ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1371.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1371/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Y. V. , zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalované R. P. , zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, o 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 217/2012, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č.j. 19 Co 330/2015-209, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č.j. 19 Co 330/2015-209, se ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č.j. 32 C 217/2012-178, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované zaplatit žalobci 400.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 134.736,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č.j. 19 Co 330/2015-209, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že se žalobci jejich náhrada nepřiznává, a žalobci nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu účastníci uzavřeli platnou smlouvu o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), na základě níž žalobce (věřitel) přenechal žalované peněžní částku (400.000,- Kč), kterou žalovaná ve sjednané době (do 31. 5. 2012) nevrátila.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce dovoláním napadl výroky, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle jeho názoru v souzené věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo lze náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat.
Žalovaná dovoláním zpochybnila závěr odvolacího soudu týkající se důkazní hodnoty smlouvy o půjčce obsahující potvrzení dlužníka o převzetí peněžních prostředků. Dále prosazuje názor, že zpochybní-li dlužník převzetí předmětu půjčky, není zatížen povinností tvrdit a prokazovat okolnosti, na nichž zakládá svou obranu proti uplatněnému nároku. Nesouhlasí ani s řešením otázky nutnosti posuzovat reálné možnosti osoby, která nemůže číst nebo psát, seznámit se s obsahem právního jednání (pomocí přístrojů, speciálních pomůcek nebo prostřednictvím osoby, kterou si zvolí).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 13. 12. 2011 v advokátní kanceláři žalobcova zmocněnce smlouvu o půjčce, a to za účasti vnučky žalované, jejího přítele, právního zástupce žalobce a jeho asistenta. Předmětem půjčky byla částka 400.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 31. 5. 2012. Žalovaná svým podpisem potvrdila převzetí peněz. Půjčenou částku ve sjednaném termínu nevrátila, naopak v dopise z 22. 6. 2012 popřela existenci jakýchkoli závazků vůči žalobci. Přenechání peněžní částky (jakožto nutného předpokladu pro vznik půjčky /vedle dohody stran/) se stalo sporným. Podle odvolacího soudu žalobce prokázal, že peníze žalované předal; předložil smlouvu o půjčce (pravost podpisu žalovaná nesporovala), v níž je uvedeno, že svým podpisem potvrzuje převzetí peněz. Tuto skutečnost navíc ve svých výpovědích potvrdili svědci (vnučka žalované a její přítel). Žalovaná – postižená oční vadou (těžkou makulární degenerací sítnice, v důsledku které je prakticky slepá), byla s obsahem smlouvy seznámena (text jí byl přečten), takže věděla, co podepisuje. Soud prvního stupně vyhověl návrhu žalované a opakovaně vyslechl její vnučku; změněné výpovědi této svědkyně neuvěřil a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč je věrohodnost výpovědi značně snížena.
K dovolání žalobce.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladu §150 o.s.ř. se v minulosti již věnoval Ústavní soud i odborná literatura ( Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; David, L., Hrušáková, M., Komentář Wolters Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009). Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ustanovení §150 o.s.ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o libovůli, která je způsobilá zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10). Z uvedeného mimo jiné plyne, že zásadu úspěchu ve věci, kterou je úprava náhrad nákladů řízení obecně ovládána, nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3327/2013). Nepřiznal-li odvolací soud v dané věci úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení jen proto, že žalovaná je silně zdravotně postižená důchodkyně, odkázaná pouze na starobní důchod, nedostál podmínkám kladeným na aplikaci uvedeného ustanovení.
K dovolání žalované.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Polemika žalované s hodnocením provedených důkazů co do jejich významu, přesvědčivosti a věrohodnosti, stejně tak jako její výtky, že v řízení nebylo náležitě prokázáno předání předmětu půjčky (skutkové výhrady), se zcela míjí se zákonem daným zaměřením dovolacího přezkumu. K námitce týkající se rozložení důkazního břemene dovolací soud připomíná, že věřitel, který se domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí splnit povinnosti tvrzení a důkazní (unést důkazní břemeno), a to nejen o tom, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že předmět půjčky dlužníku skutečně přenechal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011). Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a k jejich prokázání označit důkazy (§101 odst. 1 a §120 odst. 1 o.s.ř.). Protože ve sporném řízení stojí účastníci proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní zatěžuje každého z nich v jiném směru. Každá ze stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy tak, aby soud mohl rozhodnout v její prospěch. Neoznačí-li účastník důkazy k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky rozhodnutí, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem na základě ostatních provedených důkazů. Stejné důsledky nastanou, jestliže účastník důkazy sice označí (jako v daném případě žalovaná navrhla opakovaný výslech své vnučky), soud je provede, avšak jejich zhodnocením dojde k závěru, že nepotvrdily pravdivost účastníkových tvrzení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).
Výtky žalované týkající se posuzování reálné možnosti osoby, která nemůže číst nebo psát, seznámit se s obsahem právního úkonu, odporují tomu, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009; závěr odvolacího soudu, který smlouvu o půjčce měl za platný právní úkon (§40 odst. 1 obč. zák.), je s výše uvedeným rozhodnutí v souladu.
Z ustanovení §40 odst. 5 obč. zák. vyplývá, že fyzické osoby, které pro nemoc, zranění, tělesné postižení, nedostatek znalostí nebo z jiných důvodů nemohou číst nebo psát, činí své písemné právní úkony zásadně ve formě „úředního zápisu“ , kterým se rozumí notářský zápis o právním úkonu, sepsaný za účasti dvou svědků úkonu (§62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů). Úřední zápis není třeba, je-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopen listinu (právní úkon zachycený písmem na listu papíru nebo jiném hmotném podkladě) vlastnoručně podepsat a seznámit se s obsahem právního úkonu buď s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím osoby, kterou si k tomu zvolí.
Je-li fyzická osoba, která nemůže číst nebo psát, schopna listinu podepsat, k platnosti jejího písemného právního úkonu, který nebyl učiněn ve formě úředního zápisu, se nevyžaduje, aby se s obsahem právního úkonu opravdu seznámila. Okolnost, zda se ten, kdo nemůže číst nebo psát, opravdu s obsahem právního úkonu seznámí, totiž závisí jen na jeho rozhodnutí; podstatné je, aby měl – objektivně vzato – možnost obsah právního úkonu poznat, a to buď prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí. Ten, kdo nemůže číst nebo psát, je tedy ve smyslu §40 odst. 5 obč. zák. schopen seznámit se s obsahem právního úkonu – také s ohledem na zásadu vigilantibus iura , podle níž je každý povinen střežit svá práva – vždy, jsou-li přístroje nebo speciální pomůcky nebo jiná osoba pro něho způsobilým prostředkem poznání obsahu právního úkonu a měl-li současně vskutku (reálnou) možnost využít těchto prostředků k poznání obsahu právního úkonu. V případě, že fyzická osoba, která nemůže číst nebo psát, nevyužije takové možnosti, i když se mohla prostřednictvím přístrojů, speciálních pomůcek nebo jiné osoby seznámit s obsahem právního úkonu, ačkoliv jí v tom (kromě její nečinnosti) nic nebránilo, nemůže pak důvodně namítat, že právní úkon nebyl učiněn ve formě vyžadované §40 odst. 5 obč. zák.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalovaná, která trpí oční vadou, podepsala 13. 12. 2011 smlouvu, s jejímž obsahem byla seznámena (uvedené vyplývá jednak z výpovědí svědků a jednak ze záznamu o schůzce v advokátní kanceláři žalobcova zmocněnce). Namítá-li žalovaná, že při podpisu listiny nebyla přítomna jediná osoba, jejíž zájmy by nebyly ve zjevné kolizi s jejími zájmy (tedy i s textem smlouvy byla seznámena prostřednictvím zaujaté osoby), nic jí (kromě vlastní nečinnosti) nebránilo takovou osobu využít a na schůzku ji přizvat. Pokud tak nepostupovala, nemůže to mít za následek neplatnost smlouvy.
Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl a v rozsahu nákladových výroků napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. 10. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu