ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3645.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3645/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené Mgr. Viktorem Šupem, advokátem se sídlem v Praze 4, Durychova 101/66, proti žalované S. V. , zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o zaplacení 209.029,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 232/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 18 Co 368/2014-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Viktora Šupa, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 4 C 232/2005-334, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 209.029,45 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), co do částky 82.501,80 Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III – V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 18 Co 368/2014-367, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť žalované se nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odkaz na ustanovení §510 občanského zákoníku považuje za nepřiléhavý, neboť odvolací soud věc neposuzoval jako odstranění vad předmětu prodeje na náklady prodávajícího. Stejně tak nepochybil, zahrnul-li do úvahy o výši slevy z kupní ceny cenu nutných oprav, a aplikoval-li na věc ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Žalovaná uvedený předpoklad při zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na slevu z kupní ceny z titulu odpovědnosti za vady předmětu prodeje, částečně pomíjí, jestliže oproti odvolacímu soudu prosazuje, že řešení, které navrhla, mohlo vést k odstranění vytčených vad předmětu koupě, a že byla připravena vady odstranit, avšak žalobkyně jí to znemožnila. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li žalovaná v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyni nevznikl nárok na slevu z kupní ceny. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolací námitky, jimiž žalovaná uplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., lze shrnout do tří okruhů:
- ty, kterými je zpochybněn závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok lze poměřovat ustanovením §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), tedy směřující k zodpovězení otázky, zda se zákon o ochraně spotřebitele vztahuje rovněž na prodej nemovitosti (zde bytové jednotky);
- směřující k posouzení, zda kupující může jednostranně měnit zvolený nárok z titulu odpovědnosti za vady;
- směřující k posouzení, zda jde o řádné uplatnění práv z odpovědnosti za vady, jestliže konkrétní právo neuplatnili všichni podíloví spoluvlastníci nemovitosti (nebo se tak stalo dokonce proti vůli některých z nich).
Nejvyšší soud předesílá, že se obdobnou věcí zabýval ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2914/2014, v níž žalovaná podala obsahově (co do dovolacích námitek) totožné dovolání. Od závěrů, které přijal a odůvodnil v uvedeném rozhodnutí, nemá důvod se odchylovat ani v nyní řešené věci. Pokud jde o posouzení, zda lze zákon o ochraně spotřebitele vztáhnout i na převod bytové jednotky, zda se uplatní fikce podle §19 odst. 3 tohoto zákona a co znamená, že „reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě“ (§19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele), odkázal Nejvyšší soud na svá rozhodnutí ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 171/2008, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, nebo ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015. S odkazem na rozsudek ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1314/2005, připomněl, že v případě prodeje bytové jednotky podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti se obsah právního vztahu z kupní smlouvy posuzuje podle §613 až §627 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Tato skutečnost svědčí pro závěr, že prodej bytové jednotky podléhá rovněž režimu zákona o ochraně spotřebitele, včetně aplikovatelnosti jeho ustanovení §19 odst. 3; jeho dopad nemůže vyloučit argument, že reklamovanou vadu bytové jednotky je jen zřídka kdy možné (reálné) odstranit ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná mohla zamezit vzniku práva na slevu z kupní ceny (§622 odst. 3 obč. zák. v návaznosti na §19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele) dohodou s žalobkyní o delší lhůtě ke zjištění příčiny vady a jejímu odstranění, neboť musela být schopna odhadnout časovou náročnost odstranění vady, což připouští i v dovolání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 930/2006). Na nesprávném předpokladu, že právní vztah účastnic se neřídí režimem zákona o ochraně spotřebitele, pak dovolatelka staví i další námitky, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se vady předmětu koupě staly (v důsledku nečinnosti žalované po reklamaci vad) vadami neodstranitelnými (§19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele) a žalobkyni tudíž vznikl nárok na slevu z kupní ceny (§622 odst. 3 obč. zák.).
Otázky, zda kupující může jednostranně měnit zvolený nárok z titulu odpovědnosti za vady a zda jde o řádné uplatnění práv z odpovědnosti za vady, jestliže konkrétní právo neuplatnili všichni podíloví spoluvlastníci nemovitosti, zodpověděl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2914/2014, za použití odkazu na závěry, které přijal a podrobně odůvodnil již v rozsudku ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015.
Nelze přisvědčit ani výtce žalované, že odvolací soud se při řešení otázky, zda žalobkyně (kupující) byla oprávněna na její náklady (tj. na náklady prodávajícího) odstranit vady předmětu koupě, přestože taková možnost nebyla stranami dohodnuta (a žalovaná s tímto způsobem odstranění vad nesouhlasila a byla připravena vady odstranit), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008. Odkaz na tento rozsudek je nepřiléhavý a jeho závěry na nyní souzenou věc nedopadají. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2914/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že na rozdíl od případu, který byl řešen ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, uplatňuje žalobkyně právo na slevu z kupní ceny předmětu koupě, nikoli právo na náhradu nákladů na odstranění vad zakoupené věci; výše nákladů na odstranění vady střechy byla pro soudy obou stupňů pouze jedním z kritérií pro stanovení výše slevy z kupní ceny. Žalovaná ve skutečnosti prosazuje, že nárok žalobkyně z titulu odpovědnosti za vady zanikl v okamžiku, kdy si nechala vady odstranit třetí osobou. Odvolací soud však dovodil, že nárok žalobkyně na slevu z kupní ceny vznikl (z důvodu zhruba tříleté nečinnosti žalované po uplatnění práva z odpovědnosti za vady prodané věci) dříve, než došlo k odstraňování vad; to, že posléze byly vady odstraněny prostřednictvím třetí osoby, existenci nároku na slevu z kupní ceny neovlivnilo.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnila.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu