ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1500.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1500/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 110 832,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 216/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. 12 Co 327/2014-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 110 832,89 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. 103 287/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč), sp. zn. 103 344/2010 (požadované zadostiučinění 9 999,96 Kč), sp. zn. 103 267/2010 (požadované zadostiučinění 11 666,62 Kč) a dále sp. zn. 103 299/2010, sp. zn. 103 329/2010, sp. zn. 103 276/2010, sp. zn. 103 250/2010, sp. zn. 103 353/2010 a sp. zn. 103 543/2010 (požadované zadostiučinění za každé výše uvedené řízení ve výši 13 333,28 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 15 C 216/2012-97, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod sp. zn. 103 299/2010, 103 329/2010, 103 276/2010, 103 250/2010, 103 287/2010, 103 344/2010, 103 267/2010, 103 353/2010 a 103 543/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 110 832,89 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároků plynoucích ze správních řízení vedených u ČTÚ pod sp. zn. 103 299/2010, sp. zn. 103 329/2010, sp. zn. 103 276/2010, sp. zn. 103 250/2010, sp. zn. 103 287/2010, sp. zn. 103 344/2010, sp. zn. 103 267/2010, sp. zn. 103 353/2010 a sp. zn. 103 543/2010, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší, s ohledem na jednotlivá řízení, částku 50.000 Kč.
Při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nebyly shledány účelné, byť v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud přihlédl k jiným okolnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. 4. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu