ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1034.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1034/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 9. 2016 o dovolání obviněného R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 140/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 10 T 140/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. T. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 10 T 140/2015 uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
v blíže nezjištěné době v roce 2009 si opatřil doklady k automobilu zn. VW Touran, černé barvy, vyrobeném v SRN dne 21. 10. 2004 a následně dne 17. 12. 2009 je osobně na Magistrátu města Brna, odboru dopravy, na předmětné doklady přihlásil s pozměněnými identifikačními znaky tak, aby odpovídaly identifikačním znakům uvedeným v dokladech původního vozidla k provozu na silničních komunikacích, tj. osobního motorového vozidla zn. VW Touran, černé barvy, vyrobeného 24. 4. 2006, kdy toto vozidlo bylo vedené v Rakousku jako odcizené ode dne 15. 5. 2009, v hodnotě v době přihlašování ve výši předběžně 300 000 Kč, k tomuto automobilu byla následně odborem dopravy MMB přidělena RZ, uvedený osobní automobil pak nadále užíval a disponoval s ním po dobu nejméně 5 let, až do 27. 1. 2015, kdy vozidlo podle §78 odst. 1 trestního řádu vydal orgánům Policie ČR ve stavu, kdy identifikační znaky vozidla byly z větší části pozměněny nebo odstraněny a vozidlu VW Touran, černé barvy, vyrobenému 24. 4. 2006, odpovídaly dle dostupných skrytých znaků pouze motoru, karoserii a dvěma kusům airbagů, další díly vozidla byly vyměněny,
přičemž časová hodnota vozidla zn. VW Touran, černé barvy, vyrobeného v SRN dne 21. 10. 2004, je 235 930 Kč, časová hodnota vozidla značky VW Touran, černé barvy, vyrobeného 24. 4. 2006, je 120 447 Kč.
Za to mu byl podle §216 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rovněž vysloveno zabrání věci, a to osobního motorového vozidla zn. VW Touran 1T, r. v. 2004, barvy černé-metal, uloženého ve skladu zajištěných věcí a vozidel v Brně na ulici Pražákové, neboť šlo o věc ohrožující bezpečnost společnosti.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016 podle 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovoláním, které založil na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v prvé řadě namítl, že trestní stíhání jednání, ze kterého byl obviněn, je již promlčeno. Skutek lze časově vymezit do období od 15. 5. 2009 (odcizení vozidla v Rakousku) do 17. 12. 2009 (přihlášení vozidla s pozměněnými znaky na Magistrátu města Brna, odboru dopravy). Do 31. 12. 2009 byl účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále také jen „ tr. zákon “ – pozn. Nejvyššího soudu), načež zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále také jen „ tr. zákoník “ – pozn. Nejvyššího soudu), nabyl účinnosti až 1. 1. 2010. Vzhledem k okamžiku, kdy měl obviněný spáchat přečin legalizace výkonu z trestné činnosti, měl soud postupovat podle trestního zákona a nikoliv podle trestního zákoníku, neboť podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako podle §16 odst. 1 tr. zákona se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Pokud by zjištěné jednání obviněného bylo správně kvalifikováno podle §252a odst. 3 písm. c) tr. zákona, kdy stanovená sankce je v rozmezí šesti měsíců až pěti let odnětí svobody, peněžitý trest či zákaz činnosti, tak by se na něj vztahovala promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona ve výši 5 let. Naproti tomu promlčecí doba trestní odpovědnosti za stejný skutek kvalifikovaný podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku činí 10 let. Prvním úkonem orgánů činných v trestním řízení v dané věci, který lze považovat za sdělení obvinění, resp. zahájení trestního stíhání, je záznam o sdělení podezření ze dne 27. 7. 2015, který byl obviněnému doručen dne 29. 7. 2015. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba musela skončit dne 17. 12. 2014, bylo trestní stíhání obviněného zahájeno za více než 7 měsíců poté, co bylo trestní stíhání promlčeno. V daném případě se neuplatnilo ani přerušení trestního stíhání z důvodu podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona, jelikož obviněný v promlčecí době nespáchal žádný nový trestný čin, což by byl důvod k přerušení promlčení doby.
Obviněný z výše uvedených důvodů namítl i nesprávnou aplikaci trestního zákoníku ohledně výroku o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c). I kdyby ale na věc dopadalo uvedené ustanovení trestního zákoníku, zvolená právní kvalifikace nemůže obstát, neboť vozidlo neohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, přičemž ani nehrozí, že bude sloužit ke spáchání trestného činu. Vozidlo splňovalo všechny předpisy pro uvedení do provozu, bylo kontrolováno řádnou technickou kontrolou. Navíc soud ve výroku o zabrání věci nesprávně označil vozidlo jako VW Touran 1T, když jinde v rozsudku a v záznamu o sdělení podezření se hovoří o vozidle VW Touran, dále stejně tak nesprávně označil barvu vozidla jako černá-metal, když jinde v rozsudku a v záznamu o sdělení podezření se hovoří jen o černé barvě, a dále vozidlo nesoucí VIN mělo být vyrobeno v roce 2006, nikoliv 2004. Soud mohl rozhodnout jen o propadnutí věci podle §55 a násl. tr. zákona, avšak jen u těch součástek, které byly prokazatelně hlášeny jako součástky odcizeného vozidla. Takové důkazy zejména ohledně identifikace motoru a karoserie předloženy nebyly, tudíž měl soud postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, zprostit ho obžaloby a zadržené vozidlo mu vrátit zpět.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 10 T 140/2015, a postupem podle §265m tr. ř. v návaznosti na §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a za použití §223 odst. 1 tr. ř. zastavil jeho trestní stíhání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. T. do doby konání neveřejného zasedání a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
První z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. To jinými slovy znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, mělo být zastaveno. Orgán činný v trestním řízení však nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, načež rozhodl rozhodnutím ve věci samé, které lze napadnout dovoláním, a to jiným způsobem pro obviněného méně příznivým (zejména odsuzujícím rozsudkem).
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že skutek právně kvalifikovaný jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze časově vymezit do období za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Z hlediska časové působnosti se ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona (stejně jako podle §2 odst. 1 tr. zákoníku) trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Skutek měl být podle obviněného právně kvalifikován jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., s tím, že promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tohoto zákona činí 5 let [oproti 10 letům podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Prvním úkonem orgánů činných v projednávané trestní věci, který by podle dovolatele přerušoval promlčecí dobu, byl záznam o sdělení podezření ze dne 27. 7. 2015, jenž byl R. T. doručen dne 29. 7. 2015, a proto je skutek již promlčen.
Po prostudování předloženého spisu, jakož i napadených rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že tato námitka obviněného je důvodná, ale nikoli ze zcela stejných důvodů, jak je uvádí dovolatel.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, načež podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Užití „nového“ práva je pro pachatele příznivější, skýtají-li jeho ustanovení, posuzovaná jako celek, výsledek pro něho příznivější, než právo dřívější (přiměřeně srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962 sp. zn. 2 To 34/62, uveřejněný pod č. 19/1962 Sb. rozh. tr. ) . Obecně tak platí, že příslušného zákona se užije jako celku, tedy na řešení všech dotčených otázek, nikoliv jen např. z hlediska trestních sazeb odnětí svobody přicházejících v úvahu. Zásadní otázkou pro hodnocení důvodnosti této námitky obviněného je tedy okamžik dokonání (resp. ukončení) trestného jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, neboť od něj počíná běžet promlčecí doba. Stejně tak je rozhodné zjištění, jestli a pokud ano, kdy nastaly skutečnosti promlčecí dobu přerušující, případně zda byly v projednávané věci přítomny skutečnosti stavějící promlčecí dobu.
K okamžiku dokonání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve světle obdobných skutkových zjištění jako v projednávaném případě se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 4 Tdo 382/2012, uveřejněném pod č. 60/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém uvedl, že pokud „ pachatel převezme odcizená motorová vozidla za účelem jejich prodeje a poté provede činnost směřující k zastření jejich skutečného původu (kupř. použije identitu jiného vozidla, a to paděláním štítku s VIN a jeho umístěním do příslušného dílu karoserie odcizeného vozidla), tak k dokonání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nedochází už pouhým převzetím odcizených vozidel, nýbrž až tímto dalším jednáním pachatele . Tento okamžik je také rozhodný např. pro posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu. “. Rozhodným jednáním obviněného R. T., který si podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně v blíže nezjištěné době v roce 2009 „opatřil doklady k automobilu zn. VW Touran, černé barvy, vyrobené v SRN dne 21. 10. 2004 a následně dne 17. 12. 2009 je osobně na Magistrátu města Brna, odboru dopravy na předmětné doklady přihlásil s pozměněnými identifikačními znaky tak, aby odpovídaly identifikačním znakům uvedeným v dokladech původního vozidla k provozu na silničních komunikacích, …“, tak byl z hlediska dokonání trestného činu právě okamžik pozměnění identifikačních znaků vozidla. Přestože soudy nižších stupňů tento okamžik blíže nedefinovaly, ze skutečnosti, že obviněný vozidlo přihlásil na odboru dopravněsprávních činností Magistrátu města Brna dne 17. 12. 2009 (č. l. 22-26 verte ) lze dovodit, že předmětné datum bylo nejzazším možným k pozměnění identifikačních údajů předmětného vozidla. Jelikož obviněný k přihlášení vozidla na úřadu státní správy použil tzv. čistopis – vyřízení bez přítomnosti vozidla, mohla být tímto nejzazším okamžikem alternativně technická prohlídka jednotlivě dovezeného vozidla ze dne 15. 12. 2009, kdy k jejímu zdárnému provedení muselo být vozidlo již „legalizováno“ (byť ze spisů vyplývají blíže nerozvedené indicie, že tuto prováděl R. M., již dříve prověřován v souvislosti s předmětnou trestnou činností). Z uvedeného je ale každopádně zjevné, že okamžik dokonání protiprávního jednání obviněného byl stále za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdejším znění. Aplikace zákona č. 40/2009 Sb. by tudíž byla odůvodněna pouze tehdy, pokud by byla pro obviněného příznivější.
Obviněný se měl dopustit protiprávního jednání, kdy zastíral původ a jinak usiloval, aby bylo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině, a získal takovým činem pro sebe větší prospěch.
Komparací možných právních kvalifikací rozebíraného skutku lze dospět k závěru, že takové protiprávní jednání by bylo za tehdy účinného zákona právně kvalifikováno jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.). Za něj hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Za přečin výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitý trest. Zde je třeba zmínit, že sazba trestu odnětí svobody není jedinou rozhodnou okolností pro aplikaci trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti. Aby totiž bylo možno aplikovat znění pozdějšího zákona, než zákona, za jehož účinnosti došlo ke spáchání činu, muselo by to být ve svém výsledném celku pro obviněného příznivější. Přednostně je přitom třeba přihlížet k podmínkám trestní odpovědnosti, jinými slovy řečeno, je třeba nejprve zhodnotit, zda by byl obviněný podle pozdějšího zákona (trestního zákoníku) za spáchané jednání trestně odpovědný. Tato zásada se uplatňuje i při posuzování otázky, zda je či není trestní odpovědnost promlčena (tedy zda trestní odpovědnost zanikla), kdy se vychází právě z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož právní kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997 sp. zn. 2 Tzn 61/97, uveřejněný pod č. 40/1998 Sb. rozh. tr.).
Na základě těchto úvah, při aplikaci podmínek institutu promlčení podle obou v úvahu přicházejících zákonů, Nejvyšší soud učinil následující závěry. Podle §67 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. „[t] restnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta “. S pětiletou horní hranicí trestní sazby odnětí svobody trestní zákon neuvažoval, když podle předchozího písm. b) daného ustanovení trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby, jež činí dvanáct let, jestliže horní hranice trestní sazby odnětí svobody činila nejméně deset let. Naopak podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku „[t] restní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, jestliže horní hranice trestní sazby odnětí svobody je nejméně pět let “. Z toho lze dovodit, že posuzované jednání obviněného v režimu trestního zákona by bylo promlčeno za dobu 5 let, kdežto v režimu trestního zákoníku až za dobu 10 let. Je tudíž evidentní, které znění zákona pro osobu obviněného bylo a je příznivější.
Dále bylo v této souvislosti třeba zjišťovat, zda v rozhodné době případně nastala skutečnost mající za následek přerušení či stavění promlčecí doby.
Skutečnosti stavějící promlčecí dobu za účinnosti trestního zákona (zákonnou překážku představovaly – procesní imunita obviněného; doba, po kterou se obviněný zdržoval v cizině; zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného) nebyly z předloženého spisu zjištěny.
Co se týče skutečností přerušujících promlčecí dobu, tak trestní zákon a trestní zákoník upravují přerušení promlčecí doby odlišně. Stěžejními jsou ustanovení §67 odst. 3 tr. zákona, kdy podle písm. a) se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo podle písm. b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Na rozdíl od toho trestní zákoník v §34 odst. 4 písm. a) stanovuje toliko taxativně uvedené úkony přerušující promlčecí dobu, které spočívají v zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následující vzetí do vazby, vydání příkazu k zatčení, podání žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydání evropského zatýkacího rozkazu, podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručení trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, a pod písm. b) okolnost, pokud pachatel spáchal v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákoník stanoví trest stejný nebo přísnější.
Z předloženého spisu ve věci obviněného T. nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by měly za následek přerušení promlčecí doby po dobu jejího trvání, když prvním úkonem orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci, jenž by jinak přerušil běh promlčecí doby, bylo až doručení návrhu na potrestání obviněnému dne 11. 9. 2015 (č. l. 111 verte spisu) poté, co tento návrh na potrestání byl dne 19. 8. 2015 doručen soudu, čímž došlo k zahájení trestního stíhání obviněného (viz č. l. 105-106 spisu; – srov. §314b odst. 1 věta druhá tr. ř.). Uvedené doručení návrhu na potrestání obviněnému totiž má povahu sdělení obvinění pro trestný čin, jak o tom hovoří ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Taktéž z obsahu spisu nevyplývá, že by se v promlčecí době obviněný dopustil jakéhokoliv trestného činu, tudíž nemohlo dojít k přerušení promlčecí doby ani ve smyslu §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona. Je tomu tak přesto, že z opisu rejstříku trestů lze zjistit, že obviněný má záznam z roku 2012, ale z rozhodnutí založených ve spise je zřejmé, že jeho odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2011 sp. zn. 10 T 141/2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 8 To 100/2012 za trestný čin podle §151 odst. 1 písm. a) tr. zákona se týkalo skutků spáchaných v období roku 2005, tedy v době podstatně předcházející začátku běhu promlčecí doby v projednávaném případě.
Ze všech těchto zjištění je tak zjevné, že pozdější zákon nebyl pro obviněného příznivější, naopak byl pro něho méně příznivý v tom směru, že na předmětný trestný čin stanovil desetiletou promlčecí dobu. Naopak zákon účinný v době spáchání projednávaného skutku stanovil promlčecí dobu poloviční. Pětiletá promlčecí doba pak v daném případě skončila nejpozději dne 17. 12. 2014, což založilo překážku pro zahájení trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a úkony směřující k zahájení trestního stíhání obviněného, učiněné až v průběhu roku 2015, tak byly provedeny v rozporu se zákonem.
K tomu je třeba dodat, že soudy nižších stupňů se problematikou případného promlčení, a v důsledku toho nepřípustností trestního stíhání ve svých rozhodnutích nikterak nezabývaly. Přestože námitka promlčení byla obhajobou poprvé vznesena až v rámci dovolacího řízení, orgány činné v trestním řízení se jí měly zabývat ex officio již v průběhu předchozího řízení. K okamžiku dokonání trestného činu a k související aplikaci pozdějšího zákona soud prvního stupně ale neuvedl ničeho, pouze na str. 5 svého rozsudku konstatoval, že právní kvalifikace „ obstojí i vzhledem k datu spáchání trestné činnosti, kdy předmětná skutková podstata tohoto přečinu byla i v trestním zákoně v předmětné době účinném “. Tato úvaha však z hlediska shora uvedeného nedává smysl, neboť buď byl trestný čin spáchán za účinnosti trestního zákona a soud by musel hodnotit, zda v daném případě je třeba aplikovat trestní zákoník, jako předpis pro obviněného příznivější; nebo by byl spáchán za účinnosti trestního zákoníku a tento by byl na obviněného aplikován bez dalšího.
Tato podstatná vada předchozího řízení konstatovaná dovolacím soudem pak má za následek i nezákonnost obou rozhodnutí soudů nižších stupňů a jednoznačně odůvodňuje jejich zrušení.
Nejvyšší soud pokládá za potřebné se ve stručnosti vyjádřit i k napadenému výroku o uloženém ochranném opatření (zabrání věci), neboť i ten je zatížen vadou.
Obviněný proti tomuto výroku brojí za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
Obviněný zde namítá, že stejně jako v případě prvé námitky, byl aplikován nesprávný (pozdější) zákon. Pokud by přesto na věc dopadalo příslušné ustanovení trestního zákoníku, zvolená právní kvalifikace nemůže obstát, neboť vozidlo neohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, přičemž ani nehrozí, že bude sloužit ke spáchání trestného činu. Ve výroku o zabrání věci navíc soudy vozidlo nesprávně označily.
Předně je třeba uvést, že namítané vady nespadají pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , který je dán právě tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Jednou z nezbytných obsahových náležitostí dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. je v souladu s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu i přesná konkretizace dovolacího důvodu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. 7 Tdo 541/2003). Pokud je však vycházeno z toho, že námitky obviněného je třeba chápat v materiálním smyslu, kdy v dovolání nestačí jen formálně odkázat na nějaký z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., jestliže s ním tvrzené námitky materiálně nesouvisí, lze dospět k závěru, že pokud dostatečně konkretizované námitky obviněného odpovídají některému z dovolacích důvodů, a dovolatel uplatnil dovolací důvod neodpovídající (nikoliv však žádný), může jeho opodstatněnost Nejvyšší soud posoudit. Lze to však učinit jen tehdy, pokud uplatněné námitky zjevně dopadají pod některý z přípustných dovolacích důvodů.
V prvé řadě je třeba reagovat na to, že i když z předchozích opodstatněných námitek plyne, že na projednávaný skutek měl být aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, nový trestní zákoník v §3 odst. 2 stanovuje výjimku z časové působnosti zákona, kdy uvádí, že „[o] ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje “. To vyplývá ze samotné povahy ochranných opatření, jež nejsou trestem ve vlastním slova smyslu (jsou toliko druhem trestněprávní sankce), kdy jejich účelem je ochrana společnosti před osobami jinak trestnými, pachateli se zmenšenou příčetností, jakož i před věcmi nebezpečnými pro společnost. K příznivosti pozdějšího zákona z hlediska pachatele tak není třeba přihlížet (krom toho se pachatele ani nemusí bezprostředně dotýkat – srov. §101 odst. 2 tr. zákoníku). Z časového hlediska je rozhodující stav v době rozhodování soudu o uložení ochranného opatření, a to jak ohledně druhů ochranných opatření, tak podmínek pro jejich ukládání a způsobu výkonu. Přesto je třeba pokládat námitku obviněného za důvodnou, a to z následujících důvodů.
Zabrání věci podle §101 odst. 1 tr. zákoníku je jedním ze tří druhů ochranných opatření ve věcech „dospělých“ pachatelů. Lze k němu přistoupit tehdy, pokud nebyl uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 tr. zákoníku, a) jestliže tato náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit; nebo b) jestliže náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil; nebo c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
V projednávaném případě se jednalo o poslední alternativu daného ustanovení. Soud prvního stupně však svůj postup odůvodnil zcela nedostatečně, když na str. 6 svého rozsudku stroze konstatoval, že „ uložil ochranné opatření, a to zabrání věci podle §101 odstavec 1 písmeno c) trestního zákoníku, neboť jde o věc ohrožující bezpečnost společnosti. Věc byla získána trestným činem. “. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval, když obviněný tuto v odvolání ani explicitně nenamítl. Odvolání však bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu (tedy i proti výroku o uložení ochranného opatření). Ve smyslu §254 odst. 1 in fine tr. ř. měl odvolací soud přihlédnout i k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle judikatury Nejvyššího soudu bezpečnost lidí nebo majetku ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyžaduje zabrání takových věcí, které jsou těmto zájmům samy o sobě nebezpečné tak, že tato nebezpečnost vychází přímo z jejich vlastností. Jedná se tak zejména o zakázané zbraně a střelivo, výbušniny, narkotika, jedy apod., které nesplnily aplikační podmínky pro uložení trestu propadnutí věci. „ Může také jít o věci jinak běžného použití, pokud však byly zvlášť přizpůsobeny k páchání určité trestné činnosti tak, aby ji významně usnadňovaly (např. nákladní automobil, který má vybudován zvláštní úkryt pro nelegální převážení osob přes hranice). “ – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 3 Tz 13/2000, uveřejněné pod č. 61/2000 Sb. rozh. tr. Z předloženého spisu ale takové okolnosti nevyplývají, přičemž samo o sobě nelze dospět k závěru, že by inkriminovaný automobil, byť byl „produktem“ trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, ohrožoval bezpečnost společnosti. Pokud tím soudy chtěly vyjádřit, že automobil nesplňoval technické parametry pro provoz na pozemních komunikacích, měly v tomto směru rozšířit dokazování a následně tento názor vtělit do odůvodnění svých rozhodnutí, což ale neučinil. Tudíž i výrok o uložení uvedeného ochranného opatření nelze označit za souladný se zákonem.
S námitkou obviněného ohledně nesprávného označení vozidla ve výroku o uložení ochranného opatření se Nejvyšší soud neztotožnil. Podmínkou správného označení věci je, že věc, která má být zabrána, musí být přímo ve výroku rozsudku přesně a konkrétně označena tak, aby při výkonu rozhodnutí nemohla být zaměněna s jinou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou a aby bylo jasně vymezeno, na co se zabrání vztahuje. Jak uvedl odvolací soud na str. 3 usnesení, když se vypořádával s totožnou námitkou obviněného v odvolacím řízení, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný vydal vozidlo, jehož původní VIN byl W. kdy tento byl pozměněn právě z toho důvodu, aby bylo znemožněno dohledání původu odcizeného vozidla. Fakt, že obviněný použil identifikační znaky z jiného automobilu, navozuje otázku, jaké má být správné označení předmětného „legalizovaného“ automobilu, neboť tento se skládá z různých nepůvodních součástí. Nemůže být vadou, když soudy onen automobil označily identifikačním číslem, jež bylo součástí odcizeného automobilu vyrobeného v roce 2006 před protiprávním zásahem obviněného. To, že byl automobil označen jako Volkswagen Touran 1T barvy černá metalíza, odpovídá protokolu o vydání předmětného automobilu ze dne 27. 1. 2015 (č. l. 9-10) i osvědčení o registraci vozidla (č. l. 23). Proto podle Nejvyššího soudu by při výkonu rozhodnutí nemohly vyvstat pochybnosti vedoucí k záměně s jiným automobilem.
Zcela zásadním v této věci ale je předchozí zjištění a závěr dovolacího soudu o případném promlčení trestního stíhání obviněného R. T., a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 8 To 206/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 10 T 140/2015 v celém rozsahu. Současně Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud jejich zrušením pozbyla svého podkladu. Poté Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To znamená, že Městský soud v Brně se při novém projednání věci bude zabývat jednáním obviněného, popsaném v podaném návrhu na potrestání, a to zejména z hlediska okamžiku dokonání trestného činu, přičemž na základě učiněných závěrů bude aplikovat odpovídající trestní právní předpis (trestní zákon), když zároveň vezme v úvahu i problematiku promlčení trestního stíhání (trestní odpovědnosti) obviněného za projednávaný skutek. Současně bude mít na paměti, že ochranné opatření spočívající v zabrání věci lze uložit podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i pachateli, kterého nelze trestně stíhat (tzn. i z důvodu zániku trestní odpovědnosti promlčením), pokud zároveň dospěje i k závěru, že jde o věc náležející pachateli ve smyslu §135 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na tomto místě zároveň připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí dovolací soud vyslovil a podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení, bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Toto rozhodnutí bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 9. 2016
JUDr. František Hrabec předseda senátu