ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.919.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 919/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná B. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 To 49/2016-287, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 96/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 2 T 96/2015-248, byla obviněná B. F. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „na přesně nezjištěném místě v B., v měsíci srpnu 2012, v blíže nezjištěné době vyhotovila a podepsala jménem svým a jménem poškozené, bez vědomí a souhlasu poškozené P. V., k datu 27. 8. 2012, dle ustanovení §409 a násl. z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, písemnou smlouvu o koupi osobního motorového vozidla zn. BMW 530 D, barvy stříbrná metalíza, jehož majitelkou byla P. V., a na základě které měla původní majitelka P. V. uvedené motorové vozidlo prodat shora jmenované B. F., za částku 330.000 Kč, a dále nechala k témuž datu 27. 8. 2012 vyhotovit a jménem poškozené P. V. podepsat písemnou plnou moc, na základě které byla B. F. zmocněna k zastupování ve všech záležitostech a jednáních spojených s odhlášením a přihlášením motorového vozidla v registru silničních vozidel na příslušném odboru dopravy Brno-venkov, sídlícím v Brně, a následně dne 31. 8. 2012 prodala předmětné vozidlo v hodnotě 375.000 Kč třetí osobě K. Y., a to za částku 240.000 Kč, kterou si ponechala pro svoji potřebu, kdy k přepisu předmětného vozidla na jeho osobu došlo na uvedeném Odboru dopravy ke dni 5. 9. 2012, čímž způsobila poškozenému M. J., škodu ve výši 28.000 Kč, neboť tento zakoupil 4 elektrony u uvedeného motorového vozidla, a poškozené P. V., trvale bytem Š., N. Z., škodu v celkové výši 375.000 Kč“. Za to byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí současně byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou přečinem způsobila. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené P. V. na náhradě škody částku 300.000 Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 To 49/2016-287, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 3. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná B. F. následně dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že trestné činnosti, jež je jí kladena za vinu, se nedopustila. I nadále trvá na tom, že provedené důkazy neumožňovaly přijmout závěr, že by podepsala jménem poškozené P. V. písemnou smlouvu o koupi předmětného osobního motorového vozidla k datu 27. 8. 2012 a k témuž dni také nechala jménem poškozené vyhotovit a podepsat písemnou plnou moc k jejímu zastupování ve všech jednáních spojených s převodem vozidla a změnou jeho registrace. Soudům obou stupňů vytkla, že na základě „vylučovací metody“ bezdůvodně a v rozporu s principem presumpce neviny odmítly její obhajobu, že pokud byly podpisy poškozené na příslušných listinách padělány, jejich skutečným autorem byl svědek M. J. Uvedené tvrzení nebylo vyvráceno ani skutečností, že svědek trpí vážnou oční vadou. Že by totiž vůbec nebyl schopen číst ani psát, z předložené lékařské zprávy nevyplynulo. Nelze proto bez pochybností dovodit, že by nemohl padělat podpis P. V. Ostatně jeho zrakové postižení mu v minulosti nebránilo v tom, aby se opakovaně dopustil trestné činnost podvodného charakteru. K inkriminovanému jednání, které soudy nesprávně přičítají dovolatelce, mohl být motivován především tím, že proti němu byla vedena exekuční řízení, byl bez finančních prostředků, zadlužený a příjmově závislý na jiných osobách. Podporoval ho zejména jeho otec C. J., který mu také poskytl prostředky na nákup předmětného vozidla. Tento nesporný fakt zejména odvolací soud ve svých závěrech zcela ignoroval. Jednání M. J. přitom podle dovolatelky připomíná postup, kdy mělo být použito zakoupeného vozidla k současnému „ujištění“ hned dvou jeho věřitelů. Prvním z nich byla P. V., které svědek dlužil peníze a nabídl jí, že bude registrována jako provozovatel osobního automobilu nemalé hodnoty, a druhým J. F. starší, dědeček dovolatelky, který svědkovi rovněž půjčil značný peněžní obnos. Oba věřitelé důvodně vycházeli z toho, že automobilem je zajištěna jejich pohledávka. Protože M. J. následně J. F. staršímu půjčku nesplatil, bylo mezi nimi dohodnuto, že pohledávka bude uspokojena převodem vozidla na dovolatelku. Svědek jí za tím účelem poskytl příslušnou kupní smlouvu a plnou moc s podpisy P. V. Dovolatelka s nimi poté nakládala v dobré víře, že jde skutečně o podpisy jmenované. Přitom neměla důvod se domnívat, že by P. V. s převodem vozidla nesouhlasila. Nebylo totiž pořízeno z jejích peněžních prostředků, jak opakovaně potvrdili všichni zainteresovaní. Vůz navíc užíval M. J. výhradně pro své potřeby. Ten byl tudíž jeho skutečným vlastníkem. Kupní smlouva ve prospěch P. V. na nákup BMW představovala pouze zastřený právní úkon ve smyslu §41 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění. V návaznosti na posledně uvedené pak obviněná zpochybnila i věcnou správnost výroku o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčena, že postavení P. V. jako poškozené v trestním řízení nebylo namístě, nárok na náhradu škody uplatňovala neoprávněně a tudíž o něm nemělo být v její prospěch rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 To 49/2016-287, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 2 T 96/2015-248, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 31. 5. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 15. 7. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněná B. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatelka formálně namítla nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, popsaného ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní argumentaci opřela výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založila pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů. Teprve v návaznosti na tom namítala existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jejího jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání - ve vztahu k výroku o vině - ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelkou zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněné, spočívající v podstatě na tezi o podvodném jednání svědka M. J. a o její dobré víře, s níž do svého vlastnictví převedla inkriminovaný vůz zn. BMW 530 D, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněnou ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neshledal důvod k pochybnostem o věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka a poškozené P. V., jež měly oporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů (k tomu viz zejména část odůvodnění rozsudku na str. 9 dole až 11 shora). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněné, jakou uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru vyložil na stranách 2 až 4 písemného vyhotovení napadeného usnesení dostatečně, přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelkou namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit toliko námitku obviněné, podle níž jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 300.000 Kč P. V., ačkoli ta ve skutečnosti nebyla vlastnicí vozidla, její majetek projednávanou trestnou činností nebyl nijak zkrácen a jí uplatněný nárok tak neměl oporu v hmotněprávních předpisech (zejména tehdy účinném občanském zákoníku).
Po stránce věcné však Nejvyšší soud této námitce nepřiznal opodstatnění.
V prvé řadě je třeba připomenout, že soud podle §228 tr. ř. přizná (ať už zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody tehdy, jsou-li nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Platí, že obviněnému lze podle shora citovaného zákonného ustanovení uložit povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem tehdy, jestliže soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o náhradě škody lze vzhledem k její povaze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, přičemž v řízení byla dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem, a současně není dána žádná zákonná překážka, která by rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody bránila. Jsou-li kumulativně splněny všechny uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku a nesmí zbytečně poškozeného odkázat na občanskoprávní nebo jiné řízení.
Výše uvedená obecná východiska výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně respektuje. Obviněná se podle učiněných skutkových zjištění soudu dopustila trestného jednání podvodného charakteru, které soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, když sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila na cizím majetku větší škodu. Způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku si zároveň počínala přinejmenším s vědomím toho, že inkriminovaný osobní automobil byl v rozhodné době de iure ve vlastnictví poškozené P. V. Skutečnost, že v posuzovaném případě poškozená vozidlo fyzicky neužívala a jeho koupi ze svých prostředků nefinancovala, nikterak její vlastnictví k němu - spojené se všemi atributy, zejména pak s právem s ním libovolně nakládat podle své vůle - nezpochybňovala. V tomto smyslu automobil představoval majetkové aktivum, o něž byl její majetek v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněné (dovolatelky) zkrácen. O nároku na náhradu škody, který poškozená uplatnila v trestním řízení, tak bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto zcela důvodně.
Protože dovolání obviněné B. F. bylo opřeno dílem o námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je výrokem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu