ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.910.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 910/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2016 o dovolání obviněné J. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 24/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 1 odst. 4 tr. ř. se obviněná J. K. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Obviněná J. K. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 24 T 24/2008 uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) za skutky zde popsané pod body I. a III., trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák za skutek zde popsaný pod bodem II. a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod bodem IV., za což byla podle §248 odst. 3 tr. zák a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 a 3 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody zde blíže uvedeným poškozeným. Obviněná byla zároveň v souladu s §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro dva zde blíže popsané skutky, v nichž v každém byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť se nejednalo o trestné činy. Společně s obviněnou J. K. bylo stejným rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. R.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná J. K. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná citované usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje v tom, že nebyla řádně zastoupena obhájcem. Jí zvolený obhájce JUDr. Kestl dne 31. 7. 2015 sdělil soudu, že obviněnou již nezastupuje, a proto jí byla dne 21. 9. 2015 ustanovena obhájkyně JUDr. Lucie Hrdá v souladu s §36 odst. 3 tr. ř., neboť proti obviněné bylo konáno řízení proti uprchlému, aniž byly splněny podmínky pro takové řízení. Ve spisu ani není obsaženo rozhodnutí o vedení řízení proti uprchlému. Obviněná má za to, že byl veden tento zvláštní typ řízení z důvodu nemožnosti doručit jí rozsudek, což ale takový postup ze strany soudu neodůvodňovalo, neboť pouhá skutečnost, že se soudu nepodařilo obviněnou uvědomit o konání hlavního líčení na adresu, kterou k tomuto účelu uvedla, neodůvodňuje závěr, že by se obviněná skrývala (v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 34/2002). Dne 18. 9. 2015 byl vydán příkaz k zatčení obviněné, který byl dne 30. 9. 2015 odvolán s ohledem na to, že po telefonickém kontaktu ze strany policie se obviněná osobně dostavila k soudu prvního stupně za účelem doručení odsuzujícího rozsudku. Současně jí nebyla doručena výzva ke zvolení obhájce, eventuálně nebyla ani vyrozuměna o tom, že jí byl obhájce ustanoven, což měl nalézací soud učinit, takže obviněná nevěděla, že obhájce má, o čemž svědčí i skutečnost, že sama zasílala žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 10. 2. 2016, tudíž se nemohla podílet na přípravě odvolání a v plném rozsahu uplatnit svá práva. Soud pochybil, vedl-li řízení proti obviněné jako uprchlé, když poté, co se obviněná dostavila vyzvednout odsuzující rozsudek, neučinil záznam o tom, že již nejsou dány podmínky pro řízení proti uprchlému. Odvolací soud vyšel z vyjádření ustanovené obhájkyně, že obviněnou opakovaně kontaktovala, což podle obviněné není pravdou, a pokud ano, tak jen na adresu, na které se obviněná prokazatelně nezdržovala. V případě řádného studia spisu, který si ustanovená obhájkyně vyúčtovala jako úkon při uplatnění svého nároku na odměnu, by to obhájkyně musela zjistit, což se nestalo, a věděla by, že obviněná je kontaktní na adrese S., P. Obhájce jí proto nebyl řádně ustanoven, nebyla jí dána možnost si svého obhájce zvolit, tudíž nebyla řádně zastoupena.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že byla porušena ustanovení o její přítomnosti ve veřejném zasedání, neboť jí nebylo řádně doručeno vyrozumění o veřejném zasedání, které bylo zasláno na adresu trvalého bydliště Č., P., ačkoli soud ze sdělení Policie ČR ze dne 2. 5. 2015 věděl, že na tuto adresu nelze doručovat, neboť se z ní obviněná více než před rokem odstěhovala. Obviněná dne 30. 9. 2015 osobně převzala odsuzující rozsudek nalézacího soudu a na doručence je uvedena její adresa, tj. adresa pro doručování: S., P., kterou obviněná uvedla jako adresu pro doručování, čímž dala jednoznačně najevo, na jaké adrese písemnosti přijímá. Nebylo proto možno zasílat písemnosti na adresu jejího trvalého bydliště jako adresu pro doručování udanou v roce 2013. Na S. jí pak bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání nařízeného na den 10. 2. 2016 a obviněná jej řádně převzala. Za adresu pro doručování se považuje nejen adresa sdělená obviněným při sepisování protokolu o procesním úkonu, ale i taková adresa, kterou uvedl ve svém podání vůči orgánu činnému v trestním řízení, který toto řízení vede (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1337/2014). Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 5/2011). Obviněná přiznává, že v hlavičce žádosti o odročení tohoto veřejného zasedání uvedla adresu trvalého bydliště, avšak přílohou žádosti bylo rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obsahující adresu jejího faktického pobytu, čímž dala jednoznačně najevo, kde se zdržuje. Vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 24. 2. 2016 jí bylo doručeno na obě adresy, u trvalého bydliště jí bylo doručeno uložením dne 22. 2. 2016 a u faktického bydliště si obviněná převzala zásilku dne 25. 2. 2016. Odvolací soud považoval vyrozumění o konání veřejného zasedání za řádně doručené, když vycházel z toho, že má doručovat na adresu místa trvalého bydliště, ačkoli soudu muselo být zřejmé, že se obviněná na tomto místě nezdržuje. Veřejné zasedání pak bylo konáno v rozporu s §233 odst. 1 tr. ř., neboť odvolací soud v protokolu o veřejném zasedání uvedl, že u obviněné jako osoby, která k němu dala svým návrhem podnět, byla k přípravě zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění, ačkoli tomu tak nebylo. Tím došlo k porušení čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod zaručující obviněné právo na projednání věci v její přítomnosti. Odvolací soud rovněž v rozporu s §263 odst. 4 tr. ř. při nepřítomnosti obviněné u veřejného zasedání nezjistil, zda se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Za této situace odvolací soud neměl jednat v nepřítomnosti obviněné, zvláště když podkladem pro zamítnutí odvolání bylo doplnění dokazování, ke kterému se obviněná nemohla vyjádřit, tím spíše, že omluvou z veřejného zasedání nařízeného na den 10. 2. 2016 dala najevo, že se jej hodlá zúčastnit. Obviněná zároveň navrhla, aby byla v dovolacím řízení vyslechnuta jako svědkyně MUDr. L. Š. k prokázání nesprávnosti obsažené ve spise ohledně toho, že měla soudu sdělit (viz č. l. 1080), že obviněná je schopna zúčastnit se jednání u soudu, z čehož odvolací soud vycházel a tím zkrátil právo obviněné náležitě se hájit. Ošetřující lékařka pak k telefonickému dotazu obviněné sdělila, že soudu neuvedla, že je schopna se účastnit jednání, ale je schopna k jednání dojít, což jsou dvě rozdílné okolnosti, tj. rozdíl mezi aktivní a plnohodnotnou účastí obviněné v trestním řízení s potřebou vyšší zdravotní způsobilosti a pouhou fyzickou dopravou do budovy soudu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněná podřadila výtky spočívající v tom, že nebylo prokázáno, že by si přisvojila finanční prostředky poškozených, čímž jim způsobila škodu. Dále i to, že byla vedena úmyslem způsobit škodu na cizím majetku, což ani nevyplývá ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku. S ohledem na nedostatečné dokazování stále existují pochybnosti o tom, zda došlo k naplnění znaku přisvojení si cizí věci. Každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, nelze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu §248 tr. zák. Oba soudy nižších stupňů rovněž zohlednily výši způsobené škody jako okolnost podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., což podle obviněné nepostačuje, neboť splnění podmínek pro jeho aplikaci nelze dovodit jen z výše škody. Oba soudy současně nevzaly v potaz délku trestního řízení, která nebezpečnost činu podstatně snižuje, zvláště když obviněná dlouhodobě žije řádným životem a v páchání trestné činnosti nepokračuje. Odvolací soud nadto v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že nalézací soud správně zohlednil délku trestního řízení, avšak nalézací soud nic takového v rozhodnutí nezmínil. Nalézací soud značně podcenil i zdravotní stav obviněné, když uvedl, že má nyní problémy související s psychickým stavem. Obviněná po celou dobu trestního řízení veškeré zdravotní problémy doložila, když z předložené dokumentace plyne, že se potýkala i se závažným onemocněním nepsychického rázu. Posléze obsáhle citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1324/2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, z jejichž závěrů by se podle ní mělo vycházet i v nyní projednávané věci.
Ze shora uvedených důvodů obviněná v závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 5. 2015 sp. zn. 24 T 24/2008, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádala o odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o tr. ř. s ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci a nezákonné omezení osobní svobody a ohrožení jejích osobnostních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné v prvé řadě poukázal na pochybení nalézacího soudu ve výroku o trestu, který obviněné uložil podle §248 odst. 3 trestního zákona , nicméně současně užil – pokud jde o zákonná ustanovení odkazující na uložení úhrnného trestu a zařazení obviněné do příslušného typu věznice – úpravu vymezenou v trestním zákoníku , ačkoli měl být trest uložen podle jedné normy. Uvedené nepřesné vymezení, resp. odkaz na nesprávnou právní normu, ale neměl vliv na faktickou správnost výroku o trestu, neboť uložení úhrnného trestu i zařazení obviněné do věznice s dozorem bylo zcela namístě.
Argumentaci obviněné uplatněnou v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje státní zástupce za nedůvodnou. Soud po obdržení sdělení původního obhájce o ukončení jeho právního zastupování obviněné s ohledem na splnění podmínek nutné obhajoby obviněné na jí udanou adresu zaslal výzvu ke sdělení, zda si za dané situace nového obhájce zvolí sama, či zda jí má být ustanoven soudem. Na to obviněná nijak nereagovala, tudíž jí obhájce musel být ustanoven soudem z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. ř., tedy že bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice přesahuje pět let, a nikoli z důvodu, že proti ní bylo vedeno řízení proti uprchlému, jak neopodstatněně tvrdí dovolatelka. Státní zástupce považuje vzhledem k doručení opatření o ustanovení obhájce obviněné, ale i vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání za účelové tvrzení obviněné, že ani nevěděla, že obhájce má. Pokud s ustanovenou obhájkyní nekomunikovala a byla pro ni nekontaktní, popřípadě si jiného obhájce sama nezvolila, a o tomto právu byla opakovaně poučena jak v průběhu předchozích stadií trestního řízení, tak i v opatření o ustanovení obhájce, bylo již pouze jejím rozhodnutím, za které nese odpovědnost jen ona sama.
Ve vztahu k námitkám subsumovaným obviněnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce po obsahovém vymezení zákonných znaků zpronevěry s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 741/2014 především odkázal na podle něj velmi podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu obsaženou zejména na stranách 11 až 20 odůvodnění rozsudku. Ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá, že obviněná s penězi, o kterých věděla, že jsou jí poškozenými pouze svěřeny k určitému účelu, poté, co se zamýšlený záměr nepodařilo realizovat, naložila tak, že oproti původní dohodě je poškozeným nevrátila, a naopak užila je ve svůj prospěch. Tedy byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Nelze rovněž souhlasit s tím, že by se nalézací soud aplikací ustanovení §88 tr. zák. nezabýval, ale naopak soud v případě skutků I., II. a III. náležitě hodnotil materiální stránku trestného činu a rovněž správně dovodil, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba přihlédnout, a je tedy důvodné posoudit jednání obviněné podle kvalifikovaných skutkových podstat (viz strana 22 rozsudku). Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že obviněná se dopustila více skutků a více trestných činů, přičemž zejména u skutků I. a III. škoda poměrně významně přesáhla hranici pro posouzení škody značné. Ve vztahu k její námitce stran dostatečného nezohlednění délky trvání trestního řízení je třeba zdůraznit, že doba uplynulá od spáchání trestného činu není žádným zákonným hlediskem pro použití §88 odst. 1 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 5 Tdo 643/2011).
Ve vztahu k námitkám obviněné spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že nesouhlasí s tím, že by soud, pokud obviněná měla řádně vykázáno doručení, za žádné situace nemohl jednat v její nepřítomnosti. V projednávaném případě odvolací soud evidentně nepovažoval účast obviněné za nezbytnou, a tedy o jednání ji pouze vyrozuměl. Je pravdou, že v odvolacím řízení byly prováděny důkazy, nejednalo se však o důkazy pro rozhodnutí ve věci zásadní, neboť vedle listiny z dalšího trestního spisu, nemající vliv na závěr o vině obviněné, byl jen přečten znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, který sice u hlavního líčení čten nebyl, avšak znalec byl u hlavního líčení dne 20. 11. 2014 vyslechnut a závěry tohoto posudku (tedy zejména závěr, že nejde o pravý podpis svědkyně L.) soudu sdělil a jejich pravdivost stvrdil. Zajištění (umožnění) účasti obviněného na veřejném zasedání odvolacího soudu formou pouhého vyrozumění, čímž je obviněnému dáno ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. jednoznačně najevo, že jeho přítomnost na veřejném zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti, lze pokládat za zásah do práva obviněného v případě, kdy soud hodlá v průběhu veřejného zasedání provádět dokazování. Za takový zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti však není považován případ, jestliže odvolací soud – byť by i provedl některý důkaz – vyšel při svém rozhodování plně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení, přičemž důkazy provedené u veřejného zasedání o odvolání byly pouze podpůrné a jen potvrdily to, co bylo nalézacím soudem zjištěno již v průběhu hlavního líčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007 sp. zn. 11 Tdo 18/2007). Státní zástupce se proto domnívá, že pokud měla obviněná doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání řádně vykázáno, pouhá její nepřítomnost u něj by nebyla překážkou jeho konání. Rovněž konstatoval, že pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v §233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám, se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. Uvedenou lhůtu k takovému odročenému veřejnému zasedání by bylo namístě poskytnout jen v případech, kdy by bylo možno očekávat zásadní změnu projednávaných otázek (např. v souvislosti s rozsáhlejším prováděním důkazů atd.). Taková situace však v trestní věci obviněné nenastala. Za situace, kdy obviněná nebyla ve výkonu trestu či vazbě, je bezpředmětnou rovněž její výtka, že odvolací soud tuto skutečnost neověřil.
Státní zástupce zároveň konstatoval, že s ohledem na jemu dostupný materiál, v němž nejsou obsaženy doručenky, se může vyjádřit k dané problematice jen obecně, což učinil. Shrnul, že pokud by ve spise nebylo vykázáno doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání, odvolací soud by druhé veřejné zasedání dne 24. 2. 2016 konat nemohl. Pokud by odpovídalo tvrzení obviněné obsažené v dovolání, tedy že soudu sdělila novou adresu, na kterou je třeba písemnosti doručovat (P., S.), pak by veřejné zasedání nebylo možno konat, neboť na tuto adresu sice odvolací soud vyrozumění rovněž doručoval, nicméně k jeho doručení došlo pravděpodobně až po termínu jeho konání. V takovém případě by mělo být dovolání obviněné vyhověno a napadené usnesení, jakož i další na ně obsahově navazující rozhodnutí, by měla být podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušena, a věc by měla být podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká), jenž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno prostřednictvím její obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Po prověření předloženého spisového materiálu je třeba konstatovat, že dovolání obviněné v části, v níž tvrdí, že byla porušena zákonná ustanovení ohledně její přítomnosti ve veřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2016 u Městského soudu v Praze, je důvodné.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tedy jinými slovy v případech, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím dochází ke zkrácení obviněného na jeho právu, aby věc byla projednávána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
O konání veřejného zasedání, které bylo nařízeno na den 24. 2. 2016, byla obviněná vyrozuměna prostřednictvím vzoru 7a tr. ř. (podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 1. 2014 č.j. 1/2014-OD-ORG. , o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučené pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), které bylo obviněné doručováno do místa jejího trvalého bydliště a taktéž do místa jejího faktického pobytu. Jelikož se v místě trvalého bydliště nezdržovala, nebyla zde v době dodání zásilky dne 12. 2. 2016 zastižena a zásilka byla vrácena zpět soudu s tím, že zde obviněná nemá schránku a je zde neznámá. Současně jí bylo doručováno do místa jejího faktického pobytu na adrese S.9, P., kde si zásilku osobně převzala dne 25. 2. 2016. Odvolací soud ve veřejném zasedání dne 24. 2. 2016 konaném o odvolání obviněné v rozporu se skutečností konstatoval, že u obviněné jako osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět a která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení vyrozumění (viz protokol o veřejném zasedání Městského soudu v Praze konaném dne 24. 2. 2016), a o odvolání obviněné v témže veřejném zasedání rozhodl tak, že je ve smyslu §256 tr. ř. zamítl.
Z uvedeného naproti tomu vyplývá, že obviněné nebyla umožněna účast u předmětného veřejného zasedání, neboť jí bylo vyrozumění o jeho konání řádně doručeno až dne 25. 2. 2016 , tedy den po jeho konání, čímž došlo k porušení práva obviněné být přítomna u veřejného zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Současně je dovolací soud názoru, že je třeba se v existující procesní situaci vyjádřit i k dovolací argumentaci obviněné ohledně toho, že neměla v řízení obhájce, ač jej ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle zákona mít měla, což je dovolací důvod, který ve svém podání taktéž uplatnila.
Podstatou jí namítaných pochybení bylo tvrzení, že proti ní bylo nesprávně vedeno trestní řízení jako proti uprchlé bez splnění zákonných podmínek, tudíž jí byla z tohoto důvodu ustanovena obhájkyně JUDr. Lucie Hrdá, o jejímž ustanovení se obviněná nedozvěděla. Takto uplatněná námitka je bezpředmětná, neboť proti obviněné ve skutečnosti řízení proti uprchlé vedeno nebylo. Obhájkyně JUDr. Hrdá jí byla ustanovena opatřením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 24 T 24/2008 (viz č. l. 1041) výlučně z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. (bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let), neboť její předchozí obhájce JUDr. Milan Kestl soudu oznámil, že právní zastoupení obviněné ukončil (viz sdělení obhájce ze dne 31. 7. 2015, č. l. 1033). Obviněné byla proto na adresu jejího trvalého bydliště doručena výzva, aby soudu do pěti dnů sdělila, zda si zvolí nového obhájce, a byla zároveň poučena, že neučiní-li tak, bude jí obhájce soudem ustanoven (viz č. l. 1034). S ohledem na skutečnost, že obviněná tuto výzvu nepřevzala, ačkoli v té době adresu trvalého bydliště označila jako adresu pro účely doručování, a soudu se nepodařilo ani prostřednictvím policejného orgánu zjistit její skutečné bydliště, tedy byla pro soud nekontaktní, nesdělila mu jinou doručovací adresu, a nepodařilo se jí doručit ani odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, byl Obvodním soudem pro Prahu 7 vydán příkaz k zatčení obviněné ze dne 18. 9. 2015. Ten byl dne 30. 9. 2015 odvolán, neboť si obviněná tento rozsudek převzala dne 30. 9. 2015 (viz doručenka na č. l. 1031, na níž je poprvé uvedena adresa S., P.). Obhájkyně JUDr. Hrdá poté podala k soudu odvolání obviněné, k jehož projednání bylo nařízeno veřejné zasedání na den 10. 2. 2016. Vyrozumění o něm bylo obviněné řádně doručeno dne 22. 12. 2015 (viz doručenka na č. l. 1054), tudíž obviněná věděla, že za ni podala odvolání její obhájkyně, a pokud s jejím ustanovením nesouhlasila, mohla si kdykoli zvolit obhájce jiného. Pokud tedy byla z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. obviněné ustanovena obhájkyně JUDr. Lucie Hrdá, která ji v předmětné trestní věci zastupovala, a obviněná zároveň měla možnost si zvolit obhájce jiného, přičemž tak neučinila, nelze než konstatovat, že z hlediska uplatnění jejích obhajovacích práv byla v tomto trestním řízení řádně zastoupena. Tudíž její dovolání je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak z podnětu dovolání obviněné J. K. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 383/2015 v celém rozsahu, a to z důvodů, které byly výše uvedeny. Současně Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazovala a jež tímto pozbyla svého podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tento soud znovu projedná odvolání obviněné ve veřejném zasedání, o němž obviněnou řádně vyrozumí tak, aby měla možnost se ho zúčastnit V tomto veřejném zasedání obviněná bude moci využít mj. námitky, jež uplatnila v dovolání pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud se věcně kryjí s její již dříve použitou odvolací argumentací, tedy včetně namítané nesprávnosti právní kvalifikace skutku. Nejvyšší soud se totiž z důvodu shora popsaných procesních pochybení odvolacího soudu těmito námitkami věcně nezabýval, neboť to pokládá za předčasné s ohledem na povinnost odvolacího soudu nově projednat odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně a o tomto rozhodnout. Odvolací soud se též bude muset vypořádat se zjevným pochybením nalézacího soudu při ukládání trestu, které ponechal v předchozím odvolacím řízení bez povšimnutí. Jedná se o to, že soud prvního stupně uložil obviněné trest odnětí svobody podle ustanovení trestního zákona, za současného užití trestního zákoníku ve vztahu k uložení úhrnného trestu a zařazení obviněné do konkrétního typu věznice. Takový postup však není souladný se zákonem, neboť v daném případě je nezbytné užití zákona jediného, a to podle zásad, které přicházejí pro posouzení trestnosti, tedy i pro ukládání trestu v úvahu (§16 tr. zák; §2 tr. zákoníku).
Protože obviněná t. č. vykonává na základě výše cit. rozhodnutí soudů jí uložený trest odnětí svobody, bylo nutné po zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu zároveň rozhodnout ve smyslu §265 1 odst. 4 tr. ř. o její případné vazbě.
Vzhledem k osobě obviněné a též s přihlédnutím k předchozímu průběhu trestního řízení Nejvyšší soud neshledal dostatečně pádné skutečnosti, aby mohl konstatovat, že v nynějším stadiu řízení jsou u obviněné dány důvodné obavy obsažené v ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř., opodstatňující její vzetí do vazby. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněná do vazby nebere.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno pouze v důsledku dovolání obviněné, podle §265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 8. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu