ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1100.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1100/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání obviněné R. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 62/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2015 sp. zn. 3 T 62/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje okresnímu státnímu zástupci v Litoměřicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná R. S. byla rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2015 sp. zn. 3 T 62/2012 uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (skutek uvedený pod bodem 1) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (skutek uvedený pod bodem 2), kterých se měla dopustit tím, že
1. dne 30. 4. 2012 ve 21:15 hodin na rovném úseku silnice II. třídy mezi obcemi R. a R. n. L., okr. L., jako řidička automobilu zn. Mercedes Vaneo, se plně nevěnovala řízení vozidla a přehlédla chodce J. S., jdoucího při pravém okraji vozovky, a srazila ho pravou přední částí automobilu a při dopravní nehodě poškozený utrpěl otevřenou tříštivou zlomeninu holenní a bércové kosti pravé nohy s těžkým poškozením měkkých tkání, zhmoždění stěny hrudní a obou bérců, což si vyžádalo několikaměsíční hospitalizaci, opakované operace a převazy s předpokládanou dobou léčení 9-12 měsíců, přičemž dosud není skončeno,
2. dne 30. 4. 2012 kolem 21:15 hodin na silnici II. třídy mezi obcemi R. a R. n. L., okr. L., poté, kdy jako řidička automobilu zn. Mercedes Vaneo, zavinila dopravní nehodu, při níž byl zraněn chodec J. S., z místa bez zastavení odjela, aniž by se zajímala o stav poškozeného a poskytla mu nebo přivolala jakoukoli pomoc, ač jí v tom nic nebránilo, ani jí nehrozilo žádné nebezpečí.
Za to jí byl podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku (správně podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku – pozn. NS) byl obviněné zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena i povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, se sídlem Mírové náměstí 35/C, Ústní nad Labem, škodu ve výši 296 455 Kč; a J. S., škodu ve výši 100 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený J. S. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná v celém rozsahu odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil v celém výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. oba výše zmíněné poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině a trestu zůstal předmětný rozsudek nedotčen.
Pro úplnost je třeba uvést, že o odvolání obviněné soud druhého stupně již jednou rozhodoval, kdy usnesením ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 6 To 163/2014 v celém rozsahu zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 3 T 62/2012, kterým obviněnou uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž mu přikázal, aby další dokazování zaměřil zejména na vyřešení otázky, na základě jakých porušení důležitých okolností podle silničního zákona došlo ke vzniku dopravní nehody a kdo je primárně odpovědný za způsobený následek. K tomu měl soud prvního stupně přibrat znalce z oboru dopravy, odvětví dopravy silniční, k podání revizního znaleckého posudku v součinnosti se znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Tyto požadavky nalézací soud podle odvolacího soudu splnil, proto v rámci v pořadí druhého odvolání obviněné rozhodl tak, jak je shora uvedeno.
Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v celém rozsahu dovolání, které založila na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle ní napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná namítla, že se necítí vinna a že napadené usnesení soudu druhého stupně je založeno na skutkových zjištěních, jež v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůraznila, že poškozený J. S. jako chodec šel bez osvětlení na neosvětlené silnici II. třídy proti směru jízdy obviněné, přičemž byl pod vlivem alkoholu (1,99-2,07 g/kg), čímž porušil §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v tehdejším znění (dále také jen „ zákon o silničním provozu “ – pozn. NS). Podle ní je nepřípadné, že znalec ve svém posudku v otázce ovlivnění poškozeného alkoholem přihlédl k jeho zvyklosti konzumovat alkohol, neboť rozhodujícím faktorem je vždy výše obsahu alkoholu v krvi. Poškozený rovněž porušil povinnost chůze po krajnici co nejblíže při levém okraji vozovky podle §53 odst. 3 předmětného zákona. Podle znaleckého posudku totiž ke kolizi vozidla s chodcem došlo 1,1 m od krajnice vozovky. Poškozený obviněné vytvořil náhlou překážku, kterou obviněná jedoucí při středové dělicí čáře nemohla předvídat. Pokud by poškozený šel opravdu při kraji vozovky, jak uváděl, ke střetu by nedošlo.
Výpovědi poškozeného byly celkem tři, přičemž každá byla jiná, což svědčí o jeho nevěrohodnosti. Soudy nevyhověly návrhu obhajoby, aby provedly jeho přímou výpověď, kdy tento byl vyslechnut prostřednictvím dožádání Okresním soudem v Kladně. Soudy se také nezabývaly otázkou, zdali poškozeného nemohl přejet jiný účastník dopravního provozu, protože jeho zranění neodpovídají sražení zpětným zrcátkem automobilu.
Obviněnou nelze vinit ani z toho, že po ráně do automobilu nezastavila, neboť nevěděla ani nemohla vědět, že se stala účastníkem dopravní nehody. Pokud by tak chtěla učinit, nevracela by se na místo dopravní nehody po 20 minutách se švagrem pro zpětné zrcátko.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015 a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné R. S. vyjádřil ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím státního zástupce činného na Nejvyšším státním zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání obviněné státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje s prvou částí její argumentace a dodal, že za podstatné pochybení soudů obou stupňů považuje svévolné hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a výpovědi svědka Š., který jel za vozidlem obviněné. Skutkové zjištění uvedené v popisu skutku rozsudku nalézacího soudu je současně popíráno i odůvodňováno následným odůvodněním, jehož výsledkem je nesoulad mezi výroky a odůvodněními obou soudních rozhodnutí, tak i vnitřní rozpornost obou odůvodnění.
Soudy obou stupňů kladou obviněné za vinu, že se dostatečně nevěnovala řízení vozidla a přehlédla chodce. Na druhé straně však nalézací soud po zhodnocení znaleckého posudku z oboru silniční dopravy uvádí, že vše svědčí pro závěr, že chodec nohou nakročil do směru jízdy vozidla řízeného obviněnou, který jí tak vytvořil náhlou překážku. Citovaný znalecký posudek soud nepřiléhavě interpretoval, kdy i z laického výpočtu lze dovodit, že obviněné na konci reakční doby do místa střetu při rychlosti 66 km/h zbývalo 1,67 m. Tím se projednávaná věc liší od věci uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 Tdo 845/2012, kdy obviněnému do místa střetu při rychlosti 42,5 km/h zbývalo celých 17 m, kdy mohl provést vyhýbací manévr. Soudy se v projednávané věci ani nepokusily naznačit, jak měla obviněná správně reagovat na nastalou situaci, tedy v čem spočívá příčinná souvislost mezi jejím porušením §5 odst. 1 písm. b) silničního zákona a nastalým škodlivým následkem, kdy podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980 sp. zn. 2 Tz 10/80, uveřejněném pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., musí být tento příčinný vztah i následek kryt zaviněním. Odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněném pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., uvedl, že k nedbalostnímu jednání je třeba, aby měl obviněný nejen povinnost, ale i možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Neuvedl však, zda a jakým způsobem hodlá tuto zásadu užít v projednávané věci. K otázce možnosti zastavení vozidla odvolací soud uvedl, že svědek Š. na překážku – ležícího poškozeného – reagoval zastavením vozidla. K tomu ale státní zástupce zdůraznil, že (dálkové) světlomety v tomto případě nasvítily celé tělo poškozeného, nikoliv jen dolní část poškozeného jdoucího po krajnici, jako v případě obviněné, která měla navíc zapnuta tlumená světla. Zásadním ale zůstává, že svědek podle své výpovědi na místě nehody vůbec nezastavil, nýbrž místo nehody přejel a poté se k němu vracel, přičemž pouhým laickým výpočtem lze dovodit, že z rychlosti 70 km/h, jíž svědek jel, by bylo nemožné zastavit i při špičkové reakci svědka, kdy poškozeného uviděl na 30-40 m. Odvolací soud tak tyto důkazy hodnotil svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usnesení Ústavního soudu aj.).
Jelikož nalézací soud podle státního zástupce do odůvodnění svého rozsudku uvedl skutečnosti, jež nepojal do výrokové části rozsudku, a které jsou s výrokovou částí v rozporu, je nutné tyto rozpory zásadně vykládat ve prospěch obviněné, přičemž skutečnosti pro obviněnou pozitivní učinit součástí skutku. Tím je třeba mít na mysli skutečnost, že poškozený jako chodec vytvořil obviněné náhlou překážku, na kterou nestačila reagovat, ani kdyby ho nepřehlédla.
Ohledně druhého skutku státní zástupce s argumentací obviněné nesouhlasí. Od okamžiku nárazu vše nasvědčovalo tomu, že došlo ke střetu s chodcem. Obhajoba obviněné, že měla obavu na místě zastavit, je podle něj nevěrohodná vzhledem k blízké přítomnosti čerpacích stanic v obou směrech jízdy. Její námitky v tomto směru neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, kdy pouze projevila nesouhlas s učiněným skutkovým zjištěním. Právní posouzení skutku pod bodem 2 uvedeného rozsudku je tak správné.
K úvaze o postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. státní zástupce uvedl, že projednání dovolání sice může mít jen malý vliv na úvahu o trestu, avšak podstatný vliv může mít pro úvahu o výši škody a tím zásadně ovlivnit postavení obviněné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, načež aby podle §265 l tr. ř. přikázal odvolacímu soud, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je dovolání obviněné R. S. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná R. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny); nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny); a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy .
Nejvyšší soud po prostudování rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i předloženého spisového materiálu shledal, že námitky obviněné, které uplatnila pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou důvodné.
Soudy nižších stupňů prohlásily za nezpochybnitelné, že obviněná dne 30. 4. 2012 ve večerních hodinách (kolem 21:15 hodin) řídila svoje vozidlo, technicky způsobilé pro provoz na pozemních komunikacích, jehož jízdní vlastnosti znala a jež dobře ovládala, mezi obcemi R. a R. n. L. Rovněž znala předmětný úsek pozemní komunikace – silnice II. třídy – mezi čerpacími stanicemi, který je přehledný, rovný, na okrajích vyznačený plastovými sloupky s odrazníkem a vyznačeným pruhem na krajnici, přičemž střed vozovky je rovněž vyznačen středovým pruhem. Jízdní pruh vozovky je široký 3,5 m s vyznačeným okrajem 0,3-0,6 m a toho času byl čistý a suchý. Na tomto úseku je zákaz předjíždění a omezená nejvyšší rychlost na 70 km/h. Kolem komunikace není žádný porost kromě stromu ve směru jízdy obviněné, před kterým bylo vyznačeno místo střetu. Co se týče viditelnosti, policie konstatovala, že přestože byla tma, viditelnost byla v době nehody velmi dobrá a ničím nerušená, kdy jediným omezením ve výhledu je mírné stáčení vozovky doprava a začínající klesání, což ale bylo podle soudu prvního stupně bezvýznamné vzhledem k místu nehody. Veřejné osvětlení na předmětném místě není, ale doléhá na něj mírné osvětlení od čerpací stanice. Tyto skutečnosti soudy vzaly v potaz na základě hodnocení protokolu o nehodě v silničním provozu včetně fotodokumentace (č. l. 3-21).
Poškozený se podle soudů obou stupňů pohyboval po levé straně vozovky čelem proti jízdě vozidla obviněné. Byl tmavě oblečen (černé kalhoty a tmavě modrá bunda – srov. č. l. 14) a neměl žádné reflexní prvky ani osvětlení, navíc byl pod vlivem alkoholu (1,99-2,07 g/kg – srov. záznam o dechové zkoušce č. l. 62). Na základě znaleckého posudku z oboru dopravy a z oboru zdravotnictví (č. l. 250 – svazek; 258 – svazek) soudy shledaly, že poškozený pravou nohou vkročil do směru jízdy vozidla obviněné, která podle nich jela více při pravém okraji vozovky, a vytvořil jí tak náhlou překážku. Poškozený tedy přispěl svým chováním ke střetu s vozidlem obviněné, která se však plně nevěnovala řízení. Podle soudů si obviněná byla vědoma, že došlo ke střetu, vozidlo nezastavila, ač tak měla učinit a nepřesvědčila se, co se přihodilo.
Soud prvního stupně též na základě výpovědi svědka V. Š., který řídil osobní automobil týmž směrem jako obviněná blíže nezjištěnou dobu zanedlouho po ní, dovodil, že svědek zaznamenal poškozeného ležícího na silnici na vzdálenost 30-40 m v rychlosti 70 km/h (str. 9-10 rozsudku soudu prvého stupně). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, načež doplnil, že svědek reagoval v rychlosti 70 km/h na poškozeného ležícího 0,75 m ve vozovce, kterého uviděl na vzdálenost 30-40 m, zastavením vozidla, což vyvrací argumentaci obviněné, že poškozeného vůbec neviděla.
Závěry soudů obou stupňů tak stojí na třech základních důkazních prostředcích: Protokolu o nehodě v silničním provozu, znaleckých posudcích a výslechu svědka V. Š. Pro úplnost je třeba dodat, že znaleckými posudky se myslí znalecký posudek soudního znalce z oboru městské a silniční dopravy Ing. Jiřího Hanzlíka, vypracovaný v součinnosti se znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Jiřím Fialkou, CSc., jenž se v rámci svého posudku ve věci vyjadřoval zejména ohledně mechanismu vzniklého zranění poškozeného. Závěry prvního znaleckého posudku soudního znalce z oboru městské a silniční dopravy Ing. Jana Tyla, předloženého obhajobou, byly pro svou nedostatečnost vyvráceny právě výše zmíněným znaleckým posudkem Ing. Jiřího Hanzlíka.
Hodnocení těchto důkazů však bylo provedeno proti základním pravidlům logiky, což bylo do jisté míry zapříčiněno i tím, že důkazní rozsah, ze kterého soudy nižších stupňů čerpaly, byl neúplný. Soudy tak postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Přestože se jedná o procesněprávní rovinu trestní věci, která zásadně není napadnutelná dovoláním, v projednávaném případě se jedná o natolik závažnou vadu, že se dostává do rozporu s postulátem spravedlivého procesu [srov. poučení k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Skutková zjištění soudů, jak jsou vyjádřena v jejich rozhodnutích, jsou totiž v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
První zásadní důkaz protokolem o nehodě v silničním provozu byl hodnocen bez větších pochybení. Soudy z něj správně zjistily okolnosti stran směru jízdy vozidla obviněné, kvality vozovky, omezení rychlosti na daném úseku, viditelnosti apod. Orgány činné v přípravném řízení se však dopustily pochybení, když se spokojily pouze s těmito skutečnostmi a více nezjišťovaly bližší a konkrétní okolnosti případu.
Ze spisu je dále zřejmé, že obžaloba byla podána toliko na základě výpovědí obviněné, poškozeného a svědka V. Š., protokolu o nehodě v silničním provozu (včetně fotodokumentace), lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu poškozeného, záznamu o jeho dechové zkoušce a listinných důkazů ohledně osoby obviněné (zpráva z místa bydliště, výpisy z RT a EKŘ). Takový postup byl z hlediska okolností projednávaného případu zcela nedostatečný, což se ostatně projevilo v řízení před soudem, kdy až v tomto stadiu museli být přibráni příslušní znalci (návrh obhajoby na doplnění dokazování v přípravném řízení mj. o znalecké posudky z oboru silniční doprava a zdravotnictví, potažmo o vyšetřovací pokus, byly policejním orgánem bez odůvodnění odmítnuty – č. l. 74).
Vady z přípravného řízení zapříčinily, že druhý ze zásadních důkazů – znalecký posudek z oboru městské a silniční dopravy, vypracovaný Ing. Jiřím Hanzlíkem – nevycházel z dostatečných dat, kdy na místě činu byla zajištěna pouze jedna stopa – plastový kryt pravého zpětného zrcátka z vozidla Mercedes. Ostatně i sám znalec v několika pasážích svého znaleckého posudku tento nedostatek připouští. Například na straně 30 svého posudku dochází k závěru, že v době, kdy poškozený vstupoval do vozovky, bylo vozidlo obviněné vzdáleno 35,7 m. „ Je zde nezodpovězená otázka, zda mohla chodce v tmavém oblečení vidět. “ (str. 30 znaleckého posudku). K otázce č. 5 ohledně výhledových poměrů a vzájemné viditelnosti účastníků dopravní nehody znalec odpověděl, že na ni nelze najít kvalifikovanou odpověď, „ protože na místě dopravní nehody nebyla provedena a změřena dohlednost na osobu oblečenou ve shodném oděvu vzhledem k povětrnostním podmínkám – tma “. Dohlednost znalec odhadl na vzdálenost 40-65 m, přičemž existují faktory (nastavení světel, jejich čistota a opotřebení, jakož i čistota předního skla), jež tuto hodnotu ovlivňují. Též reakci obviněné znalec toliko odhadl na 20-36 m na základě dosahu světlometů a chodce v tmavém oblečení, a to podle odborné literatury, přičemž dodal, že „[p] ro přesné stanovení dohlednosti a rozhledu na pohyb chodce před střetem je nutné v nočních hodinách vždy provést vyšetřovací pokus na dohlednost, aby byly stanoveny objektivní hodnoty pro výpočet “ (str. 29 znaleckého posudku).
Kumulací nepřesných a relativních vstupních dat pak znalec dospěl k nedostatečně přesným výsledkům, na jejichž základě soudy dospěly k závěrům, které nelze označit za přesvědčivé a souladné se skutečností. Do skutkových zjištění soudy také nezahrnuly všechny relevantní okolnosti. Zejména v nich chybí popis jednání poškozeného, který podle odůvodnění soudních rozhodnutí obviněné vytvořil náhlou překážku, neboť vstoupil do vozovky ve chvíli, kdy již nemohla reagovat. Tvrzení, že obviněná je trestně odpovědná za následek jeho těžké újmy na zdraví (skutek pod bodem 1) z toho důvodu, že se dostatečně nevěnovala řízení vozidla, je nelogické, pokud je současně platné tvrzení, že poškozený vytvořil obviněné náhlou překážku. Navazující tvrzení, že obviněná jela při pravém kraji pravého jízdního pruhu, nemá oporu v provedených důkazech.
V otázce zabránění střetu se znalec (a posléze i soudy obou stupňů) omezil na to, zda by obviněná mohla zabránit střetu zastavením vozidla. Tzv. náhlou překážku znalec definoval jako takovou, která je vytvořena na vzdálenost kratší, než na kterou může řidič z povolené, resp. přiměřené rychlosti zastavit. Nejvyšší soud však připomíná, že zastavení vozidla není jediný způsob zabránění střetu, kdy překážku ve vozovce lze za splnění určitých okolností (šíře vozovky v poměru k překážce, provoz v protisměru, dostatečný čas na přiléhavou reakci apod.) i objet, potažmo předjet. Tímto faktem se znalec a zejména soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly.
Soudy navíc zjevně nesprávně zhodnotily i třetí stěžejní důkaz výpověď svědka V. Š. Ten v řízení před soudem vypověděl, že při rychlosti 70km/h se zapnutými dálkovými světly viděl ležícího člověka asi tři čtvrtě metru ve vozovce, kdy po dotazu státního zástupce upřesnil, že ho viděl na poslední chvíli tak na 30-40 metrů, načež místo dopravní nehody přejel a musel se k němu vrátit zpět (str. 4-5 protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 10. 2013, č. l. 179 verte - 180). Soudy zjevně nesprávně dospěly k závěru, že svědek, navíc jedoucí na rozdíl od obviněné s dálkovými světlomety, zastavil na místě dopravní nehody z rychlosti 70 km/h, čímž dokázal reagovat na (ležícího) poškozeného. Argument obviněné, že (jdoucího) poškozeného neviděla, byl tudíž soudy nekorektně a nesprávně vyvrácen.
Na shora uvedeném základě Nejvyšší soud dovodil, že je třeba akceptovat vznesené výhrady dovolatelky, ale i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů. Zároveň je ale třeba zdůraznit, že zásadní vady v této trestní věci (obviněné R. S.) mají svůj původ již v přípravném řízení. Orgány činné v přípravném řízení se nedokázaly vypořádat ani se základním objasněním skutkového stavu ohledně vzniku předmětné dopravní nehody dostačujícím pro podání obžaloby, přičemž tyto vady pak bylo možné zhojit v řízení před soudem pouze velice obtížně. V důsledku tohoto závěru Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 6 To 468/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 9. 2015 sp. zn. 3 T 62/2012, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal okresnímu státnímu zástupci v Litoměřicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jinými slovy, aby ve věci provedl patřičné došetření.
V jeho rámci orgány činné v přípravném řízení provedou vyšetřovací pokus ve smyslu §104c tr. ř. za účelem získání relevantních dat pro zpracování nového (potažmo doplněného) znaleckého posudku soudního znalce z oboru silniční dopravy. Jde zejména o objasnění okolností stran výhledových poměrů a vzájemné viditelnosti účastníků dopravní nehody, jakož i možné reakce obviněné v době, kdy případně mohla a měla poškozeného poprvé spatřit. Jinak řečeno jde o zodpovězení otázky, zda obviněná v dané dopravní situaci mohla a měla poškozeného vidět, na jakou vzdálenost a zda mohla zareagovat za účelem odvrácení dopravní nehody zabrzděním vozidla, ale též případným objetím poškozeného. Teprve na základě takto opatřených nových důkazů bude možné důkladně zhodnotit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem (těžkou újmou poškozeného) z hlediska její trestní odpovědnosti, s ohledem na případné spoluzavinění poškozeného (skutek pod bodem 1). Zodpovězení otázky, zda obviněná mohla v době před střetem poškozeného vidět, bude klíčové i pro odpověď, zda je trestně odpovědná za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2). Jedná se totiž o trestný čin úmyslný, mezi jehož zákonné znaky mj. patří neposkytnutí potřebné pomoci osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví. Čili je zde podstatné zjištění, že řidič dopravního prostředku si byl (musel být) vědom toho, že na dopravní nehodě měla účast jiná osoba. Nikoli tedy že šlo např. o střet se zvěří, či dokonce s neživou věcí.
Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení (tedy i v řízení přípravném) v dalším postupu vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí a jsou povinny provést nařízené úkony a doplnění, jakož i respektovat zákaz reformationis in peius vyplývající z ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího, zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné, nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, bylo rozhodnutí učiněno podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu