ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3262.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3262/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce jménem Y. M. , zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 573, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 293/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co 386/2015 - 96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 18 C 293/2014 – 74, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 3 828 036,32 Kč (výrok I) a dále byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 900 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce měl vůči třetí osobě pohledávku ve výši 350 000 USD, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti. Žalobce podal přihlášku své pohledávky k výkonu rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti ve vlastnictví povinného. Dražba nemovitosti proběhla dne 29. 6. 2007, usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 15. 8. 2007 a pověřený soudní exekutor poté spis zaslal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k provedení rozvrhu výtěžku. Na návrh povinného bylo rozhodnuto o odkladu exekuce (2. 5. 2008), načež odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a návrh na odklad exekuce zamítl (30. 6. 2008). Dne 11. 9. 2009 proběhlo první rozvrhové jednání, kde nebylo vydáno rozhodnutí. Žalobcova pohledávka byla uspokojena dne 27. 3. 2012 na základě rozvrhového usnesení ze dne 26. 7. 2011. Soud žalobu zamítl, jelikož shledal uplatněný nárok jako nedůvodný, neboť žalovaná škoda ve výši téměř 4 miliónů korun žalobci nevznikla. Soud konstatoval, že ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, neboť v řízení docházelo k průtahům při projednávání a rozhodnutí ve věci, tak i celé řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Soud však neshledal, že žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu, jelikož obdržel ekvivalent své pohledávky v příslušné měně (české koruně). Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011, dle kterého peníze plní roli všeobecného ekvivalentu, přičemž vlivem inflace či poklesu měnového kurzu nevzniká skutečná škoda, neboť peníze neztrácejí úlohu tohoto ekvivalentu ani vlivem inflace, která nachází svůj odraz zpravidla též v interměnových poměrech.
Městský soud v Praze na základě odvolání žalobce potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně a konstatoval, že v napadeném řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav a správně na něj byla aplikována zákonná ustanovení a příslušná judikatura.
Odvolací soud uzavřel, že kromě absence škody, není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012, soud konstatoval, že při zkoumání otázky příčinné souvislosti je otázkou právního posouzení, mezi jakými skutkovými okolnostmi je zjišťován vztah příčiny a následku, jinými slovy že vzniklá škoda je podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda bych bez této příčiny nevznikla. V daném případě soud shledal, že žalobcem tvrzená a soudem prvního stupně zjištěná nečinnost, resp. pomalý chod soudních orgánů objektivně neměly vliv na kurz české koruny vůči americkému dolaru a nelze dovodit, že nebýt pomalého chodu soudních orgánů, nedošlo by k takovému poklesu kurzu dolaru.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal dovolání žalobce, který rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, jelikož rozhodnutí odvolací soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. shledává dovolatel ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále žalobce uvedl, že ve zkoumaném exekučním řízení došlo k porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení a vlastnického práva k pohledávce. Dle jeho tvrzení „kurz amerického dolaru k české koruně vlivem nepřiměřené délky exekučního řízení po dobu několika let doznal takové změny, že žalobce dostal reálně výrazně nižší hodnotu, než kterou by měl obdržet podle kurzu v době vstupu do exekučního řízení“. Soudy obou stupňů proto pochybily v úsudku, že žalobce obdržel ekvivalent své pohledávky. Žalobce uzavřel, že utrpěl škodu ve výši 3 828 036,32 Kč, která vznikla v příčinné souvislosti s ničím neodůvodněnými průtahy v řízení a neučiněné fixaci kurzu měn.
Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řádně zastoupeným, Nejvyšší soud jej však odmítl jako nepřípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel uvádí, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spočívá v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zdali žalobce obdržel správný ekvivalent pohledávky, která byla přihlášena do exekučního řízení, tedy jakým způsobem má dojít k přepočtu kurzu měn, má-li být výplata vymožené pohledávky provedena v jiné měně, než v jaké byla přihlášena a zdali mu v této souvislosti a v souvislosti s průtahy v exekučním řízení vznikla škoda. Napadené rozhodnutí však nezávisí na vyřešení této otázky, jelikož předloženou otázkou a další argumentací napadá žalobce správnost usnesení vydaného Mgr. Pavlem Dolanským, exekutorem, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 26. 7. 2011, č. j. 015 EX 62/2007-199, o rozvrhu podstaty získané z dražby nemovitostí, na základě kterého byla žalobci vyplacena částka ve výši 20 441 410 91 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce neodvolal a jeho správnost žádným způsobem nezpochybnil. Naopak ve svém vyjádření k odvolání povinného proti rozvrhovému usnesení navrhl jeho potvrzení jako věcně správného.
Rozsudek odvolacího soudu nehodnotí správnost či nezákonnost rozvrhového usnesení, jak jej zpochybňuje žalobce (toto je naopak výslovně vyloučeno). Naopak je vystavěn na posouzení, zda jsou zde dány všechny tři předpoklady pro založení odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk, tedy v tomto případě nesprávný úřední postup orgánů státu spočívající v průtazích v soudním (exekučním) řízení, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Odvolací soud dospěl k závěru v souladu se soudem prvního stupně, že žalobci nemohla vzniknout škoda, jelikož se mu na základě rozvrhového usnesení dostalo ekvivalentu jím uplatněného nároku v amerických dolarech (USD) přepočteného na české koruny (CZK), proti čemuž žalobce v rozhodné době nebrojil. Taktéž shledal, že neexistuje příčinná souvislost mezi pohybem kurzů měn v čase a nesprávným úředním postupem orgánů. Své závěry odůvodnil odvolací soud mimo jiné odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 18. 9. 20012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011, a ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012.
Nelze se ztotožnit s tvrzení žalobce, že „kurz amerického dolaru k české koruně totiž vlivem nepřiměřené délky exekučního řízení po dobu několika let doznal takové změny…“. Exekuční řízení, jehož byl žalobce účastníkem, ani jeho délka totiž nemělo žádný makroekonomický vliv a nemohly tudíž být příčinou vzájemného posilování a oslabování měn. Tento přístup vyplývá z dlouhodobě konstantní judikatury Nejvyšší soudu týkající se vlivu inflace, jejíž důsledky jsou zde shodné jako pohyb kurzů měn, a která byla nejnověji potvrzena např. usnesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2279/2016, rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, sp. z. 30 Cdo 1181/2015 nebo rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014. Konečně, při posuzování, zda uvedená judikatura řeší zásadní právní otázku, na níž je rozhodování této věci založeno, nelze přehlížet, že se hodnota žalobcovy zástavní pohledávky v USD nikterak průběhem jejího výkonu (exekucí dle platného českého procesního práva) nezměnila.
Otázka, kterou nastínil dovolatel, ani další argumentace tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu §243 c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu