ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1469.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1469/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 38/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 84 Co 344/2015-342, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 12. 3. 2015, č. j. 30 C 38/2009-311, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2015, č. j. 30 C 38/2009-349, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 35/2001 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok), uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 323 Kč (druhý výrok) a nařídil soudu prvního stupně opravit označení žalované v záhlaví napadeného rozhodnutí (třetí výrok).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny důvody pro obnovu řízení. Předmětem původního řízení byla žaloba o určení, že žalobce je nájemcem zemědělských pozemků specifikovaných parcelními čísly v katastrálním území, kterou soud zamítl proto, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tehdejší žalovaný (Pozemkový fond České republiky) doručil dne 16. 8. 2000 žalobci výpověď nájemního poměru datovanou dnem 15. 8. 2000 a že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že příslušná zásilka neobsahovala výpověď z nájmu, nýbrž jen prázdné papíry. Žalobcem navržené důkazy nebyly až na „protokol o podání vysvětlení z 24. 8. 2001 sepsaného Policií ČR v Chomutově“ uplatněny v souladu se zákonem, neboť byly v původním řízení účastníky již označeny (či dokonce soudem provedeny) nebo vznikly až po skončení původního řízení anebo šlo o důkazy uplatněné po uplynutí objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení. Z „protokolu o podání vysvětlení z 24. 8. 2001 sepsaného Policií ČR v Chomutově“ nevyplývá, že by s ohledem na jeho obsah bylo možno očekávat přijetí pro žalobce příznivějšího rozhodnutí ve věci, a proto ani tento důkaz není přípustným důvodem obnovy řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“ podal žalobce dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka, zda důkaz vzniklý po skončení původního řízení může být s ohledem na svůj obsah a skutečnosti, které osvědčuje, podkladem pro obnovu řízení, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. K tomu uvádí, že ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neobsahuje časovou podmínku pro vznik důkazů, tím spíše pak výslovně nevylučuje, aby důvodem žaloby na obnovu řízení byly i důkazy, které vznikly až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti a důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Tento závěr vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněném pod číslem C 2383 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále v usnesení ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1156/2009, v usnesení ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, v usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, a ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Jde již o ustálenou rozhodovací praxi a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Správnost právního posouzení věci dovolatel zpochybňuje dále tvrzením, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze další důkazní návrhy v řízení o žalobě na obnovu řízení vznést i po uplynutí objektivní a subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení. V usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003, Nejvyšší soud dospěl k závěru, k němuž dospěl odvolací soud i v projednávané věci, že podle ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. mohou být důvody žaloby na obnovu řízení měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě. Označení nového důkazu v odvolacím řízení (popřípadě při jednání u soudu prvního stupně), je-li učiněno po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení, se příčí zákazu měnit důvody obnovy, a tedy i změny skutkového vylíčení důvodů obnovy. Skutkovým vylíčením důvodů obnovy je pak i uvedení nového důkazu, který má být důvodem obnovy (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2586/2009, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 68/2013, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 629/2013, a ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 730/2014). Skutkově obdobnou věcí se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4163/2007, v níž dovolatel podal včas žalobu na obnovu řízení, k důkazu, jenž měl představovat důvod obnovy, však odvolací soud s ohledem na ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. nemohl přihlédnout, neboť byl uplatněn až po uplynutí tříměsíční lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je i v této otázce ustálená a dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka, kterou dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že žalobce neprokázal uplatněný důvod obnovy řízení za situace, kdy odvolací soud odmítl provést klíčové důkazy k němu. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť neuvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
Označil-li dovolatel obecně jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že vymezená otázka „případně má být posouzena jinak“ a že otázky „by měly být posouzeny odlišným způsobem, než učinil odvolací soud“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o obnovu řízení, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce výslovně směřuje proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti té části prvního výroku, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, aniž by dovolatel k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl pro vady.
Dovolání směřující proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za odvolací řízení (323 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
K podání dovolání proti třetímu výroku usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud uložil soudu prvního stupně opravit označení žalované v záhlaví napadeného usnesení, není dovolatel subjektivně oprávněn, poněvadž z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem usnesení odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť jej podala osoba, která k tomu nebyla oprávněna.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu