ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1105.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1105/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 dovolání, které podal obviněný Ing. R. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 4 To 82/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 184/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 2 T 184/2015, byl obviněný Ing. R. J. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody A. C., částku 140.000 Kč.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se uvedeného protiprávního jednání dopustil tím, že
si v době od 16. 4. 2014 do 1. 9. 2014 přisvojil finanční prostředky ve výši 140.000 Kč tak, že poté co byla dne 15. 4. 2014 připsána na účet společnosti Hadati, s. r. o., jehož byl jediným disponentem, od A. C., částka 200.000 Kč, kterou mu svěřila na základě ústní dohody výhradně za účelem výhodného investování do úpisu nových akcií společnosti Alibaba, přičemž tato ústní smlouva měla být následně doplněna smlouvou písemnou, ale vzhledem k tomu, že k uzavření písemné smlouvy nedošlo, byl opakovaně poškozenou vyzýván SMS zprávami k vrácení těchto finančních prostředků, kdy po opakovaných výzvách z poskytnutých finančních prostředků poškozené vrátil dne 16. 5. 2014 částku 40.000 Kč, dne 12. 6. 2014 částku 10.000 Kč, dne 3. 7. 2014 částku 5.000 Kč a dne 14. 7. 2014 částku 5.000 Kč, zbývající svěřené peníze dohodnutým způsobem neinvestoval, ale zčásti vybral v hotovosti a zčásti použil na úhradu svých pohledávek za služby poskytnutí telefonním operátorem Vodafone a k úhradě splátek společnosti Aktivafin, s. r. o., subjektu poskytujícímu nebankovní půjčky, čímž A. C. způsobil škodu ve výši 140.000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 4 To 82/2016, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a v němž užil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině.
Soudy obou stupňů dospěly k mylným skutkovým závěrům, zejména závěry nalézacího soudu nemají nutnou míru přesvědčivosti a koherence, jsou proto v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel postrádá v postupu soudu prvního stupně respektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jakož i popis důkazního postupu vyčerpávajícím způsobem. Podle jeho názoru tento soud nahradil zásadu presumpce neviny a „in dubio pro reo“ jen svými úvahami, nadto opírajícími se o nejednoznačný důkaz. V další části dovolání provedl obviněný rozbor výpovědí svědků C. a P. s akcentací některých jimi učiněných tvrzení, která dovolatel pokládá za nepravdivé či nelogické. Oproti těmto zpochybňovaným důkazům zdůrazňuje, že nebyl trestán a byl věřitelem svědka P. Pokud existuje nějaký spor, pak má povahu toliko občanskoprávní a nemůže být posuzován podle trestního práva.
Závěrem opět připomenul povinnosti soudu postupovat striktně podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jejichž nedodržení jej vede k návrhu, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 4 To 82/2016, zrušil, aniž navrhl jakým způsobem má být naloženo s rozsudkem soudu prvního stupně, byť takový návrh je jeho povinností.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání obviněného písemně uvedl, že se k jeho obsahu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil souhlas, aby projednání věci proběhlo v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále nutno uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu spadajícího do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž důvodné námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že uplatněnými námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů s tvrzením, že se vytýkaného jednání nedopustil, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat výhradně v případě, dojde-li k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V posuzované trestní věci se však soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto byla provedenými důkazy vyvrácena. Soud prvního stupně provedl řádná skutková zjištění v rozsahu požadovaném §2 odst. 5 tr. řádu, důkazy hodnotil způsobem konvenujícím požadavkům stanoveným §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž výsledkem tohoto procesu bylo stanovení adekvátní právní kvalifikace projednávaného skutku. Odůvodnění rozhodnutí naplňuje požadavky stanovené procesním předpisem v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že toto rozhodnutí je zatíženo tzv. extrémním nesouladem, který je dovolatelem pouze konstatován, nikoli odůvodněn. Nejvyšší soud považuje odůvodnění skutkových zjištění i učiněných právních závěrů za správné a odůvodněné plně v souladu s formální i výrokovou logikou, bez známek dezinterpretace důkazů či jiného projevu svévole soudu. Je tedy zřejmé, že na odůvodnění tohoto rozsudku plně dopadají kriteria vymezená nejen zákonem, ale vyslovená i v rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 464/99, jak na toto rozhodnutí poukazuje dovolatel. Okolnost, že vyneseným rozsudkem nebyla naplněna dovolatelova představa o výsledku procesu, neznamená, že citované rozhodnutí je nezákonné. Rovněž odvolací soud se zákonu odpovídajícím způsobem zabýval námitkami vyjádřenými v odvolání obviněného a po náležitém zhodnocení všech důkazů závěrům soudu prvního stupně přisvědčil. Nejvyšší soud konstatuje, že přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, závěry odvolacího soudu jsou logické a plně vycházejí z učiněných správných skutkových zjištění, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněné námitce uzavírá, že v žádném případě nejde o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Dovolací námitky obviněného totiž vychází primárně z odlišně vystaveného skutkového děje, konvenujícímu jeho obhajobě a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě těchto subjektivně stanovených premis obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatelem namítaný nesouhlas se způsobem hodnocení výpovědí svědků P. a C. je námitkou procesní, svou povahou nespadající pod dovolací důvod, který obviněný uplatnil.
Obviněný v dovolání uplatnil názor, že „pokud vůbec existuje spor, tak maximálně v rovině občanskoprávní, nikoli trestněprávní“, aniž by tento názor mimo konstatování byl podpořen nějakými argumenty či jinak blíže odůvodněn. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje na znění ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a z něj se odvíjející povinnost uvést mj. „ který konkrétní výrok napadá, v jakém rozsahu a z jakých důvodů“. V případě posledně vznesené námitky pak v dovolání není zmínka o okolnostech, jimiž je podložena, přičemž v dovolacím řízení, jež je poměrně formálně koncipováno, nadto jde o mimořádný opravný prostředek, není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet jakou argumentaci a konkrétní pochybení má dovolatel na mysli. Rovněž není jeho úkolem podřadit shora uvedenou holou větu pod pojem „ultima ratio“, ten si sám odůvodnit a v dalších pasážích vlastnímu výkladu přisvědčit či mu naopak oponovat. Toto stanovisko v žádném případě není přepjatě formalistické, pouze vyžaduje přesné a výstižné naplnění litery zákona. Právně fundovanou argumentaci má obviněnému zajistit advokát, kterým je v tomto druhu řízení povinně zastoupen, jak ostatně podrobně rozvedeno výše.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil také Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. R. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu