ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1414.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1414/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 v řízení o dovoláních, která podala obviněná M. R. , jednak proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015, a jednak proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, jako soudu odvolacího v trestních věcech v obou případech vedených u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 181/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. U Okresního soudu v Karviné bylo pod sp. zn. 1 T 181/2014 vedeno společné trestní řízení proti obviněným M. C., J. Č., H. Č., Ľ. K., R. K., K. M., M. R., B. Š. a J. V.
2. Okresní soud v Karviné v této věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 1 T 181/2014, tak, že uznal vinnými obviněné J. Č., K. M. a J. V. v bodech 1) a 4) výroku o vině pokusem přečinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 a §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnou H. Č. v bodech 1) a 2) výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §211 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného Ľ. K. v bodě 3) výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnou R. K. v bodě 3) výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, obviněnou M. R. pod bodem 4) výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §211 odst. 1 tr. zákoníku , obviněnou B. Š. pod bodem 5) výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a konečně obviněnou M. C. pod body 1) – 5) výroku o vině účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke všem výše uvedeným přečinům.
3. Za tuto trestnou činnost byli všichni obvinění odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody v různé délce trvání (pro přesnou specifikaci jednotlivých trestů odnětí svobody viz výrok o trestech rozsudku soudu prvního stupně). Okresní soud v Karviné zároveň podle §84 tr. zákoníku vyslovil nad obviněnou M. C. dohled ve smyslu §49 až 51 tr. zákoníku a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil přiměřené omezení spočívající v povinnosti nahradit v průběhu zkušební doby poškozené obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., způsobenou škodu.
4. Obviněným B. Š. a M. C. byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., na náhradě škody 200 000 Kč.
5. Zároveň byla obviněná M. R. tímto rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby Okresního státního zástupce v Karviné ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 1 ZT 370/2013, pro skutek popsaný pod bodem 3), jenž byl kvalifikován jako účastenství ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění M. C., M. R., B. Š., a okresní státní zástupce v Karviné v neprospěch obviněných M. C., J. Č., H. Č., K. M., M. R., B. Š. a J. V.
7. Krajský soud v Ostravě rozhodl o těchto odvoláních rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015, tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu ohledně obviněné M. C. v bodech 1) a 4) výroku o vině a ve výroku o trestu a ve věci obviněné H. Č. v bodě 1) výroku o vině a ve výroku o trestu, a dále podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu ohledně obviněných J. Č., K. M., J. V. a M. R. ho zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl .
8. Obvinění J. Č., K. M. a J. V. byli odvolacím soudem uznáni vinnými v bodech 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pokusem přečinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, obviněná H. Č. v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně účastenstvím ve formě pomoci na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, obviněná M. R. pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně účastenstvím ve formě pomoci na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku , a konečně obviněná M. C. pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně účastenstvím ve formě organizátorství na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
9. Výše uvedené pomoci na pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se obviněná M. R. ve stručnosti dopustila tím , že v únoru 2012 v Č. T. se záměrem získat pro sebe úvěr a zároveň neoprávněný majetkový prospěch J. V. kontaktovala M. C., která jí s ohledem na skutečnost, že v dané době byla J. V. na mateřské dovolené, poradila, že tento úvěr by mohl být sjednán na jinou osobu, která je zaměstnána, na základě čehož se J. V. dohodla s K. M. na užití její totožnosti při sjednávání úvěru, pořídila s jejím souhlasem kopii občanského průkazu a nájemní smlouvy a tyto předala M. C., která po přislíbení provize opatřila a vypsala potřebné tiskopisy pro podání žádosti o úvěr,
načež M. C. dne 21. 2. 2012 podala u obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., jménem K. M. za současného předložení nepravdivého potvrzení o jejím zaměstnání, které sama opatřila, a dalších nepravdivých údajů žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 000 Kč, přičemž opatřila podpis všech podkladů k žádosti o úvěr jménem K. M. jinou osobou a zajistila ověření podpisu a totožnosti K. M. v kanceláři obchodní zástupkyně M. R. bez její přítomnosti, přičemž úvěr jen shodou okolností nebyl schválen a poskytnut,
přičemž M. R. v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení dne 21. 2. 2012 v Č. T. jako obchodní zástupce obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se záměrem umožnit výše uvedeným osobám sjednat úvěrovou smlouvu a získat neoprávněný prospěch formou úvěru a současně se záměrem získat neoprávněně majetkový prospěch vyplacením provizí na žádost M. C. bez přítomnosti dotčených klientů svým podpisem a razítkem nepravdivě stvrdila v písemnostech předkládaných výše uvedené obchodní společnosti při sjednávání úvěrové smlouvy ověření údajů v písemnostech uvedených, včetně ověření totožnosti a podpisu žadatele o úvěr (jednalo se celkem o 4 písemnosti specifikované v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně).
10. Za tuto trestnou činnost byli všichni výše označení obvinění odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody v různé délce trvání (pro přesnou specifikaci jednotlivých trestů viz výrok o trestech rozsudku soudu druhého stupně), přičemž Krajský soud v Ostravě podle §84 tr. zákoníku vyslovil nad obviněnou M. C. dohled ve smyslu §49 až 51 tr. zákoníku a podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil přiměřené omezení spočívající v povinnosti nahradit v průběhu zkušební doby poškozené obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., způsobenou škodu.
11. Zároveň Krajský soud v Ostravě zamítl jako nedůvodná odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ve věci obviněné B. Š., a odvolání obviněných M. C., M. R. a B. Š. podle §256 tr. řádu, a na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné M. R. podle §259 odst. 1 tr. řádu ve zprošťující části výroku o vině týkajícího se této obviněné vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné nezměněn.
12. Ve věci obviněné M. R. [ohledně skutku popsaného v obžalobě okresního státního zástupce v Karviné ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 1 ZT 370/2013, pod bodem 3)] rozhodl Okresní soud v Karviné nově rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1 T 181/2014, tak, že obviněná byla za jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit tak, že v období od 21. 2. 2012 do 9. 3. 2012 v Č. T. jako obchodní zástupce obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se záměrem umožnit obviněnému Ľ. K. sjednat úvěrovou smlouvu na základě nepravdivých údajů týkajících se zejména zaměstnání a výše příjmu a získat tak neoprávněný prospěch formou poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 000 Kč ke škodě výše zmíněné obchodní společnosti a současně se záměrem získat neoprávněně majetkový prospěch vyplacením provize, na žádost M. C. bez přítomnosti dotčeného klienta svým podpisem a razítkem nepravdivě stvrdila v písemnostech předkládaných obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., při sjednávání úvěrové smlouvy ověření údajů v písemnostech uvedených, včetně ověření totožnosti a podpisu žadatele o úvěr, ačkoli se jednalo o nepravdivý podpis Ľ. K. (jednalo se celkem o 8 písemností specifikovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).
13. Za shora uvedenou pomoc k přečinu úvěrového podvodu a za sbíhající se pomoc k pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za niž byla obviněná M. R. uznána vinnou výše zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 1 T 181/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015, byla odsouzena podle §211 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let. Zároveň byly zrušeny výroky o trestu vyslovené rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 1 T 181/2014, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
14. Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1 T 181/2014, napadla obviněná odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
15. Proti citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě podala obviněná M. R. dvě samostatná dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Ježka, přičemž v obou podáních založila svou dovolací argumentaci na důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
16. Ve svém prvním dovolání, které směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015, obviněná nejprve zopakovala výrok o vině rozsudku soudu druhého stupně, a dodala, že žádný z dokumentů uvedených ve skutkové větě (tj. smlouva o stavebním spoření a o zřízení vkladového účtu, žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru, snížená úhrada za uzavření smlouvy o stavebním spoření, doplněk k žádosti o poskytnutí úvěru) není ani úvěrovou smlouvou, ani jejím návrhem.
17. Dále měla dovolatelka podle skutkových zjištění soudů ověřit v písemnostech nepravdivé údaje, jež však nejsou v rozsudku nijak specifikovány, a rovněž měla ověřit podpisy K. M. na listinách bez její přítomnosti. Soudy tak zjevně považují za nepravdivé údaje o totožnosti klienta, neboť jde o osobní údaje K. M. a nikoli J. V., která měla ve skutečnosti zájem o úvěrové finanční prostředky. Avšak okolnost, pro koho jsou peníze určeny, není pro posouzení věci rozhodná, takže označení K. M. za účastníka smlouvy nebylo „nepravdivým údajem“.
18. Podle názoru obviněné soudy rovněž vůbec nezkoumaly naplnění znaku zavinění ve vztahu k uvedení nepravdivých skutečností. Úmysl dovolatelky není popsán ani v tzv. skutkové větě, když z té pouze vyplývá, že „měla ověřit podpis někoho, kdo u tohoto ověření nebyl přítomen“. Z takového popisu však nelze dovodit, že by ověřovala podpis K. M. s vědomím, že uvěrovým dlužníkem má být někdo jiný. Navíc ani obviněné K. M. či J. V. ve svých výpovědích neuváděly, že by dovolatelka věděla cokoli o tom, pro koho mají být peníze z úvěru určeny.
19. Dovolatelka shledala extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním obou soudů a provedenými důkazy. Soudy měly (kromě písmoznaleckého posudku) k dispozici pouze její výpověď a výpověď svědka M. R., na jejichž základě nebylo možné dospět k závěru o vině obviněné. Jiné výpovědi soudy ve vztahu k její osobě neměly k dispozici, protože obviněná M. C. nevypovídala vůbec a obviněné J. V. a K. M. sice v přípravném řízení vypovídaly, avšak tyto důkazní prostředky nejsou v řízení vůči dovolatelce použitelné, neboť byly pořízeny před zahájením trestního stíhání proti její osobě. Obviněná rovněž odmítla úvahy odvolacího soudu uvedené na straně 16 jeho rozsudku, jež se týkaly institutu neodkladných úkonů.
20. V dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, obviněná M. R. opět nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, a následně konstatovala, že skutkem popsaným v odsuzujícím výroku nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, resp. účastenství na něm ve formě pomoci. Dovolatelka připomněla, že oba soudy považovaly objektivní stránku za naplněnou tím, že „potvrdila pravost nepravého podpisu a tím nepravdivě ověřila údaje v písemnostech uvedené včetně totožnosti a podpisu žadatele o úvěr“. Pokud však soudy dospěly k závěru, že žadatelem o úvěr byl skutečně L. K., nemohlo dojít k žádné „záměně totožnosti žadatele“. Proto údaje, jejichž správnost obviněná ověřila, nebyly nepravé. Dále připustila, že závěr o nepravdivém ověření pravosti podpisů Ľ. K. je patrně správný (plyne to rovněž z písmoznaleckého posudku). Tuto skutečnost však vysvětlila tím, že L. K. při své návštěvě kanceláře dovolatelky předložil všechny listiny již podepsané, ona pouze netrvala na tom, aby se klient znovu podepsal, a pravost podpisu (i totožnost klienta) ověřila podle předloženého občanského průkazu. Obviněná rovněž odmítla závěr o ověření dalších nepravdivých údajů, kdy v rozsudku soudu prvního stupně nebylo nikde specifikováno, které informace tvořily tyto „další údaje“.
21. Předpokladem trestní odpovědnosti je vědomost o rozhodujících skutečnostech, tj. o uvedení nepravdivých údajů. Z ničeho však podle jejího názoru nevyplývá, že věděla o nepravosti podpisů či potvrzení o zaměstnání a příjmu Ľ. K. Podotkla, že pokud by ověřila pravost podpisů Ľ. K. na předložených listinách bez účasti samotného klienta, postupovala by jistě nedbale, nicméně tato nedbalost při plnění jejich povinností ještě neznamená, že věděla o své účasti na úvěrovém podvodu. Z této skutečnosti pak dovodila nedostatek zavinění.
22. Dovolatelka namítla, že pokud jednala jako obchodní zástupce obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., nemohla se dopustit ve vztahu k této společnosti úvěrového podvodu, ale (za splnění dalších podmínek, jejichž existence podle obviněné není dána) nanejvýš trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220, resp. §221 tr. zákoníku (dovolatelka zřejmě omylem uvedla §221 nebo §222 tr. zákoníku), a v rámci těchto výhrad odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.
23. Dále upozornila na skutečnost, že v jejím případě nebyla dána ani příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody, protože i pokud by svou povinnost řádně splnila (nekompromisně by trvala na vlastnoručním podepsání žadatele na listinách „před jejíma očima“), potom by sice podpisy žadatele o úvěr byly pravé, ale na následku (poskytnutí úvěru ze strany stavební spořitelny) by to nic nezměnilo. Podle dovolatelky by byla jiná situace, pokud by nepravé podpisy na listinách byly zfalšovány za účelem vylákání úvěru na fiktivního žadatele; tam by podle jejího názoru měla nepravost podpisu žadatele svůj trestněprávní význam. Avšak pokud v tomto případě byly identifikační údaje žadatele v listinách správné a pravdivé, nemohla je „nepravdivě stvrdit“, a napomoci tak Ľ. K. k vylákání úvěru.
24. Podle dovolatelky je tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zmatečná, protože je v ní konstatováno, že popsaného jednání se měla obviněná dopustit „ke škodě obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s.,“ avšak dále (v textu tzv. skutkové věty i v odůvodnění rozsudku) se „žádná škoda nekonstatuje“.
25. Obviněná M. R. se dále vyjádřila k odůvodnění usnesení odvolacího soudu (strana 7), jež označila za „extrémně zavádějící a protismyslné“. Citovala jednotlivé pasáže napadeného rozhodnutí a dodala, že pokud by ověřila podpis a totožnost Ľ. K. jako pravé, přestože u ní v kanceláři nikdy nebyl, neznamená to, že tak činila s vědomím, že ověřuje něco, co je v rozporu se skutečností a že s tím byla srozuměna. Mohlo by to maximálně znamenat, že něco stvrzuje s vědomím, že to nemá spolehlivě ověřeno. Stejně tak pokud v rozporu se skutečností ověřila totožnost a podpis Ľ. K. na žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 200 000 Kč, kde byl nepravdivě uveden údaj o jeho příjmu, neutvrdila tím úvěrovou společnost v tom, že žadatel je schopen úvěr splácet.
26. V souvislosti s výše uvedeným obviněná namítla porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže by totiž Krajský soud v Ostravě postupoval zákonně, nemohl by původní zprošťující výrok zrušit, a to i kdyby se přikláněl k jinému v úvahu přicházejícímu hodnocení důkazů, než k jakému dospěl okresní soud, přičemž na podporu své argumentace odkázala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu.
27. V závěru svých dovolání obviněná M. R. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i jim předcházející rozsudky Okresního soudu v Karviné a vrátil věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
28. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martina Prokeše (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015. V úvodu svého podání vyjádřil nesouhlas s výhradou dovolatelky týkající se existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Státní zástupce konstatoval, že obecně vzato popírání trestné činnosti obviněnou ještě neznamená, že je závěr o vině méně přesvědčivý. Rovněž se neztotožnil s názorem dovolatelky ohledně údajné nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněných. Mimoto skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn a formován při plném respektování pravidel vymezených především v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a to prostřednictvím celé řady důkazů, tj. nejen výpovědí spoluobviněných K. M. a J. V. z přípravného řízení.
29. Dále státní zástupce upozornil na skutečnost, že za „sjednávání úvěrové smlouvy“ se považuje nejen samotný postup při uzavírání takové smlouvy, ale jsou jím i další - s tím související - jednání, bez nichž by k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo. Námitka dovolatelky, že žádný z jí ověřovaných dokumentů nebyl úvěrovou smlouvu, proto nemá opodstatnění. Na sjednávání úvěrové smlouvy se bezpochyby podílela a její jednání nebylo činností bezvýznamnou, neboť bez přičinění obviněné by žadatel úvěr nikdy nezískal.
30. Podle státního zástupce je rovněž nedůvodná námitka, podle které pro posouzení věci není podstatné, pro koho byly úvěrové prostředky určeny. Je totiž evidentní, že ze strany spoluobviněných šlo o kroky směřující k zakrytí jejich skutečného záměru před bankou. Jinými slovy skutečnou snahou spoluobviněných bylo, aby za využití zastíracích manévrů obelstily stavební spořitelnu a získaly peněžní prostředky z úvěru pro obviněnou J. V., jíž by spořitelna úvěr nikdy neposkytla (resp. neposkytla by jej za sjednaných podmínek).
31. Pokud jde o subjektivní stránku, obviněná M. R. byla zkušenou obchodní zástupkyní, která velmi dobře znala své povinnosti, a proto věděla, že jí učiněné kroky jsou nezbytnou součástí procesu sjednávání úvěrové smlouvy. Proto si s ohledem na své pracovní zkušenosti minimálně musela být vědoma toho, že ověřuje-li totožnost a podpisy žadatele o úvěr bez faktické přítomnosti žadatele, jde o situaci zcela absurdní a nemyslitelnou, která s vysokou pravděpodobností souvisí s protiprávním jednáním zájemce o úvěr, příp. další osoby. Z hlediska subjektivní stránky se obviněná dopustila svého jednání minimálně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
32. Ve vztahu k dovolání obviněné M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, státní zástupce nejprve konstatoval, že výhrada, jejímž prostřednictvím dovolatelka dovodila porušení svého práva na spravedlivý proces, stojí mimo rámec uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kromě toho soud prvního stupně v původním rozhodnutí ze dne 15. 4. 2015 (v rámci něhož byla obviněná zproštěna obžaloby) nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť důkazy nehodnotil logicky, případně určitá zjištění opomenul. Odvolací soud proto zcela správně na tato pochybení upozornil a připomněl, v čem konkrétně jsou uvedená zjištění neúplná či nesprávná. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že Ľ. K. se dostavil k obviněné již s předem vyplněnými a podepsanými doklady, protože směřuje toliko proti skutkovým zjištěním soudů.
33. Zbylé námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit lze, jedná se však o výhrady zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že Ľ. K. jakožto hlavní pachatel o úvěr skutečně žádal, úvěr dostal a řádně jej splácí nemění ničeho na tom, že se dopustil trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť při uzavírání úvěrové smlouvy předložil nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, tedy uvedl nepravdivé údaje. Na procesu sjednávání úvěrové smlouvy participovala rovněž dovolatelka, která - aniž by byl Ľ. K. v její kanceláři fyzicky přítomen - ověřila jeho podpis i totožnost jako žadatele o úvěr. Bez těchto kroků by však jmenovanému úvěr poskytnut nebyl. Musela si proto být minimálně vědoma toho, že zde s vysokou pravděpodobností dochází k protiprávnímu jednání, neboť v opačném případě by tento proces proběhl bezpochyby zcela jinak. Z hlediska subjektivní stránky proto obviněná jednala (stejně jako v předchozím případě) nejméně v úmyslu eventuálním.
34. Za přiléhavý nepovažuje státní zástupce ani poukaz na jinou právní kvalifikaci jednání obviněné, konkrétně jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Na rozdíl od uváděné judikatury jde v tomto případě o situaci odlišnou, když obviněná nebyla zaměstnancem stavební spořitelny, byla pouze zprostředkovatelem dostávajícím provize, a neměla žádnou zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat majetek stavební spořitelny. Ve vztahu námitce obviněné ohledně vzniku škody státní zástupce dodal, že k naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje způsobení škody.
35. Pokud se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněná uplatnila v jeho druhé variantě, tak ten nemůže být podle státního zástupce naplněn, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Karviné nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
36. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
37. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání obsahují veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání společného dovolacího řízení, o čemž rozhodl podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1416/2016. Jak bylo již shora zmíněno, obviněná své mimořádné opravné prostředky opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení proto může dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. V rámci posuzování důvodnosti jednotlivých námitek dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nejsou však opodstatněné.
38. Dovolací soud se zabýval nejprve výhradami uvedenými v dovolání obviněné M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 4 To 256/2015.
39. V úvodu uvedená námitka dovolatelky, že žádný z dokumentů blíže specifikovaných v tzv. skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, není ani úvěrovou smlouvou, ani návrhem na uzavření takové smlouvy, je zjevně nedůvodná. Nejvyšší soud (shodně s názorem nejvyššího státního zástupce) konstatuje, že zákonný znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „uvede nepravdivé údaje“, se netýká pouze údajů obsažených v samotné úvěrové smlouvě, ale lze jej naplnit i tehdy, jestliže pachatel uvede nepravdivé údaje (např. o výši svého příjmu) v jakémkoli jiném dokumentu vyžadovaném v celém procesu sjednávání úvěrové smlouvy, např. v žádosti o úvěr, v předtištěném tiskopise, který je její přílohou nebo dodatkem, apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Navíc ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt, který v rámci svého předmětu podnikání nabízí úvěry (např. stavební spořitelna, jak tomu bylo v případě obviněné M. R.) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru (srov. přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.). V souladu s výše uvedeným je tak možno uzavřít, že nepravdivý údaj byl uveden v rámci procesu sjednávání úvěrové smlouvy; tato námitka je proto zcela nedůvodná.
40. Následná argumentace dovolatelky směřovala do oblasti naplnění objektivní stránky předmětného přečinu, konkrétně se týkala určení, co je tímto „nepravdivým údajem“. Obviněná se vymezila proti závěrům obou soudů, že takovým údajem mělo být označení K. M. za účastníka smlouvy. Dovolací soud pro přehlednost připomíná, že soud prvního stupně na straně 26 rozsudku uvedl, že „skutečnost, že smlouva o stavebním spoření a žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru byly podepsány za jinou osobu, tj. K. M., která sama pro svou osobu úvěr nepožadovala a měla v úmyslu finanční prostředky předat J. V., je takovým nepravdivým údajem.“ Nicméně lze v podstatě souhlasit s tvrzením dovolatelky, že okolnost, pro koho jsou finanční prostředky určeny, resp. jakým konkrétním způsobem má v úmyslu žadatelka o úvěr naložit s úvěrovými prostředky, není ve vztahu k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku rozhodné. Jinými slovy, v zásadě - pokud to není ve smlouvě o úvěru výslovně stanoveno - může dlužník peněžní prostředky získané od věřitele použít na jakýkoli účel podle svého uvážení. Omezení dispozice s úvěrovými prostředky může tedy vyplynout přímo z úvěrové smlouvy samotné, musí však v ní být výslovně stanoveno (srov. §501 odst. 2 a §507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, účinný v době spáchání činu, nyní §2398 odst. 2 a §2400 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014). Ve formuláři k žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru sice byl jako účel úvěru uveden modernizace/údržba bytu, nicméně nikde nebylo výslovně stanoveno, že úvěr lze použít pouze k tomu účelu, tzn. že by poskytnutí finančních prostředků bylo věřitelem vázáno jen na investice provedené v rámci úpravy bytu (srov. trestní spis na č. l. 308 až 313). Navíc – což je v této věci zcela zásadní - i kdyby se o tzv. účelový úvěr jednalo, muselo by být jednání obviněných posouzeno nikoli jako „uvedení nepravdivého údaje“ (srov. §211 odst. 1 tr. zákoníku), ale vztahovala by se na něj samostatná skutková podstata uvedená v §211 odst. 2 tr. zákoníku, jež se týká použití prostředků získaných účelovým úvěrem v nikoli malém rozsahu na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. V každém případě tak uvedení K. M. jako žadatele o úvěr nemohlo být samo o sobě oním nepravdivým údajem ve smyslu znaku objektivní stránky přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
41. Nicméně ze zjištěného skutkového stavu je zcela zřejmé, že takovýmto údajem bylo v případě pachatelů J. V. a K. M. (stejně jako v případě pachatele Ľ. K., srov. strana 7 rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1 T 181/2014) předložení „zfalšovaného“ potvrzení o zaměstnání a příjmu žadatele o úvěr, jež podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dovolatelce předložila obviněná M. C. Jedná se zcela jistě o nepravdivé údaje, tedy takové, které by vedly - pokud by byly druhé straně známy - k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena. Kdyby totiž stavební spořitelna věděla, že u tvrzeného zaměstnavatele obviněná K. M. nepracuje a že příjem v dokumentech uváděný je zcela smyšlený a žadatelka nepobírá odpovídající částku pravidelného příjmu tak, aby vyhověla nastaveným pravidlům, úvěr by jí nikdy neposkytla.
42. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že trestné činy podle §210 a §211 tr. zákoníku mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo ráz pouhé přípravy či pokusu (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, publikovaný pod č. 88 v sešitu 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V případě hlavních pachatelů J. V. a K. M. došlo k dokonání trestného činu úvěrového podvodu již uvedením nepravdivého údaje v rámci úkonů, které měly povahu sjednávání úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2011, publikované pod č. T 1406 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 77, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). K dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákoníku totiž nebylo třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena (tato judikatura je nadále použitelná i k výkladu nové právní úpravy podle trestního zákoníku, neboť znění základní skutkové podstaty přečinu podle §211 tr. zákoníku zůstalo ve vztahu k úvěrovému podvodu prakticky totožné). Proto v okamžiku, kdy hlavní pachatelky J. V. a K. M. předložily prostřednictvím obviněné M. C. dovolatelce M. R. v její kanceláři předem vyplněné a podepsané listiny (včetně zfalšovaného potvrzení o zaměstnání a výši příjmu) s úmyslem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy, tj. v rámci sjednávání úvěrové smlouvy uvedly nepravdivé údaje, byl trestný čin úvěrového podvodu dokonán, avšak toliko ve vztahu k základní skutkové podstatě podle odstavce 1. V tomto případě nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy a následnému vyplacení úvěrových prostředků a obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., tak nevznikla škoda, proto ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 4 dospělo jednání hlavních pachatelů pouze do stadia pokusu. S ohledem na výše uvedené je proto zřejmé, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jednání obviněných J. V. a K. M. jako pokus přečinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (srov. strana 26 rozsudku soudu prvního stupně), namísto správné kvalifikace tohoto jednání jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání nebylo podáno rovněž nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, ani spoluobviněných J. V. a K. M., nemohlo by s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu v případném novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné.
43. Hmotněprávní povahy je rovněž námitka dovolatelky týkající se zavinění, byť s velkou mírou tolerance, neboť konkrétní argumentace, jejímž prostřednictvím obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky přečinů, fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, resp. procesu hodnocení důkazů. Takovou výhradu uplatnila v obou svých mimořádných opravných prostředcích, Nejvyšší soud se k nim proto vyjádří v rámci společné argumentace. Obecně vzato se tato námitka zakládá na tvrzení, že soudy vůbec nezkoumaly její zavinění ve vztahu ke znaku „uvedení nepravdivého údaje“. Této výhradě je nutno přiznat opodstatnění v tom směru, že žádný ze soudů se zaviněním obviněné ve vztahu k jednání hlavních pachatelů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji nezabýval. Nicméně naplnění tohoto znaku skutkové podstaty zcela prokazatelně vyplývá ze skutkových zjištění soudů, resp. způsobu provedení činu, jak je formulován ve výrocích o vině v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud podotýká, že pro naplnění subjektivní stránky úvěrového podvodu je nezbytné, aby bylo provedenými důkazy nepochybně zjištěno, že obviněná M. R. v roli účastníka ve formě pomoci [viz §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] věděla nebo byla minimálně srozuměna s tím, že předkládané potvrzení o zaměstnání a výši příjmu žadatele o úvěr jsou „zfalšované“ (tj. že je uváděn nepravdivý údaj).
44. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že v obou případech přišla k dovolatelce do kanceláře v období od února do března 2012 obviněná M. C., kterou dovolatelka znala (srov. strana 16 rozsudku soudu prvního stupně), a bez fyzické přítomnosti samotných žadatelů o úvěr obviněná M. R. v rozporu se svými povinnostmi, jež jí vyplývaly ze smlouvy o obchodním zastoupení (srov. trestní spis na č. l. 527), ověřila totožnost a podpis každého z nich na předkládaných dokumentech včetně údajů v listinách uvedených. Za takové situace však obviněná musela být minimálně srozuměna s tím, že osoba prezentovaná jako žadatel o úvěr vůbec nemusí mít skutečný zájem na jeho čerpání, popř. že je vysoká pravděpodobnost, že s ohledem na velmi nestandardní okolnosti případu tvrzené údaje nebudou pravdivé, či předložené dokumenty pravé (jak tomu bylo v tomto případě ohledně potvrzení o zaměstnání a příjmu). Jinými slovy se jednalo o dostatečně podezřelou situaci k tomu, aby si člověk, jenž ani nemusí mít zkušenosti zprostředkovatele úvěrových smluv či jakékoli ekonomické vzdělání, učinil logický závěr, že se s vysokou mírou pravděpodobnosti jedná o úvěrový podvod. Pokud by obviněná M. R. postupovala řádně podle svých povinností, vůbec by totožnost ani podpis žadatele o úvěr bez jeho fyzické přítomnosti neověřila a předmětnou žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru a další dokumenty by nepředložila obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s. Je rovněž nutné zdůraznit, že právě v prověřování údajů o osobách žadatelů o úvěr spočívá jedna z hlavních funkcí zprostředkovatelů, které si konkrétní finanční instituce „najímají“, resp. uzavírají s nimi smlouvy o obchodním zastoupení, a činnost těchto osob tvoří základ procesu prověřování schopnosti budoucího klienta plnit finanční závazek z úvěrové smlouvy vyplývající. Tato pravidla obviněná vůbec nerespektovala, spolehla se ve všech stíhaných případech výlučně na informace své známé M. C., od níž převzala i veškeré listiny je potvrzující (srov. obsah smlouvy na č. l. 521 a násl. trestního spisu). Tím projevila jasné srozumění s možným negativním následkem nedodržení smluvních povinností obchodního zástupce, tj. s nepravdivostí údajů, který předpokládá základní skutková podstata přečinu úvěrového podvodu v §211 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě lze tudíž dovodit zavinění obviněné M. R. minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
45. Součástí argumentů, jimiž se obviněná M. R. snažila zpochybnit správnost napadených rozhodnutí, byla též námitka „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“, kdy podle jejího názoru nebylo možné toliko na základě její výpovědi a svědecké výpovědi M. R. dospět k závěru o její vině. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem provedeného dokazování může být shledán v případech, kdy skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování. Jedná se o situace, v nichž zejména Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech přistupuje k výjimečnému zásahu proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Dovolací soud se zabýval jednotlivými argumenty a namítanými rozpory obviněné a dospěl k závěru, že o takový případ se v dané trestní věci nejedná, a to ani z hledisek, která Ústavní soud pro uvedený zásah do rozhodování obecných soudů vymezil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
46. Dovolací soud tak může pouze doplnit, že skutkový stav popsaný soudem druhého stupně ve výroku o vině jeho rozsudku při dodržení obecných zásad logiky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Skutečnost, že obviněná K. M. nebyla v době sjednávání úvěrové smlouvy (a především v době ověřování totožnosti a podpisu žadatele o úvěr) přítomna v kanceláři obviněné M. R., byla prokázána zákonně provedenými důkazy; k tomu viz jednotlivé výpovědi svědků (např. manžela obviněné M. R., který taktéž uvedl, že si na K. M. nevzpomíná – srov. strana 19 rozsudku soudu prvního stupně) a ostatních obviněných (např. protokoly o výpovědích obviněných J. V. a K. M. z přípravného řízení, jež byly čteny v hlavním líčení v souladu s §207 odst. 2 – srov. strany 15 až 16 rozsudku soudu prvního stupně), či přímo výpověď samotné obviněné M. R., která si rovněž na K. M. nepamatovala (srov. strana 16 rozsudku soudu prvního stupně). Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
47. Pokud potom oba soudy použily jako důkaz výše zmiňované výpovědi obviněných J. V. a K. M., nejde v tomto případě o důkazy nepoužitelné, jak obviněná tvrdila ve svém dovolání, byť byly pořízeny před zahájením trestního stíhání vůči její osobě. Nahlédnutím do trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že v žádném z protokolů o výpovědích obviněných není uvedeno, že by se jednalo o neodkladný úkon (viz protokol o výpovědi obviněné J. V. na č. l. 100 až 105 tr. spisu a protokol o výpovědi obviněné K. M. na č. l. 82 až 87). Nicméně k tomu, aby bylo možné k nim postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu přihlédnout v rámci hlavního líčení, není třeba, aby byly předmětné výslechy provedeny jako neodkladné úkony. Kromě toho výslechy ostatních obviněných se odehrály ještě před zahájením trestního stíhání dovolatelky, tedy předtím, než ji bylo možno považovat za obviněnou ve smyslu ustanovení §32 tr. řádu. Přitom však právo na účast na vyšetřovacích úkonech a s tím spojená možnost klást otázky vyslýchaným svědkům dává ustanovení §165 odst. 1, 2 tr. řádu pouze obviněnému a jeho obhájci. V rámci trestního řízení pak měla dovolatelka možnost se k těmto důkazům v souladu s §33 odst. 1 tr. řádu vyjádřit, což také v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2014 učinila (srov. č. l. 609 tr. spisu). Na svých procesních (ani jiných) právech proto nijak zkrácena nebyla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 226/2016).
48. Dále co se týká dovolání obviněné M. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, je nutno konstatovat, že obviněná v úvodu své dovolací argumentace (v rámci které namítla, že skutkem popsaným v odsuzujícím výroku nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, resp. účastenství na něm ve formě pomoci) vycházela při své obhajobě z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. Bylo totiž prokázáno, že obviněný Ľ. K. nikdy nebyl fyzicky přítomen v její kanceláři, proto se nemohlo stát (jak dovolatelka tvrdila), že by on sám jí v její kanceláři předložil již podepsané a vyplněné dokumenty. Naopak bylo zjištěno, že tyto předložily jiné osoby (tj. obviněná M. C. a jeho manželka R. K.), přesto dovolatelka v rozporu se svými povinnostmi, jež jí vyplývaly ze smlouvy o obchodním zastoupení, jeho totožnost i pravost podpisů ověřila (k tomu více v odstavci č. 44 tohoto usnesení).
49. Stejné povahy je rovněž i výhrada zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vznikem škody. Dovolatelka tvrdila, že i kdyby svou povinnost řádně splnila (nekompromisně by trvala na vlastnoručním podepsání žadatele na listiny „před jejíma očima“), byly by podpisy žadatele o úvěr pravé, ale na následku (poskytnutí úvěru ze strany stavební spořitelny) by to nic nezměnilo. Na tomto místě je potřeba opětovně zdůraznit, že obviněná nemohla trvat na novém podpisu, protože žadatel o úvěr (tj. Ľ. K.) v její kanceláři nebyl vůbec fyzicky přítomen. Naopak pokud by svou povinnost řádně plnila, vůbec by totožnost ani podpis žadatele neověřila (nebylo „podle koho“) a předmětnou žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru a další dokumenty by nepředložila obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., s tím, že totožnost žadatele o úvěr a jeho podpis jsou řádně ověřené.
50. Podle dovolatelky by šlo o jinou situaci, pokud by nepravé podpisy na listinách byly „zfalšovány za účelem vylákání úvěru na fiktivního žadatele“. Nejvyšší soud však upozorňuje na skutečnost, že dovolatelka s ohledem na okolnosti případu (žadatel o úvěr nebyl v kanceláři přítomen) nemohla vůbec vědět, zda v tomto případě chce obviněný Ľ. K. skutečně úvěr uzavřít či nikoli. Osoba předkládající předem vyplněné a podepsané listiny (v tomto případě obviněná M. C.) mohla jako žadatele o úvěr uvést prakticky kohokoli, tj. i osobu, jejíž totožnost a dokumenty (např. občanský průkaz) by byly toliko zneužity k vylákání úvěrových prostředků. Proto okolnost, že obviněný Ľ. K. opravdu chtěl úvěr uzavřít (a následně s ním obchodní společnost Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., skutečně uzavřela úvěrovou smlouvu, úvěrové prostředky mu byly vyplaceny, a ty následně splácel), nemění nic na tom, že se uvedením nepravdivých údajů dopustil úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a obviněná M. R. mu nedodržením svých smluvních povinností k jeho spáchání napomohla [viz §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].
51. Za námitku naopak odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat argumentaci obviněné, že její jednání nemohlo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, ale nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220, resp. §221 tr. zákoníku, kde je trestní sazba pro dovolatelku příznivější. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Nejprve dovolací soud připomíná, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž porušení je trestným činem podle §220 resp. §221 tr. zákoníku, může být pachateli uložena zákonem nebo ji může převzít smlouvou. V obecné rovině se za povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která je uložena podle zákona , považuje povinnost vyplývající přímo z určitého zákonného ustanovení, např. povinnost uložená zaměstnanci ve vztahu k majetku jeho zaměstnavatele podle §73 odst. 1 písm. d), resp. §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), a podle §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (účinného od 1. 1. 2007). Pokud jde o smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, její vznik je podmíněn existencí smlouvy mezi pachatelem a druhou smluvní stranou, přičemž nezřídka bývá podkladem takové smlouvy rovněž příslušné zákonné ustanovení, z něhož taková povinnost vyplývá.
52. Dovolatelka M. R. však tuto povinnost neměla uloženou zákonem (nebyla např. zaměstnankyní obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s.), ani ji nepřevzala smlouvou, kdy právní vztah mezi ní a touto obchodní společností (tj. poskytovateli úvěru), byl založen smlouvou o obchodním zastoupení (srov. trestní spis na č. l. 521 až 531). Z této smlouvy jasně vyplývalo, že obviněná měla povinnost například „ověřovat totožnost a pravost podpisů účastníků a dalších osob na dokumentech souvisejících se smlouvou o stavebním spoření a o vkladovém účtu nebo se smlouvou o úvěru…“ [srov. čl. VI., písm. j) smlouvy o obchodním zastoupení]. Není z ní však možné dovodit, že měla zároveň povinnost opatrovat nebo spravovat majetek obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., ve smyslu, jak to předpokládá skutková podstata podle §220, resp. §221 tr. zákoníku. Již z tohoto důvodu nebylo možné jednání obviněné posoudit jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220, popř. §221 tr. zákoníku.
53. Pokud dovolatelka v rámci této výhrady odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr., je potřeba uvést, že v předmětné věci se jednalo o odlišnou situaci, jelikož pachatelkou byla v tomto trestním řízení zaměstnankyně obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., jež měla (na rozdíl od dovolatelky) zákonem uloženou i smluvně převzatou povinnost opatrovat majetek svého zaměstnavatele. Tato povinnost jí vyplývala jednak z ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2006), a jednak z vnitřních předpisů této bankovní společnosti - Sbírky spořitelních norem a z Nařízení č. 4/2001, a to ve spojení s pracovní smlouvou mezi obviněnou jako zaměstnancem a Českou spořitelnou, a. s., jako zaměstnavatelem. Ve vztahu k dovolatelce proto není tento případ přiléhavý.
54. Zbývající námitky dovolatelky týkající se údajné zmatečnosti tzv. skutkové věty a odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Zcela nad rámec této povinnosti proto Nejvyšší soud již stručně dodává, že jednání hlavního pachatele Ľ. K. bylo kvalifikováno jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nikoli podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odstavci 4, k jejímuž naplnění je vyžadováno způsobení větší škody (podle §138 odst. 1 tr. zákoníku nejméně 50 000 Kč). Vzhledem k výše uvedenému bylo jednání dovolatelky kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci na přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy toliko k jeho základní skutkové podstatě. Právní závěry obou soudů jsou tak v tomto ohledu zcela správné. Rovněž ve vztahu k výhradě „extrémně zavádějícího a protismyslného odůvodnění“ usnesení odvolacího soudu je nutno připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. řádu není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
55. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněná rovněž uplatnila ve svém dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 To 92/2016, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v jejím přístupu k soudu druhého stupně, a tudíž nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
56. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněná namítla existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spočívající v porušení hmotněprávního ustanovení však Nejvyšší soud neshledal, jak je podrobněji konstatováno výše. Tudíž v dané věci nemohlo dojít k naplnění ani druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
57. Nejvyšší soud může závěrem shrnout, že ve věci bylo postupováno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V rámci interpretace množství důkazů (především listinných důkazních prostředků a svědeckých výpovědí) se soudy nedopustily žádné deformace jejich obsahu, naopak je hodnotily při respektování obecných zásad logiky. Nejvyšší soud proto obě dovolání obviněné M. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž byť byly její námitky zčásti podřaditelné uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neměly žádné opodstatnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu