ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.453.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 453/2016-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného A. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 12 To 563/2015-217, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 127/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 T 127/2015-159, byl obviněný A. N. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 3. 10. 2014, v době od 04:15 hod. do 06:15 hod. v obci K., okr. P.-z., když vyhnutím krycí kovové lišty vstupních dveří a jejím následném vypáčení, vnikl do prodejny M. K., kde poškodil maketu bezpečnostní kamery, další bezpečnostní kameru a notebook zn. Toshiba odcizil, jakož i další věci specifikované v předmětném rozsudku (zejména cigarety, kosmetiku, alkoholické nápoje, potraviny, rádio s CD přehrávačem, finanční hotovost a obuv), kdy tímto jednáním způsobil poškozenému R. J., škodu poškozením 1.000 Kč a odcizením 61.341 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 1 T 116/2007, který nabyl právní moci dne 14. 10. 2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 61 To 387/2010, odsouzen kromě jiného i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 4. 2013, č. j. 47 PP 70/2013-20.
Za tento přečin a sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil dne 22. 5. 2014 a 22. 8. 2014 byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 15. 8. 2014, č. j. 4 T 219/2014-44 a 29. 8. 2014, č. j. 2 T 236/2014-30, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému R. J., škodu ve výši 61.341 Kč.
Proti danému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 12 To 563/2015-217, kterým částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody pro již uvedenou sbíhající se trestnou činnost, za kterou byl odsouzen trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 15. 8. 2014, č. j. 4 T 219/2014-44 a 29. 8. 2014, č. j. 2 T 236/2014-30, ve výměře osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Znovu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 15. 8. 2014, č. j. 4 T 219/2014-44 a 29. 8. 2014, č. j. 2 T 236/2014-30, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci své argumentace dovolatel namítl, že mu byl odepřen přístup k podkladům pro zpracování znaleckého posudku a nemohl tak zpochybnit důkazy proti němu použité. Jediným důkazem svědčícím o jeho vině bylo odborné vyjádření o analýze DNA, které konstatovalo shodu s DNA profilem dovolatele. Nebyl však předložen žádný záznam či doklad o tom, jaký přesně profil byl nalezen. K vyjádření jeho snahy přezkoumat tyto závěry znalcem obhajoby oba soudy odmítly zpřístupnit důkazy proti obviněnému, čímž porušily zásadu rovnosti zbraní. V daném ohledu dovolatel poukazuje, jako to již činil v dřívějším stadiu trestního řízení, na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K této problematice dále namítl, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o absurdní úvahy, které neodpovídají výsledkům dokazování. Ty se pojí k zjištěné výši škody odcizením, vyčíslené na částku 61.341 Kč. Poškozený přitom sám připustil, že v prodejně bývalo běžně manko 3 - 4 tisíce Kč. Přesná výše škody tak není doložitelná, když se bude pohybovat v rozpětí 0 - 61.341 Kč a nemůže založit kvalifikační znak škody značné (§205 odst. 3 tr. zákoníku). Odůvodnění soudu, který vycházel z tvrzení poškozeného, že večer před vloupáním doplňoval zásoby, je účelové, když kalkuluje s neuvěřitelnou náhodou, že právě v daný okamžik vloupání žádné manko neexistovalo. Žádosti obhajoby na doplnění dokazování inventurními protokoly nebylo vyhověno. Shora uvedené návrhy obhajoby na provedení důkazů inventurními soupisy a výstupy z analýzy DNA, které soudy odmítly provést je pak třeba považovat za tzv. opomenuté důkazy, stejně jako výslech svědkyně J., manželky poškozeného, která se v prodejně pohybovala, a coby současně intimní přítelkyně dovolatele – jeho slovy – „trousila DNA kudy se pohybovala“. Nevyslyšení snahy o zjištění, zda nedošlo ke kontaminaci vzorku DNA dovolatele, považuje za narušení jeho práva na spravedlivý proces, o to více, pokud z obsahu spisu vyplývá, že se zajištěnými věcmi bylo neoprávněně neznámou osobou manipulováno (jestliže na místě provedeného ohledání byl zajištěn jeden kus zákusku, ale do laboratoře doputovaly kousky dva (pečiva a polevy). Dále je poukazováno, že vina obviněného byla konstatována na základě jediného, avšak procesně nepoužitelného důkazu. DNA profil shodný s profilem dovolatele nebyl hledán na zajištěné stopě (zákusku), ale na lékárnických obálkách s malými vzorky pečiva a polevy, bez toho, aniž by existoval protokol, kde se tyto vzaly, zda pocházejí z místa činu, kdo, kdy a kde, popř. jakým způsobem zpracování prováděl. Celou záležitost neosvětlil ani výslech policejního technika S. Dovolatel rovněž brojí proti nezákonnému způsobu zahájení tr. stíhání, když v příslušném usnesení nebyl ve skutkové větě uveden věcný popis děje, ale jen jeho právní posouzení. Své závěry obviněný dále velmi podrobně doplnil o související judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 368/15).
Po shrnutí všech uvedených námitek pak navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k podanému dovolání následovně. Z učiněného podání, resp. jeho obsahu, má za to, že je dovolatel směřuje z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu Praha-západ a chtěl jej proto napadnout pouze podle písm. l) citovaného ustanovení. Tuto obsahovou vadu však považuje za nepodstatnou. Námitky prezentované v dovolání jsou opakováním argumentace použité již v odvolání ze dne 15. 11. 2015 a odvolací soud se s ní pečlivě vypořádal. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak mohou odpovídat pouze námitky hmotněprávní, nikoliv procesní. Proto neodpovídá tvrzenému důvodu žádná z námitek zaměřených proti správnosti skutkových zjištění, ani údajným vadám v usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce neshledal v napadených rozhodnutích ani proklamovaný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními o výši škody a provedeným dokazováním, když s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 připomněl, že tento je dán jen v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Úvahy soudů o výši škody, však za takové svévolné hodnocení považovat nelze. Stejně tak se oba soudy ve svých rozsudcích zabývaly odůvodněním, proč nevyhověly návrhu na doplnění dokazování v podobě výslechu manželky poškozeného. Nejedná se tak o opominutý důkaz. Odvolací soud se vyjádřil také k výtce, že byl dovolateli odepřen přístup k podkladům použitým pro zpracování analýzy DNA. Poukázal na dosavadní přístupy Nejvyššího soudu k dané problematice, v podobě rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 778/2010 (nejedná se o námitku hmotněprávní) a sp. zn. 8 Tdo 337/2013 (konstatovaná důvodnost námitky, avšak s poukazem na nevyslechnutí zpracovatele odborného vyjádření). V tomto případě však došlo ze strany odvolacího soudu k výslechu zpracovatele odborného vyjádření. Nebylo tak třeba přistupovat k vypracování znaleckého posudku. Požadavek dovolatele na zpřístupnění úplných podkladů analýzy DNA je předčasný, když tato je úkonem, který je schopna provést pouze osoba odborně znalá. Samotné podklady důkazní význam mít nemohou, nejsou-li odborníkem zpracovány. Takovou osobu dovolatel neuvedl.
Závěrem proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Na dané vyjádření reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce podáním dupliky, v níž poukázal na odůvodněnost dovolání z titulu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jím uplatněné důvody jsou vady řízení ústavněprávní povahy. Dále se věnoval opětovně otázce extrémního rozporu, polemizoval s názorem státního zástupce a poukázal na nemožnost učinění závěru o způsobení škody tak, jak to učinily nižší soudy, a to právě s ohledem na nemožnost vyčíslení manka v prodejně. Znovu velmi podrobně rozebral úvahy soudu prvého a druhého stupně založené na výpovědi poškozeného, kterou si soudy nepřípustně a svévolně vylepšily. Ještě obšírněji pak věnoval pozornost otázce opomenutí relevantních důkazů. Poukaz státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 337/2013 zjevně podporuje stanovisko dovolatele. Státní zástupce přitom mylně uvádí, že došlo k výslechu zpracovatele odborného vyjádření, avšak ve skutečnosti se jednalo pouze o kriminalistického technika, který na místě činu zajišťoval stopy. Obhajoba po celou dobu směřuje své úsilí ke zpřístupnění písemných výstupů z laboratorního zkoumání, aby tyto mohly být přezkoumány nezávisle na orgánech činných v trestním řízení. Polemizuje též s názorem státního zástupce k otázce přenosu vzorku DNA dovolatele od manželky poškozeného, když podle něj k tomu mohlo dojít tak, že jí tyto ulpěly na vlasech, rukách či oblečení. Stejně tak, jestliže není znám způsob zpracování původně zajištěné stopy, lze si snadno představit kontaminaci desítkou různých způsobů. K tomu doplňuje své vyjádření dovolatel o aktuální judikaturu Ústavního soud (I. ÚS 368/15, IV. ÚS 1098/15). Své podání pak dovolatel doplnil o znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace forenzní biologie a genetika vypracovaný RNDr. Danielem Vaňkem, Ph.D.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 12 To 563/2015-217, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Po zhodnocení veškerých skutečností projednávaného případu, přezkoumání dovolací argumentace obviněného a jejího podřazení pod zákonné důvody mimořádného opravného prostředku, jakým dovolání je, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru.
Dovolatel adresoval Nejvyššímu soudu námitky, které je třeba označit za opakování jeho obhajoby prezentované v řízení před okresním, jakož i krajským soudem. Lze tedy stručně shrnout, že tyto spočívají ve vytýkání způsobu zahájení trestního stíhání, odepření přístupu k podkladům pro zpracování znaleckého zkoumání DNA vzorku zajištěného na místě činu, resp. pominutí takové zkoumání, když ostatně odborné vyjádření, na jehož základě soudy dospěly k závěru o vině obviněného je procesně nepoužitelným důkazem, z něhož nevyplývá jak, kdy, kde a kým byl zajištěn. Vytýkáno je i neprovedení dalšího dokazování výslechem manželky poškozeného, která mohla být přenašečem DNA profilu obviněného na místo činu, a inventurních soupisů, jež měly osvětlit skutečnou výši vzniklé škody, neboť ta, k níž dospěly nižší soudy, nezohledňuje vzniklé manko přítomné v každé takové prodejně.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že uváděné námitky nelze podřadit dovolacímu důvodu tak, jak jej dovolatel uplatil (tedy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), ani žádnému jinému v zákoně uvedenému dovolacímu důvodu. Jedná se o argumentaci, v níž obvinění brojí proti výsledkům dokazování provedeného nižšími soudy a jako taková proto směřuje do správnosti skutkových zjištění. Jak již Nejvyšší soud uvedl, sám není povolán k dalšímu, třetímu justičnímu přezkumu skutkového stavu a musí v tomto případě vycházet z toho, jak byl tento zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení.
Jak bylo správně poukázáno ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, okresní i krajský soud se argumentaci uplatněné v řízení před soudem prvého i druhého stupně, která je nyní uplatněna také v dovolacím řízení, podrobně vyjádřily ve svých rozhodnutích a na tyto lze v daném ohledu plně odkázat. V případě otázky výslechu manželky poškozeného a provedení inventurních soupisů se tak stalo na str. 3-4 rozsudku Okresního soudu Praha-západ, popř. str. 18-19 rozsudku Krajského soudu v Praze. Ze strany dovolacího soudu je možné toliko doplnit, že s úvahami obou soudů se plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje.
Shodný závěr je možno učinit ve vztahu k námitkám, které se pojí s provedenou analýzou DNA vzorku zajištěného na místě činu. I zde je možné vycházet ze závěrů prezentovaných především Krajským soudem v Praze na str. 17-18 jeho rozsudku. Odvolací soud v rámci veřejného zasedání přistoupil k výslechu technika Policie ČR, který zajišťoval na místě činu stopy, a jenž se vyjádřil k průběhu takové činnosti. Odvolací soud se však, ve spojení ze závěry soudu prvého stupně (str. 4-5 rozsudku Okresního soudu Praha-západ), věnoval též vyhodnocení odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětvi genetika (č. l. 38-40 trestního spisu). V daném ohledu je pak mezi dovolatelem a intervenujícím státním zástupcem vedena polemika k výkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které je poukazováno, a to sp. zn. 6 Tdo 778/2010 a sp. zn. 8 Tdo 337/2013. Primárně je třeba konstatovat, že námitku týkající se přezkumu analýzy DNA nepovažuje soud i v rámci tohoto řízení za podřaditelnou námitce hmotněprávní tak, jako to vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz sp. zn. 6 Tdo 778/2010). Současně je ovšem třeba při posouzení dovolací materie věnovat pozornost otázce existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry, na nějž poukazuje právě rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 337/2013. Ten je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Pakliže dojde k porušení práv obviněného v tom směru, že orgány činné v trestním řízení nerespektují jím předkládaný návrh na doplnění dokazování a ve svých rozhodnutích neodůvodní, proč takto učinily, dochází bez pochyb k narušení zákonem presumovaných zásad spravedlivého procesu. Na druhou stranu, ani existence jediného nepřímého důkazu, nemůže bez dalšího vést k vyloučení tr. odpovědnosti obviněného, pokud současně soudy věnovaly patřičnou pozornost všem zjištěným okolnostem případu, tyto vyhodnotily a logicky odůvodnily a bez důvodných pochybností dospěly k závěru o vině. Rozsah existence relevantních důkazů je tedy posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétní projednávané věci. Je tedy třeba rozlišovat, zda soudy splnily potřebné penzum v případě zjištění takových skutečností, které jim umožňují učinit meritorní rozhodnutí za dodržení zákonných zásad uvedených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V projednávané věci je tak třeba posoudit, zda skutková zjištění nižších soudů disponují požadovanou obsahovou spojitostí s důkazy, tedy jinými slovy není dána existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry a současně, zda se nenabízí jiná – logicky přijatelná – varianta, která by za doplnění dokazování důkazy, které doposud byly ze strany orgánů činných v trestním řízení, odůvodňovala jiný závěr než o vině obviněného.
Ta je přitom nyní dovozována z objektivně zadokumentovaného vniknutí pachatele do prodejny minimarketu v obci K. a způsobení škody, která byla zjištěna ve spolupráci s poškozeným. Bylo rovněž prokázáno, že na místě činu byl zajištěn nakousnutý zákusek, který byl do prodejny dodán pekařem předchozího dne, kdy zde ještě bylo vše v pořádku. Do prostor, kde byla přitom tato stopa nalezena, neměli běžní zákazníci přístup. Jestliže tedy byl z předmětné stopy, kterou zde nutně musel zanechat pachatel, vyextrahován vzorek DNA, která následnou analýzou a porovnáním s dalšími vzorky v národní databázi DNA byla jednoznačně ztotožněna s profilem obviněného, je možno učinit logický závěr, k němuž dospěly také oba nižší soudy, tedy, že pachatelem tr. činnosti je právě A. N. Obviněný popřel, že by někdy vůbec byl v obci K. a soudy tak nemohly operovat s žádnou jinou variantou, která by odůvodňovala výskyt jeho DNA v prodejně, resp. na zákusku, který se nacházel dokonce mimo prostory, kam se dostane běžný zákazník. Pokud dovolatel argumentuje možným přenosem DNA, zejména prostřednictvím manželky poškozeného, je třeba podotknout, že z odborného vyjádření vyplývá, že zajištěný profil DNA není smíšený, ale pochází od jediné osoby mužského pohlaví. Soudy by proto musely přistoupit na verzi obhajoby, že DNA obviněného byla na zákusek přenesena jinou osobou, která si cíleně opatřila a uschovala DNA obviněného, kterou pak z neznámých důvodů při vloupání do prodejny nanesla na zákusek. Jestliže obhajoba tuto variantu podporuje tvrzením, že mohlo jít o jednání právě manželky poškozeného, která je s tímto v rozvodovém řízení a měla údajně obviněnému říkat, že se manželovi pomstí, jedná se také dle dovolacího soudu o vykonstruovanou verzi, která postrádá jakoukoliv vnitřní logiku a lze mít za to, že v tomto směru se jeví i výslech takové svědkyně za zcela nadbytečný. Daný závěr přitom dovolací soud činí toliko stručně a s opětovným zdůrazněním, že není instancí oprávněnou k zásahu do skutkových zjištění nižších soudů. Dané konstatování však považuje za nutné právě k osvětlení faktu, že v případě projednávané věci obviněného nelze shledat existenci extrémního nesouladu či opominutých důkazů tak, jak se toho dovolatel domáhá.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů proto nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli. Nedošlo tedy (ani v tomto směru) k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Stejně tak není možno připustit v intencích §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako důvodné, námitky procesního rázu, kterými dovolatel napadá usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť toto ve skutkové větě neuvádělo věcný popis děje, nýbrž jen jeho právní hodnocení („odcizil“). Tato námitka je ze strany obviněného uváděna již opakovaně a pozornost jí věnoval odvolací soud jak str. 15-16 svého rozsudku, tak již v rámci vazebního řízení při projednání stížností dne 2. 12. 2015 (č. j. 12 To 564/2015-207). Z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 5. 2015, zcela jasně vyplývá popis skutku, který je obviněnému kladen za vinu, tedy na kterém místě, v které době a jakým způsobem se dopustil svého protiprávního jednání, za současného zákonného označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Tento skutek, stejně jako obviněný jsou v předmětném usnesení označeni tak, aby nemohlo dojít s jejich záměnou ve vztahu k jinému ději či osobě. Lze proto konstatovat, že v rámci zahájení trestního stíhání bylo postupováno řádně v intencích §160 odst. 1 tr. ř. V dalším je možno opět odkázat za přiléhavé odůvodnění soudu druhého stupně.
Nejvyšší soud tedy na závěr uvádí, že v posuzované věci uplatněné námitky nejsou s to naplnit žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Většinu z nich dovolatel směřuje výhradně do skutkové roviny, v níž však dovolací soud neshledal rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy prvého a druhého stupně po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba dále doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.