ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4927.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4927/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VETAMIX s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Motole, Brdlíkova 287/1d, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27205274, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, PSČ 261 01, proti žalované invelt – s. r. o. , se sídlem v Plzni, Rokycanská 1422/111, PSČ 312 00, identifikační číslo osoby 25208047, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, o zaplacení 522 210 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 189/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 2 Cmo 260/2014-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její advokátky.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastníci na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2014, č. j. 48 Cm 189/2013-69, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 522 210 Kč spolu s úrokem z prodlení od 16. 8. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů ve výši 38 913,60 Kč žalované (výrok pod bodem II) a ve výši 25 942,40 Kč vedlejší účastnici řízení na straně žalované (výrok pod bodem III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani jedna z otázek, které v dovolání vymezuje, však nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř.
Pod bodem IV. I. dovolání dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku, kterou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl vyřešit v souzené věci. Dovolatelka tu s odkazem na „specifičnost“ skutkového stavu věci nečiní nic jiného, než že zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Tím nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž vymezuje důvod dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně, s dostatečnou určitostí a srozumitelností vymezí (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a dále usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3544/2015, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://nsoud.cz , a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Na řešení otázky, zda lze ustanovení o písemném potvrzení obsahu smlouvy vyplývající z §1757 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), aplikovat i na smluvní vztahy řídící se právní úpravou před přijetím rekodifikace soukromého práva, napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud v něm takovou otázku neřešil a řešit neměl důvod. Dovolatelka sama takovou otázku v řízení před soudy nižších stupňů neotevřela a přechodné ustanovení §3028 odst. 3 o. z., podle něhož se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, nevyvolává v poměrech souzené věci pochybnosti, jimiž by se měl odvolací soud v rámci právního posouzení věci zabývat z úřední povinnosti. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 293/2002 (jde o rozsudek ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže nevzal v potaz možnost ujednání o postoupení pohledávky budoucí, a to včetně pohledávky podmíněné. V tom dovolatelce přisvědčit nelze; dovodil-li odvolací soud, že zjištěný skutkový stav věci neumožňuje právní závěr, že mezi leasingovým pronajímatelem a dovolatelkou byla uzavřena písemná smlouva o postoupení pohledávky z titulu náhrady škody vůči žalované (§524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), pak takový závěr se logicky vztahuje též k pohledávkám budoucím. Jiné pohledávky z titulu náhrady škody způsobené poškozením předmětu leasingu než pohledávky budoucí by se ostatně smlouva o postoupení zahrnutá přímo v leasingové smlouvě či v obchodních podmínkách leasingového pronajímatele ani dost dobře nemohla týkat.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani námitka, že odvolací soud se v posouzení, podle něhož není smlouva o postoupení pohledávky obsažena v článku 10.5 Všeobecných smluvních podmínek a v „související korespondenci“, zejména v devinkulačním prohlášení, odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008. V tam souzené věci Nejvyšší soud řešil otázku důsledků nedodržení písemné formy právního úkonu, kterou vyžadovala dohoda účastníků, a v souladu s §40a obč. zák. dospěl k závěru o relativní neplatnosti. V předmětném sporu jde však o posouzení smlouvy o postoupení pohledávky, pro niž písemnou formu vyžaduje zákon (srov. §524 odst. 1 obč. zák.); takový důvod neplatnosti v taxativním výčtu důvodů relativní neplatnosti obsaženém v §40a obč. zák. uveden není. Je tedy bezcenný argument dovolatelky, že neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky se ani jedna ze smluvních stran nedovolala.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na své judikatorní závěry, podle nichž je-li pro právní úkon předepsána písemná forma, je pro zjištění jeho obsahu (i za použití zákonem stanovených výkladových pravidel) rozhodný projev vůle účastníků vyjádřený v písemné formě (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3592/2010), a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu objektivně seznatelné (srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a předchozí judikaturu v něm citovanou).
Přitakat nelze dovolatelce ani v argumentu, že se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, a ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5130/2008, jakož i ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž je to leasingový nájemce, kdo nese nebezpečí škody na věci, a v situaci, kdy leasingová smlouva není smluvním typem, je třeba vycházet z obsahu smluvního ujednání. Tato judikatura řeší vztah mezi stranami leasingové smlouvy, mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem. Předmětem sporu v souzené věci je však otázka jiná, posouzení existence závazkového vztahu mezi leasingovým nájemcem a osobou, která odpovídá za poškození předmětu leasingu. Na tento vztah dopadají judikatorní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1514, podle nichž byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Nejvyšší soud tu výslovně zdůraznil, že na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru, k němuž se přihlásil rovněž např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněném pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudcích ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 683/2010, Nejvyšší soud neshledává důvod se odchýlit.
Závěrem dovolatelka prosazuje názor, že soudy nižších stupňů se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 9, ročník 2002, pod číslem 178), jestliže soud prvního stupně neprovedl odpovídajícím způsobem právní hodnocení projednávané věci a přenesl je na dovolatele, chtěl-li po něm, aby zvolil, zda mu předmětná pohledávka svědčí originálním způsobem, zda na něj přešla či na něj byla převedena, a jestliže odvolací soud tuto chybu nenapravil. Ani v tom však jí nelze přisvědčit.
V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 643/2000 (tak jako v celé řadě dalších svých rozhodnutí) Nejvyšší soud zdůraznil, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Též v tomto rozsudku (tak jako např. již v usnesení ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4) však také vysvětlil, že mezi obsahové náležitosti žaloby vymezené v §79 odst. 1 větě druhé a třetí o. s. ř. patří mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž se rozumí skutek (skutkový děj), z něhož žalobce dovozuje uplatněný nárok; ze souhrnu takto vylíčených skutkových okolností vyplývá právní důvod požadovaného plnění. Od těchto závěrů se soudy nižších stupňů v souzené věci neodchýlily. Tvrzení o příslušném skutkovém ději, z něhož měl vzejít uplatněný nárok, nelze ztotožňovat s jeho substancováním (s jeho právní kvalifikací), jak činí dovolatelka.
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu