ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1147.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1147/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání obviněného F. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 483/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 116/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, byl obviněný F. T. (dále jen obviněný) uznán vinným ze spácháním zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
společně s obviněným M. V. dne 13. 4. 2015 kolem 02.30 hodin po předchozí dohodě na přesně nezjištěném místě v obci B., okr. P., zatarasili osobním autem zn. Peugeot 406 cestu vozidlu taxislužby, ve kterém jel na místě spolujezdce poškozený V. T., vystoupili z vozidla v plastových maskách, které měli na obličeji, přistoupili ke dveřím spolujezdce vozidla taxislužby, přičemž M. V. držel v ruce baseballovou pálku, dveře otevřeli a ihned napadli poškozeného tak, že ho udeřili baseballovou pálkou do hlavy, bili rukama i pěstí a požadovali po něm částku 1.300 Kč jako doplatek za útratu z jeho návštěvy v erotickém klubu D. v B., přes jeho odpor mu strhli pánskou kabelku, obsahující jeho osobní doklady a finanční hotovost nejméně ve výši 13.000 Kč, obsah kabelky vysypali na podlahu a vytáhli poškozeného ven z vozu, kde se V. T. podařilo utéci na benzinovou čerpací stanici, odkud přivolal Policii ČR, poškozený při napadení utrpěl mnohočetné pohmožděniny hlavy, trupu a končetin, které si vyžádaly ošetření v Krajské nemocnici Pardubice.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému se spoluobviněným M. V. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. T. způsobenou škodu ve výši 13.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 3 T 116/2015, podali oba obvinění a státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 483/2015, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 483/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Martiny Švejdové dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvádí, že zásadně nesouhlasí s tím, že skutek, tak jak byl v řízení zjištěn, byl kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by použili vůči poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný zdůrazňuje, že jim šlo společně se spoluobviněným o to, aby poškozený uhradil dluh vůči barmanovi N., což nakonec potvrzuje i samotný poškozený a svědek B. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že jsou usvědčování výpovědi poškozeného, tedy jeho výpověď staví nad ostatní provedené důkazy, aniž by vzal v úvahu, že poškozený byl silně podnapilý, což prokazují nejen svědecké výpovědi, ale i protokol o zkoušce na alkohol v krvi. Podle obviněného vliv alkoholu mohl vést k silnému zkreslení vnímacích schopností poškozeného, a proto měly soudy nižších stupňů provést znalecké zkoumání jeho osoby z úřední povinnosti. Soudy také bez jakýchkoliv pochybnosti přičítají veškerá utrpěná zranění poškozeného jejich jednání, což ovšem nebylo předmětem dokazování, není vyloučeno, že poškozený mohl utrpět nějaké zranění před napadením, případně si je mohl způsobit sám v důsledku své opilosti již v penziónu D. nebo poté, co utíkal z místa incidentu. Dále obviněný namítá, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně odůvodněn, na což poukazoval již v podaném odvolání. Obviněný vyjadřuje i nesouhlas s výši způsobené škody, když závěr soudů, že poškozený měl u sebe částku 13.000 Kč, nemá oporu v provedeném dokazování. V tomto směru poukazuje na výpovědí svědkyň P. a B., když ohledně bratra poškozeného namítá, že tento nebyl schopen v hlavním líčení uvést, v jakém bankomatu částku vybíral a u jaké banky má účet. Podle obviněného tedy měl být poškozený s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný dál poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, který se zabývá principem presumce neviny a zásadou in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 13 To 483/2015 zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na předmětné rozhodnutí. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265 l tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu projednání a rozhodnutí nebo aby sám podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl v dané věci rozsudkem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 5. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zejména, že vůči poškozenému použili pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný zdůrazňuje skutečnost, že poškozený byl podnapilý, což nepochybně mělo vliv na jeho schopnost interpretace předmětného incidentu. Vyjadřuje i nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily lékařskou zprávu o zranění poškozeného. Považuje za nesprávný i výrok o náhradě škody, když zpochybňuje výpověď bratra poškozeného a poukazuje na výpovědi ostatních svědků.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právním závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného včetně obhajoby spoluobviněného M. V. za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (str. 3-4 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené závěry, že uplatněná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného a spoluobviněného M. V. Tito připustili určitý konflikt mezi nimi a poškozeným, bagatelizují ovšem intenzitu použitého násilí, způsob útoku (použití baseballové pálky) a popírají, že by chtěli poškozenému vzít nějaké věci, respektive, že by po něm požadovali částku 1.300 Kč a že by mu vzali peníze. Soud prvního stupně k věci provedl řadu důkazů včetně důkazů, které navrhoval provést obviněný, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Provedené důkazy následně řádně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že obhajoba obviněných, tedy i spoluobviněného V., je vyvrácena výpovědi poškozeného, která ovšem podle soudu nestojí osamoceně, podporují ji další důkazy, na které poukazuje (výpověď svědků B. a S. T.). Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když i hodnocení provedených důkazů odpovídalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť soud žádný důkaz nepominul a hodnotil je v jejich vzájemných souvislostech. Soud druhého stupně pak neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-4 rozhodnutí). Odůvodnil i z jakých důvodů považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídají ustanovení §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
V souvislosti s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci dovolání a které se vztahují k otázce věrohodnosti poškozeného, když obviněný poukazuje na jeho podnapilost, lze uvést následující. V dané věci je nepochybné, že poškozený byl podnapilý, což vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale i dalších provedených důkazů. Uvedené skutečnosti si byly vědomy i soudy nižších stupňů. Je ovšem nutno konstatovat, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale podporují ji další provedené důkazy, zejména výpověď svědka B. Uvedený svědek potvrdil, že když poškozeného vezl do erotického klubu, viděl u něho větší částku peněz (sám odhadl na částku 30.000 ˗ 40.000 Kč), přičemž z jeho výpovědi vyplývá, že způsob útoku odpovídá výpovědi poškozeného (použití baseballové pálky). Svědek potvrdil, že viděl, že poškozený je od krve, vypověděl, že obvinění prohledávali tašku poškozeného a tuto odvezli z místa činu. Intenzitu útoku nakonec prokazuje i pořízená fotodokumentace, když v důsledku úderu baseballovou pálkou došlo i k poškození auta svědka (viz č. l. 243-246). Zranění poškozeného pak bylo prokázáno lékařskou zprávou, když poškozený byl ošetřen bezprostředně po incidentu. Za této situace skutečnost, že poškozený byl v době útoku podnapilý, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když jeho výpověď podporují další provedené důkazy.
Ohledně námitky, že soudy pochybily, pokud nenechaly vypracovat znalecký posudek na ovlivnění poškozeného alkoholem, je třeba konstatovat následující. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Byť to explicitně obviněný v rámci podaného dovolání neuvádí, lze se domnívat, že v případě neprovedení požadovaného důkazů se podle obviněného jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu Ústavního soudu. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
Neprovedení znaleckého zkoumání osoby poškozeného z hlediska jeho věrohodnosti soud druhého stupně odůvodnil nadbytečnosti takového důkazů. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, neboť věrohodnost výpovědi poškozeného prokazují další důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů.
Námitky obviněného směřující do výroku o náhradě škody rovněž nenaplňují zvolený dovolací důvod, neboť obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuplatnil. Obecně lze uvést, že jiné hmotněprávní posouzení jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem pouze za předpokladu, že obviněný namítá porušení jiného hmotného předpisu. Nejčastěji se bude jednat o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. (viz např. TR NS 34/2007-T 974.). O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas s výši způsobené škody tak, jak byla zjištěna soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Námitky obviněného tedy opětovně směřují do způsobu hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že soudy se otázkou jakou finanční hotovost měl poškozený u sebe v době činu zabývaly a své úvahy v rámci provedeného dokazování náležitým způsobem odůvodnily (viz č. l. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně, viz č. l. 4 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. ÚS 733/01 a s tím související argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tyto námitky totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová