ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3723.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3723/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. T. , zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, proti žalovanému Libereckému kraji , se sídlem v Liberci, U jezu 642/2a, IČ: 70891508, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 62 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/2013 - 312, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/2013-312, ve výroku II., pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, a dále rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. června 2013, č.j. 62 C 54/2012-284, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2013, č.j. 62 C 54/2012 – 284, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20.000,- Kč, dále zamítl žalobu co do částky 651.200,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se v označené věci domáhal ochrany osobnosti a požadoval ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 671.200,- Kč z důvodu nedostatku informovaného souhlasu, který měl předcházet jeho vyšetření provedenému v Č. L. dne 19. května 2004. Žalobce vytýkal zdravotnickému zařízení, že jím nebyl obeznámen do všech podrobností s povahou podstupovaného vyšetření ani s možnými riziky a komplikacemi či s alternativními možnostmi léčby.
Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl dne 19. května 2004 přijat na interní oddělení nemocnice Česká Lípa k provedení ERCP pro obstrukční ikterus s podezřením na choledocholithiasu, nicméně byl zjištěn tak velký žlučový kámen, že ho nebylo možno odstranit na tomto typu pracoviště. Z tohoto důvodu byl přeložen na JIP chirurgického oddělení Česká Lípa a posléze zpět na interní oddělení. Operace byla provedena na Hepatogastroenterologické klinice IKEM. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že vyšetření žalobce dne 19. května 2004 bylo provedeno lege artis, přičemž jediným pochybením byl nedostatek informovaného souhlasu pacienta.
Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že povinnost lékaře vhodným způsobem pacienta poučit, jakož i provádět vyšetřovací a léčebné výkony s jeho souhlasem, byla zakotvena v ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, obsahující v odst. 1 cit. ustanovení obecný příkaz, podle kterého zdravotnický pracovník způsobilý k výkonu příslušného zdravotnického povolání informuje pacienta, popřípadě další osoby v souladu s §67b odst. 12 písm. d) citovaného zákona o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích. Podle odst. 2 téhož ustanovení vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Ačkoliv právní úprava neváže informovaný souhlas na písemnou podobu, nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce žalovaným v tomto smyslu adekvátně poučen byl. Tím došlo k porušení §11 a násl. obč. zák. Výši náhrady nemajetkové újmy v penězích soud prvního stupně určil s přihlédnutím k faktu, že žalovaný odepřel žalobci jedno z elementárních práv pacienta, avšak na druhé straně újma, která žalobci vznikla, nepředstavovala pro něj újmu trvalého charakteru, a proto krajský soud dovodil, že přiměřenou relutární satisfakcí je částka 20.000,- Kč.
Dále rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že jakkoli by v daném případě bylo možno využít pravidla, podle kterého by žalobci byly přiznány náklady řízení, neboť výše přiznaného plnění byla určena úvahou soudu, považoval by toto řešení jako krajně nespravedlivé, neboť žalobce uplatňoval svůj nárok za zásah do svých osobnostních práv ve zjevně nepřiměřené výši 671.200,- Kč. Z toho důvodu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ač soud prvního stupně při svých úvahách o této otázce odkazoval na ustanovení §142 odst. 1 a 3 o.s.ř., vlastní posouzení vyústivší v závěr podle něhož žádnému z účastníků nebylo přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení (které však není podřaditelné pod zmíněné ustanovení §142 o.s.ř.) konkrétním ustanovením tohoto procesního předpisu nepodložil.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2015, č.j. 3 Co 348/20143 – 312, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, odvolací řízení o odvolání žalovaného zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že je vázán závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jednáním žalovaného spočívajícím v opomenutí poskytnout žalobci potřebné informace týkající se zvoleného způsobu vyšetření bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. Soud druhého stupně poukázal na to, že jeho úkolem je pouhé posouzení, zda krajský soud důvodně zamítl žalobcem požadovanou výši majetkové satisfakce v částce 651.200,- Kč, přičemž dospěl k závěru, že přiznaná částka 20.000,- je částka přiměřená okolnostem a intenzitě tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Uvedl, že i sám žalobce svým postojem k řízení, kdy podal žalobu den před vypršením tříleté promlčecí doby, dal najevo, že tvrzený zásah nevnímá výrazně intenzivně, a že zásah nebyl natolik závažný. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce v řízení netvrdil, a ani nenabídl důkazy, jak se absence informovaného souhlasu s vyšetřením negativně projevila v jeho osobnostních právech, a proto ani sám nemohl k výši požadované peněžní satisfakce zaujmout jakékoliv bližší stanovisko, neboť by v tomto sporném civilním řízení vlastně nahrazoval procesní aktivitu žalobce. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správně potvrdil, stejně jako výrok o náhradě nákladů řízení se strohým a vcelku nekonkrétním odůvodněním, že tak činí „ včetně věcně správného a srozumitelného odůvodněného výroku o nákladech řízení“.
Protože žalovaný, který rozhodnutí soudu prvního stupně též napadl odvoláním proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, je vzal později zpět, soud druhého stupně odvolací řízení v této jeho části zastavil.
Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal s odůvodněním (v němž se však nikterak nevypořádal s faktem, že žalovaný procesně zavinil, že odvolací řízení bylo zčásti zastaveno), že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího, neboť v odvolacím řízení neměl procesní úspěch,“ přičemž „v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné odvolací náklady nevznikly“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. března 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. května 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které byly podle názoru dovolatele vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel vymezil čtyři otázky, které podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil. Především, zda může soud rozhodnout o výši peněžité náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu bez toho, aniž by se rovněž zabýval její generálně preventivní funkcí. Poukazuje na rozsudky dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, a rozsudek ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, neboť podle jeho názoru z rozhodnutí odvolacího soudu nelze zjistit, jak dalece byly do jeho úvah při posuzování míry zásahu do jeho práva promítnuty konkrétní okolnosti souzené věci, odvolací soud ani nijak nevysvětlil, proč v konkrétních okolnostech projednávané věci není důvod zvažovat i preventivní funkci zadostiučinění.
Dovolatel dále poukázal na to, že ho odvolací soud nikterak nepoučil podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s..ř.“), že neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 29 Odo 714/2003.
Dalším pochybením odvolacího soudu byl podle názoru dovolatele nesprávný závěr soudu druhého stupně týkající se náhrady nákladů řízení, přičemž tento soud podle žalobce pochybil nejen při posouzení právní otázky tarifní hodnoty sporu, ale také v úvahách o úspěchu dovolatele ve sporu, které měly vliv na konečné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně pokládal za tarifní hodnotu částku požadovanou v žalobě, a to v rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, podle níž ve věcech ochrany osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 50.000,- Kč. Dovolatel odkázal také na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 2. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, či na rozsudek ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013.
Na základě výše popsaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 17. srpna 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů. Uvedl, že soudy přiznanou částku náhrady nemajetkové újmy v penězích již dovolateli uhradil. Poznamenal též, že není provozovatelem ani zřizovatelem dotčené nemocnice, pouze se jako akcionář účastní na jejím podnikání, a proto nesouhlasí s názorem dovolatele týkajícím se uplatnění preventivně – sankční funkce přisuzované satisfakce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o.s.ř.“) , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě dovolací soud shledal, že dovolání ve věci samé není přípustné.
Pokud dovolatel ve svém dovolání poukazuje na pochybení soudů, jež má spočívat v tom, že se ve svých rozhodnutích tvrzeně nezabývaly preventivní funkcí přiznaného zadostiučinění, pak je třeba poukázat na následující skutečnosti:
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 tohoto ustanovení).
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem postiženou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní .
Právo na tělesnou integritu fyzické osoby (člověka) je významným dílčím osobnostním právem. Ústavně je toto právo zaručeno každé fyzické osobě od jejího narození až do její smrti. Toto právo tedy lze chápat jako stav, kdy každý člověk má možnost sám o sobě rozhodovat i jednat a kdy jej k určitému omezení v podobě jiného jejího jednání může donucovat pouze zákon.
Nástroji, které slouží ochraně všeobecného osobnostního práva, a které jsou relativně značně rozmanité, jsou jak prostředky obecné (svépomoc ve smyslu §6 obč. zák. , ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy podle §5 obč. zák., soudní ochrana realizovaná před zahájením řízení podle §67 až §69 o.s.ř., dále ochrana poskytovaná formou předběžných opatření ve smyslu §74 o.s.ř., ochrana poskytovaná prostřednictvím jiných žalob, než žalob podle §13 obč. zák. a konečně prostřednictvím žaloby na náhradu škody), tak i prostředky zvláštní založené na úpravě obsažené v rozhodné době v platném ustanovení §13 obč. zák. Toto ustanovení zakotvovalo triádu prostředků občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby. Jde o prostředky, které nabývají v procesněprávní sféře podoby žaloby zdržovací – negatorní, žaloby odstraňovací a žaloby satisfakční. U posledně uvedeného prostředku soudní ochrany všeobecného osobnostního práva však zákon nestanovil, co je třeba rozumět zadostiučiněním ani co je třeba chápat pod pojmem přiměřené zadostiučinění. Jsou-li v konkrétním případě splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, je na soudu žalobě o jeho poskytnutí vyhovět. Zadostiučinění podle §13 obč. zák. spočívá v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě ve formě morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění, resp. satisfakce), anebo peněžitého plnění (relutární, resp. peněžitá satisfakce). Obě tyto kategorie zadostiučinění sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby, může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 180 násl.). Žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá takovéto satisfakce, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Jestliže soud shledá, že navržená forma zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení §13 obč. zák. postačující a účinná, pak (jestliže např. není žaloba odpovídajícím způsobem upravena) je na soudu žalobu na přiznání navržené formy zadostiučinění zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkového zhodnocení konkrétního případu, tak i z jeho jednotlivých okolností (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Bere též v úvahu, zda se postižené fyzické osobě eventuálně již nedostalo zadostiučinění jiným způsobem, a pokud ano, pak v jaké míře (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, č.j. 30 Cdo 2925/2006-167).
Zadostiučinění v penězích tedy plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě , lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně lze srovnat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Již výše byla naznačena procesním předpisem zakotvená zásada, že pro to, aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, musí být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno např. to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit a současně uvést, v čem se takto rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchyluje. V souzeném případě má dovolatel za to, že jím dovozovanou diferenci je třeba vztáhnout ke zmíněnému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007. Z uvedeného rozhodnutí je třeba dovodit, že satisfakční funkce relutární náhrady podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je funkcí nepopiratelně zásadní (která se obrací do interní sféry zásahem poškozeného), přičemž však možnost preventivního významu takového zadostiučinění lze chápat spíše jako subsidiární. V tomto druhém případě se účinky této funkce obracející spíše „navenek“ mimo interní sféru dotčeného člověka s cílem zamezit opakování takového zásahu vůči buď konkrétnímu subjektu nebo ve vztahu k nepojmenované množině subjektů; preventivní funkce zadostiučinění se pak zhusta projevuje u subjektů, které se porušování osobnostních práv fyzických osob dopouštějí často, respektive opakovaně, nebo tehdy, jde li o zásah mimořádné závažnosti .
V posuzované věci soudy obou stupňů sice na základě dokazováním seznaného skutkového terénu dovodily předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, nicméně zásah sám osobě nehodnotily jako do té míry závažný, který by odůvodňoval přisouzení vyšší částky relutární náhrady. Nebylo též prokázáno, respektive prokazováno, že by zjištěné pochybení přičítané žalovanému bylo jeho „standardem“ a opakovalo se tak jako zásah (byť přímo u žalobce nebo eventuálně u dalších subjektů). Nadto nelze pominout, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, s nímž se fakticky ztotožnil odvolací soud, potencionální preventivní funkci satisfakce při dotčení práva na ochranu osobnosti člověka, bral v úvahu. Nelze proto mít u nyní posuzované otázky předpoklad přípustnosti dovolání za splněný.
Ani dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu v absenci poučení dle §118a o.s.ř. nezakládá přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud rozpor v řešení této otázky napadeným rozsudkem se svou judikaturou neshledal. Dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 29 Odo 714/2003, se totiž týká situace, kdy odvolací soud změnil výrok, kterým bylo žalobě vyhověno na výrok, kterým byla žaloba zamítnuta, za situace, kdy žalobce neprokázal všechny skutečnosti nutné k objasnění skutkového stavu. V nyní posuzovaném případě však soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že nárok žalobce je důvodný, ale pouze do výše 20.000,- Kč relutární náhrady. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že žalobce neuvedl potřebné rozhodné skutečnosti, ale konstatoval, že částku, přiznanou žalobci soudem prvního stupně, pokládá za přiměřenou. Postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009, a ze dne 12. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp zn. II.ÚS 247/12)].
Z uvedeného je třeba dovodit, že dovolání žalobce, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ve své podstatě nenaplňuje předpoklady přípustnosti kladené na ně ustanovením §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání v uvedené části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Přípustnost dovolání však v této věci zakládá námitka týkající se výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jejichž výše přesahuje částku 50.000,- Kč (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Důvod spočívá v tom, že v uvedeném výroku se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel ve svém dovolání brojí proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Judikatura, kterou dovolatel cituje v dovolání, a se kterou má být podle jeho mínění, rozhodnutí o nákladech řízení v rozporu, stanoví jasná pravidla pro určení této náhrady. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, dovolací soud uvedl, že " poškozený má – posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti – v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši), neboť lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem – podařilo se mu prokázat základ nároku. Nejvyšší soud má zde shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, za to, a nad jeho rámec doplňuje, že lze výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o.s.ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. "
Tento závěr vyjádřil Nejvyšší soud také v rozhodnutí ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, v němž konstatoval, že „ výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popřípadě dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o.s.ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše.“
Výjimkou z výše uvedeného pravidla je pouze případný postup podle §150 o.s.ř., který je možný při splnění několika podmínek. V již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, dovolací soud uvedl, že „ustanovení §150 o.s.ř. lze aplikovat ve výjimečných případech, pokud jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele. Ty však nelze spatřovat v tom, že účastník řízení ne zcela správně odhadl výši možného zadostiučinění.“
Ustanovení §150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž by bylo nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, která při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo rozhodnutí ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, dovolací soud vyjádřil, že „ úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci §150 o.s.ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).“
Lze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že vzhledem k jeho úspěchu ve věci, rozhodl soud prvního stupně a následně také odvolací soud chybně, když mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ačkoliv soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že by pokládal za krajně nespravedlivé, kdyby měl dovolateli přiznat právo na náhradu nákladů řízení, blíže neuvedl podle jakého ustanovení procesního předpisu takto vůbec rozhodl. Pokud tak snad mínil ustanovení §150 o.s.ř., ač na něj výslovně neodkázal, ve skutečnosti se ani předpoklady pro postup podle tohoto ustanovení nezabýval. Nad to není zřejmé, že by zjišťoval a bral v úvahu všechny okolnosti konkrétní věci, včetně sociálních a majetkových poměrů účastníků. Nelze tedy dojít k závěru o naplnění předpokladů pro způsob, jakým soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navzdory dovolatelově nespokojenosti a argumentaci o chybném postupu soudu prvního stupně uvedené v odvolání, se ani odvolací soud s otázkou náhrady nákladů řízení nevypořádal.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušit. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno v příslušném výroku i toto rozhodnutí. Věc pak byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §243f odst. 4 téhož zákona). Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že nepřistoupil ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu §243d písm. b/ o.s.ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“, nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu