ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3766.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3766/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. F. , zastoupeného JUDr. Marillou Kokešovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Sladkovského náměstí 525/1, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 46/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015, č. j. 16 Co 340/2014-106, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 171.669,-Kč s příslušenstvím, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce uplatněný nárok odůvodnil tím, že jako taxikář v roce 2002 při cenové kontrole, provedené pracovníky Magistrátu hl. města Prahy, nevydal „ doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru“. V souvislosti s tím bylo proti žalobci vedeno správní řízení (dále též „původní řízení“), které trvalo 9 let a sedm měsíců. Nejdříve byla v původním řízení uložena žalobci pokuta ve výši 250.000,- Kč, která byla následně několikrát snížena. Již na počátku původního řízení žalobce prohlásil, že spáchal předmětný skutek. Řízení pak bylo zastaveno (v roce 2011) s odůvodněním, že „případné svědecké výpovědi kontrolních pracovníků již nemohou s ohledem na značný časový odstup, zajistit nezpochybnitelné důkazy o kontrole, proto nelze zjistit skutečný stav věci…“ . Výši zadostiučinění žalobce odůvodnil tak, že požadoval částku 1.667,- Kč za každý měsíc řízení, přičemž za první dva roky počítal se sazbou poloviční. Dále se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 49.025,- Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti s úkony, které činil jeho právní zástupce v původním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 25 C 46/2013-51, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. října 2014, č. j. 25 C 46/2013, zamítl ve výroku I. žalobu na zaplacení částky 49.025,- Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady škody), a dále zamítl žalobu co do částky 42.990,- Kč s příslušenstvím (z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128.750,- Kč s příslušenstvím (z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Ve výroku III. uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 4.750,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 128.750,- Kč (z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a konstatoval, že ve správním řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době (výrok I.) Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil zejména na rozhodnutích dovolacího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 9. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, s odůvodněním, že ačkoli nepřiměřeně dlouhé řízení působí nemajetkovou újmu, tak je nutné rovněž vzít v úvahu okolnosti, které takový předpoklad vyvracejí, přičemž někdy může mít zadostiučinění i formu „nižního trestu“. Odvolací soud také poukázal na to, že „žalobci nebyla za předmětný správní delikt v konečném důsledku uložena žádná sankce“, když původní řízení bylo nakonec zastaveno. Částka, kterou mezitím žalobce uhradil (na splátkách pokuty), byla žalobci vrácena. Odvolací soud rovněž podotkl, že žalobci sice bylo zrušeno živnostenské oprávnění, ale to se stalo v samostatném správním řízení, které s posuzovanou věcí nesouvisí. S ohledem na výše uvedené shledal konstatování porušení práva za dostačující.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil všechny okolnosti případu, a to zejména okolnosti souvisící s provedením kontroly a vyplývající z nejednotného rozhodování správního orgánu. Dovolatel poukazuje na to, že zaměstnanci magistrátu, kteří provedli kontrolu, byli „agenti-provokatéři“, a že odebrání jeho živnostenského oprávnění, které sice bylo učiněno v samostatném správním řízení, vychází ze stejného skutku.
Dovolatel dále ohledně nákladů řízení, které odvolací soud nikomu nepřiznal, namítá, že „žalobce byl nucen domáhat se přiznání porušení svého práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době a v jeho důsledku nemajetkové újmy v soudním řízení“ , na které byl nucen vynaložit finanční prostředky v podobě nákladů právního zastoupení. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek dovolacího soudu ve věci 30 Cdo 5210/2009, který vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1310/09, podle kterého „za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů sankcionován“ . Podle uvedeného rozsudku dovolacího soudu má pro přiznání nákladů stačit, že se „mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem – podařilo se mu prokázat základ nároku“.
Dovolatel navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby I. dovolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zadostiučinění za nemajetkovou ve výši 128.750,- Kč s příslušenstvím a II. náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Jinak navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle 237 o. s. ř.
Dovolací soud shledal, že odvolací soud odpovídajícím způsobem zhodnotil všechna kritéria dle ustanovení §31a odst. 3 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též „OdpŠk“] a že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu částí IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011“ (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně cit. stanoviska jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
V původním řízení žalobce prokazatelně spáchal správní přestupek, ovšem následně bylo od sankce upuštěno zastavením původního řízení. Dovolatel nemohl být ve stavu nepřiměřené nejistoty ohledně toho, bude-li potrestán a v jaké maximální výši, jelikož – jak správně uvedla ve svém vyjádření k dovolání žalovaná – dle zásady zákazu reformce in peius se dovolatel nemusel obávat uložení vyšší sankce, než byla původně uložena. Pro dovolatele tedy nebylo „v sázce“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010) nic, co by nemohl očekávat s ohledem na svůj přiznaný správní delikt.
Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí v posuzované části je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
Dovolatel neuvedl, jaká částka mu měla být rozhodnutím odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení odepřena. V daném případě by přicházela v úvahu předně náhrada spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést. Zvláštním právním předpisem upravujícím náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování je vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen „advokátní tarif“). Podle judikatury Nejvyššího soudu je na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, při stanovení tarifní hodnoty přiléhavé aplikovat §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. října 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014).
Tarifní hodnota sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy činila 50 000 Kč, za jeden úkon právní služby by tak náležela odměna ve výši 3 100 Kč. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží zástupci paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Po zohlednění daně z přidané hodnoty v zákonné sazbě 21 % lze dospět k závěru, že aby nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, musel by zástupce dovolatele v předchozím řízení učinit více než dvanáct úkonů právní služby, za něž by mu náležela mimosmluvní odměna dle §11 advokátního tarifu. Takový počet úkonů ovšem v dané věci učiněn nebyl, neboť zástupce dovolatele, jak se podává z obsahu spisu, (toliko) převzal a připravil zastoupení, podal písemný návrh ve věci samé, účastnil se jednoho jednání u soudu prvního stupně, podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a proti doplňujícímu rozsudku, vyjádřil se k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a účastnil se jednoho jednání u odvolacího soudu (tj. vykonal sedm úkonů právní služby). Je proto zjevné, že výše náhrady nákladů řízení, která byla rozsudkem odvolacího soudu dovolateli odepřena, nepřevyšuje hranici přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy částku 50 000 Kč. O nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. se pak v dané věci nejedná. Stejně tak napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., u nichž se omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rovněž) neuplatní.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) v evýši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu