ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1726.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1726/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. R. K. , zastoupeného JUDr. Janou Hubenou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované Provident Financial s.r.o. , IČ 25621351,se sídlem v Praze 4 - Krči, Olbrachtova 2006/9, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Karoliny Světlé 301/8, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 16 C 73/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č.j. 22 Co 315/2015-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Richarda Wagnera, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Karoliny Světlé 301/8.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce požadoval po žalované částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem do žalobcových osobnostních práv. Tento zásah spatřoval žalobce v tom, že žalovaná dne 30. května 2013 na vrata domu, kde má žalobce bydliště, umístila leták s upozorněním na nedoplatek s výzvou k úhradě dlužné částky 17.472,- Kč, aniž by zde uvedla jméno dlužníka. Uvedenou výzvu mělo zhlédnout více lidí, mimo jiné přátelé žalobce ze zahraniční ambasády. Ve skutečnosti ovšem žalobce žalované ničeho nedlužil.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č.j. 16 C 73/2014-48, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že předmětný leták skutečně byl žalovanou vyvěšen na vrata domu v P., K. Jednalo se přitom o upozornění určené zákaznici žalované, JUDr. Janě Hubené s bydlištěm shodným s adresou bydliště žalobce. Za své pochybení se žalovaná dvakrát dopisem omluvila, konkrétně 3. července a 4. prosince 2013. Soud prvního stupně s poukazem na přechodné ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") posoudil věc podle ustanovení §11 až 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že omluva žalované je zcela dostačující satisfakcí za jednání, ke kterému došlo a rozhodně není potřeba poskytovat jakoukoliv náhradu nemajetkové újmy v penězích, neboť do práv žalobce ze strany žalované nebylo zasáhnuto tak zásadním způsobem, aby bylo na místě přiznání finanční satisfakce.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č.j. 22 Co 315/2015-117, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že postačujícím zadostiučiněním pro žalobce byla omluva, kterou žalovaná poskytla žalobci formou dopisu. Zdůraznil, že předmětný zásah trval pouze několik hodin a byl lokálně velmi úzce omezen, takže jím nemohlo dojít ke snížení pověsti žalobce či jeho vážnosti ve společnosti ve značné míře. Měl-li snad žalobce pocit potřeby distancovat se veřejně od upozornění, mohl omluvu s vysvětlením žalované sám uveřejnit týmž způsobem, jak bylo uveřejněno upozornění.
Rozsudek Městského soudu byl doručen právní zástupkyni žalobce dne 21. prosince 2015 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. ledna 2016 dovolání, které doplnil ještě podáním ze dne 12. února 2016. Uvádí, že dovolání podává podle ustanovení §237, §239 a §240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 a domnívá se, že jsou splněny podmínky přípustnosti podle ustanovení §239 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §11 a 13 obč. zák., když podle jeho názoru vzhledem k přechodnému ustanovení §3028 odst. 3 o.z. měl být použit posledně uvedený předpis. Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe v otázce vymezení práva na ochranu osob spatřuje v rozporu s právní teorií a rozhodnutím Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 517/99 a rozsudku Senátu 59320/00 – Von Hannover proti Německu. Za nesprávný považuje postup odvolacího soudu, který neodročil jednání, i když právní zástupkyně žalobce v té době měla pozastavený výkon advokacie a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 31 Cdo 619/2011 nesplnil poučovací povinnost o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a o.s.ř. Rozpor s ustálenou judikaturou lze podle žalobce spatřovat i v porušení jeho práva na osobní účast při jednání a konečně, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu č.j. III. ÚS 170/99, v postupu soudu lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která podrobně uvádí důvody, pro které považuje toto dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel pokládá podané dovolání za přípustné podle ustanovení §239 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel se však o žádné (konkrétní) ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování posuzované věci odchýlit (s výjimkou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011) nezmiňuje a neuvádí ani žádná jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž o případné právní otázce dovolací soud rozhodoval rozdílně. Poukazy na právní teorii, rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, rovněž zřejmě shora uvedeným požadavkům neodpovídají. Pokud se týče zmínky rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp.zn. 31 Cdo 619/2011, pak ani v tomto případě dovolání nekonkretizuje tvrzený údajný rozpor mezi napadeným rozsudkem a tímto judikátem. Přitom nelze přehlédnout, že odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žaloba byla zamítnuta nikoliv proto, že by žalobce neunesl důkazní břemeno či břemeno tvrzení, ale z důvodu, že – pokud by žalobce plně prokázal svá žalobní tvrzení, tedy včetně toho, že předmětná adresa je adresou faktického bydliště žalobce – je (v souzeném případě) postačujícím zadostiučiněním omluva, nikoliv však zadostiučinění v penězích.
Ve zbytku pak dovolání v podstatě kritizuje procesní postup odvolacího soudu a z toho vyplývající údajné vady řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle výše uvedeného §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné.
Dovolání ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žalobce nijak nezdůvodnil.
Protože dovolatelem uvažované předpoklady přípustnosti dovolání v souzené věci naplněny nebyly, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu