ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4456.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4456/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. T. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kokešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00, proti žalované Sberbank CZ, a. s. , se sídlem v Praze 5 - Jinonicích, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, PSČ 602 00, o určení neexistence ručení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 110/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 19 Co 76/2015-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatel, ač zastoupen advokátem, se k otázce přípustnosti dovolání nevyjádřil. Měl-li být předpoklad přípustnosti dovolání vymezen prostřednictvím argumentu, že právní otázky řešené napadeným rozhodnutím (otázka procesní vady, otázka platnosti smluvní dokumentace a otázka náhrady nákladů řízení) měly být posouzeny jinak, pak takový argument způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není, neboť neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Poslední z těchto předpokladů, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, již citované usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3986/2015).
Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatel mimo jiné namítá, že odvolací soud posoudil platnost smlouvy o ručení ze dne 15. 6. 2006 (dále též jen „smlouva“) z hlediska požadavků na obligatorní náležitosti ručitelského prohlášení podle §303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), v rozporu s judikaturou vyšších soudů a odkazuje při tom na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2384/98, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1769/2009. V tomto ohledu, a pouze v něm, lze proto mít požadavky na obsahové náležitosti dovolání co do jeho přípustnosti za splněné, neboť dovolatel tu namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze v tomto rozsahu obsah dovolání umožňuje posoudit jeho přípustnost.
Přípustným však Nejvyšší soud dovolání neshledal, neboť odvolací soud se v závěru, že ručitelské prohlášení obsažené ve smlouvě splňuje požadavky na obsahové náležitosti tohoto jednostranného právního úkonu, vyplývající z §303 obch. zák., od dovolatelem označené ani od jiné příslušné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, naopak, je s ní v plném souladu. Soudy nižších stupňů se otázkou splnění jednotlivých obligatorních náležitostí ručitelského prohlášení zabývaly s náležitou pozorností a jejich úvahám není z pohledu judikatury Nejvyššího soudu co vytknout. Námitky dovolatele založené na extrémně formalistické argumentaci jsou zjevně účelové. Tak formulace „ručitel přejímá ručení podle §§303 – 312 obchodního zákoníku za podmínek, které jsou uvedeny výše a na dalších stranách této smlouvy“, již sama o sobě neskýtá prostor k pochybnostem, že tu dovolatel projevil vůli zavázat se, že věřiteli splní dlužníkův závazek, nesplní-li ho dlužník. Tím spíše to pak platí, jak výstižně dovodil odvolací soud, ve spojení s dalším obsahem smlouvy, na který toto prohlášení odkazuje, zejména s článkem 6, podle něhož je banka (věřitel) oprávněna po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené příjemci úvěru (dlužníku) ve výzvě k vyrovnání jeho závazků vyžadovat plnění po ručiteli. Požadavek na takovou identifikaci zajišťovaného závazku, aby nebyl zaměnitelný s jiným (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006), je pak dostatečně splněn nejen určením výše závazku, nýbrž zejména odkazem na úvěrovou smlouvu uzavřenou téhož dne. Postačujícím způsobem jsou označeny též osoby dlužníků. Z čeho by mohla být dovozována výkladová varianta, podle níž dovolatel přebírá ručení pouze za některého z nich, dovolatel neuvádí a Nejvyššímu soudu to zřejmé není. Jsou-li tu pak ve vztahu k jediné úvěrové smlouvě a k jediné výši úvěru označeni zároveň (společně) tři dlužníci, pak je zřejmé, že se jedná o zajištění plnění z jedné jediné úvěrové smlouvy uzavřené se všemi třemi dlužníky a že uvedená částka je celkovou částkou poskytnutého úvěru. Lze k tomu ostatně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 83/2013, podle jehož závěrů v případě ručení za závazky, které mají vzniknout v budoucnu (srov. §304 odst. 2 obch. zák.), nebude zpravidla ani jiná jejich identifikace, než vymezením právního důvodu jejich vzniku, možná, neboť v době učinění ručitelského prohlášení nemusí být zřejmé, které závazky, v jakém rozsahu a v jaké výši v budoucnu vzniknou. To se v souzené věci vztahuje též na vymezení rozsahu ručení za jednotlivé dlužníky, jejichž byl dovolatel jednatelem v době uzavření smlouvy o víceúčelové lince pro úvěry a bankovní produkty a smlouvy o ručení.
Napadené rozhodnutí je pak v souladu též s požadavkem, který pro rozhodovací praxi obecných soudů ve své judikatuře prosazuje Ústavní soud a podle něhož základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud posuzuje jako rozporný s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento princip se nepochybně uplatní též ve vztahu k právním úkonům jednostranným, neboť i tu jde o projev vůle v oblasti vztahů soukromého práva.
Pro úplnost zbývá dodat, že - bez zřetele na absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání - není dovolání proti výroku pod bodem II rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo dovolateli uloženo zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 787,80 Kč, přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (srov. k tomu např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. 3. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu