ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2567.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2567/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované O. N. , zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 7, Husova 7, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 11 Co 276/2013-243, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 16. října 2013, č. j. 11 Co 276/2013-243, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci vůči žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, je třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť žalobce v dovolání nevymezil dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 3 ve vazbě na §237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (soudem prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu), které odvolací soud nepřiznal žalobci vůči žalované v důsledku aplikace §150 o. s. ř., jež stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Uvedená otázka, která byla napadeným rozhodnutím řešena odvolacím soudem, náleží do oblasti procesního práva, přičemž k tomu, aby se Nejvyšší soud zabýval rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo nezbytné, aby žalobce v dovolání vymezil otázku, při jejímž řešení se odvolacím soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (v jakém směru) nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená (dovolatelem zformulovaná) právní otázka posouzena jinak. V tomto směru ovšem žalobce dovolací důvod nijak neprecizuje, pouze poukazuje na skutkové okolnosti případu, z nichž – oproti odvolacímu soudu – dovozuje jiné právní posouzení při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Taková polemika s odvolacím soudem ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Přesto (nad rámec odůvodnění) dovolací soud konstatuje, že v rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů nelze zaznamenat žádné pochybení ve směru odklonu od ustálené judikatury dovolacího soudu, a nelze ani uzavřít, že by odvolacím soudem řešená otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, anebo měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace §150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), když opakovaně zdůrazňuje, že „ i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127). “ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS 145/06; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách www.nalus.usoud.cz).
Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na spravedlivý proces „ vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání .“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.).
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud popsaný prostor pro účastníky, resp. pro žalobce nevytvořil, nicméně tato okolnost, jež by v případě přípustnosti dovolání představovala vadu řízení, sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů důsledně zabýval všemi právně významnými okolnostmi, které ve skutkových poměrech dané věci zakládaly předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř.
V nákladovém rozhodnutí odvolacího soudu tudíž dovolací soud nespatřuje žádné prvky svévole, formalismu, extrémního nesouladu se skutkovými okolnostmi daného případu, zjevné pochybení při aplikaci právní normy, přičemž pouhá (shora již popsaná) vada řízení sama o sobě nemohla podle přesvědčení dovolacího soudu mít vliv na správnost tohoto rozhodnutí.
I kdyby tedy žalobce v uvedeném směru precizoval své dovolání v souladu se zákonem, přesto by nemohlo být přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci §150 o. s. ř., s přihlédnutím k výjimečným okolnostem daného případu, nijak neodchýlil (s výjimkou popsané vady řízení) od připomenuté judikatury dovolacího soudu či Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel Vrch
předseda senátu