ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1038.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1038/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Janem Hruškou, advokátem, sídlem v Praze 4, Maroldova 1449/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o finanční odškodnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 7/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015, č. j. 70 Co 20/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba na finanční odškodnění za zásah do ochrany osobnosti, dobré pověsti, společenského znemožnění a o náhradu škody způsobenou žalobci zrušeným usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2008, č. j. 1 Nc 68/2008-7.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který odmítl podanou žalobu, dále zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby poté, co žalobce nijak nereagoval na předchozí výzvu soudu k odstranění vad žaloby. Zároveň soud prvního stupně došel k závěru, že vzhledem k neurčitosti žaloby, není splněna podmínka pro osvobození od soudních poplatků, neboť jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva a žalobci tedy ani nemůže být ustanoven zástupce pro řízení.
Odvolací soud vzal za svá zjištění, že žalobce podal žalobu, která neobsahovala veškeré potřebné a rozhodné náležitosti, přestože soud prvního stupně žalobce řádně vyzval ve stanovené lhůtě k odstranění vad žaloby. Žalobce však nereagoval a žaloba tak zůstala nezpůsobilá věcného projednání. Odvolací soud proto potvrdil, že žalobu nelze projednat a nebyly splněny předpoklady pro ustanovení zástupce pro řízení, neboť v tomto případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které bylo ve lhůtě podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu doplněno advokátem.
Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako dílem nepřípustné a dílem vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že sám posoudil splnění podmínek pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení a nenechal toto posouzení na soudu dovolacím, neboť na vyřešení této otázky procesního práva napadené rozhodnutí nezávisí, když odvolací soud v napadeném rozhodnutí o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nerozhodoval.
Rovněž tak přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že odvolací soud jen „velmi okrajově se dotkl otázky žádosti žalobce a ustanovení zástupce z řad advokátů“, neboť je v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelem uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), nadto dopadá na skutkově jinou situaci, kde Nejvyšší soud shledal jako nesprávný postup odvolacího soudu, který potvrdil odmítnutí žaloby pro zmatečnost, aniž rozhodl o návrhu žalobce na ustanovení zástupce, a nadto nesprávně posoudil i otázku, zda se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Argumentace dovolatele, že „měl-li tedy soud prvního stupně, resp. odvolací soud za to, že dovolatel splňuje podmínky pro soudní liberaci ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., aniž by se jeho (dosud nejasným) podáním nemělo jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práv, pak rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti dovolatele, aby mu byl pro uvedené řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, resp. dovoláním napadené potvrzující usnesení odvolacího soudu s odůvodněním, že takového ustanovení není s ohledem na ochranu zájmů účastníka třeba, je nelogické a tudíž i nesprávné,“ rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť se zcela míjí z důvody napadeného rozhodnutí, které ve vztahu k rozhodnutí o ustanovení zástupce stojí právě na závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tento závěr odvolacího soudu, stejně jako jeho závěr o vadnosti žaloby, pak dovolatel v dovolání nijak nenapadá.
Konečně namítá-li dovolatel, že „nelze ani pominout, že soudy nerozhodovaly o žádosti přednostně, před dalšími úkony ve věci,“ nemohl se dovolací soud touto argumentací dovolatele zabývat, neboť dovolatel k této otázce nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a k případným vadám řízení smí dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu