ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1012.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1012/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání obviněného M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 10 To 88/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 228/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 8 T 228/2015 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
ve V. V., v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočkou Havířov ze dne 21. 1. 2013 pod sp. zn. 102 T 296/2011, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2013 pod sp. zn. 5 To 101/2013,
· v blíže neustanovené době do 11:13 hod. dne 9. 3. 2015 si vědomě opatřil a požil psychotropní látku metamfetamin a amfetamin, když v uvedenou dobu mu byl na zdravotním oddělení V. V. odebrán vzorek moči, který byl podroben orientačnímu toxikologickému vyšetření, jehož výsledek byl pozitivní na látku metamfetamin, proto byl vzorek moči následně odeslán k toxikologickému vyšetření moči do Ústavu klinické biochemie a diagnostiky FN Hradec Králové, kde bylo dne 13. 3. 2015 zjištěno, že vzorek moči byl pozitivní na látky metamfetamin a amfetamin,
· dne 24. 5. 2015 v 8:45 hod. byl předveden na zdravotní středisko věznice k provedení monitoringu moči na omamné a psychotropní látky, kde se nejprve pokusil místo moči předložit k vyšetření vzorek vody, který nabral při splachování z WC, z tohoto důvodu byl opětovně vyzván k odevzdání vzorku moči, což však odmítl,
· dne 14. 6. 2015 ho nalezl dozorce při kontrole cely ubytovny „D“, jak leží na zemi v cele v bezvědomí s tržnou ránou na hlavě, načež byl eskortován vozidlem ZZS do Oblastní nemocnice v Jičíně, kde byl ošetřen a hospitalizován do 15. 6. 2015 s podezřením na silnou intoxikaci, proto mu byl odebrán vzorek krve, kdy provedeným toxikologickým vyšetřením krve dne 16. 6. 2015 v Ústavu klinické biochemie a diagnostiky FN Hradec Králové, bylo zjištěno, že vzorek krve byl pozitivní na látky metamfetamin (142,0 ng/ml) a amfetamin,
kdy methylamfetamin, metamfetamin a amfetamin (pervitin) jsou psychotropními látkami zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
a z jeho aktuálního hodnocení výkonu trestu vyplývá, že byl celkem 7x kázeňsky trestán, z toho 3x pro intoxikaci psychotropní látkou, stanovený program zacházení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody neplnil a i v současné době neplní, kdy jeho přeřazení do přísnějšího režimu nepřichází v úvahu vzhledem k jeho zařazení do 3. prostupné skupiny vnitřní diferenciace ve věznici se zvýšenou ostrahou, kdy tímto závažným jednáním dlouhodobě narušuje plnění stanoveného programu zacházení a maří účel výkonu trestu odnětí svobody.
Za to mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 10 To 88/2016 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním v celém rozsahu, které založil na dovolacím důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný rozdělil do třech částí. V prvé řadě namítl, že v řízení byla porušena zásada ne bis in idem . V souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (jmenovitě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003) nelze nikoho stíhat pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve pravomocně rozhodnut v kázeňském řízení. Obviněný byl za všechny tři dílčí skutky kázeňsky postižen, proto je jeho trestní stíhání nepřípustné. Odvolací soud v rámci hodnocení této námitky bez bližšího odůvodnění toliko odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 379/2012 (správně patrně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 397/2012 – pozn. NS) a na příslušné ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ zákon o výkonu trestu odnětí svobody “).
V další části svého dovolání obviněný namítl porušení zásady zákazu sebeobviňování ve smyslu čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 a ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 671/05. V rámci skutku ze dne 9. 3. 2015 sice obviněný dobrovolně poskytl vzorek moči, je však třeba zabývat se otázkou, zda je z odebraného vzorku průkazné požití nedovolené látky a zda byla testovaná moč opravdu obviněného, neboť vzorek byl při kontrole odebrán celkem deseti vězňům. V rámci skutku ze dne 24. 5. 2015 obviněný odmítl poskytnout vzorek moči a v souladu se zásadou zákazu sebeobviňování z toho nelze vyvodit žádné důsledky. Konečně v rámci skutku ze dne 14. 6. 2015 schází souhlas obviněného s odebráním krve. Bez souhlasu lze takto postupovat toliko ve smyslu §114 tr. zákoníku (správně tr. řádu – pozn. NS), přičemž na dané ustanovení nelze v projednávaném případě odkazovat, neboť se nejednalo o zajištění důkazu pro potřeby trestního řízení.
Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně přitom podle obviněného není zřejmé, jakého závažného jednání se měl dopustit. Uvedené tři dílčí skutky svojí intenzitou ani v souhrnu nemohou být hodnoceny jako závažné jednání, které by bylo způsobilé mařit účel trestu. Toxikomanie je nemocí, která by se měla léčit, ne trestat, a povinností věznice je zabránit přístupu vězňů k těmto látkám.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 10 To 88/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 8 T 228/2015 a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného M. D. se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obsáhle vyjádřil státní zástupce činný na Nejvyšším státním zastupitelství. K namítanému porušení zásady ne bis in idem předně dovolateli vytkl, že tyto námitky jsou vlastní dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoliv podle písm. g) stejného ustanovení zákona. Z procesní opatrnosti se však k této námitce vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že kázeňský přestupek nemá trestní charakter. Obviněným citovaná judikatura Nejvyššího soudu byla překonána, navíc se týkala řízení přestupkového, nikoliv kázeňského. Státní zástupce se ve vyjádření zabýval analýzou pojmů „trestní řízení“ a „trestní obvinění“, kdy mj. ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99, uveřejněného pod č. 96/2001 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, připomněl, že trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen „ Evropská úmluva “) jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ ESLP “) řízení prakticky o veškerých sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném (státním zaměstnancům, vojákům, policistům), resp. ukládaných v obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím. Ve věci Zolotukhin proti Rusku (rozsudek ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03) Evropský soud pro lidská práva řešil otázku, zda se jednalo o „trestní řízení“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, za pomoci použití tzv. Engel kritérií (rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), jež se používají k určení, zda se jednalo o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy (smísil tedy pojmy „trestní řízení“ a „trestní obvinění“). ESLP zdůraznil, že v případě, kdy je sankcí zbavení osobní svobody (konkrétně tři dny správního zajištění), existuje presumpce, že se o trestní sankci jedná. K tomu je třeba uvést, že osobní svoboda stěžovatele v tomto případě byla nově omezena. Naopak v projednávané trestní věci je obviněný již osobou vězněnou a i nejpřísnějšími kázeňskými tresty ve smyslu §46 odst. 3 písm. f), písm. g) či písm. h) zákona o výkonu trestu odnětí svobody podle státního zástupce dojde maximálně ke zpřísnění výkonu trestu, který může mít nanejvýš nepřímý vliv na jeho celkovou délku. Demarkační čárou mezi trestní oblastí a disciplinární sférou se ESLP zabýval ve věci Ezeh a Connors proti Spojenému království (rozsudek ze dne 9. 10. 2003, stížnosti č. 39665/98 a 400086/98), kdy ohledně rozhodného třetího Engelova kritéria shledal, že uložená sankce dnů vězení navíc bez spojitosti s jejich původním odsouzením má trestněprávní povahu. Státní zástupce dále připomněl, že i jiná disciplinární řízení nelze podle Ústavního soudu považovat za „trestní obvinění“ (např. nález ÚS ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, uveřejněný pod č. 205/2010). Ostatně i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kázeňské řízení vězněných osob nemůže vytvořit překážku ne bis in idem pro následný trestní postih stejného skutku. Učinil tak v usneseních ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 3 Tdo 309/2014, ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 584/2014, nejkomplexněji v usnesení ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 5 Tdo 587/2014, uveřejněném pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr. a konečně v usnesení ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1070/2015, na které přiléhavě odkázal odvolací soud ve svém usnesení.
K námitce ohledně záměny vzorků moči státní zástupce upozornil, že se jedná o námitku procesní, která nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Za podstatné považoval, že obviněný ve svém dovolání neoznačil konkrétní extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl opodstatnit naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Státní zástupce se dále zabýval otázkou, jakou formu požití zakázaných látek lze považovat za „závažné jednání“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Za tímto účelem rozebral řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této otázce. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, uveřejněném pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr., uvedl (v kontextu zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 – dále jen „ tr. zákon “), že závažným jednáním se míní takové jednání, „ které vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. Za splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody“. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1300/2007. V rozsudku ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 4 Tz 109/2009 poté Nejvyšší soud k této problematice uvedl, že aby bylo možné kvalifikovat konzumaci návykové látky odsouzeným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zákona, musela by být tato konzumace svým charakterem a povahou (svou společenskou nebezpečností) srovnatelná s ostatními okruhy jednání, která jsou odsouzeným zakázána ustanovením §28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tj. výroba a přechovávání předmětů, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví. Státní zástupce dále analyzoval značné množství rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010, usnesení ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 5 Tdo 701/2012, usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, usnesení ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 972/2014, usnesení ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 8 Tdo 209/2015), na jejichž základě učinil dva závěry: Zaprvé že pokud se jedná o bezproblémového odsouzeného, ani opakovaná konzumace zakázaných látek nemusí být závažným jednáním ve smyslu předmětné skutkové podstaty; a zadruhé že pokud se jedná o jednání soustavné, spáchané za dalších přitěžujících okolností, může být takové jednání závažným ve smyslu předmětné skutkové podstaty. Přestože se z hlediska výše zmíněné judikatury jedná o věc hraniční a přestože bylo jednání obviněného méně soustavné, odmítání všech pravidel dostoupilo tak daleko, že ho v době skutku již nebylo možné přeřadit do přísnější věznice ani do horší skupiny její vnitřní diferenciace. Jeho chování bylo natolik špatné, že se patrně nepodaří odlišit, v jaké části se jedná o jeho negativní povahové vlastnosti a v jaké míře o vliv požitých zakázaných látek. Z těchto důvodů má státní zástupce za to, že znak závažného jednání ve smyslu předmětného přečinu byl naplněn a námitka obviněného byla v tomto směru zjevně neopodstatněná.
K zákazu sebeobviňování státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněným namítané nálezy Ústavního soudu byly překonány stanoviskem Pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, uveřejněným pod č. 59/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu. Oba nálezy se navíc týkaly trestního řízení vedeného proti osobám považovaných podle zásady presumpce neviny za zcela nevinné, nikoliv povinností stanovených pravomocně odsouzeným ve výkonu trestu v konkrétní věznici. Pokud je v souladu se shora uvedeným stanoviskem Ústavního soudu ústavně konformní sejmutí pachové stopy, odebrání bukálního stěru či vlasů u podezřelých či obviněných, tím spíše musí být ústavně konformní odběr moči odsouzených.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu jsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 10 T 88/2016 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
K porušení principu ne bis in idem
Obviněný k porušení principu ne bis in idem jednoduše řečeno namítá, že již byl za jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně potrestán kázeňským trestem, což mělo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jeho potrestání v projednávané trestní věci tak mělo být porušením čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.
Předně je třeba uvést, že namítaná vada nedopadá pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán právě tehdy, pokud proti obviněnému mělo být vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné [např. pro překážku věci rozhodnuté v řízení svým charakterem obdobným trestnímu řízení, což vyplývá z mezinárodních závazků ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.]. V souladu s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu je jednou z nezbytných obsahových náležitostí dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. i přesná konkretizace dovolacího důvodu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. 7 Tdo 541/2003). Pokud je ale třeba vycházet z toho, že námitky obviněného je nutné chápat v materiálním smyslu, kdy v dovolání nestačí jen formálně odkázat na nějaký z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., jestliže s ním tvrzené námitky materiálně nesouvisí, lze dospět k tomu, že v případě dostatečně konkretizovaných námitek odpovídajících některému z dovolacích důvodů, a dovolatel uplatnil neodpovídající dovolací důvod (nikoliv však žádný), může opodstatněnost takové námitky Nejvyšší soud posoudit. Lze to však učinit jen tehdy, pokud uplatněné námitky zjevně dopadají pod jiný přípustný dovolací důvod.
Tak je tomu i v projednávaném případě ohledně námitky porušení principu ne bis in idem . V obecné rovině jde o situaci, kdy je ve věci dána překážka rei iudicatae (překážka věci pravomocně rozhodnuté), a orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání obviněného, ač bylo trestní stíhání vyloučeno, potažmo trestní stíhání nezastavily, a věc skončila pro obviněného méně příznivým způsobem, zpravidla odsuzujícím rozsudkem. Předmětný princip vyplývá jak z vnitrostátního práva – čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že „ [n]ikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. … “ , tak z práva mezinárodního, kdy čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě stanoví, že „ [n]ikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu “. Stranou úvah nesmí být ani čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jenž stanoví, že „ [t]restní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn “.
Byť výše zmíněná ustanovení hovoří o „trestním stíhání“, Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti stanovil rozsah tohoto pojmu s tím, že právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být jediným relevantním kritériem pro aplikovatelnost principu ne bis in idem (tzv. autonomní výklad). Samotné vyloučení některých protiprávních jednání z kategorie trestných činů ve vnitrostátním právu a jejich přesun zejm. do správního trestání je sice do jisté míry pro pachatele výhodný, ale v samotném důsledku by ho mohl nepřípustně vyřadit z aplikačního rozsahu benefitů daných Evropskou úmluvou (tím se zejména myslí právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6). Přestože princip ne bis in idem není součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 7. 2004 ve věci Nikitin proti Rusku, stížnost č. 50178/99), pro úvahy, zda jednání obviněného spadá pod pojem „trestní stíhání“ podle čl. 4 Protokolu 7 k Evropské úmluvě, se užijí stejná kritéria jako pro úvahu, zda jednání obviněného spadá pod pojem „trestní obvinění“ podle čl. 6 Evropské úmluvy (srov. shora uvedený rozsudek ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku). Jinak řečeno, pro posouzení, zda kázeňské tresty obviněného dopadají pod aplikační rozsah čl. 4 Protokolu 7 k Evropské úmluvě, se použijí tzv. engelovská kritéria (srov. shora uvedený rozsudek ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemí).
Premisou pro takový postup je totožnost skutku, tedy porovnání, zda jednání obviněného, za které byl kázeňsky potrestán a jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu je založeno na totožnosti jednání či následku z hlediska rozhodných skutkových okolností. Totožnost skutku je obecně zachována i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že z hlediska kázeňského řízení ve V. V. byl obviněný potrestán za tři skutky. Zaprvé mu byl za jednání ze dne 9. 3. 2015 uložen kázeňský trest celodenního umístění do uzavřeného oddělení na 14 dnů za porušení zákazu vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky podle §28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 17). Totožný kázeňský trest mu byl uložen za jednání ze dne 24. 5. 2015, kdy porušil příkaz podrobit se vyšetření ke zjištění, zda užil návykovou látku podle §28 odst. 2 písm. o) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 14). Kázeňské řízení ohledně jednání obviněného ze dne 14. 6. 2015 není ve spisu doloženo, nicméně je v něm založena lékařská zpráva Oblastní nemocnice Jičín (č. l. 97).
Tímto jednáním podle soudů nižších stupňů obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu, čímž spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Z výše uvedeného je zřejmé, že se dozajista jedná o totožnost skutku z důvodu totožnosti jednání.
Na tomto základě lze přistoupit k aplikaci engelovských kritérií. Prvním a výchozím kritériem je kvalifikace protiprávního jednání ve vnitrostátním právu. Pokud jde o trestný čin, je čl. 6 Evropské úmluvy bez dalšího aplikovatelný (v projednávaném případě poté čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě). Pokud ne, přistoupí se k posuzování druhého a třetího kritéria, přičemž k aplikovatelnosti předmětného článku postačí naplnění jednoho z nich. Jednání obviněného bylo v prvém řízení kvalifikované jako kázeňský delikt podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, proto Nejvyšší soud přistoupil ke druhému kritériu.
Tím je povaha deliktu, resp. zda je aplikovaná právní norma v prvotním řízení adresována všem (myšleno přinejmenším skupině osob, která není jasně definovatelná skupina se zvláštním postavením osob, na které dopadá disciplinární povinnost), či toliko osobám se specifickým postavením (např. vojákům či právě vězňům – srov. výše zmíněný rozsudek ESLP ve věci Ezeh proti Spojenému království). S tím se v rámci stejného kritéria pojí otázka (kumulativně stanovené podkritérium), zda je účel sankce hrozící v prvotním řízení spíše preventivně-represivní, anebo ryze reparační. Jak judikoval Nejvyšší soud, na osoby vykonávající trest odnětí svobody dopadá zákon o výkonu trestu odnětí svobody, který směřuje pouze proti určité skupině vězněných osob, negativně vyjádřeno nejedná se o normu adresovanou všem ve smyslu judikatury ESLP (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr.). Na druhou stranu tresty udělené obviněnému v kázeňském řízení byly minimálně částečně preventivně-represivního charakteru, neboť jeho umístění do uzavřeného oddělení bylo za účelem odradit obviněného od budoucího užívání zakázaných látek (preventivně-represivní složka), jakož i aktuálního zabránění jejich užívání (reparační složka).
Třetí engelovské kritérium se týká druhu a stupně závažnosti sankce, a to pro případ, kdy norma dopadá toliko na osoby se specifickým postavením (není naplněno druhé kritérium, které by samo o sobě postačilo k závěru o trestněprávním charakteru řízení), ale účel sankce je alespoň dílem preventivně-represivní, právě jako to je v projednávaném případě. Jinak řečeno třetím kritériem je povaha sankce, kterou bylo možno uložit za protiprávní jednání, z hlediska druhu či závažnosti. V projednávané věci mohla být obviněnému uložena zejména sankce – kázeňský trest – podle §46 odst. 3 písm. g), či písm. h) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tedy celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dnů, či umístění do samovazby až na 20 dnů. K těmto kázeňským trestům ustanovení §49 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody uvádí, že odsouzený při celodenním umístění v uzavřeném oddělení „ nepracuje, neúčastní se programu zacházení, není mu dovoleno kouřit, číst denní tisk, knihy nebo jiné publikace, kromě právnické, vzdělávací nebo náboženské literatury, a nakupovat potraviny a věci osobní potřeby s výjimkou hygienických potřeb. Není mu dovoleno odpočívat na lůžku mimo dobu k tomu vnitřním řádem určenou. Stejně se postupuje i při kázeňském trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení s tím rozdílem, že odsouzený je povinen vykonávat úklidové práce a práce nezbytné k zajištění běžného provozu ve věznici “. Rozhodnou okolností, která je analyzována i ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr., je, že osobní svoboda obviněného na rozdíl od osobní svobody Sergeye Zolotukhina ve výše zmíněné věci rozhodnuté ESLP nebyla nově omezena. Byl mu toliko zpřísněn výkon trestu odnětí svobody, jinak řečeno změnila se forma totožného druhu výkonu trestu odnětí svobody, nikoliv právní titul k výkonu trestu odnětí svobody. Kázeňský trest obviněného v nejzávažnějším případě spočíval v umístění do uzavřeného oddělení, případně v umístění do samovazby. Vliv tohoto kázeňského trestu na celkovou dobu odnětí svobody obviněného byl pouze nepřímý, kdy sice mohl hrát roli na potenciální řízení o jeho podmíněném propuštění, nelze však kvantifikovat, o jakou dobu by se podmíněné propuštění oddálilo, či zda by vůbec nastalo (srov. podmínky podmíněného propuštění podle §331 a násl. tr. ř., zejm. podmínka vzorného chování a plnění povinností ve výkonu trestu). Takový kázeňský trest Nejvyšší soud nepovažuje svým druhem či závažností za způsobilý přivodit obviněnému tak podstatnou újmu, aby bylo naplněno třetí engelovské kritérium.
Nadto je třeba dodat, že z hlediska objektu ochrany kázeňské řízení a trestní řízení chrání v tomto případě dva ne zcela splývající zájmy. V případě kázeňského deliktu šlo ve smyslu §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody o dodržování stanoveného pořádku a kázně, plnění pokynů a příkazů zaměstnanců Vězeňské služby České republiky a i o jiné zachovávání ustanovení vnitřního řádu věznice. V případě projednávaného trestného činu jde o ochranu společnosti a o vedení odsouzeného k tomu, aby se pro budoucnost páchání trestné činnosti vyvaroval, čemuž slouží různé převýchovné programy a další metody uplatňované v průběhu výkonu trestu. Tomu odpovídá i duch ustanovení §55 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého se uložením kázeňského trestu odsouzenému nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. V takovém případě nelze vyloučit, aby soud přihlédl k uloženému kázeňskému trestu při stanovení druhu trestu, ani nelze vyloučit využití možnosti zastavit trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř.
V souladu se svou dřívější judikaturou tak Nejvyšší soud dovozuje, že přestože byl obviněný trestním soudem odsouzen za totožný skutek jako v kázeňském řízení, kázeňské řízení nebylo řízením trestním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, a proto nebyl porušen princip ne bis in idem .
Zároveň z výše uvedeného vyplývá, že obviněným namítané závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003 nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť v namítaném případě se jednalo o řízení o přestupku (nikoliv o kázeňské řízení) ohledně odcizení věcí v hodnotě, která nedosahovala trestní odpovědnosti pachatelů za trestný čin krádeže, kdy až následně po uložení blokové pokuty v rámci řízení o přestupku se orgánům činným v trestním řízení podařilo upřesnit hodnotu odcizených věcí, jež by jinak založila trestní odpovědnost pachatelů, načež nezákonně zahájily trestní stíhání obviněných přes existenci překážky věci rozhodnuté.
K porušení zásady zákazu sebeobviňování a k námitce nejasného původu vzorku moči
V první řadě je třeba z rozhodování o důvodnosti námitek obviněného ohledně porušení zásady zákazu sebeobviňování vyloučit tvrzení stran záměny vzorků moči. Jak vyplývá ze shora uvedeného poučení k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky týkající se údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Blíže nerozvedená námitka obviněného, že analyzovaný vzorek moči v rámci jeho jednání ze dne 9. 3. 2015 mohl být při rozboru zaměněn, je právě takovou procesní námitkou, přičemž její pravdivost nemá důvodnou oporu nikde ve spisovém materiálu, nelze proto uvažovat ani o potenciální existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný navíc takový extrémní rozpor ve svém dovolání nenamítal.
Ani námitce o porušení zásady zákazu sebeobviňování Nejvyšší soud nepřisvědčil, byť by taková námitka spadala pod mimořádnou přezkumnou pravomoc ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože takto získaný důkaz by bylo nutno jako nezákonný vyloučit z úvah při zjišťování skutkového stavu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 291/2000, uveřejněný pod č. 69/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obviněný v rámci jednání ze dne 24. 5. 2015 odmítl poskytnout vzorek moči. V souladu se zásadou zákazu sebeobviňování z toho podle něj nelze vyvodit žádné důsledky. V rámci jednání ze dne 14. 6. 2015 nedal souhlas s odebráním krve, kdy bez takového souhlasu lze podle jeho názoru takto postupovat toliko ve smyslu §114 tr. ř., přičemž na dané ustanovení nelze v projednávaném případě odkazovat, neboť se nejednalo o zajištění důkazu pro potřeby trestního řízení.
Právo obviněného neposkytovat proti sobě důkazy lze dovodit z čl. 37 odst. 1 a z čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Evropská úmluva v tomto případě mlčí, ESLP však dovodil, že i když čl. 6 Evropské úmluvy toto výslovně nezmiňuje, právo nepřispívat k vlastnímu obvinění je všeobecně uznávaná mezinárodní norma, která je jádrem pojmu spravedlivého procesu zakotveného v čl. 6 odst. 1 (srov. zejm. rozsudek Evropského ESLP ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders proti Spojenému Království, stížnost č. 19187/91, jakož i rozsudek ESLP ze dne 3. 5. 2001 ve věci J. B. proti Švýcarsku, stížnost č. 31827/96). Předmětné právo je rovněž implicitně obsaženo v čl. 4 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Předně je třeba uvést, že jednou ze základních povinností odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody je podle §28 odst. 2 písm. n) zákona o výkonu trestu odnětí svobody [t. č. ust. §28 odst. 2 písm. o) předmětného zákona] podrobit se vyšetření ke zjištění, zda užil návykovou látku. Podle §28 odst. 4 tohoto zákona užije Vězeňská služba České republiky vůči odsouzenému, který neoprávněně odmítá plnit své povinnosti a k nápravě nestačí výzva nebo napomenutí, v nezbytném rozsahu prostředky povolené zákonem. Limit těchto úkonů zavádí mj. ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kdy při provádění služebních zákroků a služebních úkonů je příslušník Vězeňské služby České republiky povinen dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své a nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Základním východiskem k zodpovězení otázky, zda lze vyvodit odpovědnost obviněného za neposkytnutí vzorku moči, či zda je nutný souhlas s odběrem jeho krve, je tak již samotná povinnost stanovena zákonem.
Možnost odmítnutí toxikologického vyšetření zákon o výkonu trestu odnětí svobody explicitně nezmiňuje a na rozdíl např. od zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nezná skutkovou podstatu deliktu odmítnutí podrobení se vyšetření [srov. §125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu]. Odmítnutí „spolupráce“ při vyšetření se v praxi kvalifikuje jako kázeňský delikt porušení povinnosti stanovené v §28 odst. 2 písm. n) zákona o výkonu trestu odnětí svobody [t. č. ust. §28 odst. 2 písm. o) předmětného zákona]. Ze zákona tudíž nevyplývá možnost (oprávnění) odsouzeného odmítnout takové vyšetření, naopak vyplývá povinnost se mu podrobit. K otázce, jak řešit případné odmítnutí odsouzeného, lze podpůrně z následně uvedených důvodů aplikovat judikaturu Ústavního soudu k otázce zákazu sebeobviňování v trestním řízení.
Ta prodělala patřičný vývoj, jenž vyvrcholil stanoviskem Pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, uveřejněném pod č. 59/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu. Předmětné stanovisko mj. překonalo dřívější nálezy ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 a ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 671/05, na které odkazoval obviněný. Ústavní soud při analýze ustanovení §114 tr. ř. rozlišil dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován (např. vydání věci či vzorek ručního písma), zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat (rekognice in natura , odebrání vzorku vlasů, bukálního stěru, odebrání vzorku moči či krve, sejmutí pachové stopy). „ K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možnost užít zákonných donucovacích prostředků .“. Jinými slovy je možné po splnění zákonných předpokladů překonat odpor obviněného, pokud ovšem nejde o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity (srov. §114 odst. 4 tr. ř.).
Pokud je takový postup možný u podezřelého z trestného činu ke zjištění, zda byl spáchán skutek, který by mohl být trestným činem, a zda jej spáchal právě podezřelý, bude tím více možný (argument a minori ad maius ) u odsouzeného vykonávajícího trest odnětí svobody ke zjištění, zda odsouzený nekonzumuje alkohol či nepožívá návykové látky (dbá povinností stanovených zákonem o výkonu trestu odnětí svobody), pokud takový zákrok splňuje podmínku přiměřenosti, dbá cti a důstojnosti vyšetřované osoby a není vykonáván svévolně – šikanózně (např. nepřiměřeně často bez indicií o porušení povinností abstinence odsouzeného). Tento závěr lze učinit i přesto, že se jedná primárně toliko o podezření z kázeňského deliktu, nikoliv z trestného činu, neboť účelem výkonu trestu odnětí svobody je především působit na odsouzené tak, aby snižovali nebezpečí recidivy svého kriminálního chování a vedli po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem, chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti (ust. §2 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Výstupy (důkazy) z provedeného vyšetření navíc na základě uvedeného lze použít v trestním řízení.
Stranou nelze ponechat ani skutečnost, že odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody mají možnost podání stížnosti, a to jak v obecné rovině (ust. §26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), tak v řízení o kázeňském deliktu (ust. §52 zákona o výkonu trestu odnětí svobody).
V případě jednání obviněného ze dne 24. 5. 2015, kdy tento odmítl (po předchozím předložení vzorku vody vydávaného za moč) druhé odebrání vzorku moči, nelze konsekvence z toho plynoucí (kázeňský trest a následně i v souhrnu dílčí jednání vedoucí k trestu odnětí svobody) považovat za porušení zákazu sebeobviňování, neboť z výše uvedeného plyne, že odsouzený měl povinnost vzorek moči poskytnout za účelem kontroly dodržování zákazu užívání návykových látek. Jeho jednání tak bylo kázeňským deliktem, který v souhrnu s jiným protiprávním jednáním nevylučuje ani jeho trestní odpovědnost za projednávaný přečin.
V případě jeho jednání ze dne 14. 6. 2015 byl vzorek krve odebrán příslušnou osobou v nemocničním zařízení v souvislosti s podezřením na silnou intoxikaci, kdy absence souhlasu s tímto zákrokem opět nemůže mít za následek porušení zákazu sebeobviňování, neboť z výše uvedeného vyplývá, že souhlas odsouzeného není předpokladem pro takový zákrok. Nutno dodat, že v tomto konkrétním případě se odsouzený dostal do stavu silné intoxikace vlastní vinou a odběr krve souvisel i s jeho hospitalizací a diagnostikou v nemocničním zařízení. Ze spisu rovněž nevyplývá, že by bylo potřeba překonávat odpor obviněného.
Lze tak shrnout, že zásada zákazu sebeobviňování na namítaná jednání (odmítnutí obviněného poskytnout vzorek moči a odběr krve obviněnému bez jeho výslovného souhlasu) nedopadá, a proto nemohla být ze strany Vězeňské služby České republiky, tak ze strany orgánů činných v trestním řízení porušena.
K pojmu „závažnost jednání“ ve smyslu základní skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku
Podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku platí, že kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Obviněný v tomto směru namítá, že uvedená tři dílčí jednání svojí intenzitou ani v souhrnu nemohou být hodnocena jako závažné jednání.
K pojmu „závažné jednání“ v rámci předmětné skutkové podstaty se Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně. Na jedné straně ještě za staré právní úpravy (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009) v usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, uveřejněném pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr., ve věci odsouzeného, který v jediném případě užil psychotropní látku diazepam, aniž by bylo zjištěno množství látky a vliv na jeho chování, uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zákona se vyžaduje „závažné jednání” odsouzeného, tedy takové jeho jednání, které vykazuje výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. „ Za splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody. “. V souladu s tím v usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1075/2012 Nejvyšší soud neshledal naplnění tohoto pojmu, kdy ojedinělá konzumace drogy neovlivnila jednání odsouzeného v rámci výkonu trestu odnětí svobody, ani nemohla vyvolat riziko škodlivého návyku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 5 Tdo 701/2012 vyplývá, že ani opakovaný nález zakázaných látek v moči obviněného nemusí sám o sobě naplnit znak závažného jednání ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, „ pokud k samotnému opakování činu nepřistoupí i další okolnosti, jež by svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu, kterým není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů, ale i snaha o změnu v jeho dalším chování tak, aby se nedopouštěl další trestné činnosti “. V tomto případě odsouzený opakovaně užil psychotropní látku, přičemž se jednalo o osobu od 18 let závislou na heroinu, která se neúspěšně pokoušela své závislosti zbavit (v té době byl pro neúspěch vyřazen z léčby), tedy jednal ve snaze zbavit se abstinenčních příznaků, nikoliv narušit výkon trestu. Ve výše zmíněném usnesení uveřejněném pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud také neshledal závažnost jednání odsouzeného, který ve výkonu trestu odnětí svobody požil drogu, přičemž předešlý kázeňský trest za požití drogy před skoro čtyřmi roky byl již zahlazen. Nejvyšší soud navíc v obecné rovině konstatoval, že „ [z]ákonným znakem skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není recidiva pachatele, a proto okolnost, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se již dopustil kázeňského přestupku, za který byl postižen, není významná pro závěr, že v případě dalšího porušení pravidel výkonu trestu nebo jeho účelu jde o „závažné jednání“, které předpokládá tato skutková podstata “.
Na druhou stranu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010 k závažnosti jednání postačila skutečnost, že odsouzený požíval zakázané látky opakovaně, přičemž užil dva různé způsoby aplikace (pervitin nitroděložně a marihuanu kouřením) a o 11 měsíců dříve byl za obdobné jednání kázeňsky potrestán. Zároveň mu přitížilo, že danou látku aplikoval i nitrožilně a dokonce na oddíle s bezdrogovou zónou, kam byl na vlastní žádost přeložen. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 8 Tdo 209/2015, kdy odsouzený požil zakázanou látku celkem čtyřikrát během jednoho roku, přičemž byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III. (nejhorší) prostupné skupiny vnitřní diferenciace a od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako takovému se zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program zacházení, jeho chování bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami výkonu trestu, takže účel trestu u něho nemohl být ani v nejmenším naplněn, a proto ředitel věznice podal návrh na jeho přeřazení do přísnějšího typu věznice.
Z výše uvedeného vyplývá, že k naplnění pojmu „závažné jednání“ způsobilé zmařit účel výkonu trestu ohledně požívání návykových látek se musí do úvahy zahrnout prvek soustavnosti či opakovanosti konzumace, povaha a charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného. Ani soustavná či opakovaná konzumace návykových látek nemusí sama o sobě naplnit tento pojem, pokud k tomu nepřistoupí i další okolnosti, které by svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu.
Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1633/2014 zabýval i případem, kdy odsouzený odmítl poskytnout vzorek moči za účelem toxikologického vyšetření (místo toho se podrobil vyšetření slin s negativním výsledkem), načež konstatoval, že takové jednání nelze považovat za závažné ve smyslu §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť takové jednání „ nespočívalo v konzumaci drogy, ale v tom, že v souvislosti s orientačním toxikologickým vyšetřením moči odsouzených na přítomnost omamných a psychotropních látek obviněný odmítl poskytnout vzorek moči k tomuto vyšetření. Toto jednání je typově méně závažné než skutečná konzumace drogy, má spíše formální či pořádkový charakter a při své ojedinělosti je projevem nekázně, která sice znamená porušení ustanovení §28 odst. l, odst. 2 písm. c), g) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, avšak nepředstavuje takové znesnadnění výkonu trestu, které by reálně ohrožovalo dosažení jeho účelu.“. Odsouzený sice byl čtyřikrát kázeňsky trestán, ale žádný z kázeňských trestů mu nebyl uložen za jednání, které by se jakkoli týkalo drog, ani za jednání, které by mělo jakýkoli vztah k povinnosti podrobit se toxikologickému vyšetření.
Pokud výše uvedené úvahy a poznatky budou vztaženy na projednávaný případ, lze učinit závěr, že jednání obviněného M. D. soustavně narušovalo účel výkonu trestu, kdy v období od 9. 3. 2015 do 14. 6. 2015 byl u něho ve dvou případech učiněn pozitivní nález zakázaných návykových látek v rozporu s §28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (v druhém z těchto případů musel být dokonce převezen do nemocničního zařízení s podezřením na silnou intoxikaci) a v jednom případě odmítl za účelem preventivní toxikologické kontroly poskytnout vzorek moči v rozporu s §28 odst. 2 písm. o) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Takové jednání je samo o sobě poměrně hraniční při úvaze, zda se již jedná o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Okolnosti, které svědčí o výraznějším zásahu do naplnění účelu trestu a tedy o naplnění této skutkové podstaty, jsou zaprvé skutečnost, že se obviněný nachází v nejpřísnějším možném typu věznice – se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, přičemž i v této věznici byl na základě svého chování přeřazen do nejpřísnější skupiny vnitřní diferenciace (III. prostupná skupina vnitřní diferenciace). Jak dodal odvolací soud, o jeho obtížné nápravě a postoji k výkonu trestu svědčí i to, že byl v minulosti za obdobné jednání uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. 3 T 82/2013 (č. l. 77-78, kdy se jednalo o jednání obviněného ve V. O.-H., týkající se požívání návykových látek), jde tak o speciálního recidivistu. K této skutečnosti podle názoru Nejvyšší soudu lze z hlediska viny přihlédnout, neboť jde o otázku dlouhodobosti a intenzity maření účelu trestu. Stejně tak lze při této úvaze přihlédnout k tomu, že byl (již ve V. V., kam byl přeřazen) v období od 22. 5. 2012 do 11. 12. 2014 (tedy mimo projednávaná jednání) celkem 7x kázeňsky trestán – z toho 3x za zneužití omamných a psychotropních látek, byť byl v letech 2012-2013 3x kázeňsky odměněn za brigádnické práce. Z hodnocení obviněného V. V. (č. l. 10) též vyplývá, že ve výkonu trestu není zaměstnán, dále že byl na vlastní žádost vyřazen z terapeutického programu specializovaného oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek a následně přeřazen do nynější nejpřísnější skupiny vnitřní diferenciace v souvislosti s užíváním návykových látek, přičemž dlouhodobě neplní stanovený program zacházení ve výkonu trestu. Protiprávní jednání obviněného tedy zjevně nesměřuje toliko k odstranění abstinenčních příznaků člověka závislého na návykových látkách, ale jedná se u něho o celkový negativistický přístup k účelu výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě shora uvedeného se i Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku byla v případě obviněného M. D. naplněna.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu