ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.119.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 119/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2016 o dovolání obviněného P. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 59/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 53 T 4/2015, byl obviněný P. D. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„po 22:00 hod. dne 25. 10. 2014 po předchozí slovní rozepři, vzájemných neshodách a požití alkoholických nápojů v rodinném domě v obci L. na ul. V. požadoval po poškozené E. Č., aby s ním odešla z domu R. D. do garáže, kterou společně obývali. E. Č. nechtěla odejít a byla vyzvána obviněným, aby mu vrátila klíče od garáže, přičemž poškozená uvedla, že klíče nemá u sebe. Obviněný opustil rodinný dům na ul. V. v obci L. a v průběhu noci z 25. na 26. 10. 2014 se po překonání zídky vysoké 2.10 m do tohoto domu vrátil v době, kdy poškozená spala na posteli společně s majitelem domu R. D.. Obviněný fyzicky napadl E. Č. tak, že ji nejprve udeřil pěstí do oblasti levého oka, poté ji z postele vytáhl ven do chodby, kdy se poškozená udeřila hlavou o betonovou podlahu, a když se vracela do postele, tak ji opakovaně za končetiny z postele vytáhl a smýkal s ní na dvůr, kde ji fyzicky napadl opakovanými údery otevřenou dlaní a pěstmi do hlavy, přitom ji neustále vyzýval, aby s ním odešla do jejich provizorního bydliště – garáže. Obviněný poškozenou při smýkání a vláčení opakovaně udeřil hlavou o betonovou podlahu v domě i o hliněnou zem na dvorku. Po vytažení na ulici ji zde ponechal částečně svlečenou, v mokrém oblečení a bez bot, poškozená utekla zpět do domu od pasu nahoru nahá a žádala R. D. o přinesení halenky, což tento učinil. Dne 26. 10. 2014 se obviněný do domu opět před polednem vrátil, vyzýval poškozenou k odchodu z domu a dotazoval se poškozené na trvání jejich vztahu, následně obviněný s poškozenou usnuli a spali asi do 17:00 hod., kdy obviněný opět pokračoval ve vyzývání poškozené ke společnému odchodu do garáže, a když nechtěla odejít, opět ji fyzicky napadl tím, že ji vláčel před dům, kde byla poškozená nalezena dne 26. 10. 2014 v 18:46 hod. náhodnými chodkyněmi zraněná a podchlazená.
Poškozená při fyzickém napadání obviněným utrpěla krevní podlitiny obličeje a vlasaté části hlavy, krevní podlitiny krku, hrudníku, břicha, zad, horních a dolních končetin, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, krvácení pod tvrdou i měkkou plenu mozkovou a otok mozku. Vozidlem zdravotnické záchranné služby byla odvezena do Nemocnice H., kde 26. 10. 2014 ve 21:03 hod. zemřela, bezprostřední příčinou smrti poškozené byl úrazový otok mozku při krvácení pod obaly mozkové.“
Za uvedené jednání byl obviněnému uložen podle §175 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným - Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku ve výši 5.806 Kč a P. Č., částku ve výši 23.000 Kč, a na náhradě nemajetkové újmy poškozenému P. K., částku ve výši 500.000 Kč. Posledně jmenovaný poškozený pak byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný P. D. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 59/2015 tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o povinnosti obviněného zaplatit náhradu nemajetkové újmy poškozenému P. K., jakož i ve výroku, jímž byl dle §229 odst. 2 tr. ř. poškozený P. K. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších bodech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 59/2015, podal následně obviněný P. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě provedeného dokazování není dle obviněného možné dospět k takovému právnímu posouzení, jak to učinil Vrchní soud v Olomouci. Obviněný poukazuje zejména na zjištění soudu ohledně zdravotního stavu poškozené a má za to, že na základě provedeného dokazování došlo k pochybení soudu, pokud tento dospěl k závěru, že právě jednání obviněného bylo v příčinné souvislosti se smrtí poškozené, respektive bylo jedinou příčinou vzniklého následku. K tomu dodává, že kombinace léků, které poškozená užívala, konzumace alkoholu a zdravotních potíží, o nichž hovořili svědci či lékařské zprávy (cirhóza jater, snížený počet krevních destiček a hospitalizace v důsledku zástavy srdce) mohla stát za špatným zdravotním stavem poškozené a považuje za pochybení soudu, pokud při právním hodnocení skutku nepřihlédl k těmto skutečnostem, zejména k tomu, jakou měrou se podepsaly na následku trestného činu. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že soud nesprávně hodnotil skutková zjištění ohledně polehčujících okolností pro obviněného a poukazuje na znalecký posudek a následnou výpověď PhDr. Beaty Nour Mohammadi, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - specializace klinická psychologie, která uvedla, že k osobě obviněného je možné konstatovat, že bude-li mít základní podmínky uživit se, byť na velmi skromné úrovni, řádným způsobem v prostředí, kde bude vnímat alespoň minimální ocenění, je schopen adaptivního fungování. Výše uvedené skutečnosti však soud nevzal v úvahu při stanovení výše trestu, a proto obviněný namítá, že soud nesprávně právně posoudil skutek i s ohledem na výši trestu, kdy tento je uložen v nepřiměřené výši.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 3 To 59/2015 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání v souladu s §265l odst. 1 tr. ř.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v němž navrhuje odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., obdržel Nejvyšší soud teprve po konání neveřejného zasedání, a proto jeho závěry do odůvodnění tohoto rozhodnutí již nezapracoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opírající se o námitku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice čin trestný je, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, kdy výsledkem této činnosti musí být zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Po zhodnocení veškerých skutečností projednávaného případu, přezkoumání dovolací argumentace obviněného a jejího podřazení pod zákonné důvody mimořádného opravného prostředku, jakým dovolání je, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. Dovolatel v rámci své argumentace znovu, stejně jako to učinil již v řízení před oběma nižšími soudy, opakuje svou obhajobu, směřující do skutkové roviny, když prezentuje své vlastní názory k tomu, jaké byly příčiny úmrtí poškozené. Toto staví do souvislosti s jejím údajným špatným zdravotním stavem v podobě cirhózy jater, špatné krevní srážlivosti a prodělané srdeční příhody. V kombinaci daných faktorů spolu s požitým alkoholem a léky pak měl být následek jeho jednání umocněn fatálním způsobem, přičemž bez takových okolností, které nepředvídal, by k úmrtí nedošlo. Jak již bylo uvedeno, takové námitky nemají povahu rozporu mezi skutkovými závěry vykonanými soudy prvého a druhého stupně po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a užitou právní kvalifikací, ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, ale představují pouze důvody, které soudy vedly k závěru o vině dovolatele. Takové námitky proto pod výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze, a proto je na místě takto prezentované dovolání odmítnout. Pouze pro úplnost tak dovolací soud může odkázat na přiléhavé závěry odvolacího soudu na str. 9-10 jeho rozsudku, stejně jako v případě nalézacího soudu na str. 10-12, 16-17, které se vyčerpávajícím způsobem vypořádávají s poznatky učiněnými znalci s oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a jež zohledňují obviněným vznesené námitky, které věrohodně vyvracejí.
Rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně tak nelze z hlediska namítaných skutečností ničeho vytknout a jako takové nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména rozsudek soudu prvého stupně) tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Shodný závěr lze učinit také směrem ke druhé z námitek vznesených v rámci podaného dovolání, tedy, že soudy nesprávně hodnotily skutková zjištění ohledně polehčujících okolností pro obviněného ve smyslu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - specializace klinická psychologie, v jehož světle měla být nesprávně (nepřiměřeně) vyměřena délka trestu odnětí svobody. Ačkoliv toto obviněný výslovně neuvádí, jeho výhrady se v daném případě dotýkají spíše dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v důsledku něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení však vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, jak se toho domáhá obviněný, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jestliže byl proto obviněnému v rámci právní kvalifikace podle §175 odst. 4 tr. zákoníku, jenž trestní sazbu limituje v rozmezí od osmi do šestnácti let odnětí svobody, uložen trest odnětí svobody v délce 14 let, jedná se o sankci bezvýhradně zákonnou a ze strany soudů řádně odůvodněnou (viz str. 19-20 rozsudku Krajského soudu v Brně, str. 10-11 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), přičemž námitky proti ní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Lze tedy pro výše uvedené shrnout, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez důvodných pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.