ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.916.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 916/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovaným 1) M. P. , zastoupenému JUDr. Šárkou Vrchlabskou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38 a 2) H. B. , o zaplacení částky 201 062,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 14/2012, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, č. j. 15 Co 80/2014-176, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 21 C 14/2012-143, připustil změnu žaloby (výrok I.), zastavil řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 202 Kč, úroku z prodlení z této částky od 16. 3. 2010 do zaplacení a z částky 23 779,40 Kč za totéž období (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 200 860,50 Kč s příslušenstvím proti oběma žalovaným (výrok III.) a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované 2) [výrok IV.] a žalovanému 1) [výrok V.].
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalované 2) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) [první výrok], zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalovanému 1) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [druhý výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) [třetí výrok].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, přičemž podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) potvrzuje. Pro případ, že dovolací soud napadený rozsudek zruší, navrhuje dovolatel, aby zrušil „i výrok napadeného rozsudku ve vztahu k druhé žalované, neboť je na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislý“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání toliko uvedla, že „nesouhlasí s právními názory žalovaného č. 1 a skutkové a právní závěry Krajského soudu v Ostravě považuje za zcela správné“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatele smrtí dlužníka ze smlouvy o úvěru tento hlavní závazek zanikl, a proto ve smyslu §311 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zanikl rovněž ručitelský závazek žalovaného 1). Nejde však o „otázku“, která by nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Institut ručení patří mezi specifické právní prostředky - zajišťovací instituty, které směřují k dosažení uspokojení, popřípadě alespoň usnadnění uspokojení věřitele. Obecným cílem a funkcí právních prostředků zajištění závazků je zlepšení postavení věřitele vůči jeho dlužníku zejména tím, že mu poskytují další zdroj pro uspokojení (tzv. náhradního dlužníka), nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna dlužníkem. Ručení má - obdobně jako další právní prostředky zajištění závazků - akcesorickou a subsidiární povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněný pod číslem 76/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2015“). Princip akcesority je třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek zánik jeho povinností vůči věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5499/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 670/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Smrtí dlužníka povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. §579 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění ručením (srov. R 76/2015). Na uplatnění pohledávky zajištěné třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.) nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1640/2004, ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 538/2006, či ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1973, sp. zn. 1 Cz 78/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/1973). Jestliže odvolací soud neshledal, že by ručitelský závazek žalovaného 1) z důvodu smrti hlavního dlužníka zanikl, je jeho právní posouzení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud provedl důkaz dědickým spisem, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K případné existenci vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani zbývající dovolací argumentace [„prvý žalovaný se dovolává obecné spravedlnosti“, „ručitel při převzetí závazku vycházel z důvodně předpokládané schopnosti dlužníka závazek ze smlouvy plnit“, „výzva sice byla, ale mrtvému (přesto ji žalobce uskutečnil), o tom, že dlužník závazek nesplní, nevěděl, ač vědět mohl“, „pokud o pohledávce neproběhlo dědické řízení a nebylo o ní rozhodnuto (či vůbec sepsána), je rozhodnutí v dědickém řízení ve vztahu k této pohledávce bez účinku (…), odporovalo by principu akcesority, aby pohledávka přešla na ručitele“], neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva a tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému 1) způsobena žádná újma, protože o jeho právech či povinnostech nebylo těmito výroky rozhodnuto. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, jelikož nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu