ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.905.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 905/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedky JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. P. J. , zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovaným 1) R.L. Invest spol. s r. o. , se sídlem v Petrově – Chlomku, V Kopci 320, identifikační číslo 64573427, a 2) R. L. , zastoupeným Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – západ, pod sp. zn. 18 C 7/2015, o dovolání žalobce proti Krajskému soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 27 Co 377/2015-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.826,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Bedrny, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 18 C 7/2015-67, zamítl žalobu o zaplacení částky 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 27 Co 377/2015-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), maje zato, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně je „dovolacím soudem rozhodována jinak“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Argumentace dovolatele ve prospěch závěru o přípustnosti dovolání, podle které je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázky, jež je „dovolacím soudem rozhodována jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu), ani tomu, „že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného (nebo procesního práva) se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013), a v případě otázky, která je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného (nebo procesního) práva jde a ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tyto údaje se však (posuzováno podle obsahu) z dovolání nepodávají.
Dovolatel dovoláním napadl rovněž výrok o nákladech, avšak ve vztahu k němu obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nevymezil naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., byť cituje částečně z odůvodnění „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014“ ovšem bez vazby na údaj o naplnění podmínek přípustnosti dovolání.
Naplnění podmínek podle §237 o. s. ř. dovolatel vystihl tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má být při řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty v kolizi s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 11. 11. 1932, sp. zn. RV I 1404/31, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 980/2013, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011. Odvolacímu soudu vytýká, že přihlédl k hodnotě plynového zásobníku, že pominul některé z funkcí, které smluvní pokuta plní, že podmínkou vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty není vznik škody, že nelze ve věci aplikovat ustanovení §545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, neboť první žalovaný porušil smluvní povinnost.
Pomíjí ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě se zřetelem k její výši (tj. §39 obč. zák.), nýbrž na tom, že se zřetelem na okolnosti případu, se jeví výkon práva žalobce na její zaplacení v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.; rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemůže být v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Odvolací soud aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. odůvodnil tím, že zásobník plynu, umístěný na pozemku, představoval žalobcovu „výhodu“, neboť sloužil k zajištění zásobování domu plynem, tj. k jeho vytápění, o jeho umístění na pozemku žalobce věděl, že žalobce žalované v souladu se smlouvou nevyzval k odstranění závadného stavu, místo toho po nich přímo požadoval smluvní pokutu (dopisy ze dne 31. 10. 2014 a 3. 11. 2014), již 3. 11. 2014 podal žalobu o zaplacení smluvní pokuty, aniž jim poskytl 15 denní lhůtu k odstranění vady. Žalovaní bezprostředně po obdržení dopisů zajistili převod vlastnictví plynového zásobníku do majetku žalobce. Dovolací soud neshledává - vzhledem k těmto skutečnostem - úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, za zjevně nepřiměřenou.
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu