelem nalezení osobních věcí E. F., byt poškozeného prohledali, když následně si její nalezené osobní věci, včetně její zde po bytě pobíhající kočky, odnesli a z bytu poškozeného odešli, kdy po jejich odchodu J. F. poté, co poškozeného upozornil, aby zůstal v klidu ležet a nedělal žádné problémy, jej pustil ze sevření a taktéž odešel z bytu poškozeného“. Obviněnému J. F. odvolací soud uložil podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, znovu úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Obviněný Bc. L. Z. byl podle §178 odst. 3 tr. zákoníku nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Odvolání obviněného P. J. soud druhého stupně samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění J. F., Bc. L. Z. a P. J. následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. F. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání vůči poškozenému představovalo natolik nepatrný zásah do jeho zákonem chráněných zájmů, že mohlo být posouzeno nanejvýš jako přestupek či kárné provinění. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zejména intenzitě zásahu do osobnostních a majetkových práv J. M., způsobu provedení činu, jeho následkům a charakteru osoby poškozeného, nebylo podle dovolatele uplatnění trestněprávní represe namístě.
Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a poté ve věc odvolacímu soudu „vrátil“ k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně v ní rozhodl sám.
Obviněný Bc. L. Z. v rámci odůvodnění dovolání setrval na obhajobě uplatňované v dosavadním průběhu trestního řízení, podle níž nevniknul do bytu poškozeného neoprávněně, protože k tomu měl svolení jednak od svědkyně E. F., která v bytě oprávněně bydlela, a podle výpovědi zasahujícího policisty svědka prap. Č. M. i od samotného poškozeného. Pokud ho odvolací soud přesto uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, učinil tak v rozporu s platnou judikaturou. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/97 tr., podle nějž vstup do domu nebo bytu jiného s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, nemůže naplňovat znaky shora uvedeného trestného činu. To znamená, že v posuzované věci lze ve stíhaném skutku spatřovat nejvýše přestupek či kárné provinění, nikoli však trestný čin.
Dovolání uzavřel obviněný návrhem, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zrušil v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že stíhaný skutek může být posouzen jen jako přestupek či kárné provinění, anebo aby v tomto smyslu rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. sám.
Obviněný P. J. ve svém dovolání rovněž poukázal na okolnosti posuzovaného případu, zejména nepatrné následky jeho jednání pro poškozeného a pohnutku, kterou byl k němu veden. Má zato, že s ohledem na záměr, s nímž vstupoval do bytu J. M., nebylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k přečinu podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a obžaloby proto měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn, nebo měl být skutek posouzen pouze jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když se jeho úmysl nemohl vztahovat k použití násilí. I kdyby však jeho jednání naplňovalo formální znaky trestného činu, není podle jeho názoru trestné z důvodu nízké společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Věc tedy měla být spíše postoupena orgánu příslušnému k projednání přestupku nebo kárného deliktu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc „vrátil“ soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně ho sám zprostil obžaloby, nebo věc postoupil orgánu příslušnému k projednání přestupku či kárného provinění.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování, jak se částečně domáhá obviněný J. F. Zásah do skutkových zjištění by byl výjimečně možný jen za předpokladu, že by neměla vůbec žádnou vazbu na výsledky dokazování při žádném z logických způsobů hodnocení provedených důkazů a v tomto smyslu s nimi byla v tzv. extrémním rozporu. Taková situace však podle názoru státního zástupce v dané trestní věci nenastala.
K dovolání obviněného Bc. L. Z. státní zástupce uvedl, že v něm prezentované námitky pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný sice v úvodu dovolání zdůraznil, že akceptuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při hmotněprávním posouzení jeho jednání, ovšem následně s nimi polemizuje potud, že do bytu poškozeného nevstoupil neoprávněně, nýbrž se souhlasem svědkyně F., která podle něj oprávněně byt obývala. To je však v příkrém rozporu se skutkovým závěrem, že jmenovaná jednak v bytě nebydlela, když v něm v minulosti – navíc ještě před rozchodem s poškozeným – pouze párkrát do měsíce přespala, a že mu ke vstupu žádný souhlas nedala a dát ani nemohla. K tvrzení, že skutek mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, dovolatel žádnou konkrétní argumentaci, proč by tomu tak mělo být, nenabídl. Z výše rekapitulovaných důvodů proto státní zástupce navrhl, aby jeho dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací námitku obviněného J. F. , že soudy při hmotněprávním posouzení skutku nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, považuje státní zástupce za neopodstatněnou. Poukázal na to, že soudy se danou otázkou ve svých rozhodnutích zabývaly dostatečně a vypořádaly se s ní věcně správně. Připomněl, že obvinění byli za své razantní protiprávní jednání vůči poškozenému ohroženi poměrně vysokou trestní sazbou a projevili k němu nekritický náhled. Počínání obviněného J. F. pak svou povahou nebylo nijak výjimečným v tom smyslu, že by z hlediska poměření hranice trestní odpovědnosti neodpovídalo ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům posuzované trestné činnosti. Trestněprávní represe tak u něho byla uplatněna zcela po právu. Jeho dovolání státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za jakkoliv opodstatněné nepovažuje státní zástupce ani námitky obviněného P. J. Připomněl, že skutek všech tří obviněných byl posouzen jako jednání ve spolupachatelství, kdy není nezbytné, aby se na něm všichni pachatelé účastnili stejnou měrou. Spolupachatelství je forma trestné součinnosti, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Stačí pouze částečné přispění pachatele, třeba i v roli podřízené, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Požadovaná dohoda pachatelů na společném jednání přitom nemusí být ani výslovná. Postačí dohoda konkludentní, v jejímž rámci jeden z pachatelů bez dalšího přistupuje k jednání druhého. V projednávané trestní věci podle státního zástupce mezi všemi obviněnými existovala nejméně základní dohoda v tom směru, že pomohou svědkyni F. tím, že případně zabrání poškozenému nevydat jí její věci. Dovolatel sice sám poškozeného nenapadl, byl však součástí skupiny pachatelů, kdy se svou přítomností podílel na posílení předpokladu úspěšného provedení akce, a po násilném vniknutí do bytu poškozeného na shromažďování a odnesení věcí. To, že jednání všech spoluobviněných bylo vedeno společným úmyslem a nešlo o exces jen některého z nich, lze podle státního zástupce dovodit i z toho, že neprodleně poté, co obviněný J. F. násilím vytlačil dveře do bytu, ho zbylí obvinění bez váhání následovali. Ani dovolatel nevznesl proti takovému postupu jakýkoli protest. Právní kvalifikace jeho jednání tak podle státního zástupce odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. K námitce dovolatele stran nerespektování principu subsidiarity trestní represe soudy prvního a druhého stupně pak státní zástupce odkázal na své stanovisko, které zaujal ke stejné výhradě obviněného J. F. (viz výše). Závěrem navrhl, aby bylo podané dovolání rovněž odmítnuto podle §265bi odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud dne 8. 9. 2016 obhájcům obviněných k případnému dalšímu vyjádření (tzv. replice). Této možnosti do zahájení neveřejného zasedání dovolacího soudu využil prostřednictvím obhájce pouze obviněný P. J. V přípisu ze dne 12. 9. 2016 se neztotožnil se závěrem státního zástupce, že konstrukce spolupachatelství vylučuje odlišný náhled na zavinění jednotlivých obviněných. Jednání spolupachatelů musí být vždy zahrnuto společným úmyslem směřujícím ke spáchání trestného činu. Ten však u dovolatele zjištěn nebyl. Nebylo prokázáno, že by mezi ním a ostatními spoluobviněnými existovala dohoda, byť konkludentní, že do bytu poškozeného vniknou za použití násilí. Jeho úmysl k takovému jednání nebylo možno konstruovat na základě domněnky. Za nesprávné pak dovolatel považuje i úvahy státního zástupce týkající se principu ultima ratio, zejména pokud je prezentoval k osobě obviněného J. F., jehož počínání mělo podstatně odlišný charakter. J. F. byl tím, kdo násilím vytlačil dveře do bytu poškozeného, aby ho poté fyzicky napadl. Dovolatel naproti tomu pouze vstoupil do bytu a pomáhal E. F. se shromažďováním jejích osobních věcí. Jeho jednání tak bylo nepoměrně méně společensky škodlivé, což nebylo náležitě zohledněno. Proto trvá na svém dovolání ve vztahu k oběma uplatněným námitkám.
Obvinění J. F., Bc. L. Z. a P. J. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných J. F.a a Bc. L. Z. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Dovolání obviněného P. J. je pak přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud týmž rozsudkem zamítl jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obsahovému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak zjevně neodpovídá námitka obviněného P. J., že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku po subjektivní stránce (úmyslné zavinění), a dále námitka obviněného Bc. L. Z., že nejednal protiprávně, když mu ke vstupu do bytu a setrvání v něm měla udělit souhlas svědkyně E. F. jako spolubydlící poškozeného a tudíž osoba k tomu oprávněná. Tato obecně hmotněprávní argumentace je totiž v obou případech založena na prosazování vlastní verze skutkového děje, diametrálně odlišné od té, k níž dospěly soudy na základě hodnocení provedených důkazů. Pokud však dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek primárně směřuje k zásadnímu přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, je třeba mít zato, že dovolání je v této části uplatněno na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již z rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria odůvodnění požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení důkazů, nebo své závěry dokonce opřel o ničím nepodložené domněnky a hypotézy. Soud se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Obsah dokazování náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě mimo jiné vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného Bc. L. Z., že měli do bytu poškozeného vstoupit na základě souhlasu jeho údajné spolubydlící, svědkyně F., a proč dospěl k závěru, že všichni obvinění (tedy i P. J.) byli předem rámcově dohodnuti minimálně na tom, že poškozenému zabrání v případných obstrukcích při vydávání věcí patřících svědkyni, eventuálně i násilným vniknutím do bytu přes jeho odpor, a v tomto smyslu šlo z jejich strany o jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku (viz část na str. 12 dole a 13 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) mimo jiné zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněných, jakou uplatnili i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž navázal vlastní právní kvalifikací skutku (obv. J. F. a obv. Bc. L. Z.), neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 12 až 15 shora napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak neshledal, že by byla dovolateli zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili všichni obvinění právně relevantně svými námitkami vůči hmotněprávnímu posouzení otázky společenské škodlivosti stíhaného skutku jako materiálního korektivu trestnosti činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.
Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v těch případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio) samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo občanského práva). Je třeba mít vždy na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatelů však takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, resp. omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný J. F.), charakterizováno nebylo. Důvody, pro něž soudy obou stupňů u obviněných přistoupily k uplatnění trestněprávní odpovědnosti a nikoli k postoupení věci jinému orgánu příslušnému k projednání přestupku či kázeňského deliktu (viz str. 13/14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) Nejvyšší soud plně akceptoval a v tomto směru jim neměl čeho vytknout.
Dovolání obviněných J. F., Bc. L. Z. a P. J. byla opřena jednak o námitky, jimž nebylo možno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat opodstatnění, a v případě obviněných Bc. L. Z. a P. J. také o skutečnosti, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu