ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2682.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2682/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NisaCom, a.s. , se sídlem v Jindřichovicích pod Smrkem č.p. 245, PSČ 463 66, identifikační číslo osoby 25016881, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalovaným 1) ČD - Telematika a.s. , se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 61459445, zastoupené Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30 a 2) Českým drahám, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o zaplacení 7 459 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 110/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 Cmo 336/2015-284, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2015, č. j. 8 Cm 110/2008-271, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků za podané odvolání proti jeho rozsudku ze dne 7. 7. 2015, č. j. 8 Cm 110/2008-254, neboť pro takový postup neshledal naplnění předpokladů vymezených v §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně nezjistil faktickou nemožnost žalobkyně unést tíži soudního poplatku za odvolání, jakož i případné další výdaje spojené s řízením, a to pro neosvědčení objektivní neschopnosti zaplatit vyměřený soudní poplatek. Při rozhodování vzal v úvahu, že žalobkyně přes vykazované špatné hospodářské výsledky v posledních třech letech každoročně využívá ke své činnosti cizí zdroje v rozsahu několika milionů Kč. Podle názoru soudu prvního stupně nelze žalobkyni osvobodit od platební povinnosti jen proto, že sama nevytváří dostatečný zisk postačující k úhradě soudního poplatku, jestliže je objektivně schopna získat finanční prostředky k úhradě soudních poplatků jiným způsobem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přiznal osvobození od soudních poplatků ze 70 %.
Odvolací soud konstatoval, že pro aplikaci moderačního oprávnění soudu podle §138 o. s. ř. musí být splněny oba zákonné předpoklady – v případě poplatného úkonu nesmí jít o bezúspěšné uplatnění či bránění práva a účastník žádající o osvobození od soudních poplatků musí doložit, že jeho majetkové poměry jsou natolik nepříznivé, že takový postup odůvodňují. Soud je přitom povinen se při zkoumání poměrů takového účastníka zabývat i jejich příčinami, pokud mají na celkové poměry dopad. V posuzované věci žalobkyně sice uvádí, že nevyvíjí žádnou činnost, a proto nemá žádné příjmy, nicméně z jejího tvrzení nelze dovodit, že by jí v podnikatelské činnosti bránila nějaká objektivní skutečnost v podobě živelné pohromy, trestné činnosti třetích osob, dlouhodobé nemoci statutárního ředitele, atd. Odvolací soud zdůraznil, že je na dobrovolném rozhodnutí žalobkyně, zda hodlá vyvíjet podnikatelskou činnost či ji zčásti nebo zcela utlumit, nicméně na druhou stranu musí počítat s případným negativním dopadem takového rozhodnutí do své majetkové sféry, aniž by však bylo možné bez dalšího přenášet důsledky takových rozhodnutí formou paušální úlevy od poplatkové povinnosti na stát a potažmo na ostatní daňové poplatníky.
Podle odvolacího soudu žalobkyně tak sice doložila, že v podnikání dlouhodobě nevykazuje žádné příjmy ani zisk, nicméně absence jakékoli podnikatelské činnosti je pravděpodobně jejím dobrovolným rozhodnutím. Při rozhodování přihlédl i k tomu, že podle údajů ve výpisech z účtu žalobkyně získává pravidelně určité finanční prostředky od svého jediného akcionáře. Provedená zjištění sice podle odvolacího soudu neumožňují přijmout závěr o existenci zvlášť závažných důvodů, pro které by bylo možné žalobkyni zcela osvobodit od soudních poplatků, nicméně dlouhodobá absence příjmů z podnikání odůvodňuje přiznat jí částečné osvobození od soudních poplatků, a to ze 70 %. Odvolací soud podle odůvodnění rozhodnutí vzal v potaz i to, že žalobkyně není zcela nemajetnou osobou, jestliže podle svého vyjádření vlastní telekomunikační síť, byť nedokončenou. Jako důvodnou označil námitku odvolatelky ohledně hodnocení majetkových poměrů ve vztahu k cizím zdrojům, které se v rozvaze řadí mezi pasiva a jde o cizí zdroje financování, tj. o závazky žalobkyně, a nikoli o její majetek.
Usnesení odvolacího soudu (v rozsahu 30 %, v němž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a dovolání považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť „usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Dovolatelka formuluje tyto tři otázky:
1) zda jsou součástí zkoumání majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudního poplatku podle §138 o. s. ř. i příčiny, pro které žadatel (právnická osoba) nevykonává podnikatelskou činnost,
2) zda lze žadateli, který nevykonává podnikatelskou činnost a je jinak prokazatelně zcela nemajetný, nepřiznat úplné osvobození od soudních poplatků, a
3) zda může být důvodem nepřiznání osvobození od soudního poplatku skutečnost, že si účastník řízení hypoteticky může opatřit finanční prostředky na jeho zaplacení na základě půjčky.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že splňuje podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků. Nemá žádné příjmy, jejím jediným majetkem je rozestavěná telekomunikační síť, kterou bez právního důvodu a bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění užívají oba žalovaní, což je ostatně předmětem řízení ukončeného rozsudkem, proti němuž podala odvolání, za něž žádá o osvobození od soudního poplatku. V důsledku vleklého soudního sporu o vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užívání jejího jediného majetku ze strany žalovaných je nucena si na krytí svých nákladů opakovaně půjčovat finanční prostředky od svého jediného akcionáře, když vykonávání podnikatelské aktivity je pro neoprávněné užívání jejího majetku žalovanými objektivně vyloučeno a jakékoli další provozování její podnikatelské činnosti je závislé na výsledku předmětného soudního sporu. Podle dovolatelky je z obsahu spisu zřejmé, že není objektivně schopna zajistit z vlastních zdrojů finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Tvrdí, že závěry odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci a to jako důsledek toho, že odvolací soud nepřípustně rozšiřuje zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků vymezené v §138 o. s. ř., když (vedle zákonem stanovených podmínek, tj. majetkových poměrů žadatele a posouzení svévolnosti či zřejmého bezúspěšného uplatnění práva) založil své rozhodnutí na posuzování příčin, pro které dovolatelka nevykonává podnikatelskou činnost (nadto neodpovídající skutečnostem vyplývajícím z obsahu soudního spisu). Vytýká mu, že se při řešení podmínek pro přiznání osvobození od soudního poplatku nepřípustně odchýlil od stávající judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou poukazuje a jejímiž právními závěry argumentuje. Podle ní by se soud měl zabývat příčinami nemajetnosti právnické osoby, resp. příčinami nevykonávání podnikatelské činnosti při posuzování návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků jen v situaci, kdy je zjevné, že účastník řízení nevykonává takovou činnost pouze spekulativně za účelem vyhnout se povinnosti platit soudní poplatek. O takový případ však v souzené věci nešlo. Rovněž tak zdůrazňuje, že soud má při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů žadatele.
Podle přesvědčení dovolatelky tak ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení zásady zákazu libovůle, jestliže při posuzování její žádosti o osvobození od soudních poplatků uplatnily kritéria, která z §138 o. s. ř. nevyplývají. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se jí přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První ze tří dovolatelkou shora formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud – jak tvrdí dovolatelka – odchýlil při jejím řešení od závěrů vyjádřených dovolacím soudem v usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013. Zásadu, aby účastníku nebylo pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit tak své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení, odvolací soud respektoval. Pokud odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o žádosti o osvobození od soudního poplatku zkoumal i příčiny tvrzených nepříznivých majetkových poměrů žalobkyně, nelze z tohoto postupu dovozovat – jak činí dovolatelka – že odvolací soud nepřípustně rozšiřuje zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků vymezené v §138 o. s. ř. Pod pojem „poměry účastníka“ podle §138 o. s. ř. lze zahrnout i příčiny majetkové situace, pokud mají na poměry účastníka dopad, jak správně vyložil odvolací soud. Tento závěr není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněným pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“, a usnesením ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, jež jsou – stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), citovanou dovolatelkou, ani s další jeho ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2032/2015, ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015, a ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016).
Druhou formulovanou otázku zakládá dovolatelka na tvrzení, že je zcela nemajetná. I kdyby dovolatelka byla zcela nemajetná (tedy pomineme-li, že podle provedeného šetření vlastní rozestavěnou telekomunikační síť, kterou však podle jejího tvrzení užívají bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění oba žalovaní), neznamenalo by to automaticky její nárok na požadované úplné osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud ve své judikatuře (v R 99/2013 a dalších rozhodnutích) opakovaně zdůrazňuje, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že úvahy, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí, zcela odpovídají požadavkům vytýčeným judikaturou. Kromě toho nelze nepřehlédnout, že dovolatelka se nijak nevyjadřuje k tomu, proč nepodniká v dalších oborech činnosti, které má zapsány jako předmět činnosti v obchodním rejstříku.
Předestírá-li dovolatelka k řešení otázku, zda může být důvodem nepřiznání osvobození od soudního poplatku skutečnost, že si účastník řízení hypoteticky může opatřit finanční prostředky na jeho zaplacení na základě půjčky, patrně přehlédla, že takový důvod pro odmítnutí úplného osvobození od soudních poplatků odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je totiž i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak tomu však v souzené věci není. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení pouze zmínil, že přihlédl i k tomu, že žalobkyně získává pravidelně určité finanční prostředky od svého jediného akcionáře. Jestliže tedy pravidelné získávání určitých finančních prostředků od jediného akcionáře nebylo důvodem pro nepřiznání úplného osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze skutečností, kterou vzal odvolací soud v potaz ke zjištěním neumožňujícím přijmout závěr o existenci zvlášť závažných důvodů, pro které by mohlo být žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu, nemůže dovolatelkou třetí předložená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu