ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.448.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 448/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Šimek gass s.r.o. se sídlem v Ostravě, Vřesinská 30/47, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, proti žalovanému D. M. , zastoupenému Mgr. Janem Bobrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, o zaplacení 73.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 191/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2015, č. j. 57 Co 527/2014-197, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 18 C 191/2012-131, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 73.400,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 19. 4. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. října 2015, č. j. 57 Co 527/2014-197, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 3774/2014, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 a sp. zn. 26 Cdo 520/2010, při aplikaci ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. Je přesvědčen, že provedení listinných důkazů (účetními doklady společnosti ITARES s.r.o.) nebylo v odvolacím řízení přípustné, neboť se nejedná o důkazy uvedené v ustanovení §205a písm. c) o. s. ř., nýbrž o nové důkazy směřující ke změně skutkového stavu věci. Otázka, zda „ je možné provést nové důkazy coby přípustné ve smyslu §205 a písm. c) o.s.ř., aniž jejich provedení za tímto účelem žalobce navrhl“, navíc nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 30 Cdo 531/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012, v nichž bylo dovozeno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, založil-li svůj závěr o tom, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, na rozporných skutkových zjištěních, resp. nevypořádal-li se s rozpornými skutkovými zjištěními ohledně ceny díla.
Ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v §205a o. s. ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a o. s. ř. (srov. §211a o. s. ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (srov. §213 odst. 3 o. s. ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1681/2004). O tom, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými, a založil na nich proto své rozhodnutí, se účastník zpravidla dozví až z odůvodnění rozhodnutí. Ustanovení §205a písm. c) o. s. ř. mu dává možnost v odvolacím řízení závěr o věrohodnosti důkazního prostředku zpochybnit novými skutečnostmi nebo důkazy.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod č. 175, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 95/2010, usnesení ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, rozsudek ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010, a rozsudek ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2421/2013).
Odvolací soud v posuzovaném případě zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinami – zejména zprávami o revizi elektrického zařízení, knihou faktur vydaných obchodní společností ITARES, spol. s r.o. v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce ITARES, spol. s r.o., neboť žalobkyně v odvolání zpochybnila jak věrohodnost výpovědi žalovaného, že s ní ústní smlouvu o dílo neuzavřel a že se revize elektrického zařízení dne 20. 12. 2010 nezúčastnil, tak údaje plynoucí ze smlouvy o dílo, kterou měl žalovaný dne 22. 4. 2010 uzavřít s obchodní společností ITARES, spol. s r.o., údaje z faktury č. 2010/13, kterou měla tato společnost pro žalovaného vystavit, a údaje z příjmového pokladního dokladu (pravost listin); navrhla přitom důkazy, kterými mají být zpochybněny důkazy žalovaného. Na podkladě provedených důkazů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně skutkově dovodil, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo „s předmětem dle technické zprávy Ing. K.“. Uvěřil tak skutkové verzi žalobce, neboť koresponduje s jím doloženými listinnými důkazy i s výpověďmi svědků F. a F.. Výpověď žalovaného, smlouvu o dílo ze dne 22. 4. 2010, fakturu č. 2010/13 a příjmový pokladní doklad odvolací soud hodnotil ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy jako důkazy nepravdivé, resp. nevěrohodné, neboť ze sdělení správce konkurzní podstaty úpadce ITARES spol. s r.o. zjistil, že pan V., který měl s žalovaným jménem ITARES spol. s. r. o. jednat, nebyl jejím zástupcem, a uvedená společnost žádnou smlouvu o dílo ze dne 22. 4. 2010, ani fakturu s ní související ve svém účetnictví neeviduje.
Z uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit žalovanému, že důkazy, kterými odvolací soud doplnil dokazování, nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků (konkrétně výpovědi žalovaného a jím předložených listin). Písemným sdělením správce konkursní podstaty úpadce ITARES spol. s r.o. byla zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného a vyvrácena pravost listin (konkrétně smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a ITARES spol. s r.o., faktury č. 2010/13 i pokladního příjmového dokladu), které žalovaný k důkazu předložil. Podává se z něho totiž, že pan V., který měl s žalovaným jménem společnosti ITARES spol. s r. o. jednat, nikdy nebyl jejím zástupcem a uvedená společnost se žalovaným smlouvu o dílo dne 22. 4. 2010 neuzavřela a fakturu č. 2010/13 nevyhotovila. Odvolací soud proto při aplikaci §205a písm. c) o. s. ř. nepochybil, resp. připuštěním a provedením zmíněných nových důkazů se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Ve svém rozhodnutí pak přesvědčivě odůvodnil, proč navržené důkazy hodnotil jako důkazy podle ustanovení §205a písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o dílo s předmětem „dle technické zprávy Ing. K.“. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 677/2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 30 Cdo 531/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012, který dovolatel v této souvislosti činí s tvrzením, že odvolací soud nerespektoval jejich závěry, je nepřípadný. V citovaných rozhodnutích je dovozováno, že závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu; je-li soudem učiněný závěr založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou významné pro právní posouzení věci, potom rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Odvolací soud však v posuzované věci nevycházel - pokud jde o cenu díla - z rozporných dílčích skutkových zjištění, jak dovolatel namítá, nýbrž poté, kdy vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli (ústní) smlouvu o dílo, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba doplnit dokazování ohledně ceny díla a případné dohody účastníků o její splatnosti, a že je namístě zjišťovat, v jakém časovém období a v jakém rozsahu byly sjednány případné vícepráce (tedy zda došlo ke změně smlouvy). Akcentoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, neboť účastníci ve vztahu k výše uvedeným skutečnostem nebyli poučeni ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž toto poučení jim nemůže být ze strany odvolacího soudu poskytnuto. Protože žalovaný ve svém podání ze dne 24. 5. 2013 uvedl, že od smlouvy o dílo odstupuje pro vady díla, odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby rovněž posoudil, zda objednatelem uplatněné právo je včasné a důvodné.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že byla porušena zásada rovnosti stran v řízení zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jež spatřuje v jednání soudu prvního stupně, kdy v rámci vyhlášení rozsudku sdělil soudce žalobci, jaké důkazy ve věci měl navrhnout , a nesouhlasí-li s odvolacím soudem, že řízení u soudu prvního stupně není koncentrováno na základě poučení ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř., nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu