ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4421.2016.1
Cdo 4421/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně I. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mikulovská 5, o 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 725/2010, o dovolaní žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 14 Co 340/2015-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6.543 Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem změnil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 2. 2015, č. j. 9 C 725/2010-100, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1331/2007, a jeho usneseními ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 20/2014. Není srozuměna se závěrem, že v řízení bylo prokázáno, že se účastnice dohodly na vrácení poskytnuté zálohy na budoucí koupi, a proto žalobkyni svědčí právo na její vrácení podle této dohody, a nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Žalovaná sice zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno, avšak (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) činí tak procesně neregulérním způsobem. Její námitky primárně míří proti skutkovému zjištění, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Namítá totiž, že není správný závěr, podle něhož se účastnice poté, co nedošlo k uzavření hlavní smlouvy, dohodly na tom, že žalovaná žalobkyni vrátí složenou zálohu. Dovolací soud ustáleně judikuje, že o právní posouzení věci (o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutí). Zpochybňuje-li žalovaná závěr odvolacího soudu, že účastnice sjednaly dohodu o vrácení zálohy, napadá správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Formuluje totiž vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci – promlčení práva na vrácení zálohy. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z uvedeného důvodu nemůže být založena přípustnost dovolání pro tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se shora citovanými rozhodnutími, která vycházejí z toho, že dohoda o vrácení zálohy na budoucí smlouvu nebyla uzavřena; ostatně cituje-li dovolatelka ve svém dovolání usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011, pak toto expressis verbis hovoří ve prospěch názoru odvolacího soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. prosince 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu