Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.03.2016, sp. zn. 4 Tdo 1564/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1564.2015.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1564.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1564/2015-30 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2016 dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 68 To 253/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 24/2013, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 5 T 24/2013, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 20. 7. 2010 v době od 10.55 do 12.03 hod. v P. na ulici U V. v budově P. ČR v rámci výpovědi, kterou činil v procesním postavení svědka v rámci vyšetřování dle ustanovení §161 tr. řádu vedeného Policií ČR SKPV OHK Přerov pod sp. zn. KRPM-15361/TČ-2009-140881, po předchozím poučení včetně upozornění na trestněprávní následky v případě uvedení nepravých skutečností uvedl, že obchodní společnost TISK GRAFIE, s. r. o., se sídlem Přerov IV – Kozlovice, ulice Za Školou 145/30, po celou dobu činnosti od konce roku 2007 až do jara 2010 nevyužívala k žádným tiskařským ani jiným pracím tiskařský stroj Heidelberg Printmaster, který byl ve výrobním areálu společnosti umístěn, ačkoliv věděl, že tento stroj byl ze strany uvedené obchodní společnosti v uvedené době využíván k podnikatelské činnosti, když tiskařské práce na něm prováděl on sám, přičemž si byl vědom toho, že trestní řízení, v němž byla tato jeho svědecká výpověď učiněna, bylo vedeno pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle §249 odst. 1 alinea druhá tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to ve vztahu právě ke stroji Heidelberg Printmaster, a že otázka, zda tento stroj byl ze strany obchodní společnosti TISK GRAFIE, s. r. o., využíván či ne, je v tomto trestním řízení zcela zásadní. Za to byl odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně byl obviněný M. P. tímto rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn návrhu na potrestání státního zástupce, dle kterého měl spáchat přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle ustanovení §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že měl dne 31. 5. 2011 v době mezi 08.00 a 11.45 hod. v P. na ulici S. v budově O. s. P. v rámci výpovědi, kterou činil v procesním postavení svědka v hlavním líčení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 1 T 198/2010, po předchozím poučení včetně upozornění na trestněprávní následky v případě uvedení nepravých skutečností uvést, že obchodní společnost TISK GRAFIE, s. r. o., se sídlem Přerov IV – Kozlovice, ulice Za Školou 145/30, po celou dobu své činnosti od konce roku 2007 nevyužívala k žádným tiskařským ani jiným pracím tiskařský stroj Heidelberg Printmaster, který byl ve výrobním areálu společnosti umístěn, ačkoliv věděl, že tento stroj byl ze strany uvedené obchodní společnosti v uvedené době využíván k podnikatelské činnosti, když tiskařské práce na něm prováděl on sám, přičemž si byl vědom toho, že trestní řízení, v němž byla tato jeho svědecká výpověď učiněna, bylo vedeno pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci dle §249 odst. 1 alinea druhá tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to ve vztahu právě ke stroji Heidelberg Printmaster, a že otázka, zda tento stroj byl ze strany obchodní společnosti TISK GRAFIE, s. r. o., využíván či ne, je v tomto trestním řízení zcela zásadní. Proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 5 T 24/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 68 To 253/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 68 To 253/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, ze které dle jeho názoru vyplývá, že jím uplatněný zákonný dovolací důvod nesmí Nejvyšší soud interpretovat restriktivně. Dle jeho mínění rozhodující soudy nižších stupňů nepostupovaly správně při posouzení hmotněprávního aspektu jeho jednání, když dospěly bez dalších vzájemně logicky navazujících a nezvratných důkazů k závěru, že v odsuzující části byla jeho vina prokázána. Je přesvědčen, že chybí návaznost mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a hmotněprávním posouzením skutku, protože jeho svědecká výpověď nebyla způsobilá být reálným podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť skutek, kvůli kterému byl v jiné trestní věci vyslýchán (tj. ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 198/2010), nebyl následně shledán trestným činem. Je proto podle něj zřejmé, že tato jeho svědecká výpověď neměla pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zásadní význam. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1357/2014. Dále uvedl, že příslušné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou, že u osoby stíhané pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, která měla nepravdivě popsat okolnosti spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku, zda sama tato osoba není pachatelem trestné činnosti, neboť v takovém případě nemůže být trestně odpovědná za přečin, jímž byl uznán vinným V další části dovolání obviněný poukázal existenci extrémních rozporů týkajících se zejména tiskařského stroje zn. Heidelberg Printmaster, resp. jeho funkčnosti a užívání. V průběhu celého trestního řízení v rámci své obhajoby opakovaně poukazoval na nefunkčnost tiskařského stroje Heidelberg Printmaster po vymezené období s tím, že stěžejní a jediný objektivní důkaz o stavu stroje se podává z tvrzení servisního technika M., který jakožto osoba jakkoliv nezaujatá a v dané oblasti profesně erudovaná vypověděl, že při osobní prohlídce zmíněného tiskařského stroje a za asistence policejního orgánu v lednu 2010, zjistil, že na stroji kvalitně tisknout nešlo a že barvy byly rozmazané. Z toho obviněný dovodil, že výpovědi svědků potvrzujících práci na daném tiskařském stroji nemohou obstát a stejně tak nemohou obstát ani závěry znalce Tůmy v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 198/2010, který sice tiskařský stroj pro potřeby znaleckého posudku prohlédl, avšak s odstupem několika měsíců, přičemž stroj byl v rámci repase rozebrán již dávno předtím. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jeho názoru dokazování ve věci bylo soudy obou stupňů provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. řádu a důkazy byly hodnoceny tak, jak požaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, plně v souladu se zásadami formální logiky. Má proto za to, že učiněná skutková zjištění zcela korespondují s výsledky provedeného dokazování, přičemž odůvodnění soudních rozhodnutí odpovídají požadavkům zákonného ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Obviněným namítaná existence extrémního nesouladu v uvedeném smyslu tedy podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dána není. Námitky uplatněné k otázce užívání či fungování stroje zn. Heidelberg Printmaster byly již zákonným způsobem posouzeny soudy obou stupňů, v tomto směru odkázal na příslušné pasáže usnesení krajského soudu (srov. str. 6, 7) a rozsudku okresního soudu (srov. str. 8). Vzhledem k jednoznačným skutkovým zjištěním považuje užitou právní kvalifikaci protiprávního jednání obviněného za nezpochybněnou. Výtku obviněného, že jeho svědecká výpověď nebyla způsobilá být reálným podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, označil za v rozporu s realitou, neboť obviněný uváděl nepravdu o otázce, jež měla z hlediska vedeného trestního řízení klíčový význam. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1357/2014, pak označil za nedůvodný s tím, že zejména soud krajský zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu na vědomí vzal a zohlednil, přičemž dovoláním napadená soudní rozhodnutí nejsou s tímto citovaným rozhodnutím v žádné kolizi. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se odvolací soud rovněž řádně vypořádal také s předběžnou otázkou možného pachatelství trestného činu ze strany obviněného, jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení (viz str. 7). Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Shora uvedené je dále třeba doplnit, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a výslednou právní kvalifikací skutku, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Nejvyšší soud v posuzované trestní věci existenci tzv. „extrémního nesouladu“ nezjistil. Z obsahu předloženého trestního spisu je zřejmé, že nalézací soud postupoval při zjišťování skutkového stavu pozorně, důsledně a zodpovědně, potřebné dokazování provedl v rozsahu, který byl nezbytný pro úplné a nezpochybnitelné zjištění skutkového stavu. V této fázi řízení před soudem byly plně respektovány zákonné požadavky vytýčené ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu. Proces hodnocení důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu zcela odpovídá požadavkům na hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž Nejvyšší soud v této činnosti neshledal žádnou svévoli, manipulaci či rozpor se zásadami formální logiky, případně metodami indukce a dedukce, tedy nic, co by proces hodnocení důkazů zatížilo vadou odůvodňující úvahu o nesouladnosti mezi důkazy, výsledným skutkovým zjištěním a z toho vzešlé užité právní kvalifikace činu. Tento svůj myšlenkový postup ostatně nalézací soud vyložil v písemném odůvodnění svého rozhodnutí, v němž stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů obecně i těch, které si vzájemně odporovaly, řídil. Je rovněž zřejmé, jakým způsobem se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto ohledu pak rozsudek soudu prvního stupně plně odpovídá zákonným požadavkům kladeným na jeho obsah ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu. Pochybnosti nevzbuzuje ani rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné. Z obsahu odůvodnění tohoto usnesení je patrno, že odvolací soud nepominul ani jednu ze vznesených námitek, které obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil, podrobně se jimi zabýval a závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Je tedy zřejmé, že činnost soudu druhého stupně se plně odvíjela v rozsahu stanoveném §254 odst. 1 tr. řádu, kdy byla přezkoumána zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, stejně jako správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska obviněným vytýkaných vad. I krajský soud tak dostál povinnostem, jež jsou upraveny v ustanovení §134 odst. 2 tr. řádu z hlediska nároku na obsah a rozsah odůvodnění jím vydaného usnesení a nelze mu proto nic vytknout. K této části rozhodnutí Nejvyšší soud shrnuje, že existence tzv. extrémního nesouladu v posuzované věci shledána nebyla a uplatněná námitka se tak z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tímto ustanovením míjí, je pouhým opakováním nesouhlasu obviněného s provedenými skutkovými zjištěními a akcentací vlastní verze skutkového stavu. Nejvyšší soud považuje za významné s ohledem na formulaci obviněným uplatněné námitky a jím citovaného rozhodnutí Ústavního soudu konstatovat, že v žádném případě neprovádí restriktivní výklad výše citovaného zákonného ustanovení, naopak uplatňuje pouze svou konstantní judikaturu a nadto vychází i z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde se konstatuje, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03)“ Totéž Ústavní soud konstatoval i v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07 , v němž ještě dodal: „ Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“. K otázce funkčnosti tiskařského stroje v inkriminované době se jednoznačně vyjádřili svědkové K., K., M. P. starší i mladší, kteří funkčnost stroje v kritické době potvrdili, a stejná okolnost vyplývá i z důkazu znaleckým posudkem Ing. Tůmy. Hodnocením a konstatováním věrohodnosti těchto důkazů se podrobně zabýval okresní soud, který ji u žádného ze jmenovaných svědků nikterak nezpochybnil a podrobně odůvodnil, proč naopak neuvěřil tvrzení obviněného o zásadních závadách o z toho plynoucí nefunkčnosti tiskařského stroje v kritické době. K odvolací námitce, jež se vztahovala právě k této problematice, se jednoznačně v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil i odvolací soud, který námitku neshledal důvodnou, přičemž Nejvyšší soud plně odkazuje na příslušné pasáže obou těchto rozhodnutí proto, že se s těmito závěry plně ztotožňuje a nemá na nich co měnit. Za relevantně uplatněnou námitku pokládá Nejvyšší soud to tvrzení obviněného, že jeho svědecká výpověď nebyla způsobilá být reálným podkladem pro učiněný výrok o vině, neboť neuváděl nepravdu o otázce, která měla z hlediska vedení trestního řízení klíčový význam. Námitku neshledal důvodnou. Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku se podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tento trestný čin vyžaduje, aby svědek poté, co byl v souladu s trestním řádem (§101 odst. 1 tr. řádu) poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, této své zákonné povinnosti nedostál. Povinností svědka je vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet (§97 tr. řádu), přičemž pravdivost svědecké výpovědi je zajišťována právě hrozbou trestní odpovědnosti. Pokud svědek při vědomí existence těchto sankcí v tomto procesním postavení nevypovídá pravdu, zamlčuje nebo mění obsah údajů podstatných pro objasnění konkrétního skutkového děje, naopak uvádí okolnosti, které nejsou pravdivým vylíčením děje či jeho osobní znalosti konkrétně zjišťované a objasňované skutečnosti, případně které jsou hrubým zkreslením původních pravdě odpovídajících získaných poznatků, musí si být vědom toho, že se zásadně zpronevěřuje povinnosti, kterou mu stanoví zákon. Jde o úmyslné jednání při vědomí toho, že takto podané zkreslené či přímo lživé informace podává policejnímu orgánu, který koná přípravné řízení podle trestního řádu. Tato nepravdivá tvrzení o rozhodných okolnostech významných z hlediska vedeného trestního řízení policejnímu orgánu znemožňují naplnit smysl ustanovení §1 odst. 1, 2 tr. řádu. Z výsledku provedeného řízení vyplývá, že obviněný v rozporu s těmito postuláty uváděl informace, které v konfrontaci s dalšími provedenými důkazy neobstály, a proto byly vyhodnoceny jako zcela nepravdivé. Z hlediska trestní odpovědnosti konkrétního pachatele tohoto trestného činu je nerozhodný výsledek řízení, v němž jako svědek křivě vypovídal. Poukaz obviněného na to, že obviněný, v jehož trestní věci byl jako svědek vyslýchán, byl posléze obžaloby zproštěn, není právně relevantní. Není proto pochyb, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Tvrzení obviněného, že v řízení, jež proti němu bylo vedeno, nebyly zohledněny závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1357/2014, neodpovídá skutečnému stavu věci. V tomto směru Nejvyšší soud pro stručnost plně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 7, který zde tuto odvolací, nyní již i dovolací námitku, správně řeší. Obdobně je třeba odkázat i na právní názor odvolacího soudu vyjádřený k té části odvolání, nyní i dovolání, kde obviněný vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly v rámci řešení předběžně otázkou jeho možného pachatelství. Odvolací soud tuto námitku nepominul a způsobem konvenujícím zjištěnému skutkovému stavu a zákonu vyložil své negativní stanovisko k této problematice. I na tuto pasáž Nejvyšší soud pro její správnost plně odkazuje. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu lze podle tohoto zákonného ustanovení podat dovolání tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první variantě, přičemž k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu je zjevné, že procesní podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. řádu byly dány a odvolací soud při formulaci tohoto závěru neporušil žádnou z povinností, které mu z procesního předpisu v této souvislosti vyplývaly. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu je odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 10. 3. 2016 JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek dle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/10/2016
Spisová značka:4 Tdo 1564/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1564.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-06-08