ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2986.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2986/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalovanému J. G. , zastoupenému JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Dobrovského 1157/25, o 671.516 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 174/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 26. 11. 2015, č. j. 12 Co 352/2015-822, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.697,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Dítěte, MBA, LL.M, advokátovi.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2015, č. j. 16 C 174/2003-717 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 16 C 174/2003-733, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 671.516,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 12 Co 352/2015-822, zastavil řízení o odvolání žalobce, a k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť má zato, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování důvodnosti námitky promlčení v situaci, kdy listina, z níž dovodil přetržení promlčecí doby podle §110 obč. zák., neobsahuje výslovný příslib zaplacení dluhu, není adresována konkrétnímu věřiteli (žalobci), a nikdy se nedostala do sféry jeho dispozice. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3609/2007 (správně sp. zn. 26 Cdo 3609/2007), ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 948/2008 (správně 33 Cdo 948/2008), ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 852/2001, a ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, analyzuje náležitosti sporné listiny. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dále spatřuje v tom, že „právní otázka, která byla základem pro napadené rozhodnutí, měla být posouzena jinak“.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání totiž přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Bezcenná je – z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání – námitka dovolatele, že uznání půjčky ze dne 27. 2. 1997 není adresováno konkrétnímu věřiteli (žalobci), neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje skutkové zjištění (o obsahu listiny) a nikoli právní posouzení věci.
Požadavek dovolatele, aby „právní otázka, která byla základem pro napadené rozhodnutí, byla posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Požadované údaje se z dovolání žalovaného nepodávají.
Argument, podle kterého „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3609/2007, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 84/2008, ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 852/2001, a ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, prosazuje názor, že v rozporu s nimi odvolací soud dospěl k závěru, že uznáním dluhu ze dne 27. 2. 1997 došlo k přerušení promlčecí doby podle §110 obč. zák., přestože uznání neobsahuje výslovný příslib zaplacení dluhu a nedostalo se do sféry dispozice věřitele.
Písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008). Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal , resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z listiny. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nenastane (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010).
V usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSČR 67/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož při písemném uznání peněžitého závazku podle ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §407 obch. zák. již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil , a nikoli teprve jeho dojitím do sféry věřitele; tyto závěry se obdobně uplatní i v oblasti regulované občanským zákoníkem a znamenají, že k účinkům uznání dluhu není potřeba jeho doručení do sféry dispozice osoby, jíž je určeno.
Z pohledu shora uvedených závěrů, neodporuje rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované dovolatelem označenými rozhodnutími, nýbrž je s nimi zcela v souladu. Uznávací prohlášení vyhotovené žalovaným má písemnou formu, je v něm jednoznačně vyjádřena vůle uznat právo žalobce, jemu je též adresováno, a obsahuje náležitou specifikaci jak výše uznaného práva, tak i jeho důvodu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (provedení nepřípustných důkazů), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nemohl dovolací soud reflektovat na požadavek dovolatele, aby bylo přihlédnuto k jeho dřívějším podáním, která učinil za řízení před odvolacím soudem.
Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu