ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1188.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1188/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný B. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 3 To 46/2014, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 43/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného B. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 17 T 43/2013, byl obviněný B. K. (pod body 1. – 10. výroku o vině) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a současně [pod body 1., 2. a), 5. – 7. a 9. výroku o vině] přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, jež byly ve výroku rozsudku blíže označeny (šlo o značné množství zajištěných cigaret, tabáku a lahví alkoholu). Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. V dané trestní věci bylo rozhodováno též o dalších pěti obviněných. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil celkem v 10 z celkových 11 útoků popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zjednodušeně uvedeno spočívalo jednání obviněného předně v tom, že v období od 1. 1. 2011 do 13. 8. 2011 skladoval v pronajaté garáži v T. velké množství cigaret zčásti neoprávněně označených zahraniční tabákovou nálepkou a zčásti bez tabákové nálepky, resp. tabák bez tabákové nálepky, vše v rozporu se zákonem č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, zčásti byly uvedené cigarety padělkem cigaret značek Viceroy Blue, Viceroy Red a Marlboro. Cigarety a tabák neznačené či neoprávněně označené zahraničními nálepkami dodával obviněnému Z. Š. staršímu, který s takto získaným zbožím dále obchodoval, a to především s dalšími obviněnými v této trestní věci. Kromě tabáku mu dodával též alkohol v lahvích neoznačených kontrolní páskou podle zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů. Jednotlivé případy dodávek a dalších obchodů jsou podrobně rozepsány ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, na kterou je možno v tomto směru odkázat.
2. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný B. K. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2014 usnesením pod sp. zn. 3 To 46/2014 tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný B. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
4. Obviněný se dovoláním domáhal přezkumu označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci svého podání obviněný v bodě I. nejprve zevrubně uvedl výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu druhého stupně. V bodě II. pak uvedl samotné dovolací námitky, které prakticky výlučně spočívaly v tom, že nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Formálně uvedl, že zjištěný skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů, které v něm soudy nižších stupňů spatřovaly. Tak je tomu podle něj ale jen proto, že nebyl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností v souladu se zásadou uvedenou v §2 odst. 5 tr. řádu, neboť hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nebylo založeno na zásadách formální logiky a jejich všestranném posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, závěry těchto soudů i postup k nim vedoucí nebyly přesvědčivě zdůvodněny. Obviněný si na jednu stranu byl vědom, že dovolacímu soudu nepřísluší zabývat se otázkami hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, s tím pak ale polemizoval, protože by již nebylo možno napravit „žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění“. K řádnému zjištění skutkového stavu by přitom podle něj přispělo, pokud by soud provedl výslech svědka E. D., který v hlavním líčení využil svého práva a odmítl vypovídat, odkázal jen na svou výpověď z přípravného řízení. Nesouhlasil ani s tím, že odvolacím soudem nebyl vyslechnut M. J. K tomu uvedl, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu a nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Právní kvalifikace jeho jednání je podle něj v rozporu se zákonem. Dále obecně uvedl, v čem spatřuje objekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, připomněl, že zkrácením daně není její pouhé neodvedení, pokud byla příslušná platba správně vypočtena. Soudem prvního stupně podle něj ale nebylo prokázáno, že on byl vlastníkem a disponentem zboží, které bylo nalezeno v garáži v T. a v jeho vozidle. Toto zboží patřilo svědkovi E. D., který to nepopřel, naopak to přiznal v přípravném řízení, navíc podepsal písemné prohlášení s tímto doznáním. Soudy nižších stupňů k tomu však nepřihlédly, aniž by svůj postup založily na dalších důkazech a náležitě jej zdůvodnily. Stejně tak nebylo prokázáno, že by zboží zajištěné u ostatních obviněných pocházelo od něj. V takovém postupu obviněný spatřoval porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Byl si sice vědom, že pachatelem tohoto trestného činu může být osoba odlišná od subjektu daně, avšak musí jí být prokázán úmysl zkrátit daň, který nesmí být dovozován jen z indicií, jako tomu bylo v této věci. Obviněný podle své verze nemohl zkrátit daň, dokonce ani neměl možnost ji zkrátit, protože nebyl vlastníkem uvedeného zboží, dokonce ani nevěděl, o jaké zboží se jedná, ani jej to nezajímalo. To samé platí i ve vztahu ke druhému trestnému činu, který byl v jeho jednání spatřován. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující. V závěru podaného dovolání též podal podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby navrhl dovolacímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody.
5. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, které soudu následně zaslala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve stručně shrnula rozhodnutí soudů nižších stupňů a podané dovolání obviněného. Dále upozornila, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně podstata dovolací argumentace spočívala v tom, že obviněný popíral, že by se trestné činnosti dopustil, polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, nesouhlasil s hodnocením důkazů, upozorňoval na údajné rozpory mezi důkazy, předkládal vlastní názory na průběh skutkového děje a prováděl vlastní hodnocení důkazů. Uplatněná argumentace přitom odpovídá způsobu dosavadní obhajoby obviněného, kterou dříve uplatňoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v rámci podaného odvolání, dostatečným způsobem se s ní vypořádaly soudy nižších stupňů. Provedené důkazy přitom logicky a komplexně posoudil soud prvního stupně, s provedeným hodnocením důkazů se lze v plném rozsahu ztotožnit. Dále státní zástupkyně poukázala na řadu usvědčujících důkazů, o něž byly opřeny závěry soudů nižších stupňů. Verze obviněného je tak podporována jedinou problematickou výpovědí svědka E. D. z přípravného řízení, jinak je v příkrém rozporu s celou řadou dalších důkazů (zejména s výpověďmi ostatních obviněných a svědků, se záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu, s protokoly o sledování osob a s výsledky prohlídek jiných prostor). Lze proto v plné míře odkázat na vyhodnocení výpovědi svědka E. D. soudem prvního stupně, který poukázal též na řadu jejích vnitřních rozporů. Státní zástupkyně též poukázala na změnu ve verzi uplatňované obviněným, který po svém zadržení (procesně nepoužitelným způsobem, tedy jako osoba podávající vysvětlení, o čemž byl sepsán úřední záznam – zřejmě míněn č. l. 1305-1307 spisu) uváděl zcela odlišnou verzi od té, kterou uváděl později během řízení před soudem. I z těchto důvodů neměla státní zástupkyně výhrady ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, o vině obviněného neměla pochyb. Napadené rozhodnutí proto netrpí takovou vadou, aby byl potřebný zásah Nejvyššího soudu, deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn, a proto navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň i pro případ jiného rozhodnutí souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
8. Obviněný předně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl (z jeho pohledu) v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
9. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
10. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku však prakticky výlučně napadal skutková zjištění soudu prvního stupně. Z obsahu podaného dovolání je ale zřejmé, že obviněný nijak nepolemizoval s právními závěry soudů nižších stupňů aplikovanými na jimi zjištěný skutkový stav, že neučinil prakticky žádnou výhradu proti hmotněprávnímu posouzení dané trestní věci, ale soustředil se pouze na kritiku skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takové dovolání však není podáno důvodně a užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
11. V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů, přičemž pouze opakoval své námitky, které vznášel jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem druhého stupně v podaném odvolání. Obviněný nesouhlasil se skutkovými závěry soudů, které dovodily ze série důkazů, především z poznatků z provedených sledování jeho osoby a z obsahu odposlechů a záznamů telefonních hovorů jeho i dalších osob, jakož i z výsledků provedených prohlídek jiných prostor, ale též z výpovědí dalších osob z řad svědků i spoluobviněných. Obviněný prakticky vše z toho, co mu bylo kladeno za vinu, popíral, přiznával jen převoz určitého zboží, které mu nepatřilo, o němž prakticky nic nevěděl. Svou verzi spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů opíral o jediný rozporuplný důkaz v podobě výpovědi svědka E. D. z přípravného řízení. Obviněný se tak uvedeným způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
12. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 178 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
13. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
14. Určitou výjimku tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy nižších stupňů tak nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Taková existence tzv. extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného B. K., a to z hlediska jeho posouzení jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, to vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzené skutkové okolnosti ve vztahu k uvedené právní kvalifikaci. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
15. V daném případě obviněný předně ani neuváděl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal. Nadto ani dovolací soud takový extrémní nesoulad ani neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Ostatně proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku ani obviněný svým dovoláním nebrojil, žádal totiž právně kvalifikovat skutek zcela jiný, který ovšem nebyl soudy zjištěn. Nejde o porušení zásad dokazování, pokud soud prvního stupně na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotil některé důkazní prostředky jako odpovídající realitě a jiné nikoli a své hodnocení náležitě zdůvodnil.
16. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy nižších stupňů vycházely především z dlouhodobého sledování osoby obviněného, ale též dalších osob zapojených do nelegálního obchodu s neznačenými cigaretami a tabákem, z nichž nebyly hrazeny povinné odvody státu (spotřební daň a daň z přidané hodnoty) a které navíc byly neoprávněně označovány ochrannými známkami světoznámých značek. Soudy správně využily poznatky z utajovaného prověřování této trestné činnosti, a to jednak formou sledování osob, jednak formou odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi osobami zúčastněnými na této trestné činnosti. Jako logické se jeví i vyhodnocení těchto důkazů. Je nepochybné, že obviněný B. K. měl roli dodavatele uvedeného zboží, odběratelem byl obviněný Z. Š. starší, který (ve spolupráci se svým synem Z. Š. mladším) toto zboží zase dále distribuoval, především obviněné M. F., jež přitom spolupracovala se svou matkou, obviněnou B. Č., a svým tehdejším druhem, obviněným M. L. Verze obžaloby, kterou akceptovaly soudy nižších stupňů, je přitom opřena nejen o výsledky uvedeného dlouhodobého sledování těchto osob a výsledky prohlídek jiných prostor provedených na základě takto získaných poznatků, ale též na základě doznání ostatních obviněných, a to doznání obviněné M. F. (srov. zejména č. l. 1839 spisu), obviněné B. Č. (srov. zejména č. l. 1842 spisu), obviněného M. L. (srov. č. l. 1844-1845 spisu ve spojitosti s č. l. 257-263 spisu), především ale obviněného Z. Š. staršího (srov. č. l. 1845 spisu ve spojitosti s č. l. 220-219 spisu, srov. též dopis na č. l. 1809-1814 spisu). V souladu s tím jsou i výpovědi svědků, jak je zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, především pak svědka M. V. (srov. č. l. 1847-1853 spisu), že obviněný B. K. mu nabízel nekolkovaný tabák značky GOLEM. Naproti tomu verze uváděná obviněným B. K. a částečně podporovaná výpovědí svědka E. D. z přípravného řízení (srov. č. l. 329-338 spisu) důvodně byla soudy nižších stupňů vyhodnocena jako nepravdivá, uvedené výpovědi jako nevěrohodné, a to ze všech důvodů uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů. Správně poznamenal odvolací soud, že rozhodná je především skutečnost, že obviněný B. K. vědomě distribuoval nelegální zboží podléhající kontrole státu ve snaze vyhnout se povinným odvodům státu za toto zboží. Soudy nižších stupňů důsledně hodnotily důkazy nikoli izolovaně, ale ve vzájemné spojitosti, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, jehož aplikace se obviněný domáhal. Naopak obviněný v rámci svého dovolání žádal posuzovat jednotlivé důkazy přísně izolovaně bez vzájemných souvislostí. Obviněný B. K. svou verzi skutkového děje upravoval tak, aby odpovídala objektivním výsledkům provedeného dokazování (např. jeho výskytu v místech, kde byl při sledování spatřen apod.), takže jeho verze ve svém celku působila velmi vykonstruovaně a nevěrohodně, byla též v příkrém rozporu s výpověďmi dalších obviněných a svědků.
17. Lze také konstatovat, že obhajobou obviněného se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi uvedené v obžalobě a nikoli verzi prezentované obviněným B. K. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
18. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu ani principu presumpce neviny, jak obviněný ve svém dovolání též zmínil, aniž by konkrétně uvedl, v čem porušení těchto základních zásad trestního řízení mělo spočívat. Již shora bylo uvedeno, že dovolací důvody jsou omezené, v rámci dovolání nelze namítat jakékoliv porušení kterékoliv právní normy, námitky musí odpovídat dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Námitky spočívající v procesních vadách mohou odpovídat pouze důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), k) a případně l) tr. řádu. Obviněný však své dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který záleží v námitce chybné aplikace hmotněprávních norem, jak bylo rozvedeno shora. I při respektu k shora citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (stejně jako porušení dalších základních práv dovolatele), však soud neshledal důvodnými námitky obviněného, že by došlo v dosavadním průběhu trestního řízení k porušení základních práv obviněného (práva na obhajobu), a již vůbec ne k porušení principu presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.
19. Obviněný především až na jedinou výjimku konkrétně vůbec neuváděl, v čem ono porušení mělo spočívat. Pokud jde o jedinou konkrétní námitku procesních pochybení soudů nižších stupňů spočívající v tom, že nebylo vyhověno soudem prvního ani druhého stupně návrhům na doplnění dokazování výslechem dvou svědků, a sice svědka E. D. a M. J., tím k porušení uvedených principů trestního řízení rozhodně nedošlo. Nejde totiž o tzv. opomenuté důkazy, jak snad měl obviněný na mysli, neboť jím není důkaz (důkazní prostředek), jehož provedení soudy zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Jedním z takových důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tedy ve smyslu uvedené judikatury i jeho zjevná nadbytečnost, neboť má prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci, neboli jinak řečeno tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. To platí i pro případ zamítnutí provedení důkazu výslechem svědka, celního úředníka M. J., kterému měl obviněný po svém zadržení nabízet pomoc při rozkrývání nelegálního obchodu s neznačenými cigaretami a tabákem, svědek na tuto možnost nepřistoupil. Soud prvního stupně zamítnutí tohoto návrhu na doplnění dokazování dostatečně přesvědčivě zdůvodnil na str. 17 a 18 písemného vyhotovení svého rozsudku. Uvedený důkaz považoval soud prvního stupně za nadbytečný předně proto, že svědek M. J. by mohl nejvýše potvrdit obviněným B. K. tvrzenou skutečnost, že jej obviněný asi měsíc po svém zadržení žádal o vybavení policejní technikou, k čemuž ale nedošlo. Tato výpověď by však v žádném směru nemohla nepřispět k objasnění obviněným sporované skutečnosti, kdo byl vlastníkem zboží, nadále by totiž stály proti sobě verze uváděné obviněným, která je podporovaná svědkem E. D., a verze uváděné obviněným Z. Š. starším, jež je podporovaná výpovědí svědka M. V. Dalším důvodem prezentovaným soudem prvního stupně byla vnitřní rozpornost návrhu obviněného B. K. Obviněný totiž na jednu stranu uváděl verzi, že zná vlastníka či disponenta zboží, jímž měl být právě svědek E. D., kterému měl část zboží v den svého zadržení odvážet do P., na druhou stranu pak nabízel prostřednictvím nahrávacího zařízení svou pomoc s odhalením jiného vlastníka či disponenta téhož zboží, jehož jméno neznal.
20. Jako zcela lichá se jeví námitka neprovedení důkazu výslechem svědka E. D., tento svědek byl k hlavnímu líčení předvolán a vyslýchán jako svědek, po řádném poučení však tento svědek důvodně využil svého práva a vypovídat odmítl (srov. stranu 29 protokolu o hlavním líčení z 10. 4. 2014 na č. l. 1846 trestního spisu). Proto byla podle §211 odst. 4 tr. řádu přečtena jeho výpověď z přípravného řízení, která byla podrobena též důkladnému hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. V tomto směru tedy vůbec nejde o opomenutý důkaz, neboť svědek byl předvolán, k soudu se dostavil, avšak po poučení na počátku výslechu důvodně odmítl vypovídat. Přitom k výpovědi, kterou by si mohl přivodit trestní stíhání, nemůže být svědek nijak donucován, a to ani za situace, kdy byl již pro takové jednání, o němž by měl vypovídat, pravomocně odsouzen (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03, uveřejněný ve svazku 32 na str. 201 pod č. 22/2004 Sb. n. a u.). V daném případě svědek E. D. byl v době výslechu odsouzen dosud nepravomocně a navíc uváděl, že by si mohl přivodit další trestní stíhání. Takové svědkovo vysvětlení soud prvního stupně důvodně akceptoval a není na místě mu uvedený právnímu řádu odpovídající postup jakkoliv vytýkat.
IV. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným uváděn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsahově uplatněné dovolací námitky podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků. Pokud byl namítán nedostatek naplnění znaku zavinění, subjektu trestného činu, vždy šlo o argumentaci založenou na odlišné interpretaci skutkového děje obviněným, ve své podstatě tak nebyla napadána vadná aplikace hmotněprávních norem na soudy nižších stupňů zjištěný skutek. I námitky ohledně porušení základních práv obviněného byly uvedeny zcela formálně, aniž by obviněný rozvedl, v čem konkrétně mělo ono porušení spočívat, námitky týkající se neprovedení dvou důkazních prostředků nejsou důvodné.
22. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2016
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.