ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2589.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2589/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně AGC Fenestra a.s., člen AGC Group , identifikační číslo osoby 188 11 124, se sídlem ve Zlíně, Salaš 86, zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Petra Bezruče 598, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 61 265,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 291/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 55 Co 408/2015-167, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 55 Co 408/2015-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2015, č. j. 28 C 291/2014-146 ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 28 C 291/2014-146, zastavil řízení co do úroku z prodlení za období od 17. 11. 2012 do 4. 8. 2013 z částky 1 800 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované jí uhradit částku ve výši 61 265,18 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni uhradit žalované částku ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku jako náhradu nákladů řízení (výrok III).
Na základě odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II, výrok III pak změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované částku ve výši 300 Kč jako náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 61 265,18 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky Mgr. Zuzany Bartošové (dále jen „soudní exekutorka“). Soudní exekutorka byla pověřena vedením exekučního řízení pod sp. zn. 001 EX 169/2006 a 146 EX 210/2011. Žalobce soudní exekutorce k její výzvě uhradil 1 800 Kč jako zálohu na exekuci. Na základě sdělení JUDr. Jiřího Bulvase, soudního exekutora, který nastoupil na místo odvolané soudní exekutorky, žalobkyně zjistila, že soudní exekutorka vymohla po povinné SKL - FINALSTAV, s. r. o. v likvidaci, částku ve výši 60 148,09 Kč, kterou však žalobkyni (jako oprávněné) nepřevedla a ponechala si tyto finanční prostředky pro svoji potřebu. Proti soudní exekutorce bylo vedeno trestní stíhání, v jehož rámci bylo prokázáno, že v rámci své exekutorské činnosti překročila svoji pravomoc, neboť jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím zákonům (§329 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ a f/ trestního zákoníku). Z důvodu smrti soudní exekutorky bylo trestní stíhání odloženo. Žalobkyně z dědického řízení získala částku ve výši 682,90 Kč. Žalovaná škoda se tak rovná součtu vymožených (a nevyplacených) finančních prostředků soudní exekutorkou ve výši 60 148,08 Kč a žalobkyní uhrazené zálohy na exekuci ve výši 1 800 Kč, přičemž součet byl ponížen o výtěžek z dědického řízení.
Odvolací soud na základě odvolání žalobkyně v meritu potvrdil napadené rozhodnutí, převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s právním posouzením otázky, že se ze strany soudní exekutorky jednalo o tzv. exces a stát tudíž nenese za vzniklou škodu zodpovědnost. Odvolací soud uvedl, že činnost exekutora spočívající v užití vymoženého plnění pro svou potřebu či potřebu třetích osob není legální, tudíž nejde o exekuční činnost ve smyslu exekučního řádu a tedy ani o úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K použití peněz z účtu exekutorky musela dát pokyn ona sama, a ačkoliv není přesné použití finančních prostředků známo, lze uzavřít, že šlo o úkon vědomý a úmyslný. To vše dle odvolacího soudu svědčí o excesivním jednání soudní exekutorky a četnost takových případů nelze vysvětlit jinak, než že šlo o úmyslné a soustavné nakládání se svěřeným majetkem ke škodě oprávněných osob, tedy o jednání charakteru zpronevěry.
Měnícím výrokem rozhodl odvolací soud v části týkající se nákladů řízení, kdy vytkl soudu prvního stupně nepřiléhavou aplikaci nálezu Ústavního soudu a rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň je zde otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená. Otázku neřešenou dovolacím soudem v dalším textu dovolání žalobkyně nespecifikovala, dovolací soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
Dovolatelka zejména napadá právní hodnocení nesprávného úředního postupu exekutorky a uvádí, že exekutorka vůči žalobkyni vždy jednala z pozice vykonavatele státní moci, jednala na základě pověření soudu a její postup tak lze subsumovat pod ustanovení §4 OdpŠk a je tedy i nesprávným úředním postupem, za který je objektivně odpovědný stát. Exekutorka vymohla určitou částku od povinného, tuto však ve lhůtách stanovených zákonem nepřevedla oprávněnému (žalobkyni) a dopustila se tak nesprávného úředního postupu. K podpoře své argumentace se žalobkyně odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006 a rozsudek ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013.
Jelikož jsou rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěna na shodném právním posouzení, navrhuje žalobkyně, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné a taktéž důvodné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44/2009, dále jen „R 44/2009“, rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, a rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Zejména poslední rozhodnutí se týkají shodných skutkových okolností.
Řešená právní otázka, zda v případě exekutorky, která pro dovolatelku vymohla v exekučním řízení částku 60 148,09 Kč, kterou jí však nikdy nevyplatila, když si peníze ponechala pro sebe, se nejedná o její exces a kdy je dána odpovědnost státu dle OdpŠk, je dlouhodobě řešena konstantní judikaturou dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (jako úřední osoba ve smyslu ustanovení §3 písm. b/ OdpŠk), odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek §32 exekučního řádu. Na rozdíl od odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit (§2 OdpŠk), svědčí exekutorovi podle §32 odst. 2 exekučního řádu liberační důvod, umožňující mu zprostit se odpovědnosti, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. To však nedopadá na řešený případ. Exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s průběhem exekuce; nakládá-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu zprostit podle §32 odst. 2 exekučního řádu (viz R 44/2009).
Již z výše uvedeného je zřejmé, že je za této situace dána odpovědnost státu, byť je zde odpovědnou osobou i exekutor sám. Nebyla-li exekutorem splněna povinnost vyplatit oprávněné osobě přiznanou jí částku, je to v rozporu s požadavkem zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (§2 OdpŠk), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit (srov. obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/1998, R 44/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, a ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014).
Shora uvedené závěry judikatury se uplatní i v této věci.
Podle §46 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v rozhodném znění, nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Nesprávný úřední postup v dané věci spočívá v tom, že ze strany exekutora nebylo žalobkyni plněno to, co jí v souladu s citovaným ustanovením náleželo, a to bez ohledu na skutečnost, že si exekutor peníze ponechal pro sebe. V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, za kterou odpovídá stát dle OdpŠk.
Postup soudní exekutorky nelze hodnotit tak, že by jím sledovala výlučně vlastní zájem, a to ani s ohledem na její případnou trestnou činnost. I kdyby došlo v daném případě ke zpronevěře vymožených prostředků, tak to bylo možné kvůli tomu, že soudní exekutorka prováděla exekuční činnost, ze které tyto prostředky získala do své dispozice.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu a shodně s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení nalézacího, odvolacího i dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu