ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1158.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1158/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 206/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 55 Co 329/2014-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 446 665,50 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. 102 205/2010 (požadované zadostiučinění 26 666,56 Kč), sp. zn. 102 206/2010 (požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč), sp. zn. 102 279/2010 (požadované zadostiučinění 53 333,12 Kč), sp. zn. 102 275/2010 (požadované zadostiučinění 53 333,12 Kč), sp. zn. 102 207/2010 (požadované zadostiučinění 50 000,10 Kč), sp. zn. 102 209/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 33 333,20 Kč), sp. zn. 102 120/2010 (požadované zadostiučinění 53 333,12 Kč), sp. zn. 103 103/2010 (požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč), sp. zn. 102 121/2010 (požadované zadostiučinění 53 333,12 Kč) a sp. zn. 102 210/2010 (požadované zadostiučinění 50 000,10 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 5 C 206/2012-281, zamítl žalobu na zaplacení částky 446 665,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení sp. zn. 102 205/2010 (požadované zadostiučinění 26 666,56 Kč), správního řízení sp. zn. 102 206/2010 (požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč), sp. zn. 102 209/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 33 333,20 Kč) a sp. zn. 103 103/2010 (požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení sp. zn. 102 279/2010, sp. zn. 102 275/2010, sp. zn. 102 207/2010, sp. zn. 102 207/2010, sp. zn. 102 120/2010, sp. zn. 102 121/2010 a sp. zn. 102 210/2010.
Otázka, zda je pro žalobkyni k odčinění nemajetkové újmy postačující pouhá omluva a konstatování porušení práva ze strany žalované nebo zda žalobkyni náleží právo na konstatování porušení práva ze strany soudu a přiměřené zadostiučinění v penězích, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na všechny okolnosti daného případu je nutné považovat újmu žalobkyně za nepatrnou, u níž omluva ze strany žalované postačí k její kompenzaci (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování okolností (§31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná a omluva a konstatování porušení práva ze strany žalované je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky (v rozmezí od 1 197 Kč do 3 766 Kč), které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalovanou.
Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné až kusé, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě dovolatelky nebyly.
Zbylé námitky žalobkyně (námitka poměřování nároků a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, námitka možnosti vzniku nemajetkové újmy právnické osobě, námitka okamžiku vzniku újmy, námitka způsobu uplatnění práv žalobkyně) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud pak doplňuje, že k dalším námitkám žalobkyně obsaženým v doplnění dovolání ze dne 13. 12. 2014 nemohlo být s ohledem na ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. přihlédnuto, když k jejich uplatnění došlo po uplynutí lhůty k dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu