ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.94.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 94/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2016 o dovolání obviněného S. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 To 44/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 48 T 9/2014, byl obviněný S. M. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„v přesně nezjištěné době, pravděpodobně ve večerních hodinách dne 1. 7. 2014, ve společně obývaném bytě v P., Ř. s největší pravděpodobností po vzájemné slovní rozepři s úmyslem ji usmrtit, napadl poškozenou V. S. tak, že jí pravděpodobně jednobřitým otevíracím nebo kuchyňským nožem způsobil především blíže neurčené hluboké bodné či řezné poranění krku v úrovni 5. obratle, při kterém došlo u poškozené k nadměrným krevním ztrátám, které vedly prakticky okamžitě ke smrti poškozené, a v útoku na poškozenou, která již byla přinejmenším v bezvědomí, pokračoval tím, že jí za použití síly velké intenzity způsobil kromě bodné rány při horním okraji krku pronikající do krční svaloviny, která byla zasazena silou střední intenzity, dalších dvacet bodných ran na hrudníku a břicha, při kterých použil sílu velké intenzity a při kterých došlo k bodným poraněním levé plíce, bránice, jater a bylo přeťato několik mezižeberních tepen, později tělo poškozené rozřezal a vynesl z bytu a jednotlivé části těla poškozené s výjimkou 5. krčního obratle s měkkými tkáněmi krku byly nalezeny během dne 9. 7. 2014 v kontejnerech na tříděný odpad .“
Za uvedené jednání byl obviněný S. M. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to dvou nožů, podrobně specifikovaných v předmětném rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené L. P. S., nemajetkovou újmu v částce 500.000 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 48 T 9/2014, podali jak obviněný S. M., tak státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 To 44/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný S. M. byl pro výkon trestu zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání S. M. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 To 44/2015, podal následně obviněný S. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V dovolání předně namítá (z důvodu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.), že soudy obou stupňů nezkoumaly skutkový stav tak, jak jej popisoval obviněný, tj. že srazil ruku s nožem poškozené při útoku, a že v důsledku toho poškozenou ze shora bodl. Jestliže znalci dospěli k závěru, že ke zranění poškozené došlo již na chodbě, bylo zcela ignorováno, že takový mechanismus obviněný popírá a jeho výpověď a popis děje nebyly dále zkoumány. Nelze přitom vyloučit, že krev, které si poškozená a obviněný všimli na chodbě je krví někoho jiného než poškozené, mohla např. pocházet ze zranění na ruce obviněného. Že mohlo dojít ke konfliktu mezi nimi na chodbě, pak podporuje tvrzení obviněného, že poškozená byla zakrvácená na chodbě, mohla si v důsledku toho ušpinit oblečení, což ji mohlo vést ke snaze jít se od krve umýt. Její snížení hybnosti pak mohlo být způsobeno nejen ranou nožem, ale též vyražením dechu úderem do břicha. Další krev se mohla na chodbu dostat po smrti poškozené, při manipulaci s tělem. Z těchto důvodů obviněný žádal o přibrání soudního znalce, který by se zabýval otázkou, zda po zasazení smrtelné rány (tedy v důsledku traumatického zážitku) mohlo dojít k výpadku paměti, tedy k tomu, že by si obviněný nepamatoval, jak proběhl předmětný útok. Stejně tak navrhoval vyjádření znalce k oboru soudního lékařství a forenzní mechaniky, k tomu, zda mohlo dojít k zasazení smrtelné rány velkou silou v průběhu rvačky, pokud by na něj poškozená vzala nůž a on jí ho při sražení bodl z výšky do krku. Na takový návrh na doplnění dokazování však nižší soudy nereagovaly. Při nevyhodnocení skutečností, zda byl možný průběh děje tvrzený dovolatelem a zda se tak z jeho strany nejednalo o nutnou obranu, porušily soudy základní zásady trestního řízení, především právo na spravedlivý proces, neboť vůbec nezkoumaly tvrzení obviněného o tom, že k úmrtí mohlo dojít. Rovněž odvolací soud nevěnoval patřičnou pozornost důvodům konfliktu, tedy sporu ohledně zamykání bytu, který však již byl vyřešen dávno před úmrtím poškozené. Ten proto nemohl vést dovolatele k protiprávnímu jednání, ale mohl naopak být příčinou neadekvátního chování poškozené, stejně jako alkohol, který byl zjištěn v jejím těle. Dovolatel má za to, že tato neochota soudů prověřovat jeho tvrzení pramení z určité jejich alergie vůči němu, což vyplynulo již z rozhodování o vazbě, kdy nebyl obhájce vyrozuměn natolik včas, aby se vazebního jednání mohl účastnit.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že soudy při svém rozhodování neposoudily přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného, tj. nevyhodnotily správně, zda zásah do osobní svobody v podobě uložení nepodmíněného trestu a trestu vyhoštění je oprávněný a není trýznivý. Dovolatel žije společně s družkou v České republice řadu let, nedopustil se zde ani jinde v zahraničí žádného trestného činu. Trest zákazu pobytu na území České republiky tak obviněný považuje za nelidský a je podle něj v rozporu s právem na ochranu rodinného života a ochranu soukromí. Nedošlo též k vyhodnocení údajů o hrozbě zapojení jmenovaného do bojů na U.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 To 44/2015 a případně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 48 T 9/2014 a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze či Městskému soudu v Praze k novému projednání věci, nebo aby sám rozhodl rozsudkem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila následovně. Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a důvody i tvrzení, o která obviněný opírá své dovolání. Uvedla, že dovolatel na podporu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby před soudem prvého stupně i z jeho odvolání. Především tvrdí, že skutkový děj je v rozporu se všemi provedenými důkazy. K tomu je však nutno uvést, že skutkový stav byl zjištěn soudem prvního stupně naprosto správně, když tento vycházel nejenom z výpovědí obviněného, ale i ze soudnělékařského, psychiatricko-psychologického posudku a z dalších provedených důkazů. Naopak je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno daleko přísněji, tedy jako zločin vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na něj lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Lze tedy uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a jelikož není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na shora uvedené, je pak třeba uvést, že důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Po zhodnocení veškerých skutečností projednávaného případu, přezkoumání dovolací argumentace obviněného a jejího podřazení pod zákonné důvody mimořádného opravného prostředku, jakým dovolání je, dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru. V posuzované věci uplatněné námitky směřuje obviněný výhradně do skutkové roviny. Stejně jako to učinil již v rámci řízení před soudem prvého a druhého stupně, předkládá i nyní dovolacímu soudu svou verzi skutkového děje, resp. řadu možných variant, které se mohou rozcházet se závěry, k nimž oba nižší soudy dospěly. Při stručném shrnutí tak obviněný poukazuje na svůj údajný výpadek paměti pro traumatizující zážitek a v návaznosti na něj namítá, že neměl důvod k napadení poškozené, neboť jejich dřívější rozpory ohledně zamykání bytu byly vyřešeny dávno před smrtí poškozené. Své jednání popisuje toliko jako nutnou obranu před bezdůvodným napadáním ze strany poškozené, která jej chtěla bodnout nožem, jež však v rámci své obrany svedl do jejího krku. Daná argumentace tedy žádným způsobem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy prvého a druhého stupně po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, ale pouze důvody, které soudy vedly k závěru o vině dovolatele. Takové námitky pod výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze, a proto je na místě takto prezentované dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, kde je konstatováno, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo konstatováno výše, obviněný ve svém dovolání předkládá svou verzi možného skutkového děje, který nadto doplňuje o řadu případných hypotéz, a to s jediným záměrem, dobrat se účelového popisu děje tak, aby tento vylučoval jeho trestní odpovědnost. Přitom již Městský soud v Praze se ve svém rozsudku velmi podrobně zaobíral všemi okolnostmi případu tak, aby byl s to učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, kdy jeho postup dovolací soud shledává plně v intencích §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soud v tomto ohledu může odkázat na odůvodnění prezentované zejména na str. 5-6 rozsudku, v němž je rozveden mechanismus vzniku smrtelného poranění a jeho rozsah, jakož i poznatky soudu, které na základě výslechu znalce z oboru soudního lékařství vyloučily - při určité demonstraci obviněného - jím uváděný způsob poranění poškozené v koupelně bytu. Soud prvého stupně naopak řádně odůvodnil veškeré své závěry o nelogičnosti výpovědi obviněného stran jeho údajného napadení poškozenou v koupelně, kterou měl do této doprovodit po konfliktu na chodbě (str. 6). Rovněž tak se nalézací soud vyčerpávajícím způsobem zaobíral otázkou duševního stavu obviněného v době spáchání trestné činnosti i obecných schopností k objektivnímu vnímání, zapamatovávání a reprodukci prožitých událostí (str. 11-12 rozsudku). Ani k těmto závěrům tak Nejvyšší soud, stejně jako již dříve soud odvolací, nemá žádných výhrad, a proto může pro stručnost na závěry Městského soudu v Praze plně odkázat. Rozhodnutím soudu prvého a druhého stupně tak nelze z hlediska namítaných skutečností ničeho vytknout a jako takové nevykazují žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Ten je dán pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména rozsudek soudu prvého stupně) tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pročež jim nelze vytýkat jakoukoli svévoli. Ani v tomto směru tedy nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pro shora uvedené tak nelze v tomto případě akceptovat uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kterým je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V neposlední řadě za opodstatněný nepovažuje Nejvyšší soud ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v důsledku něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, jak se toho domáhá obviněný, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jestliže byl obviněnému v rámci ukládání sankce uložen trest vyhoštění podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou, nelze na takový pohlížet jako na z hlediska zákona nepřípustný či uložený mimo zákonnou trestní sazbu. Soud prvého stupně na str. 16 svého rozsudku věnoval velmi pečlivou pozornost všem aspektům ukládané sankce, přičemž správně poukázal na skutečnost, že obviněný je cizincem, který v ČR nemá takové vazby, jejichž narušení by v důsledku vyhoštění z našeho území vedlo k rozporu se zájmem na spojování rodin (§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku), neboť manželka a děti stále žijí na U., zatímco jmenovaný se v ČR zdržuje toliko se svou družkou. Bylo též poukázáno na fakt, že jmenovaný se při svém pobytu již třikrát dopustil přestupku podle §156 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů. Své protiprávní jednání pak vygradoval až ke spáchání zvlášť závažného zločinu. Trest vyhoštění tak byl uložen zcela správně, a to při posouzení existence všech překážek (§80 odst. 3 tr. zákoníku), které by takovému postupu bránily (včetně otázky navrácení osoby na území U., kde může být – podle obviněného – nasazen do probíhajícího konfliktu). Dovolací soud k posledně uvedenému nemůže než alespoň stručně konstatovat, že otázka extradice osob na území U. byla řešena již v době největší eskalace konfliktu napříč členskými státy Rady Evropy, přičemž daný postup jimi nebyl shledán jako protiprávní.
Pro shora uvedené, je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný S. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí s úvahami, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Obviněným uplatněné námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g). l ) tr. ř., a mířící do výhradně skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu tak má Nejvyšší soud za zcela nenaplňující v zákoně uvedený dovolací důvod, námitky směřující ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. do uloženého trestu vyhoštění sice pod takový důvod podřadit lze, nicméně soud je s ohledem na naplnění veškerých kritérií uvedených v §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž se zabývaly oba nižší soudy, považuje za zjevně neopodstatněné, a proto i celé dovolání obviněného S. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.