ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3884.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3884/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Svazu klubů mládeže, z.s. se sídlem v Praze 9, Teplická č. 280/20, IČO 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, IČO 00006947, o zaplacení částky 26 954 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 140/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2014 č. j. 22 Co 470/2013-246, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou části výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2013, č. j. 22 C 140/2008-208, do částky 7 854 407 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení zrušen) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2013, č. j. 22 C 140/2008-208 (s výjimkou části výroku I., kterým byla žaloba do částky 7 854 407 Kč s příslušenstvím zamítnuta), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 15. 7. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (doplněnou podáním ze dne 9. 2. 2009 a ze dne 17. 10. 2011) domáhal zaplacení částky 26 954 420 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované. Žalobce tvrdil, že mu jednáním žalované vznikla škoda spočívající v ušlém zisku ve výši 21 648 000 Kč za nájem ve výši 180 400 Kč měsíčně se zpětnou účinností 10 let a nákladech na nutnou rekonstrukci střechy, fasády, oken, elektrických rozvodů a stoupaček ve výši 2 800 000 Kč. Tyto nároky se vztahovaly k budově č. p. 1428 na parcele č. 337/3, katastrální území M. O., zapsané na LV č. 2416 a pozemku par. č. 337/3, katastrální území M. O., zapsaného na LV č. 2416 (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Vedle toho žalobce uplatnil náhradu škody ve výši 6 420 Kč za neoprávněný převod pozemku par. č. 337/8, katastrální území M. O., zapsaného na LV č. 2416 občanským sdružením Pionýr na Fond dětí a mládeže v likvidaci a za jeho následný neoprávněný prodej Ministerstvem financí ČR společnosti TECHINVEST Ostrava a.s. a náhradu škody ve výši 2 500 000 Kč za to, že mu Česká republika a její organizační složky nevrátily po roce 1990 majetek HZ SKM PULS Ostrava. Nesprávný úřední postup žalované spatřoval žalobce v tom, že žalovaná neučinila od roku 1990 žádné kroky k navrácení uvedeného majetku žalobci a to přesto, že žalobce jako občanské sdružení, které vzniklo v roce 1968, nikdy nezanikl (to bylo určeno usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 3. 2002 č. j. 8 C 142/2001-238 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003 č. j. 26 C 290/2002-23). Žalobci bylo od roku 1970 do roku 1989 znemožněno vykonávat jeho činnost a jeho majetek byl užíván Socialistickým svazem mládeže (dále jen ,,SSM“). Po roce 1990 bylo s uvedeným majetkem žalobce naloženo podle zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, ačkoliv žalobce nikdy neztratil vlastnické právo k předmětným nemovitostem, což bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 31 C 403/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011 sp. zn. 11 Co 124/2011. Žalobce žádal o navrácení svého majetku již od roku 1990, avšak soudní cestou se začal navrácení domáhat až v roce 2003, a to poté, co bylo jednoznačně vyjasněno jeho právní postavení.
Žalovaná nárok žalobce zcela neuznala, neboť tvrdila, že jde o soukromoprávní nárok, který stojí mimo působnost zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Při ústním jednání dne 26. 10. 2011 vznesla žalovaná námitku promlčení nároků žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 22 C 140/2008-69, žalobu o náhradu škody ve výši 26 954 420 Kč s příslušenstvím zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť žalobce neupřesnil, v čem konkrétně spatřuje nesprávný úřední postup žalované. Neoprávněné převzetí a užívání nemovitostí žalobce nezakládá odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, protože k němu došlo na základě zákona č. 497/1990 Sb. Žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup spočívající ve vymazání žalobce z rejstříku společenských organizací v roce 1970 by mohl být nezákonným rozhodnutím, což však žalobce ani netvrdil, ani neprokazoval.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2012 č. j. 22 Co 136/2012-110, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal v postupu soudu prvního stupně, který při prvním jednání sice poučil žalobce o jeho důkazním břemenu podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ale neposkytl mu přiměřenou lhůtu k požadovanému doplnění skutkových tvrzení, vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s tvrzeními žalobce, neboť žalobce nenamítal nesprávný úřední postup spočívající v přijetí zákona č. 497/1990 Sb., ale v nesprávné aplikaci tohoto zákona. Nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně spatřoval odvolací soud také v tom, že soud prvního stupně nespecifikoval, proč neprovedl navržené důkazy, a že sice konstatoval, že žalobce neupřesnil, v čem spatřuje nesprávný úřední postup, ale zároveň uzavřel, že v žalobcem tvrzeném postupu žalované neshledal nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně dále pochybil, když připustil změnu žaloby, ale v rozsudku tuto skutečnost neuvedl a nevyčkal na stanovisko žalované k žalobcem uplatněnému nároku na náhradu škody podle ustanovení §14 odst. 3 OdpŠk, které je podmínkou podání žaloby. Navíc dle odvolacího soudu nelze změnu žaloby uplatnit v případě, že žalobce vedle dosavadního nároku uplatňuje nový nárok (jde o samostatnou žalobu). Odvolací soud zavázal soud prvního stupně k nápravě vytčených vad, ale zároveň uvedl, že před případným důkazním řízením by měl soud prvního stupně zaměřit svou pozornost na posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení, a že soud prvního stupně nemusí žalobce poučovat podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobce v řízení od počátku tvrdil, že se domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 22 C 140/2008-208, znovu žalobu o náhradu škody ve výši 26 954 420 Kč s příslušenstvím zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobcem uplatňované právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je promlčené, neboť žalobci byla již v roce 2004 známa skutečnost, že stát neoprávněně převedl předmětné nemovitosti na spolek Pionýr a přesto podal žalobu až v roce 2008.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, č. j. 22 Co 470/2013-246, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 19 100 013 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak v tomto výroku, tj. ohledně částky 7 854 407 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu lze neoprávněné odnětí předmětných nemovitostí žalovanou na základě zákona č. 497/1990 Sb. považovat za nesprávný úřední postup, neboť při aplikaci zákona č. 497/1990 Sb. postupoval stát vrchnostensky. Avšak namítané užívání nemovitostí a jejich převod žalovanou nejsou nesprávným úředním postupem, protože jde o nakládání s majetkem, při němž příslušné státní orgány nevystupují jako nositelé veřejné moci. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že u nároku na zaplacení částky 6 420 Kč a částky 2 500 000 Kč stanovil počátek běhu promlčecí lhůty, aniž by zjistil, co tyto nároky žalobce představují, a proto je rozsudek v této části nepřezkoumatelný. Ohledně promlčení nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku došel odvolací soud k závěru, že se v období od 3. 1. 1998 do 3. 1. 2008 promlčoval postupně den po dni v závislosti na vědomosti žalobce o neoprávněném odnětí předmětných nemovitostí žalovanou a vědomosti o vzniku ušlého zisku (žalobce o škodě věděl od počátku). Tento nárok se tedy zcela promlčel do 14. 7. 2005, v období od 15. 7. 2005 do 3. 1. 2008 zůstal nepromlčený (v částce 5 347 987 Kč). Za promlčený považoval odvolací soud také nárok na zaplacení částky 2 800 000 Kč, který žalobce uplatnil návrhem na změnu žaloby podaným dne 20. 10. 2011, jímž se domáhal náhrady škody vzniklé znehodnocením předmětných nemovitostí. Promlčecí lhůta u tohoto nároku začala běžet dne 3. 1. 2008 tedy v den, kdy byly žalobci předmětné nemovitosti předány, a žalobce mohl zjistit, jakým způsobem se změnila jejich hodnota. Odvolací soud neshledal v posuzovaném případě námitku promlčení ani u jednoho z nároků v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce přistoupil k podání předmětné žaloby bez závažného důvodu až dne 15. 7. 2008, přestože škoda začala vznikat již dne 3. 1. 1998. Důvodem pro nepodání žaloby nemohla být podle odvolacího soudu ani skutečnost, že nebylo pravomocně určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť takové rozhodnutí je deklaratorní (žalobce nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí). Odvolací soud zavázal soud prvního stupně k tomu, aby ohledně nároku na zaplacení částky 6 420 Kč a 2 500 000 Kč znovu vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů. K nároku žalobce na zaplacení částky 6 420 Kč za neoprávněný převod pozemku par. č. 337/8, katastrální území M. O., zapsaného na LV č. 2416 odvolací soud konstatoval, že by se měl soud prvního stupně zabývat tím, zda se žalobce domáhal určení vlastnického práva také k tomuto pozemku a případně, proč tak neučinil. K pojmu ušlého zisku odkázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou části výroku, kterým byl rozsudek ohledně částky 7 854 407 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení zrušen) podal žalobce dovolání, v němž namítal, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §32 OdpŠk, ustanovení §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem a ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, což vedlo k jeho nesprávnému závěru o promlčení nároku žalobce. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu setrval na svém tvrzení, že v posuzovaném případě byly dány výjimečné okolnosti odůvodňující odepření práva uplatnit námitku promlčení pro její rozpor s dobrými mravy. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že mohl nárok na náhradu škody uplatnit předtím, než bylo určeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Žalobce se neztotožnil s názorem žalované o tom, že mu promlčecí lhůta k uplatnění nároku začala běžet nejpozději v roce 1990. Ministerstvo vnitra odmítlo po roce 1990 obnovit žalobci jeho registraci, ačkoliv vědělo, že ukončení jeho činnosti v roce 1970 bylo politickým rozhodnutím, a proto se žalobce nejprve domáhal soudní cestou vyřešení otázky své existence. Na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž bylo určeno, že žalobce nikdy nezanikl a jeho registrace od roku 1968 trvá, vydalo dne 29. 4 2003 Ministerstvo vnitra potvrzení o tom, že žalobce je občanským sdružením ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Až na základě tohoto potvrzení se mohl žalobce soudní cestou domáhat vrácení svého majetku. Žalobce namítal, že při posouzení jeho nároku na náhradu škody měl vzít odvolací soud v úvahu, že žalobce mohl od roku 1992 čerpat dotace z Evropské unie, což bylo postupem žalované zmařeno. Oprávněnost nároku žalobce vyplývá také z kontrolních závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu, které byly uveřejněny ve Věstníku Nejvyššího kontrolního úřadu v roce 1996, podle nichž zákon č. 497/1990 Sb. nepřesně vymezil rozsah majetku bývalého SSM. Podle žalobce ze všech dokladů ve spise stejně jako z posudku Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a stanoviska právního odboru Ministerstva vnitra ČR ze dne 6. 8. 2012 č. j. MV-28841-23/P-2010 jednoznačně vyplývá, že žalovaná věděla, že se na majetek žalobce zákon č. 497/1990 Sb. nevztahuje. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu změnil a vyhověl jeho nároku, případně, aby rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná namítala, že dovolání žalobce je nepřípustné, neboť v něm žalobce neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vedle toho žalovaná uvedla, že závěr odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a s judikaturou Ústavního soudu. Žalobce měl již od roku 2002 jistotu, že mu svědčí veškerá práva a povinnosti Svazu klubů mládeže registrovaného v roce 1968, a proto je námitka žalobce o tom, že nemohl žalobu na náhradu škody uplatnit dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, účelová, neboť takové rozhodnutí je pouze deklaratorní. Žalovaná dále poukázala na to, že nárok žalobce nespadá do působnosti OdpŠk, ale do působnosti občanskoprávních předpisů a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné určující vyřešení právní otázky, zda se nárok na náhradu škody promlčuje podle OdpŠk, jestliže se žalobce domáhá náhrady škody po státu, který několik let užíval nemovitosti, o nichž bylo později zjištěno, že patří žalobci. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) byl žalobce jako občanské sdružení registrován Ministerstvem vnitra dne 7. 11. 1968. Od roku 1970 do roku 1989 bylo žalobci znemožněno vykonávat jeho činnost a jeho majetek byl převeden na SSM. Po roce 1989 se žalobce opakovaně domáhal vrácení majetku (k němuž patří také předmětné nemovitosti), k tomu ale nedošlo, neboť byl přijat ústavní zákon č. 497/1990 Sb., podle nějž přešel majetek SSM (včetně předmětných nemovitostí) s účinností od 1. 1. 1991 do vlastnictví státu. Následně byl zřízen Fond dětí a mládeže, který majetek spravoval, a který bezúplatně převedl předmětné nemovitosti na občanské sdružení Pionýr. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č. j. 26 C 290/2002-23, bylo určeno, že žalobce nikdy nezanikl a jako občanské sdružení existuje od roku 1968, což bylo následně potvrzeno dne 29. 4. 2003 Ministerstvem vnitra. Ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí bylo dne 10. 11. 2004 zahájeno soudní řízení, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501, na jehož základě byly předmětné nemovitosti předány dne 3. 1. 2008 žalobci, které však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 32 Cdo 4433/2008-541, zrušeno a řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem bylo ukončeno až rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011, č. j. 11 Co 124/2011-710, jímž bylo znovu určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Pro vyřešení shora vymezené právní otázky se dovolací soud musel nejprve zabývat tím, zda lze žalobcem namítané jednání státu (užívání předmětných nemovitostí) podřadit pod výkon veřejné moci, při němž stát vystupuje ve vrchnostenské pozici. Pouze při kladném zodpovězení této otázky, lze promlčení žalobcem uplatněných nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem posuzovat podle OdpŠk.
Předpokladem vzniku odpovědnosti státu podle OdpŠk je současné splnění tří předpokladů: výkon veřejné moci, který může spočívat v nezákonném rozhodnutí nebo v nesprávném úředním postupu, vznik škody či nemajetkové újmy, a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, resp. nemajetkové újmy. Veřejnou mocí je nutno rozumět takovou moc, jež přímo či zprostředkovaně rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci a na jejichž vůli obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 312/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4039/2010).
Předmětem dovolacího řízení je vzhledem k tomu, v jakém rozsahu žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, pouze nárok žalobce spočívající v ušlém zisku ve výši 21 648 000 Kč za nájem předmětných nemovitostí ve výši 180 400 Kč měsíčně se zpětnou účinnosti 10 let a nárok na zaplacení nákladů na nutnou rekonstrukci předmětných nemovitostí (střechy, fasády, oken, elektrických rozvodů a stoupaček) ve výši 2 800 000 Kč. Uvedené nároky vycházejí ze skutečnosti, že stát několik let užíval nemovitosti, o nichž bylo později zjištěno, že nejsou v jeho vlastnictví, ale patří žalobci, který k nim nikdy neztratil vlastnické právo. V takovém případě vystupoval stát jako vlastník, který se svým majetkem disponoval v rámci soukromoprávních vztahů, neboť nerozhodoval mocenskými prostředky autoritativního rozhodnutí s možností vynucení (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 425/2010).
Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že stát při převzetí předmětných nemovitostí (podle zákona č. 497/1990 Sb.) jednal vrchnostensky. Stát byl při převzetí majetku SSM podle zákona č. 497/1990 Sb. nabyvatelem vlastnického práva (účastníkem soukromoprávních vztahů). Tento závěr vyplývá z toho, že stát neukládal autoritativním rozhodnutím povinnému subjektu povinnost vydat určitý majetek (tato povinnost mu vyplývala přímo ze zákona č. 497/1990 Sb.), nýbrž pouze z pozice účastníka soukromoprávních vztahů vyzval s odkazem na zákon č. 497/1990 Sb. adresovaným právním jednáním povinný subjekt k předání určitého majetku.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jednání státu spočívající v užívání předmětných nemovitostí nelze podřadit pod výkon veřejné moci, a proto nemohly být nároky žalobce vztahující se k předmětným nemovitostem posuzovány podle OdpŠk. Soud prvního stupně i odvolací soud bude muset otázku promlčení nároků (a následně podmínky důvodnosti nároků) posoudit znovu, tentokrát ale podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Níže se dovolací soud vyjádřil rovněž k dovolacím námitkám (k otázce počátku běhu promlčecí lhůty a rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy). Uvedené závěry však bude muset soud prvního stupně (poté, co poučí účastníky řízení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř.) hodnotit s ohledem na to, že se vztahují k příslušným ustanovením OdpŠk, a že účastníkům bude v novém řízení zachována možnost tvrdit nové skutečnosti a důkazy.
K otázce počátku běhu promlčecí lhůty se dovolací soud neztotožnil s námitkou žalobce o tom, že mu promlčecí lhůta k uplatnění nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem začala běžet až od pravomocného rozhodnutí soudu o určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě vyplývá, že žalobce se již od roku 1989 opakovaně domáhal vrácení předmětných nemovitostí, a proto musel již od této doby vědět, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a že mu užíváním těchto nemovitostí státem (a nakládáním s nimi) může vzniknout škoda. Rozhodnutí o určení vlastnického práva je totiž deklaratorní rozhodnutí, na jehož základě vlastnické právo nevzniká; předmětem řízení je v takovém případě zjištění, komu vlastnické právo podle práva náleží. Žalobci tedy vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevzniklo pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnického práva, ale – jak bylo následně soudním rozhodnutím určeno – žalobce nikdy vlastnické právo k předmětným nemovitostem neztratil, o čemž žalobce věděl, a proto mu nic nebránilo v tom, aby náhradu škody uplatnil ihned, jak se o jejím vzniku dozvěděl.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž nebyly v posuzovaném případě u nároků vztahujících se k předmětným nemovitostem dány výjimečné okolnosti, které by zakládaly rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. V řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalovanou vznesená námitka promlčení představovala zneužití tohoto práva na úkor žalobce (k podmínkám, za kterých je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud nezrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7 854 407 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení zrušen, neboť žalobce dovoláním napadl jen ty části rozhodnutí odvolacího soudu, které se vztahovaly k jeho nároku spočívajícím v ušlém zisku ve výši 21 648 000 Kč za nájem předmětných nemovitostí ve výši 180 400 Kč měsíčně se zpětnou účinnosti 10 let a nároku na zaplacení nákladů na nutnou rekonstrukci předmětných nemovitostí (střechy, fasády, oken, elektrických rozvodů a stoupaček) ve výši 2 800 000 Kč.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu