ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1065.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1065/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 o dovolání obviněné M. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 65/2015 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 81 T 65/2015, byla obviněná M. Z. (dále jen obviněná) uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného (ad. I.), dílem nedokonaného (ad. II.) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
„I. jako osoba podnikající v oblasti zajišťování úvěrů či půjček dne 13. 3. 2014 ve F.-M. či jinde v úmyslu zajistit si majetkový prospěch ve formě provize od O. V. za využití jeho neznalosti v oblasti poskytování úvěrů, při sjednávání smlouvy o stavebním spoření a zřízení vkladového účtu s Raiffeisen stavební spořitelnou, a. s., Praha, v úmyslu získat poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 1.371.000 Kč, pro O. V., když si byla vědoma toho, že s ohledem na průměrný měsíční příjem O. V., který činil okolo ....... Kč, by úvěr nemusel být schválen, požádala Ing. R. G., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, o pomoc s tím, že tento měl zajistit pro O. V. potvrzení o zaměstnání s měsíčním příjmem, který by umožnil bezproblémové poskytnutí úvěru ve výši 1.371.000 Kč, k čemuž následně skutečně došlo, když spoluobžalovaný Ing. R. G. bez vědomí zástupců společnosti SUPROMA PRODUCTION s. r. o., Ostrava, IČ: 293890110, na potvrzení zaměstnavatele pro O. V. otiskl razítko této společnosti s tím, že v tomto potvrzení bylo uvedeno, že O. V. pracuje u tohoto zaměstnavatele od 1. 10. 2012 a jeho čistý průměrný měsíční příjem činí ..... Kč, ačkoli O. V. nikdy u společnosti SUPROMA PRODUCTION s. r. o., Ostrava, nepracoval, tento padělaný doklad spolu s elektronickými výpisy z účtu O. V. předal M. Z., která předané výpisy z účtu upravila ve shodě s padělaným potvrzením o zaměstnání a příjmu O. V. a tyto doklady následně předala společnosti Raiffeisen stavební spořitelně, a. s., Praha a na základě těchto padělaných dokladů byl poskytnut O. V. úvěr ve výši 1.371.000 Kč, přičemž úvěr nebyl splácen,
II. obv. M. Z. jako osoba podnikající v oblasti zajišťování úvěrů či půjček dne 27. 5. 2014 ve F.-M. či jinde v úmyslu získat majetkový prospěch ve formě provize od O. V. za využití jeho neznalosti v oblasti poskytování úvěrů, při sjednávání smlouvy o úvěru s Československou obchodní bankou, a. s., Praha, v úmyslu zajistit získání úvěru ve výši 300.000 Kč pro O. V., přestože si byla vědoma toho, že s ohledem na průměrný měsíční příjem O. V. okolo ..... Kč by úvěr nemusel být schválen, požádala spoluobžalovaného Ing. R. G., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, o pomoc s tím, že tento měl zajistit pro O. V. potvrzení o zaměstnání s měsíčním příjmem, který by umožňoval poskytnutí úvěru ve výši 300.000 Kč, spoluobž. Ing. R. G. následně bez vědomí zástupců společnosti SUPROMA PRODUCTION s. r. o., Ostrava, IČ: 293890110, na potvrzení zaměstnavatele pro O. V. otiskl razítko této společnosti s tím, že v tomto potvrzení bylo uvedeno, že O. V. pracuje u tohoto zaměstnavatele od 1. 10. 2012 a jeho čistý průměrný měsíční příjem činí ..... Kč, ačkoli O. V. nikdy u společnosti SUPROMA PRODUCTION s. r. o., Ostrava, nepracoval, tento padělaný doklad spolu s elektronickými výpisy z účtu O. V. předal obv. M. Z., která předané výpisy z účtu upravila ve shodě s padělaným potvrzením o zaměstnání a příjmu O. V., doklady následně předala společnosti ČSOB, a. s., kdy po provedeném šetření úvěr poskytnut nebyl.“
Za uvedené jednání byla obviněná M. Z. odsouzena podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 500 Kč, celkem tedy 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven obviněné náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3, IČ 49241257, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 81 T 65/2015, podala obviněná M. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015, podala obviněná M. Z. prostřednictvím své tehdejší obhájkyně JUDr. Rity Kubicové dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení vymezených skutků spatřuje v nesprávné aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Ke skutku ad. I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud plně totožnil v tom smyslu, že tento skutek je trestný, uvádí následující. V judikatuře je prezentován názor, podle něhož se nemůže jednat o trestný čin úvěrového podvodu v případě, kdy hodnota poskytnuté zástavy postačuje k úhradě celého úvěru. Obviněná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, v němž je konstatováno, že trestný čin úvěrového podvodu může být spáchán jen za předpokladu, že poskytnutý úvěr je zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačuje k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen a že si je pachatel této skutečnosti vědom. V projednávaném případě byl předmětný úvěr zajištěn zástavním právem k nemovitosti, jejíž cena je stejná jako výše poskytnutého úvěru. Z toho vyplývá, že ve vztahu k úvěru poskytnutému Raiffeisen stavební spořitelnou, a. s., nemohlo dojít ke spáchání trestného činu. Dodává, že není relevantní, zda předmětnou zástavní smlouvu podepsal prodávající (Ing. P.), anebo kupující (O. V.), jelikož vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí se stal O. V. jak úvěrovým, tak i zástavním dlužníkem. Nesprávnost právní úvahy odvolacího soudu spatřuje i v tvrzení, že nemovitost nebyla doposud prodána, protože odhadnutá výše zástavy nepostačuje k úhradě výše čerpaného úvěru. K tomu uvádí, že ve světle judikatury je rozhodující, zda v době popisované úvěrové smlouvy odhadní cena stanovená bankou postačila ke krytí celého úvěru a jelikož banka úvěr poskytla, tak nepochybně bylo zástavou pokryto zajištění ve výši 100 % úvěru.
Obviněná má dále za to, že při respektování zásady in dubio pro reo nelze dospět k závěru o její vině ani u jednoho ze skutků. Je si vědoma skutečnosti, že v obecné rovině Nejvyšší soud neposuzuje skutkový stav věci, ale má za to, že v tomto případě zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Namítá, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy v souladu s ustanovením §6 tr. ř., ale jednoznačně v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když i přesto, že provedené důkazy mohly být interpretovány několika způsoby, veškeré skutkové okolnosti interpretoval v její neprospěch. Obviněná zdůrazňuje, že nevěděla, že předložené potvrzení o výši příjmu O. V. bylo falešné, a tudíž nevěděla, že se do žádosti o úvěr vypisuje nepravdivý údaj. V souladu se zásadou presumpce neviny bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, že o této skutečnosti věděla. Dovolání obviněná uzavírá tím, že soudy obou stupňů svým hodnocením důkazů porušily zásadu in dubio pro reo, kdy jimi zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015 zrušil a věc dle ustanovení §265l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Následně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015, podala obviněná prostřednictvím své nové obhájkyně JUDr. Jarmily Bajerové, doplnění dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že skutková zjištění, k nimž došly soudy obou stupňů, jsou nesprávně právně posouzena. Podle judikátu zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 27/2001 může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu pouze účastník úvěrové smlouvy a osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem. I když popírá, že by ona sama opatřovala nepravdivé podklady, už z pohledu tohoto rozhodnutí spočívají napadená rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Účastenství na dokonaném trestném činu je založeno na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tedy v daném případě účastníka úvěrové smlouvy O. V. Ten však nebyl orgány činnými v trestním řízení shledán trestně odpovědným a již z tohoto důvodu nemůže být trestně odpovědná ani ona. Dále obviněná poukazuje na skutečnost, že nebyl naplněn znak „uvedení nepravdivého údaje“, obsažený v objektivní stránce skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, když podle judikatury není důležité, kdo vypracoval listiny, týkající se úvěru, ale důležitý je podpis na těchto listinách, kterým pachatel potvrzuje, že údaje v nich uvedené jsou pravdivé. Listiny jsou ovšem opatřeny podpisem O. V., který potvrdil jejich pravdivost. Není-li jejím jednáním naplněn požadovaný znak, obsažený v objektivní stránce skutkové podstaty, nemůže jít o skutek trestný. Závěrem namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda právní jednání mezi poskytovateli finančních prostředků a dlužníkem, tedy O. V., měla skutečně povahu smluv o úvěru, či zda nešlo o smlouvy o půjčce. Pokud by šlo o smlouvy o půjčce, pak by nebyla naplněna skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Dle názoru obviněné se jednalo přinejmenším u skutku pod bodem II. rozsudku o smlouvu o půjčce. Proto pokud soudy obou stupňů posoudily skutek jako přečin úvěrového podvodu, došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 5 To 457/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 81 T 65/2015 zrušil a věc dle ustanovení §265l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 29. 7. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání, ačkoliv podle obviněné byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Obviněná naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soudy nižších stupně nezohlednily řádně existenci zástavního práva ve prospěch Raiffeisen stavební spořitelny a. s. V případě Československé obchodní banky a. s. namítá, že se nejednalo o hypoteční úvěr. Obviněná rovněž uvádí, že při respektování zásady in dubio pro reo by soudy nemohly dospět k závěru o její vině ani jedním ze skutků. Domnívá se, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když velmi podrobně rozebírá provedené důkazy a rozpory ve výpovědích svědků. Obviněná dále zdůrazňuje, nebyla účastníkem úvěrové smlouvy, takže nemůže být pachatelkou trestného činu uvěrového podvodu, neboť i pokud by opatřila nepravdivé podklady, což popírá, mohla by být toliko pomocníkem na uvedeném trestném činu. Jelikož účastenství na dokonaném trestném činu či jeho pokusu je založeno na akcesoritě, tedy na závislosti trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tedy O. V. a tento nebyl shledán orgány činnými v trestním řízení trestně odpovědným, nemůže být dovozována ani její trestní odpovědnost. Dále podle obviněné nebyl naplněn znak „uvedení nepravdivého údaje“, když listiny nepodepsala. Proto nemohlo dojít k naplnění uvedeného trestného činu ani z hlediska objektivní stránky daného trestného činu. Soudy se nezabývaly ani tím, zda se skutečně jednalo o smlouvy o úvěru či smlouvy o půjčkách.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněná uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnila. Jedná se o námitky vztahující se k nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně) a otázce účastenství.
Ohledně další uplatněné argumentace lze uvést následující. Zbývající část námitek obviněné v podstatě směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť obviněná toliko vyjadřuje nesouhlas s těmito skutkovými zjištěními. Obviněná velmi podrobně rozvádí výpovědi slyšených svědků, poukazuje na rozpory v jejich výpovědích, vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, vše ve vyústění do závěru, že měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. Obviněná touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, když zdůrazňuje, že pokud by hodnotily provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř., nemohly by dospět k závěru, že se dopustila přečinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího dovolacího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy jí usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-8 rozhodnutí). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 4-8 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Uvedený soud i sám na základě odvolání obviněné doplnil i dokazování, opětovně vyslechnul některé svědky a rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů (tedy i z těch, jenž provedl v rámci odvolacího řízení) z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolaní (str. 5-7 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněné, že nevěděla, že potvrzení o zaměstnání a výši přijmu svědka O. V. je nepravdivé a že neupravila výpisy z účtu tohoto svědka. Soud k věci velmi podrobně vyslechl tehdy spoluobviněného Ing. R. G. a všechny navrhované svědky, konstatoval listinné důkazy, včetně důkazů, které předložila obviněná v rámci hlavního líčení. Soud prvního stupně pak shledal, že obviněná je usvědčována výpovědi tehdy spoluobviněného Ing. R. G., kterou považuje za přesvědčivou, když se zabývá i věrohodností výpovědi tohoto spoluobviněného. Jeho výpověď hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí slyšených svědků. Ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodňuje, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněné neuvěřil (viz str. 7-8 rozhodnutí).
Soud druhého stupně se námitkami obviněné, které uplatnila v rámci podaného odvolání a které jsou zčásti totožné s argumentací uplatněnou v podaném dovolání, vypořádal, když se jednak ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jednak sám doplnil dokazování (opětovně vyslechnul svědky JUDr. P. M., O. V. a Ing. R. G. již v postavení svědka a provedl další listinné důkazy) a velmi podrobně se zabýval skutečnostmi, které z provedených důkazů vyplývají. Zabýval se i jistými rozpory mezi jednotlivými důkazy, tyto nepomíjel a hodnotil je z pohledu ostatních provedených důkazů (str. 6 rozhodnutí). Uvedený soud se i podrobněji než soud prvního stupně zabýval otázkou věrohodnosti Ing. R. G., přihlíží i k vzájemným vztahům mezi obviněnou a tím svědkem, které byly vždy v pořádku, nikdy mezi sebou neměli žádné problémy či konflikty, což nakonec potvrdila i samotná obviněná. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněná ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněné spočívající v tom, že soudy nevzaly v úvahu existenci zástavy nemovitostí, skutečnost, že obviněná nebyla účastníkem úvěrové smlouvy a že tedy nemohla být pachatelkou trestného činu uvěrového podvodu, nýbrž pomocníkem, otázku akcesority a naplnění znaku „uvedení nepravdivého údaje“, a toho, zda se jednalo o smlouvy o úvěru, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněná namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
Obviněná byla uznána vinnou trestným činem uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí-li tak větší škodu. Objektem ochrany jsou majetková práva a vztahy při sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelové určení, takže zjednodušeně řečeno, jde o ochranu cizího majetku v oblasti úvěrování. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. R 6/2004-I.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2104). Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření. Větší škodou se rozumí částka nejméně od 50.000 do 499.999 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
Ohledně argumentace obviněné, že pachatelem uvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku může být toliko účastník uvěrové smlouvy s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 27/2001, které stanoví, „ že pachatelem trestného činu uvěrového podvodu podle §205b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednávaní úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele, “ lze uvést následující. Jedná se o rozhodnutí, které se v současné době považuje za překonané. Podle současné judikatury pachatelem uvěrového podvodu může být v zásadě kdokoliv, kdo se podílí na sjednávání úvěrové smlouvy, bez ohledu na to, zda jde o podílení se bezprostřední či zprostředkované. K naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu se znak speciálního subjektu nežádá (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1257/2011 či 6 Tdo 1290/2009, 8 Tdo 660/2015). V dané souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 308/2016, podle, kterého „ k naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby byl pachatel jednou ze stran úvěrové smlouvy. Postačuje, aby se na jejím sjednávání podílel pouze zprostředkovaně, a v souvislosti s tím uvedl nepravdivé údaje, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je pak zřejmé, že obviněná v dané věci vystupovala jako osoba podnikající v oblasti zajišťování úvěrů či půjček, kdy se svědkem O. V. uzavřela smlouvy o poskytnutí služeb finančního, ekonomického, organizačního a podnikatelského poradenství (č. l. 95, 99). Předmětem smlouvy byl závazek obviněné vyvíjet činnost ve prospěch svědka k uzavření úvěru nebo smlouvy o půjčce s třetí osobou. Obviněná se následně podílela na sjednávaní předmětných úvěrových smluv tím způsobem, že vybrala banky, u kterých bylo o úvěr žádáno. Poskytla svědkovi O. V. a dalším osobám informace o tom, jaké je třeba obstarat pro vyřízení úvěrů podklady, požádala spoluobviněného Ing. R. G. o zajištění potvrzení o zaměstnání a výši příjmu pro O. V. s částkou potřebnou pro bezproblémové poskytnutí úvěru, převzala výpisy z účtu O. V. a ty poté upravila tak, aby byly v souladu s padělaným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, a všechny potřebné doklady předala příslušným bankovním institucím k vyřízení žádosti o poskytnutí úvěrů. Obviněná se tedy svojí činnosti aktivně podílela na sjednávání úvěrů pro svědka O. V. Činnost obviněné překročila rámec pomoci, když obviněná aktivně zajišťovala sjednání předmětných úvěrů. Byla to právě obviněná, kdo předložil bankovním institucím doklady, které byly podstatné pro posouzení toho, zda úvěry budou poskytnuty, přičemž ji bylo známo, že tyto doklady obsahují nepravdivé údaje, kdy vytvoření těchto nepravdivých dokladů jednak sama iniciovala (potvrzení o zaměstnání a potvrzení o výši příjmu), jednak některé doklady poté, co je obdržela, podstatným způsobem sama pozměnila (upravila výpisy z účtu). Proto jednala jako pachatel ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům, že obviněná jednala jako pachatelka trestného činu uvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, se namítaná problematika akcesority účastenství jeví jako zcela bezpředmětná. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že i pokud by skutečně obviněná nejednala jako pachatelka ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako účastník ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tak by skutečnost, že nebyl shledán trestně odpovědným účastník uvěrové smlouvy, nevylučovala by její trestní odpovědnost. Pro trestní odpovědnost účastníka ve smyslu §24 tr. zákoníku se nevyžaduje ustanovení hlavního pachatele. V takovém případě si otázku trestní odpovědnosti neustanoveného hlavního pachatele řeší orgány činné v trestním řízení jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž vycházejí z konkrétních skutkových okolnosti posuzované věci, které se týkají charakteru a způsobu jednání takového hlavního pachatele. Z těchto skutkových okolností musí nepochybně vyplynout závěr, že trestný čin nemohla spáchat osoba trestně neodpovědná pro nedostatek věku či příčetnosti ani osoba jednající ve skutkovém omylu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 695/2013). V případě, že by hlavním pachatelem byla osoba trestně neodpovědná pro nedostatek věku či nepříčetnost nebo by taková osoba jednala ve skutkovém omylu, mohlo by se ze strany účastníka jednat o nepřímé pachatelství podle §22 odst. 2 tr. zákoníku.
Rovněž námitka obviněné, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak „uvedení nepravdivého údaje“, je zjevně neopodstatněná, přestože ji lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. K naplnění znaku uvedení nepravdivého údaje plně postačuje skutečnost, že obviněná iniciovala vytvoření nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši příjmu svědka O. V. spoluobviněným Ing. R. G. Následně obviněná tyto padělané doklady spolu s výpisy z účtu svědka O. V., které sama upravila, aby byly ve shodě s padělaným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, předala v rámci zajišťování úvěru pro uvedeného svědka příslušným bankovním institucím, přičemž tak činila z toho důvodu, aby byl svědkovi poskytnut úvěr. Obviněná si vzhledem ke své podnikatelské činnosti (finanční a ekonomické poradenství) musela být vědoma, že právě tyto doklady představují jedny z rozhodujících dokumentů při posuzování skutečností, zda může být úvěr poskytnut či nikoliv. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že je nerozhodné, že obviněná tyto listiny nepodepsala, rozhodující je skutečnost, že si byla vědoma, že údaje uvedené v předmětných listinách jsou nepravdivé, a přesto je poskytovatelům úvěrů předložila spolu se žádosti o poskytnutí úvěru.
Ohledně další argumentace spočívající v tom, že se soudy nezabývaly tím, zda právní jednání mezi poskytovatelem finančních prostředků a svědkem O. V. měla povahu smluv o úvěru, je nezbytné zdůraznit, že obviněná v tomto směru v podstatě žádnou právní relevantní argumentaci neuvedla. Přesto lze uvést následující. Smlouvu o úvěru upravuje ustanovení §2395 a násl. občanského zákoníku, podle kterého se úvěrující zavazuje smlouvou o úvěru, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru tedy jsou povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky a k jejímu uzavření dochází nabytím účinnosti přijetí nabídky [srov. HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - §3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 696].
Pokud se týká skutku týkajícího se Raiffeisen stavební spořitelny a. s., je nepochybné, že se jednalo o smlouvu o úvěru, konkrétně o smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření ve výši 1.371.000 Kč. Rovněž v případě skutku týkajícího se Československé obchodní banky a. s. se jednalo o smlouvu o spotřebitelském úvěru, když svědek O. V. žádal o poskytnutí úvěru na rekonstrukci domu. Obě smlouvy jsou v režimu §2395 občanského zákoníku, když podle smluv měly být svědkovi O. V. poskytnuty na jeho požádání částky do určité výše, přičemž jeho povinností bylo tyto poskytnuté částky vrátit a zaplatit úroky, když v obou případech bylo použití úvěru vázáno na určitý účel (zakoupení domu, rekonstrukce domu). Nad rámec shora uvedeného lze zdůraznit, že samotná obviněná v průběhu probíhajícího trestního řízení uváděla, že zajišťovala pro svědka úvěr, nikoliv půjčku, tedy nikdy nezpochybňovala charakter právního ujednání.
Pokud obviněná namítá, že jednání ve vztahu k Raiffeisen stavební spořitelně a. s. nemůže být posouzeno jako trestný čin, neboť vzhledem k zástavě nemovitosti ve prospěch poskytovatele úvěru žádná škoda nevznikla, lze konstatovat, že ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou. Především je třeba zdůraznit, že v dané věci byla obviněná uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se jedná o pokračující delikt spáchaný dvěma dílčími útoky. Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (§116 tr. zákoníku), když hmotněprávně se pokračující trestný čin posuzuje jako jediný trestný čin. V dané věci se nepochybně jedná o pokračující trestný čin, když je třeba poukázat na stejný způsob spáchání, blízkou časovou souvislost a souvislosti v předmětu útoku (poskytování úvěru). Protože se jednalo o pokračující delikt, tak se škody v případě jednotlivých útoků pro posouzení zvolené právní kvalifikace sčítají. Tedy pro naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku postačilo jednání pod bodem 2 rozsudku, které směřovalo k získání úvěru ve výši 300.000 Kč (dolní hranici škody většího rozsahu činí částka 50.000 Kč). Pokud obviněná v případě skutku vůči Raiffeisen stavební spořitelně a. s. poukazuje na výši zástavy a skutečnost, že výše zástavy zcela odpovídala hodnotě poskytnutého úvěru, je třeba uvést, že závěr obviněné, že se nemůže jednat o trestný čin je nesprávný. Lze připustit, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010 „z a škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle §211 TZ) není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízením zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody. Jedná se zejména o zjištění k dosavadnímu průběhu úvěrového vztahu, jakož i k tomu, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Škodou tak může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků.“ Přesto nelze s argumentací obviněné souhlasit. V dané věci je především třeba zdůraznit, že byť hodnota zástavy odpovídala hodnotě poskytnutého úvěru, nemůže to vést k závěru, že by jednání obviněné bylo beztrestné. Především je třeba zdůraznit, že z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že obviněná naplnila jednáním popsaným pod bodem 1 základní skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje. Pro naplnění znaku přečinu zpronevěry podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje vznik škody, již samotné uvedení nepravdivých údajů při sjednávání uvěrové smlouvy naplňuje znaky uvedeného přečinu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 573/2012). Tedy obviněná již tím, že uvedla při sjednávání uvěrové smlouvy pro svědka O. V. nepravdivé údaje, naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s naznačeným závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že si je vědom judikatury Ústavního soudu, např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn.. I. ÚS 631/05, podle kterého „ má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle §250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění “. Lze mít za to, že i z pohledu tohoto rozhodnutí naplňovalo jednání obviněné všechny znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Je totiž třeba zdůraznit, že pokud by byla poskytovateli úvěru známa skutečná výše příjmu svědka O. V., tak by nepochybně úvěr nebyl poskytnut. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že svědek měl měsíční příjem ve výši ..... Kč , přičemž výše splátek za poskytnutý úvěr činila 7.207 Kč měsíčně. Za této situace nemohl svědek úvěr získat, když pro získání úvěru nepostačuje, že hodnota zástavy odpovídá výši úvěru, musí zde existovat reálný předpoklad, že úvěr bude osoba schopna pravidelně hradit. Celou situaci dokresluje i skutečnost, že svědek O. V. byl schopen uhradit pouze dvě splátky a poté, přestal úvěr hradit.
Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci soudu druhého stupně týkající se zástavy, když tento uvádí, že smlouvu o zástavě uzavřel předchozí majitel Ing. P., považuje za potřebné uvést, že tato skutečnost není pro posouzení existence zástavy ve prospěch poskytovatele úvěru rozhodující. Z listinných důkazů je zřejmé, že zástava byla zřízená právě ve prospěch Raiffeisen stavební spořitelny a. s., která úvěr poskytla a slouží k jeho zajištění. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že se jedná o standardní postup při poskytování úvěru ze stavebního spoření, když zástavní smlouvu podepisuje prodávající, čímž dojde k zajištění nemovitosti ve prospěch poskytovatele úvěru před tím, než je úvěr poskytnut. Protože v případě Československé obchodní banky a. s. hrozila škoda ve výši 300.000 Kč, když jednání skončilo ve stadiu pokusu podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, a tento skutek představuje jeden z útoku pokračujícího deliktu, je nepochybné, že jednání obviněné směřovalo i k naplnění znaku způsobení větší škody. Z těchto důvodů lze považovat použitou právní kvalifikaci za odpovídající, když obviněná jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože u obviněné nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázána na naplnění některého z dovolacích důvodů uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová