ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.855.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 855/2016-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 11. 2016 o dovoláních, která podali obvinění J. R. , L. K., MUDr. I. B., I. O., A. M. , Ing. J. J. a D. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 5 To 487/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 126/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. R., L. K., MUDr. I. B., A. M., Ing. J. J. a D. P. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněné I. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 39 T 126/2013, byli obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. za jednání uvedené pod body A) I. 2), 3), 13) a 16) výroku o vině odsouzeni za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), obviněný A. M. za jednání uvedené pod body A) II. 1) a 2) výroku o vině za trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, obviněný Ing. J. J. za jednání uvedené pod body A) III. 1) – 18) výroku o vině za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, a obviněný D. P. za jednání uvedené pod body A) IV. 1) – 8) výroku o vině za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 rovněž o vině a trestu dalších 23 obviněných, resp. o zproštění obžaloby jedné z těchto obviněných, kteří však nepodali dovolání, proto se jimi Nejvyšší soud nebude blíže zabývat.
2. Obviněným J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. soud prvního stupně uložil podle §250b odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let; zároveň jim podle §59 odst. 2 tr. zákona bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému A. M. byl podle §250b odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále obviněnému Ing. J. J. byl podle §255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Konečně obviněnému D. P. soud uložil podle §255a odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu čtyř let.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 stejným rozsudkem zprostil obviněné Ing. J. J. a D. P. podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 1 ZT 139/2012, pro jednání, jež je blíže specifikováno ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
4. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným A. M., Ing. J. J. a D. P. (a dalším třem obviněným, kteří v této věci nepodali dovolání) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“), ve výši 1 069 904 Kč; poškozená ČS byla podle §229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění výše uvedených trestných činů dopustili tím, že
A)
I.
poté, co organizátoři trestné činnosti obvinění B. R. a M. J. navedli pod příslibem bezpracného zisku ostatní níže uvedené obviněné k založení obchodních společností (údajně za účelem nákupu pozemků a jejich zasíťování) a následně tyto osoby přesvědčili, aby jménem těchto nově založených obchodních společností uzavřely úvěrové smlouvy s ČS, kdy bylo předem sjednáno, že se tyto osoby vzdají faktického obchodního vedení předmětných společností a výkonu funkcí jednatelů ve prospěch organizátora trestné činnosti, nebudou jménem obchodní společnosti činit žádné právní úkony, a že splátky úvěru bude hradit jiný subjekt – obviněný B. R. (resp. obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., nebo BONEA GROUP, s. r. o.),
a poté, co organizátoři trestné činnosti přesvědčili pod příslibem vysokého výdělku obviněného Ing. R. S. k tomu, aby se stal jednatelem obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., a zároveň aby jednatelské oprávnění generální plnou mocí převedl na obviněného J. V., kdy bylo předem dojednáno, že se obviněný Ing. R. S. vzdá faktického obchodního vedení společnosti a výkonu funkce jednatele ve prospěch organizátora trestné činnosti, a že nebude jménem obchodní společnosti činit žádné právní úkony, za situace, kdy věděl, že obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., vystavila zálohové faktury na mnohamilionové částky, a že na účet vedený pro obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., byly tyto částky připsány, kdy obviněný Ing. R. S. znal veškeré okolnosti, z nichž mohl dovodit, proč organizátoři trestné činnosti i obviněný J. V. nemohou vykonávat funkce statutárních orgánů obchodních společností,
obviněný J. V. založil s využitím výše zmiňované plné moci jménem obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., účet u ČS, a vždy, jakmile byly na účet připsány finanční prostředky představované uvolněnými úvěrovými prostředky z úvěrů poskytnutých jednotlivým níže uvedeným obchodním společnostem, zadal příkaz k úhradě předmětných částek na účet vedený pro obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o., a následně tyto prostředky v hotovosti z účtu vybral a předal je organizátorům trestné činnosti, kdy tyto prostředky nebyly využity k realizaci díla představovaného zasíťováním pozemků,
přičemž obvinění Ing. R. S. a J. V. (srozuměni s tím, že se podílí na trestné činnosti organizátorů trestného činu) takto jednali s cílem získat neoprávněný finanční prospěch, a takto postupovali v níže uvedených případech:
2) obvinění Ing. R. S., J. V. a J. R.:
poté, co se obviněný J. R. pod příslibem bezpracného zisku stal podle instrukcí organizátora trestné činnosti jednatelem obchodní společnosti Forces CZ, s. r. o., uzavřel jejím jménem dne 17. 12. 2008 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v katastrálním území B., obec J.,
přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl obviněný J. R. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoli věděl, že ta nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk, ačkoli bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude ČS hradit jiný subjekt (tj. obviněný B. R., potažmo obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., nebo obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.), a ačkoli bylo předem sjednáno, že se vzdá ve prospěch organizátorů trestné činnosti výkonu jednatelského oprávnění a faktického obchodního vedení, a byl tak srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti,
kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly převedeny na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 1 999 980 Kč, peněžní prostředky byly z účtu této obchodní společnosti s vědomím Ing. R. S. vyzvednuty obviněným J. V. a byly použity pro jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 889 980 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy (stanovené ke dni 19. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj. částky 1 390 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 609 980 Kč .
3) obvinění Ing. R. S., J. V. a L. K.:
poté, co obviněná L. K. založila podle instrukcí obviněných J. V. a B. R. obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., motivována bezpracným výdělkem uzavřela jako jednatelka této obchodní společnosti dne 26. 2. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v katastrálním území B., obec J.,
přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná L. K. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že obchodní společnost disponuje dostatkem finančních prostředků, aby mohla hradit úvěrové splátky, ačkoli tomu tak nebylo, kdy věděla, že ta nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk, a její příjmy jako fyzické osoby by také nepostačovaly k úhradě úvěrových splátek, a zatajila, že bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude ČS hradit jiný subjekt (tj. B. R., potažmo obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., nebo obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.),
kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly odeslány na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., čímž došlo k vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2 000 000 Kč, peněžní prostředky byly z účtu této obchodní společnosti s vědomím Ing. R. S. vyzvednuty J. V. a byly použity pro jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 909 208 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy (stanovené ke dni 20. 5. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj. částky 1 300 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 609 208 Kč.
13) obvinění Ing. R. S., J. V. a MUDr. I. B.:
poté, co obviněný MUDr. I. B. založil podle instrukcí organizátora trestné činnosti obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., uzavřel coby jednatel této obchodní společnosti dne 30. 6. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v katastrálním území Z., obec Z.,
přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl obviněný MUDr. I. B. nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že obchodní společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek, ačkoli věděl, že tomu tak není, že ta nebude vyvíjet podnikatelskou činnost, když od počátku věděl, že nebude jménem obchodní společnosti úvěrové splátky hradit,
kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly poukázány na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., ačkoli nedisponoval odpovídající smlouvou o dílo a přestože věděl, že na tvrzené dílo nebylo vydáno stavební povolení, umožnil tím vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2 000 000 Kč, peněžní prostředky byly obviněným J. V. převedeny z účtu této obchodní společnosti na účet obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., a byly použity pro jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 901 998 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy (stanovené ke dni 30. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj. částky 880 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 1 021 998 Kč.
16) obvinění Ing. R. S., J. V. a I. O.:
poté, co obviněná I. O. založila podle instrukcí organizátora trestného činu obchodní společnost REON PLUS, s. r. o., uzavřela jako jednatelka této obchodní společnosti dne 25. 6. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout obchodní společnosti úvěr až do výše 2 000 000 Kč s vázaným účelem úvěru na koupi pozemků a jejich zasíťování, jehož řádné a včasné splnění bylo zajištěno zástavním právem banky k pozemkům zapsaným v katastrálním území Z., obec Z.,
přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná I. O. nepravdivé údaje, neboť deklarovala, že jako jednatelka bude jménem této obchodní společnosti hradit každoměsíční úvěrové splátky, ačkoli od počátku věděla, že úvěrové splátky ona jménem obchodní společnosti hradit nebude,
kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly poukázány na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., ačkoli nedisponovala odpovídající smlouvou o dílo, a umožnila tím vyčerpání sjednaného úvěru v celkové výši 2 000 000 Kč, peněžní prostředky byly obviněným J. V. převedeny z účtu této obchodní společnosti na účet obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., a byly použity pro jiný než pro sjednaný účel, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 930 000 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy (stanovené ke dni 19. 4. 2010, kdy úvěr přestal být splácen), tj. částky 920 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 1 010 000 Kč.
II.
1) obvinění A. M. , S. K., P. K. a P. R.:
obviněná P. R. poté, co založila obchodní společnosti Alter Vision, s. r. o. (k jejímu založení ji pod příslibem bezpracného výdělku přesvědčil obviněný S. K.), uzavřela s ČS úvěrovou smlouvu, podle níž se ČS zavázala poskytnout této obchodní společnosti úvěr až do výše 1 900 000 Kč s vázaným účelem úvěru na nákup a prodej piva, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla obviněná P. R. nepravdivé údaje,
přičemž obviněný A. M. přiměl S. F., jednatelku obchodní společnosti SVET NESSA, s. r. o., - poté, co ji s podvodným úmyslem obalamutil a přiměl k tomu, aby jako jednatelka výše uvedené obchodní společnosti podepsala kupní smlouvu na bytovou jednotku, aniž by tento úkon obviněný A. M. učinil vážně, a deklarujíc, že se jedná o podpis zástavní smlouvy související s podpisem smlouvy o hypotečním úvěru, jehož předmětem je poskytnutí úvěrových prostředků vázaných na uhrazení kupní ceny za byt ve vlastnictví obchodní společnosti SVET NESSA, s. r. o. – k podpisu smlouvy o zastavení nemovitosti, jíž byl ve prospěch ČS zajištěn (zástavním právem banky k bytové jednotce) úvěr poskytnutý obchodní společnosti Alter Vision, s. r. o., kdy obviněný S. K., bez vědomí a souhlasu S. F., zajistil zpracování znaleckého ocenění předmětného bytu pro sjednání úvěrové smlouvy,
načež neztotožněná osoba jménem P. R. (bez jejího vědomí a souhlasu) s cílem podvodně vylákat uvolněné úvěrové prostředky předložila ČS zfalšované faktury, kdy na základě těchto faktur byly úvěrové prostředky uvolněny, čímž došlo k vyčerpání úvěru,
- kdy částka 1 100 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro obchodní společnost SVET NESSA, s. r. o., kdy tuto částku následně předala S. F. ve čtyřech platbách obviněnému A. M., takto však jednala v omylu domnívajíc se, že je povinna mu vrátit předmětnou částku jako bezdůvodné obohacení,
- dále částka 200 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro obchodní společnost MYSTERIUM PRAHA, s. r. o., načež byla hned druhý den převedena obviněným P. K. na jeho vlastní účet,
- dále částka 150 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro obchodní společnost STEPIS PRAHA, s. r. o., načež byla vyzvednuta obviněným P. K. v hotovosti,
- a konečně částka 450 000 Kč byla poukázána ve prospěch účtu vedeného pro obchodní společnost Atenz Trade, s. r. o., načež ještě stejný den bylo obviněným S. K. vyzvednuto 449 000 Kč v hotovosti,
kdy obvinění S. K. a P. K. naložili s výše uvedenými finančními prostředky nezjištěným způsobem,
přičemž po splatnosti úvěru poskytnutého obchodní společnosti Alter Vision, s. r. o., zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 885 000 Kč, čímž obvinění způsobili - po odečtení hodnoty zástavy, tj. částky 1 000 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 885 000 Kč.
2) obvinění A. M. , S. K. a V. V.:
obviněný V. V. poté, co jej (dosud nestíhaný spolupachatel – organizátor trestné činnosti) A. G. navedl k tomu, aby se stal jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti CRUACHAN, s. r. o., a aby požádal o poskytnutí investičního úvěru v ČS – kdy poskytnutí úvěru obviněný S. K. předem projednal s pracovníkem ČS Ing. J. J. – následně jménem obchodní společnosti CRUACHAN, s. r. o., uzavřel dne 25. 2. 2009 v pobočce ČS úvěrovou smlouvu, podle které se ČS zavázala poskytnout této obchodní společnosti úvěr až do výše 1 300 000 Kč s vázaným účelem úvěru na nákup vína, kdy A. G. jako společník obchodní společnosti BUDOVA GROUP, s. r. o., dojednal s jednatelem této obchodní společnosti O. B. zajištění úvěru zástavním právem banky k budově a parcele zapsaným v katastrálním území D., obec D.,
kdy následně uvolněné úvěrové prostředky byly převedeny na účet obchodní společnosti +DS HOLDING-CZ, s. r. o., jež byly záhy v hotovosti vybrány disponentem tohoto účtu obviněným A. M., čímž došlo k vyčerpání úvěru až do výše 1 299 904 Kč, kdy po splatnosti úvěru zůstala k doplacení částka na jistině ve výši 1 299 904 Kč, čímž obvinění (a doposud nestíhaný A. G.) způsobili - po odečtení hodnoty zástavy, tj. částky 230 000 Kč - poškozené ČS škodu ve výši 1 069 904 Kč.
III.
Obviněný Ing. J. J. jako zaměstnanec ČS na pozici firemního poradce oblastní pobočky Praha-západ v období od 1. 8. 2008 do 30. 6. 2009 v rozporu se svou povinností vyplývající z ustanovení §301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s interními předpisy ČS, jakož i obecnou povinností vyplývající pro něho z pracovního řádu, s nimiž byl seznámen a které byl povinen dodržovat, v 18 případech zpracoval na žádost klientů návrhy úvěrů,
přičemž neprověřil reálné možnosti splácení úvěru, existenci a výši vlastních zdrojů obchodní společnosti, účelovost navrhovaných úvěrů, nezohlednil, že žadatelé o úvěr – právnické osoby – nedisponovali v době podání žádosti o úvěr živnostenským oprávněním k předmětu činnosti vztahující se k účelu úvěru, jako podmínku k uzavření smlouvy nebo čerpání úvěrových prostředků nevyžadoval dokumenty, jež by jednoznačně mohly prokazovat účelovost poskytnutých finančních prostředků (např. stavební povolení), bez prokázání a ověření účelovosti umožnil čerpání úvěrových prostředků, nejméně v případě úvěrových návrhů stran 15 obchodních společností zvolil nesprávný produkt financování (namísto hypotečního zvolil investiční úvěr), nereflektoval skutečnost, že většina obchodních společností žádajících o úvěr měla sídlo na téže adrese, většina úvěrových prostředků byla čerpána ve prospěch téže obchodní společnosti – BONSTAV, s. r. o., kdy se nejednalo o regionálně silnou obchodní společnost, nýbrž o společnost nově založenou a bez referencí, dále nedostatečně stanovil podmínky prvního a dalšího čerpání úvěrových prostředků, neprověřil účelovost čerpaných úvěrových prostředků, a ve dnech 17. 12. 2008 – 30. 3. 2009 úvěrové návrhy předložil obviněnému D. P., ačkoli věděl, že D. P. již v té době pracoval na jiné oblastní pobočce banky a nebyl tak oprávněn schvalovat předložené úvěrové návrhy, dále nevyhodnotil jako rizikovou situaci, kdy jednatelé těchto obchodních společností úvěrové smlouvy a další listiny podepsali, aniž by tyto podklady četli, kdy jednali za přítomnosti téže osoby (obviněného B. R.), nejméně v jednom případě připustil, aby blankosměnka, jíž byl poskytnutý úvěr zajištěn, byla podepsána jinou osobou, než jednatelem obchodní společnosti, tj. avalistou, akceptoval pro účely čerpání úvěru předložení smlouvy o díla, která však nebyla podepsána statutárním orgánem zhotovitele a ke smlouvě nebyla přiložena plná moc osoby, která tuto smlouvu podepsala, v jednom případě zfalšoval podpis jednatelky úvěrového dlužníka na zápisu o jednání, jehož předmětem bylo nesplácení úvěru, v nejméně dvou případech si byl vědom toho, že faktury předložené za účelem uvolnění úvěrových prostředků byly zfalšovány,
kdy obviněný Ing. J. J. úmyslně postupoval v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z jeho pracovního poměru a z interních předpisů banky celkem v 18 případech (pro přesný popis jednotlivých případů viz tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a porušením pracovních povinností tak obviněný Ing. J. J. způsobil ČS škodu ve výši nejméně 24 309 254 Kč , jež odpovídá nesplaceným jistinám poskytnutých úvěrů.
IV.
Obviněný D. P. jako zaměstnanec ČS na pozici firemního poradce se schvalovacími pravomocemi oblastní pobočky Praha-západ v období od 1. 8. 2008 do 30. 3. 2009 v rozporu se svou povinností vyplývající z ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce, a v rozporu s interními předpisy ČS, jakož i obecnou povinností vyplývající pro něho z pracovního řádu, s nimiž byl seznámen a které byl povinen dodržovat,
poté, co mu obviněný Ing. J. J. předložil k posouzení a schválení úvěrové návrhy, tyto schválil, dne 1. 8. 2008 úvěrový návrh ve vztahu k úvěru poskytnutému obchodní společnosti BONEA GROUP, s. r. o., předložený Ing. J. J. k provozní kontrole ke schválení doporučil, a to aniž by provedl řádnou kontrolu předložených podkladů,
kdy předložené návrhy na poskytnutí investičního úvěru a související podklady mu nemohly poskytnout ucelený přehled o žadatelích o úvěry, navrhované transakci a riziku návratnosti poskytnutých finančních prostředků, kdy předložené doklady nesplňovaly podmínky pro schválení úvěru pro předmětné právnické osoby, dále nereagoval na fakt, že obviněný Ing. J. J. s ohledem na deklarované využití úvěrových prostředků zvolil nesprávný úvěrový produkt (namísto hypotečního zvolil investiční úvěr), nezohlednil, že žadatelé o úvěr – právnické osoby – nedisponovali v době podání žádosti o úvěr živnostenským oprávněním k předmětu činnosti vztahující se k účelu úvěru, nepožadoval jako podmínku k uzavření smlouvy nebo čerpání úvěrových prostředků prokázání účelovosti poskytnutých finančních prostředků (např. stavební povolení), nereflektoval skutečnost, že většina obchodních společností žádajících o úvěr měla sídlo na téže adrese, nedostatečně stanovil podmínky prvního a dalšího čerpání úvěrů, dále ve dnech 17. 12. 2008 – 30. 3. 2009 návrhy na poskytnutí investičního úvěru předložené obviněným Ing. J. J. schválil, ačkoli v té době již působil na jiné oblastní pobočce ČS a nebyl tak oprávněn tyto návrhy schválit, čímž umožnil uzavření úvěrových smluv a čerpání úvěrových prostředků,
kdy obviněný D. P. postupoval z vědomé nedbalosti v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z jeho pracovního poměru a z interních předpisů banky, a při schvalovacím procesu neuplatnil potřebnou míru opatrnosti a obezřetnosti ve vztahu k rizikovosti úvěru a reálnosti splácení úvěru, kdy úvěry jím schválené byly následně vyhodnoceny jako ztrátové, a to celkem v 8 samostatných případech (pro přesný popis jednotlivých případů a výši způsobené škody viz tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), přičemž v každém z těchto 8 případů způsobil poškozené ČS značnou škodu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B., I. O., A. M., Ing. J. J. a D. P. (dále též spoluobvinění J. V., G. J., J. S., R. S., J. S., M. L., S. Š., J. R. st., S. K., P. K., P. R., kteří nevyužili práva podat dovolání), a rovněž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ve prospěch a zároveň i v neprospěch obviněného R. S., a v neprospěch obviněných J. V., S. K., J. N. a D. P.
7. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl na podkladě podaných odvolání rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o dovolatele v části výroku o vině a v celém výroku o trestu obviněného Ing. J. J., dále ve výroku o trestu obviněného A. M. a ve všech výrocích o náhradě škody zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud ve vztahu k dovolatelům tak, že v tzv. skutkové větě týkající se obviněného Ing. J. J. znovu vyslovil součet jím způsobené škody pod bodem III. 1) až 18) na částku 20 354 055 Kč (původně 24 309 254 Kč, a uložil mu podle §255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Obviněnému A. M. soud podle §250b odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona. Zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal ohledně výše uvedených obviněných beze změny. Městský soud v Praze však rozhodl též znovu o nároku poškozené ČS na náhradu škody tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou odkázal se všemi nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Konečně odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ohledně obviněných J. V., S. K. a D. P., a rovněž odvolání obviněných J. V., G. J., J. R., L. K., J. S., R. S., J. S., M. L., S. Š., MUDr. I. B., I. O., J. R. st., P. K., P. R., a D. P.
II. Dovolání obviněných
9. Rozsudek soudu druhého stupně napadli výše uvedení obvinění dovoláními. Obviněný J. R. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce JUDr. Roberta Falbra, obviněná L. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lucie Horákové, obviněný MUDr. I. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Kotrby, obviněná I. O. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Felta, obviněný A. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lucie Vlkové Voňkové, Ph.D., obviněný Ing. J. J. prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Davida Raise a obviněný D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Stanislava Berana.
10. Obviněný J. R. se v úvodu svého dovolání věnoval zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Následně namítl, že soud prvního stupně se při výpočtu výše způsobené škody dopustil zřejmé chyby v počtech, kdy vyčíslil škodu na 609 980 Kč, namísto správného výsledku 499 980 Kč. V důsledku toho však došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, namísto §250b odst. 1, 3 tr. zákona. Ačkoli stejnou výhradu uplatnil již v odvolání, nebylo mu vyhověno s tím, že soud prvního stupně sice provedl nesprávný aritmetický součet, avšak vycházel z nesprávného pojetí výše škody, za niž je nutné považovat celou výši poskytnutého úvěru, tj. 2 000 000 Kč (srov. strana 56 rozsudku odvolacího soudu). S tímto odůvodněním však dovolatel nesouhlasí a přiklání se ke způsobu výpočtu škody soudem prvního stupně (tj. k částce 499 980 Kč). Podle jeho slov „vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius není možné odvolací námitku odmítnout s tím, že výše škody je podle odvolacího soudu vyšší, než ji zjistil soud prvního stupně“.
11. Rovněž zdůraznil, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, neboť ze žádného důkazu nevyplývá, že obviněný ČS deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek (podle jeho názoru se v souladu se zákonem zavázal toliko k vrácení úvěru ve stanovených splátkách, ale nikde v úvěrových dokumentech neuváděl, že obchodní společnost Forces, s. r. o., má nebo bude mít peníze na splácení úvěru). Bez adekvátního podkladu je rovněž závěr soudu, podle něhož byl srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob (výše uvedené podle něj není možno dovozovat z faktu, že pověřil obviněného B. R. generální plnou mocí), nebo že spolupracuje s obviněnými R. S. a J. V. Dovolatel naopak od počátku tvrdil, že obviněný J. V. zneužil plnou moc, kterou dostal od obviněného R. S., a založil obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., otevřel bankovní účet, a poté, co dovolatel v dobré víře a se souhlasem banky převedl zbytek úvěru na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., obviněný J. V. tyto peníze vybral a použil pro potřebu svou a svých kolegů. Důvodem neschopnosti hradit splátky bylo jednání obviněného J. V., a to na úkor obchodní společnost Forces CZ, s. r. o.
12. V závěru svého dovolání obviněný J. R. dodal, že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatel mohl jen stěží předvídat“, proto nebylo možné dovodit ani jeho zavinění. S ohledem na výše uvedené navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
13. Obviněná L. K. podala svůj mimořádný opravný prostředek rovněž z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho úvodu nejprve obecně namítla, že „skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nebyl skutečně prokázán“, dále že existují extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů, a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo , kdy soudy předložené důkazy posoudily jednostranně a v její neprospěch, resp. jí navržené důkazy vůbec neprovedly.
14. Dovolatelka vyslovila názor, že soudy nezohlednily odlišnosti jejího jednání a paušálně ji označily za „bílého koně“. Přitom nebylo žádnými důkazy prokázáno, že by vědomě uvedla při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje, konkrétně, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., disponuje dostatkem finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek. ČS již před uzavřením úvěrové smlouvy muselo být známo, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., je založena velice krátkou dobu a tudíž nemá žádnou podnikatelskou minulost. Kromě toho „její“ obchodní společnost měla zajištěny dostatečné prostředky na financování předmětného podnikatelského záměru - obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., uzavřela s obchodní společností STYLOSTAV, s. r. o., smlouvu o spolupráci, na základě které měla obdržet částku 500 000 Kč. Tuto skutečnost měla potvrdit svědkyně M. P., jejíž výslech však soudy neprovedly.
15. Rovněž nebylo prokázáno, že by věděla, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., nebude fakticky vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk (byla založena pouze formálně) a že její příjmy jako fyzické osoby nepostačují k úhradě úvěrových splátek. Naopak tato obchodní společnost podle názoru obviněné vyvíjela podnikatelskou činnost se ziskem – prodávala flétny. Daňová přiznání jsou sice za rozhodná zdaňovací období ztrátová, je však „doložitelné“, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., měla faktický obrat. Rovněž její finanční poměry jako fyzické osoby byly dobré - dovolatelka se v souvislosti s úvěrovou smlouvou zavázala směnečným prohlášením, kdy ručila vlastním majetkem včetně bytové jednotky, již vlastnila. Kromě toho v průběhu odvolacího řízení předložila příjmové pokladní doklady, jež dokazují, že splátky úvěru hradila - hotovost předávala přímo obviněnému J. V. Odvolací soud však učinil závěr, že tato finanční plnění ze strany obviněné nemají žádný význam, s čímž se dovolatelka neztotožňuje.
16. Konečně nelze mít za prokázané, že by zatajila splácení úvěru jiným subjektem. Kromě toho soudy nezkoumaly, zda uvedení nepravdivého údaje bylo vůbec objektivně způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a na podporu svých tvrzení odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05.
17. V rámci další výhrady dovolatelka namítla, že v dané věci se nejedná o skutek natolik „společensky škodlivý“, aby bylo namístě uplatnění trestněprávní represe. Zvoleným postupem tak došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13), kdy soudy nesprávně zhodnotily naplnění „materiálního znaku daného trestného činu, tj. dostatečného stupně společenské nebezpečnosti“ jednání obviněné pro společnost ve smyslu §3 odst.1 a §4 tr. zákona.
18. Dovolatelka je přesvědčena, že po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které jí bránily splnit závazek z úvěrové smlouvy a jež sama nemohla v žádném případě v době uzavření smlouvy o úvěru předvídat (např. že nebude vydáno stavební povolení na zasíťování předmětných pozemků, předmětný projektový záměr se vůbec nebude realizovat a že prostředky z úvěru budou užity zcela jiným způsobem). Soudy tak nezohlednily „subjektivní odpovědnost obviněné, tj. odpovědnost za zavinění ve smyslu §3 odst. 3, §4, §6 tr. zákona“, přičemž nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako skutkový či právní omyl či jednání ostatních obviněných (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).
19. V závěru svého dovolání obviněná L. K. zdůraznila, že jednáním ČS byla sama poškozena, neboť soudy při vymezení „míry jejího pochybení“ vůbec nezohlednily spoluzavinění banky, která nastavila chybné podmínky pro poskytnutí a čerpání úvěru (na podporu svých argumentů odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
20. V souvislosti s výše uvedeným proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, příp. i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
21. Obviněný MUDr. I. B. považoval za naplněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu. V rámci prvního z nich [§265b odst. 1 písm. d) tr. řádu] namítl, že bezprostředně po provedení výslechů jednotlivých obviněných v hlavním líčení neměl možnost se k nim vyjádřit. Bylo mu řečeno, že to bude možné až po provedení výslechu posledního obviněného, tj. až po téměř pěti dnech konání hlavního líčení. Klást ostatním obviněným otázky mu (na rozdíl od obhájců) nebylo umožněno vůbec. V tomto postupu spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Rovněž vyjádřil nesouhlas s argumentací soudu druhého stupně uvedenou na straně 51 jeho rozsudku.
22. V další části svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění shledal v nesprávném právním hodnocení znaku hrubě nepravdivý či zamlčený podstatný údaj . Obviněný nejprve citoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, načež konstatoval, že žádná ze skutkových okolností nemohla ve vztahu k jeho osobě vést k závěru, že bance zamlčel podstatné údaje, či uvedl údaje hrubě zkreslené. Následně polemizoval s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a vyjádřil se k jednotlivým skutkovým zjištěním týkajícím se solventnosti „jeho“ obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., dále k využívání služeb zprostředkovatelů, k podpisu „předpřipravené“ úvěrové smlouvy, k existenci směnky, prostřednictvím které se za zaplacení úvěru zaručil „osobně celým svým majetkem“ a uzavřel, že ve vztahu k jeho osobě došlo ke zřejmé paušalizaci, kdy orgány činné v trestním řízení nedokázaly rozlišit hranici mezi „spolupachatelem hlavních organizátorů a naopak obětí – tedy dovolatelem“. Svou námitku uzavřel konstatováním, že vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem mu objektivně nemohlo být známo, že se jedná o „nestandartní úvěr“, který by jinak banka neposkytla.
23. V části dovolání nazvané jako extrémní nesoulad skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů odkázal obviněný mimo jiné na odůvodnění napadeného rozsudku, v rámci něhož se Městský soud v Praze vyjádřil v tom smyslu, že na odčerpání prostředků z účtu obviněný velmi dlouhou dobu nereagoval, z čehož plyne, že byl s vyvedením úvěrových prostředků srozuměn. S tím však dovolatel nesouhlasí, podle jeho názoru není takový závěr podepřen žádným důkazem. Zdůraznil, že odčerpání úvěrových prostředků z účtu „jeho“ obchodní společnosti pochopitelně s dotčenou bankou (tj. ČS) řešil, a to prakticky okamžitě. Během veřejného zasedání dokonce navrhoval důkazy, které svědčily o jeho aktivním přístupu k věci (sms zprávy od právního zástupce ČS); ty byly však bez dalšího zamítnuty. Rovněž navrhoval výslech A. D., podle odvolacího soudu tak učinil opožděně, s čímž dovolatel s poukazem na ustanovení §249 odst. 3 tr. řádu nesouhlasil. V závěru této námitky dodal, že A. D. sice nebyl z jeho strany navrhován k výslechu jako svědek (jelikož měl dovolatel za to, že bude s ohledem na ostatní okolnosti obžaloby zproštěn), nicméně „měl-li soud opačný názor, měl s ohledem na obsah jeho výpovědi A. D. vyslechnout.“
24. Dále se obviněný zabýval oceněním pozemků znaleckými posudky. Namítl, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru o zjevném nadhodnocení pozemků sloužících mimo jiné jako zástava předmětných úvěrů, nicméně podle dovolatele je určení obvyklé ceny pozemků pro laika značně obtížné, až nereálné. Kromě toho soudy nekonfrontovaly Ing. Michala Olivu (pozn. znalce, jež pro účel uzavření úvěrových smluv vyhotovil znalecké posudky na hodnotu předmětných nemovitostí) se znaleckým posudkem znalce Ing. Stanislava Tulpy, a přitom vzaly za prokázané, že v původním posudku byly dotčené nemovitosti značně přeceněny. Jestliže však proti sobě stojí závěry dvou znaleckých posudků, aniž by byla objektivním způsobem zpochybněna věrohodnost jednoho z nich, není možné bez dalšího považovat za „správnější“ ten posudek, jež byl vypracován z podnětu orgánů činných v trestním řízení.
25. S ohledem na výše uvedené je podle dovolatele zřejmé, že soudy obou stupňů vyvodily pro něj nepříznivá skutková zjištění, jež nejsou podepřena žádnými důkazy. Na závěru odvolacího soudu o „srozumění obviněného s podvodným plánem organizátorů“ je řada pochybností, a důkazy, jež by mohly tyto pochybnosti vyvrátit (např. navrhovaný výslech A. D.), odvolací soud protiprávně odmítl s odkazem na opožděnost, nebo se k jejich provedení nevyjádřil vůbec. Tento postup však neodpovídá §2 odst. 5 tr. řádu, neboť v této věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v intenzitě dosahující „extrémního rozporu“ mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry.
26. Proto obviněný MUDr. I. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil příslušný výrok rozsudků soudů obou stupňů a dále aby sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, příp. aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
27. Obviněná I. O. v rámci svého mimořádného opravného prostředku (resp. jeho doplnění) uvedla s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (až na jednu výjimku) prakticky stejné námitky, jako dovolatel J. R. Nejprve konstatovala, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že obviněná deklarovala hradit měsíční splátky úvěru v postavení jednatelky obchodní společnosti (podle obviněné tato skutečnost nevyplývá z úvěrové smlouvy ani z jiného dokumentu), dále že obchodní společnost REON PLUS, s. r. o., má nebo bude mít peníze na splacení celého úvěru (podle obviněné banka akceptovala, že úvěr bude splácen z prostředků, jež budou vygenerovány z realizace podnikatelského záměru, přičemž na podporu svých argumentů odkázala na výpověď obviněného Ing. J. J. a naopak odmítla výpověď svědka I. B.). Stejně tak odmítla své srozumění s tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob (toto srozumění nelze podle dovolatelky dovozovat z faktu, že udělila obviněnému B. R. generální plnou moc, chtěla tím zajistit toliko bezproblémové splácení úvěru), a konečně tvrdila, že není možné z žádného důkazu dovodit její vědomou spolupráci s obviněnými Ing. R. S. a J. V., a stejně jako dovolatel J. R. popsala celý proces „vyvedení peněz“ z účtu obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., obviněným J. V.
28. Následně poukázala na spoluzavinění ČS, jež umožnila obviněnému J. V. mimo jiné „předem zřídit nelegální duplicitní účet ve prospěch obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o.“, který byl použit k odcizení peněz. Obviněná je přesvědčená, že pokud by banka, resp. její „nedbale řízený personál“, neporušila stanovená pravidla a neumožnila účet založit, škoda by jí nevznikla.
29. V závěru svého dovolání (stejně jako obviněný J. R.) konstatovala, že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatelka mohla jen stěží předvídat“, a proto není dáno její zavinění. S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu navrhla, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
30. Obviněný A. M. opřel své námitky o dva dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku se věnoval převážně skutkové stránce věci. Uvedl, že z mezí provedeného dokazování zcela vybočuje závěr soudu, že převzal od S. F. částku 1 100 000 Kč ve 4 platbách. Příjmové doklady potvrzují převzetí této částky P. R. a nikoli obviněným. Dovolatel odkázal na další listinné důkazy: dohodu o narovnání ze dne 26. 8. 2009, smlouvu o úschově peněz, smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21. a 24. 8. 2009 a o půjčce peněz mezi obviněným a S. F., a dodal, že především dohoda o narovnání má dokazovat, že S. F. lhala. K doložení svých tvrzení navrhoval provedení výslechu svědkyně - advokátky Mgr. A. R. (dříve A.), čemuž sice soud vyhověl, avšak žádným způsobem se s jeho obsahem ve vztahu k obhajobě nevypořádal a tento důkaz v rozsudku ani nezmínil. Dále se vyjádřil k soudy zjištěnému skutkovému stavu a dodal, že na základě uvedených skutečností nemůže výpověď svědkyně S. F. obstát, byť se s ní soudy obou stupňů ztotožnily. Obdobně se vyjádřil k výpovědi obviněného V. V., jež tvrdil, že kvitanci o převzetí peněz podepsal, přestože peníze od obviněného A. M. nepřevzal, když takové tvrzení je podle dovolatele v rozporu se skutečnostmi uvedenými svědkem A. G.
31. Dále je dovolatel názoru, že v odsuzujícím rozsudku nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný je např. obžalován z toho, že Ing. J. J. předal faktury k proplacení a v odsuzujícím rozsudku tak učinila neztotožněná osoba [s tímto pochybením podle dovolatele souvisí namítaná absence „zprošťujícího“ výroku - viz dovolací důvod §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], a dále obviněný nebyl obžalován z převzetí částky 1 100 000 Kč od S. F. Podle dovolatele „je za situace, kdy byl uznán vinným pouze na základě jedné z alternativ skutkového děje, přičemž součástí obžaloby byla jiná alternativa, na místě obviněného obžaloby zprostit v té části skutkového děje, pro kterou nebyla jeho vina konstatována“.
32. Soud podle obviněného rovněž neuvedl, jaké nepravdivé údaje měl bance sdělit, a dodal, že v bance nikdy osobně nebyl a znalecký posudek „na byt“ sjednal znalec ČS.
33. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. M. namítl, že přepis zvukového záznamu z hlavního líčení obsahuje řadu nepřesností, jako např. že S. F. navrhla výslech advokátky Mgr. A. R. (dříve A.), ačkoli fakticky provedení tohoto důkazu navrhl dovolatel. Chyba v přepisu se týká rovněž výpovědi svědka A. G., který nikdy neuvedl, že „A. M. peníze nevrátil“; výše uvedenou skutečnost může dovolatel doložit čestným prohlášením tohoto svědka.
34. S ohledem na shora uvedené obviněný A. M. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a „věc vrátil k dalšímu projednání“.
35. Obviněný Ing. J. J. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci první námitky odmítl závěry obou soudů týkající se hmotněprávní kvalifikace jeho jednání jako úmyslného trestného činu. Dodal, že si nebyl nikdy vědom, že by svým postupem porušoval své povinnosti, nikdy bance škodu způsobit nechtěl, ani nebyl s možným vznikem škody srozuměn.
36. Dovolatel na základě podkladů od klientů zadával požadavek k provedení finanční analýzy do interní aplikace, kterou dále zpracovával finančně - analytický útvar poškozené. Jeho vyhodnocení pak bylo pro něj jako finančního poradce závazné, a podle tohoto výstupu byl úvěr buď poskytnut, nebo zamítnut. Kromě toho při zajištění úvěru se vždy prováděl odhad znalcem, na kterého obviněný nemohl mít a ani neměl žádný vliv. Tohoto znalce si vybíral sám klient ze seznamu znalců akreditovaných bankou.
37. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly „mírou zavinění“ obviněného ve vztahu ke způsobení škody. Před poskytnutím úvěrů odhadl znalec hodnotu nemovitostí (bez zasíťování) na celkovou částku 39 760 000 Kč, přičemž výše poskytnutých jistin úvěrů činila celkem 41 000 000 Kč. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na poměr objemu poskytnutých úvěrů k jejich zajištění nelze v žádném případě dovodit jeho (byť i nedbalostní) zavinění ve vztahu ke škodlivému následku velkého rozsahu. Celková výše škody byla způsobena jednak nesplácením úvěrů klienty, ale zejména značným poklesem hodnoty zastavených nemovitostí oproti jejich původnímu odhadu, což dovolatel nemohl v žádném případě v době poskytnutí finančních prostředků vědět, či alespoň předpokládat. Vzhledem k absenci (byť nedbalostního) zavinění mu nelze klást k tíži způsobení tohoto následku a skutek tudíž nebylo možné právně kvalifikovat podle §255 odst. 3 tr. zákona.
38. Obviněný rovněž odmítl závěry soudů obou stupňů o motivu jeho jednání, za nějž považovaly získání finanční odměny v části pohyblivé složky mzdy. V trestním řízení bylo naopak prokázáno, že tato odměna byla v poměru k pevné měsíční mzdě dovolatele zcela marginální. Výše uvedený závěr je proto naprosto nelogický a účelový.
39. V rámci pracovní smlouvy nebylo podle obviněného v žádném případě uvedeno, že by zaměstnanec na této pozici nesl odpovědnost za řádné a včasné splácení bankou poskytnutých úvěrů, resp. že by měl využívat „detektivní nástroje“ k odhalování možných úvěrových podvodů. Rovněž oba napadené rozsudky operují s údajným porušením vnitřních směrnic, avšak v průběhu dokazování nebylo zjištěno konkrétní ustanovení směrnic, které by dovolatel porušil. Soudy mu tak přičetly k tíži porušení povinností, které jako řadový zaměstnanec banky na pozici firemního poradce vůbec neměl (a to ani z pohledu vnitřních směrnic, ani uzavřené pracovní smlouvy).
40. Z dokazování naopak vyplývá, že jeho postup při schvalování předmětných úvěrových produktů nijak nevybočoval ze standardní praxe zavedené bankou, a obviněný proto neporušil žádná závazná pravidla. Dále se vyjádřil k jednotlivým pochybením, které mu soudy kladly za vinu (k výběru nesprávného produktu financování, k umožnění padělání podpisu na blankosměnce, k padělání listiny - zápisu o jednání s úvěrovým dlužníkem ze dne 23. 9. 2009 a padělání podpisu obviněné P. R. na této listině, k padělaným fakturám nalezeným v jeho pracovním počítači, ke zpracování žádostí o investiční úvěry krátce před zpřísněním podmínek pro jejich poskytování a v neposlední řadě k uvolňování peněžních prostředků z úvěrových smluv) a předložil vlastní verzi skutkového děje. Na závěr této námitky dovolatel shrnul, že neměl důvod se domnívat, že postup, který v praxi mnoho let používal on i další zaměstnanci banky, by mohl být někdy bankou kvalifikován jako porušení povinnosti.
41. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že jej soudy označily za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, když z odůvodnění rozhodnutí obou soudů není zřejmé, v čem měla tato zvláštní povinnost spočívat. Právní posouzení skutku podle ustanovení §255 odst. 2 písm. a) tr. zákona proto nepovažuje za správné.
42. Jeho další výhrada se týkala otázky posouzení příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinnosti a vznikem škody. Podle názoru dovolatele nemohla vytýkaná pochybení jednotlivě ani ve svém souhrnu přispět ke způsobení škody, protože pokud by byly úvěrové produkty řádně spláceny, byl by jím zvolený postup shledán naprosto správným.
43. Dovolatel dále podotkl, že oba soudy při výpočtu výše způsobené škody pouze sečetly nedoplatky u všech 18 úvěrů, přičemž nevzaly v potaz skutečnou hodnotu zajištění, kdy „cena předmětných pozemků stoupla a původní odhad tak zjevně nebyl nijak nadhodnocen“. Po uplatnění zajištění je přitom pravděpodobné, že banka nebude finančně poškozena. Výše škody tak nebyla soudy řádně zjištěna, o čemž svědčí i fakt, že v adhezním řízení odkázaly banku s jejími nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
44. Podle obviněného Ing. J. J. nebylo rovněž prokázáno, že spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Navzdory tomu byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, čímž došlo „k porušení zásady in dubio pro reo a principu odpovědnosti za zavinění“. Soudy přihlédly pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch (svědecká výpověď I. B. a důkazy hovořící v jeho prospěch pak označily za nevěrohodné (svědecké výpovědi spolupracovníků V. D. a J. S.), čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Navíc ČS předložila soudu podklady, které měly prokázat porušení jeho povinností, den před vyhlášením rozsudku a dovolatel neměl možnost se s nimi detailně seznámit.
45. Kromě toho na způsobení škody se podílela samotná banka, když dostatečně systémově nezajistila proces schvalování úvěrů a tím přenesla obchodní riziko na své řadové zaměstnance. Trestní postih dovolatele proto porušuje zásadu subsidiarity trestní represe a dopadá tak na subjekty, u nichž zákonodárce natolik přísný postup vůbec nezamýšlel. V závěru svého dovolání namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý a neproporcionální trest, jež nereflektuje „společenskou nebezpečnost“ jeho jednání za situace, kdy on ani nebyl osobou, která předmětné úvěry schvalovala.
46. Dovolatel Ing. J. J. proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby byl „rozsudek v rozsahu podaného dovolání zrušen a věc byla vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
47. Konečně obviněný D. P. , jenž opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v rámci své první námitky uvedl, že soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel z nesprávné interpretace úvěrového procesu, zejména tzv. „zásady čtyř očí“, z čehož podle obviněného pramení nesprávné právní posouzení skutku. Tato zásada totiž nespočívá v kontrole úvěrové žádosti navrhovatelem a schvalovatelem (tj. dovolatelem), nýbrž v jeho kontrole navrhovatelem a jeho dalším kolegou profesně stejně postaveným. Teprve potom přichází na řadu schvalovatel návrhu (tj. dovolatel), jehož formálním posláním je takový návrh schválit. Schvalovateli se tedy předmětný dokument předkládá až v okamžiku, kdy je již překontrolován osobou odlišnou od navrhovatele. Je zřejmé, že odvolací soud vycházel z chybné interpretace této zásady založené na tom, že „ony čtyři oči“ patří zpracovateli návrhu (tj. obviněnému Ing. J. J.) a schvalovateli (tj. dovolateli D. P.). Obviněný podotkl, že není v moci schvalovatele předjímat, že navrhovatel bude jednat v rozporu s pravidly banky, či dokonce v rozporu se zákony. Vzhledem k tomu, v jaké fázi úvěrového procesu dovolatel figuroval (tj. ve fázi schvalovací), je zcela zřejmé, že nemohl ovlivnit nastavení podmínek úvěrových smluv či jejich plnění; to se koneckonců s ohledem na povahu této fáze úvěrového procesu ani nevyžadovalo.
48. Obviněný dospěl k názoru, že pro posouzení, zda svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování (resp. porušení) povinnosti při správě cizího majetku, měl soud prvního stupně postupovat podle novější právní úpravy (tj. §221 odst. 1, 2 tr. zákoníku), protože je to ohledně výše uvedeného trestného činu pro dovolatele výhodnější (podle novější právní úpravy se vyžaduje hrubá nedbalost , nikoli „pouze“ nedbalost vědomá ). Vzhledem k tomu, že v jeho počínání není možno spatřovat znaky hrubé nedbalosti, měl být dovolatel obžaloby zproštěn, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
49. Dále dovolatel zopakoval argumentaci uvedenou již v jeho odvolání. Nejprve popsal celý „úvěrový proces“, a doplnil, že nebylo v jeho silách odhalit drobné nesrovnalosti v podkladech úvěrových žádostí, tím spíš, pokud se k jeho rukám dostávaly poté, co je kontrolovali dva kvalifikovaní úředníci banky. Navíc při zajištění úvěru se skutečnosti, jako je věk jednatele, zda má s obchodem s pozemky nějaké skutečnosti apod., jeví jako zcela marginální a nepodstatné. Stejně tak nebylo možné v předložených žádostech o úvěr registrovat shodu v účetních údajích různých obchodních společností. Pokud jde o to, že měl být zvolen úvěr hypoteční namísto investičního, tak podle tzv. produktového listu není hranice mezi nimi jasně zřejmá. V závěru této námitky dovolatel výslovně odmítl názor, že ve svém postavení nedisponoval oprávněním schvalovat úvěry pobočky, na které již nebyl v rozhodné době zaměstnán, a dodal, že v předmětnou dobu pobočka neměla žádného zaměstnance, který by příslušnou pravomocí disponoval, proto byl postup schvalování napříč pobočkami zcela pochopitelný.
50. S ohledem na shora uvedené obviněný D. P. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
III. Vyjádření k dovoláním a replika obviněných
51. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval dovoláním obviněného D. P. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle jeho názoru nemohou obstát, neboť se v podstatě jedná o výhrady, které obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Kromě toho soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o zavinění D. P. ve formě vědomé nedbalosti (nikoli úmyslu), a zároveň správně konstatovaly, že „aplikace nového trestního zákoníku by pro něj neměla žádný pozitivní efekt“. Interpretace pravidla „čtyř očí“ nemůže nijak ovlivnit posouzení dovolatelova zavinění, kdy rozhodné skutkové závěry svědčí o naplnění tohoto znaku, a to bez ohledu na výklad této zásady.
52. K dovolání obviněného A. M. státní zástupce uvedl, že námitky směřující do oblasti hodnocení důkazů a týkající se zvukového záznamu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec podřadit. Navíc není pravdou, že by se soudy otázkou věrohodnosti jednotlivých aktérů nevypořádaly, a učinily tak správným způsobem. Výhrada týkající se porušení tzv. totožnosti skutku, je podle státního zástupce nedůvodná. V tomto případě zůstala zachována (i přes určité modifikace) totožnost jak jednání, tak i následku, proto nebyl dán žádný důvod pro vyslovení zprošťujícího výroku. Ve vztahu k námitce nenaplnění objektivní stránky trestného činu odkázal státní zástupce na znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a na navazující část odůvodnění, z nichž jsou tyto znaky patrné.
53. Dovolací námitky obviněné L. K. týkající se tvrzené existence extrémních rozporů a opomenutých důkazů označil státní zástupce za nedůvodné. U ostatních výhrad dovolatelky (nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal, nebyla zohledněna specifika jejího jednání, a proto byla nesprávně označena za bílého koně, byla porušena zásada in dubio pro reo a důkazy byly hodnoceny jednostranně) pouze stručně konstatoval, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, a proto se k nim nebude vyjadřovat. Dále státní zástupce v obecně rovině poznamenal, že obviněná ve svých námitkách vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Pokud spatřovala pochybení výlučně na straně banky, jde podle státního zástupce o neopodstatněnou výhradu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho strany 64 až 65. Rovněž námitku „nedostatečnosti materiálního znaku“ vyvrátil Městský soud v Praze na stranách 66 až 67 svého rozsudku.
54. Státní zástupce je přesvědčen, že nemohou obstát ani námitky obviněné I. O. Nelze se totiž ztotožnit s tvrzením, že napadené rozhodnutí trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy naopak postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění obou rozsudků splňují požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu a jako takové jsou plně přezkoumatelná. Dále konstatoval, že jednání samotné poškozené není s ohledem na okolnosti trestné činnosti způsobilé obviněné vyvinit, kdy dovolatelka svým jednáním naplnila veškeré objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
55. Obviněný Ing. J. J. v rámci svého dovolání (stejně jako obviněný D. P.) prakticky jen opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení. Soudy obou stupňů se s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu zcela dostatečně vypořádaly, s jejich stanoviskem se státní zástupce plně ztotožnil. Obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, a to i ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Zcela zřejmá je samozřejmě i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škodlivého následku. Dovolatel Ing. J. J. byl rovněž s ohledem na své postavení v ČS v pozici osoby mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, neboť mu příslušela významná pravomoc v oblasti poskytování úvěrů a tudíž v oblasti nakládání s prostředky poškozené; jeho úkolem bylo mj. pečovat o zabezpečení a ochranu zájmů ČS.
56. K dovolání obviněného J. R. státní zástupce uvedl, že jím uplatněné námitky nepovažuje za opodstatněné. Pokud jde o výši škody, ztotožnil se s názorem Městského soudu v Praze, podle kterého sice není škoda na straně poškozené ČS vypočtena správně, nicméně je nižší než skutečná, neboť při správném způsobu jejího určení by byla vyšší, což však s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu nepřichází v úvahu. Rozhodnutí netrpí ani extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jak bylo již shora konstatováno.
57. Obviněný MUDr. I. B. v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, přičemž první z těchto důvodů je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Takové pochybení však obviněný nenamítl. Jím tvrzené porušení zákonného ustanovení §214 tr. řádu se netýká přítomnosti v hlavním líčení či veřejném zasedání, nýbrž práva obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům. Tuto výhradu státní zástupce nepovažuje za důvodnou ani v obecné rovině, protože obviněný o své právo vyjádřit se k provedeným důkazům nebyl v konečném důsledku připraven; tuto možnost měl, byť v jiném okamžiku, než by si přál. Rovněž výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje státní zástupce za bezpředmětné. Pokud se jedná o naplnění subjektivní stránky, jde v podstatě o opakování obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly a v podrobnostech odkázal na stranu 65 napadeného rozsudku. Státní zástupce je přesvědčen, že dovolatel jednal úmyslně, kdy jeho argumenty, jimiž popíral naplnění subjektivní stránky trestného činu, vycházejí z podstatné části z jiných skutkových zjištění, než které učinily v této věci soudy. Přitom k námitkám, jež se opírají o jiný než soudy zjištěný skutkový stav, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Stejně jako v případě obviněných J. R. a I. O. státní zástupce konstatoval, že tvrzení o extrémním rozporu je zjevně neopodstatněné. V předmětných rozhodnutích neshledal ani vadu spočívající v opomenutých důkazech, neboť soudy se podle jeho názoru s relevantními důkazními návrhy vypořádaly zcela dostatečně a řádně o nich rozhodly, příp. vysvětlily důvod jejich zamítnutí.
58. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
59. K vyjádření státního zástupce zaslal následně dovolatel A. M. podání ze dne 7. 7. 2016, jehož obsah se však netýkal výše uvedeného vyjádření, nýbrž se fakticky jednalo o doplnění jeho dovolání, v rámci něhož víceméně jen zopakoval dosavadní obhajobu již uplatněnou v mimořádném opravném prostředku.
60. Stanovisko k tomuto vyjádření zaslal dovolacímu soudu dne 30. 8. 2016 i obviněný Ing. J. J. V rámci něj zdůraznil, že nesouhlasí s názorem státního zástupce, podle kterého se soudy obou stupňů s jeho námitkami plně vypořádaly. Žádný ze soudů se dosud nezabýval zejména tím, které vnitřní předpisy obviněný porušil, dále nebyla zohledněna hodnota zástav stanovená znalcem (při stanovení reálné ceny zástavy by k žádné škodě na majetku poškozené ČS ani nemohlo dojít) či pracovní zařazení obviněného. Vzhledem k jeho nejnižší pozici zaměstnance mohl přijmout rozhodnutí o poskytnutí úvěru či o jeho čerpání až po souhlasu spolupracovníků či svých nadřízených. Dovolatel rovněž odmítl závěr státního zástupce, že bez jeho jednání by ke škodě nedošlo, tedy že v jeho případě je dána existence příčinné souvislosti. Dodal, že pro návratnost úvěru je vedle samotné „bonity klienta“ velmi důležitá hodnota zajištění, o které měl informace ze znaleckého posudku. Pokud by znalec stanovil hodnotu zástavy nižší, jistě by peněžní prostředky neuvolnil a úvěry by v daném rozsahu nedoporučil ke schválení. V závěru svého vyjádření dovolatel Nejvyšší soud požádal o přerušení výkonu napadeného rozsudku.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
61. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. V uvedených ohledech Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly – až na dovolání obviněné I. O. – splněny i všechny další formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
a) Dovolání obviněné I. O.
62. Podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení v případě, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle odstavce třetího téhož ustanovení lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Konečně podle odstavce čtvrtého tohoto ustanovení navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
63. Jak vyplývá z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky založeném na č. l. 5328 trestního spisu, opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obhájci JUDr. Vladimíru Feltovi prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky dne 12. 6. 2015. Z dokladu o doručení založeném na shodném čísle listu trestního spisu je pak zřejmé, že obviněné I. O. bylo předmětné rozhodnutí doručeno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 6. 2015.
64. Dne 14. 8. 2015 učinila obviněná prostřednictvím výše jmenovaného obhájce podání v elektronické podobě (e-mailem) u Obvodního soudu pro Prahu 7, které obsahovalo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 a bylo adresovanému soudu doručeno téhož dne. Shodné podání pak učinila rovněž v elektronické podobě (datovou zprávou) prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 7, jež bylo doručeno dne 15. 8. 2015.
65. V daném případě tak lhůta k podání dovolání ve smyslu shora citovaných ustanovení běžela ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněné I. O. a skončila dnem 13. 8. 2015 (čtvrtek). Tento den byl tudíž podle §60 odst. 2 tr. řádu posledním dnem zákonem stanovené lhůty, v níž mohla obviněná řádně uplatnit právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Jestliže dovolání obviněné bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7 až dne 14. 8. 2015, stalo se tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
66. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněné I. O. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno opožděně.
b) Dovolání obviněného J. R.
67. Ve vztahu k ostatním dovoláním v této věci je na úvod možné podotknout, že některé námitky dovolatelů uvedené v jejich mimořádných opravných prostředcích jsou téměř shodné, proto se s nimi Nejvyšší soud vypořádá v rámci společné argumentace. Nejprve se bude zabývat výhradami obviněného J. R., a to z pohledu (všemi dovolateli uplatněného) důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na něj je možné úspěšně odkázat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.
68. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného je možno z větší části podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; Nejvyšší soud je však posoudil jako zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.
69. V úvodu dovolání uvedená výhrada spočívající v nesouhlasu obviněného s argumentací odvolacího soudu ohledně výše škody je sice ze své podstaty námitkou hmotněprávní, nicméně jejím prostřednictvím dovolatel fakticky nesouhlasí s odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně, což ve vztahu k dovolání přímo vylučuje ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu. Nejvyšší soud proto pouze dodává, že je možné dát dovolateli za pravdu v tom, že soud prvního stupně se skutečně v jeho případě dopustil početní chyby, když stanovil výši škody na částku 609 980 Kč (tj. rozdíl mezi nesplacenou částí úvěru a hodnotou zástavy stanovené znalcem). Správným výsledkem tohoto početního postupu je totiž částka 499 980 Kč, která je těsně pod hranicí značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zákona (tj. nejméně 500 000 Kč) a tvoří znak kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 4 tr. zákona.
70. Městský soud v Praze se však s uvedenými právními závěry soudu prvního stupně neztotožnil, a to pokud jde o samotný způsob stanovení výše škody, k níž došlo v příčinné souvislosti s jednáním jednotlivých obviněných (tzv. bílých koní) popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Na straně 56 napadeného rozsudku pak dostatečně přehledně a srozumitelně soud druhého stupně vysvětlil postup a důvody, které jej vedly k určení škody v jiném rozsahu, než jak učinil obvodní soud. Škodlivým následkem u každého pachatele je nikoli částka vypočtená jako rozdíl nesplaceného úvěru a hodnoty zástavy (určené podle znaleckého posudku Ing. Stanislava Tulpy), ale celá výše vylákaného a bankou reálně poskytnutého úvěru. I v těch případech, kdy nebyly uvolněné úvěrové prostředky zcela vyčerpány (jednalo se o menší částky v řádu jednotek či nejvýše desítek tisíc korun), šlo o dokonaný čin, pokud banka ztratila možnost s nimi disponovat; jestliže nad nimi neztratila kontrolu, šlo by o jednání v této (většinou velmi malé) části ve stadiu pokusu. Pokud byly některé úvěry zpočátku hrazeny měsíčními splátkami, pak podle odvolacího soudu není správné o jejich souhrn snižovat již dokonaným trestným činem způsobenou škodu, ale jde toliko o dílčí náhrady takto způsobené škody (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2007 Sb. rozh. tr.). Výše uvedené potom platí i ve vztahu k zajišťovacímu institutu ve formě zástavy, protože ty v okamžiku bankou poskytovaného plnění nepřechází do vlastnictví banky, není proto správné jejich hodnotu v době dokonání činu odečítat od způsobené škody (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.).
71. Právě s přihlédnutím k zásadě zákazu reformationis in peius (tj. zákaz změny v neprospěch obviněného) však nemohl soud druhého stupně zvýšit „nominální rozsah viny“ u jednotlivých obviněných na poukazovanou výši cca 2 000 000 Kč (resp. 5 000 000 Kč). V žádném případě ale nelze říci, že by výše škody u jednotlivých obviněných včetně dovolatele J. R. převyšovala následek, k němuž došlo na straně poskytovatele úvěru v důsledku podvodného jednání, tj. že byla jakkoli „nadsazena“. Nejvyšší soud proto může pouze dodat, že závěrům odvolacího soudu nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť jsou zcela v souladu s právní naukou i soudní judikaturou. Požadavek obviněného na jiný způsob výpočtu škody, byť vychází z nesprávného přístupu soudu prvního stupně, důvodně odmítl již Městský soud v Praze a současně postupoval v souladu s dovolatelem namítanou zásadou zákazu reformationis in peius, když ponechal (byť v případě J. R. nesprávně vypočtenou) „nižší“ výměru škody v částce, k níž dospěl (nesprávným výpočtem i postupem) obvodní soud. Přitom se nedopustil porušení zásady zákazu změny k horšímu, pokud u obviněného nebyla zpřísněna právní kvalifikace skutku ani původní výměra trestu. Takový závěr jde zcela očividně ve prospěch všech obviněných, kteří vystupovali (formálně) v pozici jednatelů vyjmenovaných obchodních společností.
72. Součástí argumentů, jimiž se nejen obviněný J. R., ale rovněž dovolatelé L. K., MUDr. I. B. (též I. O.), snažili zpochybnit správnost obou rozsudků, byla též námitka „extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“. Ten může být shledán v případech, kdy skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování. Jedná se o situace, v nichž zejména Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech přistupuje k výjimečnému zásahu proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud se zabýval jednotlivými argumenty a namítanými rozpory výše zmiňovaných obviněných a dospěl k závěru, že o takový případ se v dané trestní věci nejedná, a to ani z hledisek, která Ústavní soud pro uvedený zásah do rozhodování obecných soudů vymezil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací soud tak může pouze doplnit, že skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah. Tento soud učinil velmi podrobné dokazování a v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu tak měl dostatečný podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. řádu, v souladu s jejich obsahem bez známek jakékoli deformace včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými. Na základě zjištěného skutkového stavu tak soudy dospěly ke správnému závěru, že jednáním shora uvedených obviněných došlo k naplnění všech znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona (pozn. Nejvyšší soud se dále ke každému obviněnému zvlášť vyjádří v příslušné části tohoto usnesení).
73. Pokud dovolatel J. R. namítal neexistenci jakéhokoli důkazu, ze kterého by bylo možné dovodit, že on jakožto jednatel společnosti Forces CZ, s. r. o., v úvěrové smlouvě deklaroval, že tato obchodní společnost má nebo bude mít dostatek finančních prostředků na splácení úvěru, je k tomu možné pouze dodat, že uvedená skutečnost zřetelně vyplývá z úvěrové smlouvy (srov. č. l. 744 - 808 trestního spisu) i ze samotné výpovědi obviněného. V úvěrové smlouvě se obviněný jménem obchodní společnosti Forces CZ, s. r. o., jakožto její statutární zástupce zavázal ke splácení úvěru pravidelnými měsíčními splátkami a k tomu logicky musela předmětná obchodní společnost – minimálně v budoucnu disponovat určitými finančními prostředky. Následně dovolatel vypověděl, že již od začátku počítal s tím, že úvěrové splátky bude hradit „asi pan R. nebo někdo“, každopádně již před podpisem úvěrové smlouvy věděl, že on sám ani jménem obchodní společnosti je platit nebude (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 52 - 53). Ve výše uvedeném jednání (obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy deklaroval v pozici žadatele o úvěr, že obchodní společnost bude hradit úvěrové splátky a přitom věděl, že tomu tak nebude) shledal soud prvního stupně naplnění objektivní stránky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona.
74. Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem obou soudů, že byl srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob, kdy výše uvedené podle jeho názoru není možné dovozovat z pověření B. R. generální plnou mocí. Tato námitka tak fakticky směřovala proti naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona.
75. Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření dohody o úvěru. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech významných pro poskytnutí úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření.
76. Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona není přitom vůbec vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit, k naplnění znaků tohoto trestného činu postačí nepravdivé uvedení, resp. utajení relevantních údajů pro úvěrovou smlouvu. V rámci kvalifikované skutkové podstaty [odstavec 4 písm. b)], jejíž naplnění spočívá ve způsobení značné škody (tj. škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč – srov. §89 odst. 11 tr. zákona) postačí zavinění ve formě nedbalosti - §6 písm. a) tr. zákona (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 71/1971 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 5/1982 Sb. rozh. tr.), byť i nevědomé ve smyslu §5 písm. b) tr. zákona (tj. i když pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl).
77. V průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že se obviněný J. R. dopustil jednání tak, jak je ve stručnosti popsáno v bodě A) I. 2) tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dle skutkových zjištění uvedl obviněný J. R. při sjednávání úvěru s ČS nepravdivé údaje, neboť deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek, ačkoli věděl, že tato právnická osoba nebude vyvíjet fakticky žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk, ačkoli bylo předem domluveno, že splátky úvěru bude, resp. měl by, ČS hradit jiný subjekt, vůči němuž však obviněný neměl žádné pravomoci a vliv (tj. obviněný B. R., resp. obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., nebo obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.), a ačkoli bylo předem sjednáno, že se vzdá ve prospěch organizátorů trestné činnosti výkonu jednatelského oprávnění a faktického obchodního vedení (srov. strana 6 tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy obviněný vědomě uváděl tyto nepravdivé údaje s cílem vylákat poskytnutí požadovaného úvěru, šlo z jeho strany jednoznačně o jednání úmyslné (ve formě přímého úmyslu), jak ostatně správně dovodily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích (srov. strany 43 až 45 a 67 až 69 rozsudku soudu prvního stupně a strany 57, 60 a 65 až 66 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný tím, že úmyslně uvedl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy, naplnil všechny zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona a skutečnost, že úvěr byl zajištěn zástavou, je z tohoto hlediska zcela irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1241/2015).
78. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě [§250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, tj. způsobení značné škody] dospěl odvolací soud na straně 57 k závěru, že „pokud se obvinění vzdali faktické moci a kontroly nad úvěrovými prostředky ve výši cca dvou milionů korun (až na obviněného MUDr. I. B. se vzdali výkonu jednatelského oprávnění a faktického obchodního vedení ve společnosti - viz strana 45 rozsudku soudu prvního stupně), nutně věděli, že takový úkon (jednání) vyvolá existenci rizika zneužití osobou, nad níž nemají moc, a zároveň s tím byli srozuměni“, a dovodil tak nepřímý úmysl tzv. bílých koní ve vztahu ke způsobení škody. V souladu s výše uvedeným je tak zcela zřejmé, že pokud dovolatel pověřil obviněného B. R. generální plnou mocí, čímž se „vzdal výkonu jednatelského oprávnění“ a faktického obchodního vedení ve společnosti Forces CZ, s. r. o., musel být srozuměn s tím, že v důsledku takového jednání může ČS vzniknout škoda (např. že dojde k situaci, kdy úvěrové splátky nebudou placeny), k čemuž také následně došlo. Byly tak naplněny všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, a to i ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odstavci 4 písm. b), přičemž způsobení značné škody bylo současně kryto zaviněním dovolatele ve formě nepřímého úmyslu [byť by pro trestní odpovědnost obviněného postačovalo zavinění ve formě nedbalosti - srov. §6 písm. a) tr. zákona.].
79. Pokud dovolatel namítl, že v žádném případě nespolupracoval s obviněnými Ing. R. S. a J. V., je možné na tomto místě podotknout, že tato skutečnost ani nebyla soudy tvrzena. Kromě toho shora uvedení obvinění vystupovali podle rozsudku soudu prvního stupně v roli pomocníků ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom, tedy zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje (srov. ŠÁMAL Pavel, PÚRY František, RIZMAN Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 105). Výše uvedená námitka dovolatele je tak zjevně bezpředmětná.
80. K výhradě obviněného J. R., že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatel mohl jen stěží předvídat“, z čehož dovodil absenci svého zavinění, Nejvyšší soud jen stručně dodává, že otázkou naplnění subjektivní stránky se zabýval v rámci předchozí námitky dovolatele (srov. odstavce 74 až 78 tohoto usnesení).
c) Dovolání obviněné L. K.
81. Nejvyšší soud považuje za nutné úvodem podotknout, že obviněná L. K. ve svém dovolání v podstatě jen zopakovala výhrady, které již předtím uplatnila v řádném opravném prostředku a odvolací soud se s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal. V takových případech však Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
82. Příkladem je tvrzení obviněné, že soudy obou stupňů nezohlednily odlišnosti jejího jednání a paušálně ji označily za „bílého koně“. Oba soudy se ve svých rozsudcích pečlivě zabývaly konkrétními argumenty obviněné (např. soud prvního stupně na stranách 60 až 61 rozsudku) a následně podrobně rozvedly jednotlivé skutečnosti, jež naplno vyvrátily přednesenou obhajobu. S takovou námitkou však nelze souhlasit rovněž pro její neopodstatněnost, odvolací soud se k samotné výhradě údajné „paušalizace jednání“ vyjádřil na stranách 58 až 59 rozsudku, pro bližší odůvodnění proto Nejvyšší soud na tuto část rozhodnutí odkazuje.
83. Dovolatelka nesouhlasila ani se závěry obou soudů, že vědomě při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, když deklarovala, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., disponuje dostatkem finančních prostředků na úhradu úvěrových splátek, byť tomu tak nebylo, zároveň věděla, že tato obchodní společnost ani fakticky nebude vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost, a generovat zisk, přičemž výše uvedené skutečnosti nevyplývají podle obviněné z žádného z provedených důkazů.
84. Předně je nutné uvést, že k údajné „podnikatelské činnosti“ obviněné se zcela dostatečně vyjádřily soudy obou stupňů. Obvodní soud pro Prahu 7 na straně 61 svého rozsudku předestřel důvody, proč shledal obhajobu L. K. (spočívající v tvrzení, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., vyvíjela podnikatelskou činnost, z níž měla také zisk) za vyvrácenou, kdy veškeré jeho závěry jsou podpořeny řadou důkazů (např. faktury, příjmové doklady, přiznání k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti ARS BONA, s. r. o., za zdaňovací období 2009, výpisy z běžného účtu této obchodní společnosti a obchodních společností BONSTAV, s. r. o., a BONEA GROUP, s. r. o., apod.), z nichž vyplývá, že obviněná L. K. nevykázala jménem předmětné obchodní společnosti jakýkoli zdanitelný zisk. Zjištěné skutečnosti potom zcela logicky korespondují s provedenými důkazy a závěrům soudů obou stupňů tak není co vytknout. Pokud dovolatelka namítla, že v průběhu odvolacího řízení předložila příjmové doklady, jež dokazovaly, že splátky úvěru hradila (hotovost předávala přímo obviněnému J. V.), je na místě připomenout, že i tuto obhajobu shledaly oba soudy za zjevně účelovou a vyvrácenou ve věci provedenými listinnými důkazy (více na stranách 60 až 61 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž argumentace obviněné, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., měla zajištěny dostatečné finanční prostředky (ve výši 500 000 Kč) na financování podnikatelského záměru, je ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněné zjevně nedůvodná. Jednak výše uvedená částka nebyla nikdy na splacení úvěru poskytnuta (úvěr byl splacen toliko v částce 90 792 Kč), a jednak i kdyby poskytnuta byla, ani zdaleka by se nejednalo o „dostatečné“ finanční prostředky, jak se dovolatelka snažila ve své obhajobě prosadit.
85. Je naprosto zřejmé, že pokud by obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy ve shodě s realitou uvedla, že úvěrové splátky nebude hradit ona, ale jiný subjekt stojící mimo smluvní vztah ČS a úvěrového dlužníka (tj. B. R., resp. obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., či BONEA GROUP, s. r. o.), který nemá žádný právní důvod pro takové plnění ve prospěch ČS, banka by předmětný úvěr neposkytla, jak vyplývá z důkazů provedených soudy, zejména ze svědecké výpovědi I. B. uvedené na straně 109 rozsudku soudu prvního stupně. Uvedení tohoto nepravdivého údaje nejenže bylo objektivně způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale také fakticky byl tento zájem vážně ohrožen, když v důsledku jednání obviněné došlo ke způsobení značné škody na straně poškozené ČS (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, publikovaný pod č. 205, v sešitu 43, Sbírky nálezů a usnesení Nejvyššího soudu).
86. Na opakovaně uplatňovanou námitku dovolatelky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe reagoval odvolací soud naprosto dostatečným a přesvědčivým způsobem na stranách 66 až 67, kdy v podrobnostech dovolací soud na jeho argumentaci odkazuje a pouze dodává, že jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností soukromoprávní povahy, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 , publikované pod č. T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 , publikované pod č. T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008 , publikované pod č. T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Dovolací soud rovněž připomíná, že podle právní úpravy účinné v době spáchání činu obviněnými (použití trestního zákoníku, který nabyl účinnosti 1. 1. 2010 nebylo pro obviněné příznivější – viz §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku) se soud při hodnocení materiální stránky trestného činu řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který podle uvedených kritérií dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zákona). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
87. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, jak byly zjištěny v posuzované věci soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněnou L. K. (ale i ostatními obviněnými), který dosahuje vyšší než nepatrné intenzity. V řízení před soudy obou stupňů se neprojevila žádná zásadní a výjimečná skutečnost, která by mohla dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněnou nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona. Jinými slovy projednávaná trestní věc se nijak nevymyká tzv. běžným případům jednání úvěrových dlužníků, na něž dopadá ustanovení §250b tr. zákona, aby ji nebylo nutné postihnout prostředky trestního práva včetně odpovídající trestní sankce. Ostatně obviněná ve svém dovolání ani nepoukázala na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně (formálně) vytkla soudům nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, aniž by předložila jakoukoli argumentaci tuto výhradu podporující. Vzhledem k výše uvedenému bylo nezbytné na jednání dovolatelky reagovat prostředky trestněprávní represe, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
88. Nejvyšší soud dále připomíná, že s námitkou týkající se nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ohledně tzv. bílých koní, se vypořádal v rámci odůvodnění neopodstatněnosti dovolací argumentace obviněného J. R. (srov. přiměřeně odstavce 74 až 78 tohoto usnesení), a dodává, že není pravdou, že by soudy nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako například skutkový i právní omyl na straně obviněné. Závěr, že obvinění (včetně dovolatelky L. K.) nejednali v právním či skutkovém omylu, Městský soud v Praze odůvodnil na stranách 57 a 65 až 66 svého rozsudku a jeho argumenty považuje Nejvyšší soud za vyčerpávající pro daný případ.
89. Podobný charakter má i tvrzení dovolatelky, že soudy vůbec nezohlednily spoluzavinění banky, jež nastavila chybné podmínky pro poskytnutí a čerpání úvěru, kdy na podporu své dovolací argumentace odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, publikované pod č. T 1294 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 66, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha. Nutno uvést, že touto výhradou se zabýval již Městský soud v Praze na stranách 55 a 64 až 65 svého rozsudku a zcela logicky vysvětlil její nedůvodnost. Kromě toho může dovolací soud konstatovat, že ve vztahu ke zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, existují určité limity v možnosti použití právních názorů v tomto rozhodnutí vyslovených. Je tomu tak proto, že ve výše uvedeném případě šlo o jednání obviněného, jež bylo posouzeno v kontextu skutkové podstaty trestného činu tzv. obecného podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, v rámci které bylo nutné prokázat tzv. podvodný úmysl pachatele, jež musel existovat již od samého počátku jednání. Rovněž spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona bylo podmíněno mimo jiné vyvoláním nebo využitím omylu. K závěru o existenci takového omylu však nepostačovalo zjištění, že k vylákání určitého plnění byly poskytnuty nepravdivé údaje, protože na straně oklamaného nebylo možné odhlížet ani od jeho sumy vědomostí o skutečnosti, o níž byl klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán. Nebylo možné např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného, aby jednoduše eliminoval svůj omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, publikované pod č. T 992 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).
90. Naproti tomu jednání dovolatelky L. K. bylo soudy posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, jehož základní skutková podstata (tj. odstavec 1) je v tomto případě naplněna již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to bez ohledu na to, zda měl při sjednávání úvěrové smlouvy v úmyslu úvěr splácet, zda způsobil nějakou škodu [to je rozhodné teprve pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedené v odstavci 4 pod písm. b)], a samozřejmě bez ohledu na to, zda mohl poškozený svůj „omyl“ ohledně pravdivosti pachatelem předložených skutečností jednoduše eliminovat či nikoli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 795/2016). K následnému vzniku nepříznivého následku v podobě škody na majetku ČS [tj. naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona] došlo jednoznačně v důsledku neplnění podmínek úvěrové smlouvy, tj. nesplácení úvěru obviněnou jakožto jednatelkou obchodní společnosti ARS BONA, s. r. o.
91. Kromě toho se ČS ani nedá vytknout, že by obecně zanedbala svou obezřetnost v případě sjednávání úvěrových smluv a poskytování úvěrů. Naopak je možno tvrdit, že tato banka měla dostatečně vypracovaný vnitřní systém, jehož řádné dodržování mělo zabezpečit eliminaci vzniku škody na straně banky (srov. pracovní řád ČS a další vnitřní normy, jimiž byli vázáni všichni její zaměstnanci). Pokud byla tato pravidla porušena a v důsledku nerespektování interních postupů došlo na straně ČS ke vzniku škody (jak tomu bylo v případě dovolatelů Ing. J. J. a D. P.), není tato okolnost relevantní ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněné L. K. Jinými slovy, byť nebyla předepsaná procedura ČS pro prověřování údajů poskytnutých při sjednávání úvěrové smlouvy zcela důsledně dodržována (resp. v tomto případě zaměstnanci Ing. J. J. a D. P. z různých důvodů neplnili řádně své povinnosti vůči zaměstnavateli – ČS), nelze tím bez dalšího trestní odpovědnost obviněné vyloučit (porušování povinností zaměstnanců vůči ČS je relevantní u skutkové podstaty trestného činu podle §255, resp. §255a tr. zákona, o čemž bude pojednáno dále v tomto usnesení v rámci dovolatelů Ing. J. J. a D. P.). Výše uvedené vedlo Nejvyšší soud k závěru, že není možné zpochybnit trestní odpovědnost obviněné L. K. z důvodu „spoluzavinění“ poškozené ČS, kdy ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, jímž byla obviněná shledána vinnou, byl nepříznivý následek v podobě značné škody na straně banky způsoben v důsledku neplnění úvěrových podmínek obchodní společností ARS BONA, s. r. o., ve které byla obviněná L. K. statutárním orgánem a o jejíž nezpůsobilosti plnit závazek vyplývající ze smlouvy obviněná věděla, musela být tudíž srozuměna s tím, že dojde ke škodlivému následku.
d) Dovolání obviněného MUDr. I. B.
92. Obviněný MUDr. I. B. založil svou dovolací argumentaci na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu, kdy pro naplnění prvního z nich [§265b odst. 1 písm. d) tr. řádu] se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný (obžalovaný) zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ( čl. 38 odst. 2 Listiny). K tomu Nejvyšší soud musí zdůraznit, že dovolatel prostřednictvím tohoto důvodu dovolání nenamítal, že by mu nebylo umožněno účastnit se hlavního líčení, resp. že by jednotlivé výslechy spoluobviněných byly provedeny bez jeho přítomnosti (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 29/1977 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované pod č. T 722 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Deklarovaný dovolací důvod tak nemohl být naplněn.
93. Již nad rámec přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že dovolateli MUDr. I. B. bylo umožněno vyjádřit se ke všem výpovědím spoluobviněných podle §214 tr. řádu. Obviněný sám v rámci dovolací argumentace připustil, že právo na vyjádření se k provedeným výslechům využil, nesouhlasil pouze s větším časovým odstupem realizace tohoto procesního oprávnění. Tato časová prodleva však byla odůvodněna povahou projednávané trestní věci, jak správně konstatoval Městský soud v Praze na straně 51 svého rozsudku, a žádným způsobem nevedla ke zkrácení procesních práv obviněného během hlavního líčení.
94. Rovněž je třeba odmítnout námitku dovolatele, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny, protože mu nebylo umožněno klást ostatním spoluobviněným po provedení jejich výslechu otázky. S dovolatelem je možné souhlasit v tom ohledu, že právo klást otázky vyslýchaným osobám (viz §215 odst. 1 tr. řádu) stranám trestního řízení umožňuje, aby aktivně spolupůsobily při objasňování okolností, které ze svého hlediska považují pro rozhodnutí o věci za významné a k nimž se během dosavadního výslechu nepřihlíželo buď vůbec, nebo nikoli dostatečně. Otázky kladené procesními stranami mohou být zaměřeny rovněž na vše, co je významné pro posuzování hodnověrnosti údajů sdělených vyslýchanou osobou, a tím lze ovlivnit úvahy soudu při hodnocení provedených důkazů. Je možné přisvědčit námitce dovolatele do té míry, že u obviněného jde o součást ústavně zaručeného práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ( čl. 38 odst. 2 Listiny). Státní zástupce, obviněný, jeho zákonný zástupce a obhájce mají právo klást otázky každé osobě vyslýchané u hlavního líčení, tj. obviněnému (popř. jinému spoluobviněnému), svědkům, znalcům, poškozeným, zúčastněným osobám. Možnost klást vyslýchaným osobám otázky však „nenastupuje“ automaticky, ale vyžaduje se k tomu souhlas předsedy senátu, který řídí průběh hlavního líčení či veřejného zasedání. Ten může odepřít souhlas s položením otázky, která nemá vztah k projednávané věci (§203 odst. 2), nebo otázek kapciózních a sugestivních (§92 odst. 3 věta druhá, §101 odst. 3 věta třetí). Jinak je svolení předsedy senátu závislé na jeho uvážení podle konkrétních okolností projednávané věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2689 – 2690). Pokud v tomto případě došlo k situaci, že obviněnému MUDr. I. B. nebylo umožněno klást každému ze spoluobviněných otázky bezprostředně po skončení jejich výpovědi, bylo to akceptovatelným způsobem soudem odůvodněno tím, že konkrétní obvinění nebyli považováni za spolupachatele žalovaných trestných činů, ale ve většině případů [zejména v rámci bodu A) I. tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] šlo o souběžné pachatelství bez součinnosti ostatních spoluobviněných, kdy jednotlivé výpovědi obviněných (především tzv. bílých koní) se týkaly vždy jen „jejich skutků“ bez přesahu do skutkového stavu obviněného MUDr. I. B. (srov. strana 51 rozsudku soudu druhého stupně). Ve výše uvedeném procesním postupu soudu prvního stupně proto není možné shledat porušení práva dovolatele na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny, a uvedená námitka tak je zjevně neopodstatněná.
95. Další dovolací námitka obviněného MUDr. I. B. [opřená již o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] se týkala objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona. Obviněný konstatoval, že žádná ze skutkových okolností nemohla ve vztahu k jeho osobě vést k závěru, že bance zamlčel podstatné údaje , či uvedl údaje hrubě zkreslené . Nejvyšší soud připomíná znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v níž je mj. uvedeno, že obviněný MUDr. I. B. „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje , neboť deklaroval, že společnost má dostatek finančních prostředků k úhradě každoměsíčních splátek, ačkoli věděl, že tomu tak není a že společnost nebude vyvíjet podnikatelskou činnost, když od počátku věděl, že jménem společnosti nebude splátky úvěru hradit“. Následně soud prvního stupně na stranách 61 až 62 rozsudku rozvedl, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivý údaj spočívající v jeho tvrzení o úmyslu hradit úvěrové splátky a dostát tak závazku z úvěrové smlouvy, kdy výpisem z účtu vedeného pro obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., bylo zjištěno, že obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o., poskytla obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., finanční prostředky na první úvěrové splátky. K výše uvedenému potom přistupuje skutečnost, že obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost až do roku 2011, obviněný ve funkci jednatele nevykonával žádnou činnost související s podnikáním, dokonce ani nevyzvedával písemnosti doručené do datové schránky obchodní společnosti, a splátky úvěru nezačal hradit ani poté, co zjistil, že došlo k prodlení s jejich platbou. Rovněž z výpisu z běžného účtu obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., vyplývá, že na něm nedocházelo k žádným peněžním obratům, tudíž je logická úvaha soudů o tom, že tento subjekt nevyvíjel podnikatelskou činnost. Právě ve výše uvedeném jednání (obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy v pozici žadatele o úvěr deklaroval, že obchodní společnost bude hradit úvěrové splátky a přitom věděl, že tomu tak nebude) soud prvního stupně (zcela správně) shledal naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu (stejně jako u ostatních tzv. bílých koní).
96. Městský soud v Praze na straně 55 rozsudku přiléhavě vyložil pojmy „nepravdivě či hrubě zkreslené údaje“ a „zamlčení podstatných údajů“ (tj. neuvedení při sjednávání úvěrové smlouvy takových údajů, které jsou podstatné pro uzavření úvěrové smlouvy, tedy údajů, které by vedly - pokud by byly druhé straně známy - k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena) a zcela v souladu s provedenými důkazy, např. svědeckou výpovědí I. B. (viz strana 109 rozsudku soudu prvního stupně) dovodil, že pokud by obvinění (tzv. bílí koně) bance uvedli o okolnostech žádosti a uzavírání úvěru to, co celkem přesvědčivě vypověděli před soudem ..., pak není třeba ani v nejmenším pochybovat o tom, že by jim banka úvěr v řádu milionů korun vůbec neposkytla. Námitka dovolatele o nenaplnění objektivní stránky předmětného trestného činu je tak zjevně bezpředmětná.
97. V rámci druhé části této námitky dovolatel předložil pouze spekulativní výhrady k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a napadal jednotlivá skutková zjištění soudů (týkající se např. solventnosti „jeho“ obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., využívání služeb zprostředkovatelů apod.), kdy takto formulovanou výhradu není možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. odstavec 67 tohoto usnesení). Vzhledem k výše uvedenému, a také k tomu, že těmito námitkami se již dostatečně zabýval odvolací soud (např. k „participaci na projektu vlastními majetkovými zdroji“ se Městský soud v Praze vyjádřil na straně 60, dále námitce „zřejmé paušalizace jeho jednání oběma soudy“ se věnoval na stranách 58 až 59 svého rozsudku), Nejvyšší soud odkazuje na jeho argumentaci, se kterou se zcela ztotožňuje.
98. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podřadil rovněž námitku, že vzhledem ke skutkovým okolnostem mu objektivně nemohlo být známo, že se jedná o „nestandardní úvěr, který by jinak banka neposkytla“. Pokud však chce touto námitkou dovolatel docílit toho, že nejednal zaviněně, nutno připomenout, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona „postačí“, že obviněný úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo úmyslně podstatné údaje zamlčel. Skutečnost, že obviněný úmyslně uvedl nepravdivé údaje, je možné dovodit z mnoha okolností jeho následného jednání, jak Nejvyšší soud avizoval v rámci odůvodnění předchozí námitky dovolatele týkající se naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu – srov. odstavec 95 [první splátky úvěru byly hrazeny z finančních prostředků zaslaných obchodní společností BONEA GROUP, s. r. o., na běžný účet obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., samotná obchodní společnost EVERITEBILI, s. r. o., nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost až do roku 2011, obviněný jako jednatel nečinil žádné právní úkony, a dokonce pravidelné či dlužné splátky úvěru nezačal hradit ani poté, co zjistil, že došlo k prodlení s jejich platbami]. Jeho úmysl ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání smlouvy o úvěru tak byl prokazatelně naplněn.
99. Zjevně nedůvodná je rovněž výhrada dovolatele, že závěr obou soudů o jeho srozumění s vyvedením úvěrových prostředků z účtu obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., není podepřen žádným důkazem. Jak již bylo řečeno ve vztahu k dovolání obviněného J. R., Městský soud v Praze na straně 57 rozsudku ohledně všech tzv. bílých koní dospěl k závěru, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 4 (způsobení značné škody) je zavinění všech pachatelů dáno bez sebemenších pochyb minimálně ve formě vědomé nedbalosti [viz §5 písm. a) tr. zákona], dostatečně reálně však je na místě dovozovat tzv. eventuální úmysl [viz §4 písm. a) tr. zákona], neboť obvinění tím, že se zjištěným způsobem vzdali faktické moci a kontroly nad úvěrovými prostředky ve výši dvou milionů korun, nutně museli počítat s možným rizikem zneužití osobou, či osobami, které ani důvěrně neznaly a jejichž chování tak nemohli ovlivnit, a zároveň s tím byli srozuměni. K výše uvedenému závěru může Nejvyšší soud pouze stručně dodat, že byť se obviněný MUDr. I. B. (na rozdíl od ostatních „bílých koní“) výkonu funkce jednatele výslovně nevzdal např. udělením plné moci, pokud již při sjednávání úvěrové smlouvy věděl, že úvěrové splátky nebude platit on či jím ovládaná obchodní společnost, ale jiná – třetí osoba (v tomto případě obchodní společnost BONEA GROUP, s. r. o.), která v podstatě nemá pro takové jednání právní důvod, tak musel být minimálně srozuměn s tím, že tato osoba může přestat úvěrové splátky hradit. Sice si formálně ponechal funkci jednatele, nicméně se přesto choval jako ostatní (lze říci „najaté“ osoby) stíhané v dané věci a ve skutečnosti jednatelství směrem dovnitř obchodní společnosti ani navenek vůbec nevykonával. Toto srozumění je tím spíše patrné, pokud obviněný MUDr. I. B. nebyl v pozici jednatele obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., nijak aktivní, fakticky v rámci této obchodní společnosti nepodnikal až do roku 2011, jak bylo zjištěno z provedených důkazů.
100. V tomto případě k nepříznivému následku v podobě vzniku škody na straně ČS skutečně došlo, kdy mj. v důsledku uvedení nepravdivých údajů ze strany dovolatele poskytla ČS obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., úvěrové prostředky ve výši 2 000 000 Kč, a po úhradě prvních splátek přestal být úvěr splácen úplně. Pokud obviněný ve svém dovolání namítl, že tuto situaci s ČS řešil (ve vztahu k prokázání této skutečnosti dokonce navrhoval důkazy), je nutné dodat, že jeho následné jednání nemůže nic změnit na jeho trestní odpovědnosti k již dokonanému trestnému činu (srov. strana 60 rozsudku odvolacího soudu). Navíc je zde zásadní především skutečnost, že i poté, co obviněný zjistil, že úvěrové splátky nejsou placeny, nezasadil se jakožto jednatel obchodní společnosti alespoň o následné řádné plnění úvěrových podmínek (tj. tím, že by se sám postaral o pravidelné úhrady ve sjednané výši, k čemuž byl ostatně od začátku z titulu uzavřené úvěrové smlouvy povinen), čímž by dosáhl alespoň snížení rozsahu náhrady vzniklé škody. Jak Nejvyšší soud konstatoval ve vztahu k dovolání obviněného J. R. (srov. odstavec 70 usnesení), splátky úvěru by sice bylo možné považovat jen za dílčí náhrady již úvěrovým podvodem způsobené škody, nicméně tato skutečnost mohla hrát roli v následné výměře a druhu trestu.
101. Ohledně poslední části dovolání, v níž se obviněný věnoval otázce ocenění pozemků znaleckými posudky, je možné uvést, že dovolatel fakticky napadal proces hodnocení důkazů (především znaleckých posudků) soudů obou stupňů, vyjádřil svůj vlastní hodnotící názor a z provedených důkazů vyvodil odlišné skutkové závěry znějící v jeho prospěch. Dovolatel se argumentačně ohradil proti úvahám znalce Ing. Stanislava Tulpy a zcela odmítl jeho závěry vyslovené v posudku. Takové výhrady však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc námitka, že „pro laika je určení obvyklé ceny pozemků značně obtížné“, je ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného MUDr. I. B. naprosto irelevantní; soudy mu nedávaly za vinu, že spoléhal na odhad hodnoty nemovitostí znalce Ing. Michala Olivy (to koneckonců nebylo „přičteno k tíži“ ani obviněnému Ing. J. J. – srov. rozsudek soudu prvního stupně na straně 97). Uplatněná výhrada dovolatele je proto zjevně bezpředmětná.
102. Obviněný MUDr. I. B. v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, podle níž je tento důvod dovolání naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byly v předcházejícím řízení naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto námitkám se Nejvyšší soud vyjádřil v předchozích odstavcích tohoto usnesení a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci žádného z nich. Proto nebylo možné tohoto důvodu dovolání úspěšně využít.
e) Dovolání obviněného A. M.
103. Další z obviněných A. M. založil svou argumentaci na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Avšak (stejně jako v případě dovolatelky L. K.) obviněný v podstatě jen zopakoval námitky, které již předtím uvedl ve svém odvolání a Městský soud Praze se s nimi v napadeném rozhodnutí zcela dostatečným způsobem vypořádal. Taková okolnost je důvodem pro odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod číslem T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
104. Kromě toho námitky dovolatele, jež byly podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřovaly především do oblasti skutkových zjištění a procesních úkonů. Obviněný shledal naplnění citovaného dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů obou stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, přičemž poukázal i na údajnou nesprávnost skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání dovodil nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění nebo vadně provedené či zhodnocené důkazy, neboť takový důvod není zahrnut mezi taxativní výčet ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání nelze považovat za další odvolání, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jak jsou vyjmenovány v citovaném ustanovení. Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění, resp. hodnocení provedených důkazů, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
105. Výše uvedené tak bezezbytku platí pro neustále se opakující výhradu dovolatele spočívající v nesouhlasu s výpověďmi svědků S. F. a V. V. Soud prvního stupně se k osobě S. F. a k důvodům, proč považoval její výpověď za věrohodnou, velmi obsáhle vyjádřil na stranách 81 až 83 rozsudku. Rovněž se zde vyslovil k jednotlivým listinám a i k dovolatelem namítané skutečnosti, že na příjmových dokladech je podepsána P. R. Obvodní soud pro Prahu 7 se rovněž věnoval svědecké výpovědi V. V. (srov. strany 85 až 88 rozsudku). Pokud dovolatel namítl, že výpověď svědka A. G. je v rozporu se závěrem soudů, že V. V. neobdržel od dovolatele M. peníze, jde z jeho strany pouze o jiné hodnocení předmětného důkazu. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí také věnoval vztahu mezi A. M. a S. F., popř. V. V. (srov. strany 68 až 70 rozsudku) a vyjádřil se k důkazním návrhům A. M., a to včetně výslechu advokátky A. R. (dříve A.). K tomu uvedl, že „nelze mít za to, že by navrhovaný výslech advokátky A. R. (na zjištěném skutkovém stavu) mohl něco změnit, za daného procesního stavu jde rovněž o důkazní návrh nadbytečný“. S ohledem na skutkový charakter námitek obviněného může Nejvyšší soud již nad rámec dovolacího přezkumu konstatovat, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, a soudy obou stupňů se zcela dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného i s jeho výhradami vznesenými v průběhu trestního řízení.
106. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá ani procesní námitka dovolatele týkající se chyb v přepisu zvukového záznamu z hlavního líčení. Kromě toho závěr, podle něhož „dovolatel A. M. peníze ve výši 1 293 000 Kč nevrátil obviněnému V. V.“, soudy opřely nikoli o výpověď svědka A. G. (kterého soudy označily za „dosud nestíhaného organizátora trestného činu“), nýbrž o výpovědi obviněného V. V. a svědka P. B. (viz strana 88 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž další údajná nepřesnost, na kterou dovolatel upozornil [konkrétně že výslech svědkyně Mgr. A. R. (dříve A.) navrhl sám dovolatel a nikoli svědkyně S. F.], je v tomto případě zcela irelevantní. Je totiž zřejmé, že soudy vycházely z okolnosti, že výslech Mgr. A. R. navrhl skutečně dovolatel A. M., nikoli svědkyně S. F. (viz strana 70 rozsudku soudu druhého stupně). Výše uvedená tvrzení dovolatele proto nemohou na zjištěném skutkovém stavu ani na jeho trestní odpovědnosti ničeho změnit.
107. Pokud dovolatel následně namítl, že soudy neuvedly, jaké nepravdivé údaje měl bance sdělit, nutno upřesnit, že skutečnosti rozdílné od faktického stavu uvedly poškozené ČS osoby označené za „bílé koně“ (tj. obvinění J. R., I. O., L. K., MUDr. I. B. a mnoho dalších), jež byly pachateli trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona. Jednání dovolatele A. M. bylo kvalifikováno jako organizátorství k výše zmíněnému trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, tudíž pro něho jako účastníka na trestném činu se nevyžaduje, aby to byl přímo on, kdo sdělil bance hrubě zkreslené či nepravdivé údaje. Pro obviněného jako organizátora „postačí“, že spolu s obviněným S. K. zosnovali spáchání činu hlavními pachateli, aniž by bylo nutné osobní vyjednávání s úvěrovým věřitelem. Námitka uplatněná dovolatelem proto postrádá jakékoli opodstatnění.
108. Ve vztahu k nedůvodnosti námitky dovolatele týkající se zachování totožnosti skutku se vyjádřil již odvolací soud na straně 70 napadeného rozsudku. K tomuto odůvodnění je možné dodat, že uvedená výhrada obviněného má zjevně procesní charakter, neboť směřuje proti rozsahu, resp. okruhu skutkových okolností zahrnutých do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Vzhledem k již zmíněnému principu, podle něhož soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, je samozřejmě nezbytné v průběhu trestního řízení dodržovat zásadu totožnosti skutku (srov. zásadu obžalovací v §2 odst. 8 tr. řádu a §220 odst. 1 tr. řádu). Výklad tohoto pojmu je bohatě obsažen v právní nauce i v soudní judikatuře, která však zastává jasné stanovisko, podle něhož při srovnávání zachování totožnosti skutku nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu se skutkem, jaký zjistily soudy prvního případně druhého stupně. V případě, že není k objasnění věci třeba dalšího šetření, protože věc po skutkové stránce byla například objasněna důkazy provedenými při hlavním líčení, je soud oprávněn převzít do svých skutkových zjištění i takové změny průběhu skutkového stavu v rámci téhož skutku, pokud se tím nemění přímo podstata skutku. Ta spočívá v jednání a v následku způsobeném v příčinné souvislosti s ním. Totožnost skutku nemění okolnosti, které pouze individualizují skutek, zejména pokud jde o čas a místo spáchání trestného činu, formu zavinění, rozsah následku, způsob provedení, pohnutku, pokud zůstala zachována totožnost jednání, nebo totožnost následku (viz JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: Leges 2010, s. 539 až 540). Obecně lze tudíž shrnout, že totožnost skutku je zachována při úplné shodě jednání při rozdílném následku, či úplné shodě v následku při rozdílném jednání, ale též pokud jsou jednání, následek, či obojí alespoň částečně shodné, a to v podstatných okolnostech (srov. např. rozhodnutí č. 6/1962, č. 9/1972-II, č. 41/2002-I, a č. 21/2010 Sb. rozh. tr.).
109. V posuzovaném případě nebylo provedeným dokazováním bez pochybností prokázáno, která osoba falešné faktury vyhotovila a následně je v bance předložila, proto se soud prvního stupně omezil (při respektování zásady in dubio pro reo) v popisu skutku na konstatování, že „listiny byly v bance za účelem uvolnění úvěrových prostředků předloženy neztotožněnou osobou jménem P. R.“ (srov. strana 80 rozsudku soudu prvního stupně). Přestože tzv. skutková věta doznala oproti žalobnímu návrhu určité změny (včetně doplnění převzetí částky 1 100 000 Kč A. M. od S. F.), nedošlo tím zároveň ke změně samotné podstaty žalovaného skutku, naopak zcela zřetelně zůstaly zachovány základní okolnosti charakterizující jak jednání, tak i následek. Obviněný tedy byl odsuzujícím rozsudkem uznán vinným skutkem, pro který bylo proti němu vedeno trestní stíhání a podána obžaloba. K posouzení „dovolené“ změny v popisu skutku v řízení před soudem druhého stupně lze v podrobnostech odkázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr. Z jeho obsahu lze ve stručnosti citovat přijatý závěr, podle něhož odvolací soud rozhodující výlučně z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného je oprávněn doplnit ve výroku svého rozsudku ( §259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně. Musí se jednat o takové okolnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného. Nakonec lze ještě připomenout, že vždy je nutné rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Závěrem lze tudíž shrnout, že modifikace tzv. skutkové věty nejenže neměla vliv na totožnost skutku, ale ani nezhoršila postavení obviněného a nebyla tak porušena zásada zákazu změny k horšímu vyjádřená v ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu. Rovněž požadavek, aby byl „obviněný zproštěn obžaloby v té části skutkového děje, pro kterou nebyla jeho vina konstatována“, je zcela nedůvodný, a shora uvedená námitka dovolatele [opřená o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný] je proto neopodstatněná.
f) Dovolání obviněného Ing. J. J.
110. Námitky obviněného Ing. J. J., jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou z větší části hmotněprávní povahy; nejsou však z důvodů, které Nejvyšší soud dále uvede, opodstatněné.
111. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nesouhlasil s hmotněprávní kvalifikací jeho jednání jako úmyslného trestného činu, přičemž obecně konstatoval, že si nebyl vědom porušování jakékoli své povinnosti, nikdy bance škodu způsobit nechtěl, ani nebyl s možným vznikem škody srozuměn. Nejvyšší soud k této výhradě nejprve uvádí, že soudy obou stupňů se s otázkou zavinění obviněného Ing. J. J. velmi pečlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích (srov. strany 95 až 97 rozsudku soudu prvního stupně a strany 73 až 74 rozsudku odvolacího soudu).
112. Dále pokud se obviněný hájil tím, že při zajištění úvěru se vždy prováděl odhad předmětné zástavy znalcem, na kterého obviněný neměl a nemohl mít žádný vliv, je možné rovněž připomenout závěry obou soudů, že (byť odhady zpracované znalcem Ing. Michalem Olivou ve všech případech vzbuzovaly podezření, že nebyly zpracovány s odbornou péčí, resp. že hodnoty pozemků jsou nedůvodně nadhodnocené, byť se neprokázal důvod, proč tak znalec činil) soudy se v souladu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k závěru neklást obviněnému Ing. J. J. za vinu (jakožto relevantní porušení jeho povinností) povrchní přístup tohoto znalce k cenovým odhadům předmětných pozemků. Z tohoto pohledu je proto obhajoba obviněného ve vztahu k jeho trestní odpovědnosti zcela irelevantní.
113. Za nedůvodnou je nutné považovat i výhradu spočívající v tvrzení, že soudy se vůbec nezabývaly „mírou zavinění“ obviněného ve vztahu ke způsobení škody, kdy s ohledem na poměr výše poskytnutých úvěrů a hodnoty jejich zajištění, jež byla stanovena na základě znaleckých posudků Ing. Michala Olivy, nelze podle dovolatele v žádném případě dovodit ani nedbalostní zavinění ve vztahu ke kvalifikovanému znaku škody velkého rozsahu. Otázkou zavinění obviněného ke způsobení škodlivého následku velkého rozsahu se opět důsledně zabýval zejména odvolací soud na straně 74 svého rozsudku, přičemž na podkladě skutkových okolností dovodil, že těžší následek v podobě mnohamilionové škody obviněný způsobil v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zákona. Navíc je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že i kdyby byl dovolatel, jak sám tvrdí, naprosto přesvědčen o reálném odhadu ceny zastavovaných pozemků, tudíž o správnosti znaleckých posudků vypracovaných Ing. Michalem Olivou (tj. že předměty zajištění mají natolik vysokou hodnotu, že mohou pokrýt výši poskytovaných úvěrů), tak by jej ani tato skutečnost ještě nezbavovala povinnosti řádně prověřovat každého uchazeče o úvěr za účelem eliminace rizika jeho schopnosti splácet smluvní závazek. Tuto svoji primární povinnost obviněný vědomě porušil (jednotlivé způsoby porušení povinností jsou vyjmenovány v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně na straně 21 až 22), přitom však musel vědět, že v důsledku jeho minimálně nedůsledného přístupu k prověřování žadatelů o úvěr a přehlížení někdy zřejmých signálů nedůvěryhodnosti jimi tvrzených údajů v žádostech, může dojít v konečném důsledku ke vzniku škody ČS jako věřiteli.
114. Pokud se dovolatel Ing. J. J. hájil tím, že měl při sjednávání úvěrů k dispozici informace o (nadsazených) hodnotách zástav od znalce Ing. Michala Olivy, a proto není dáno jeho zavinění, protože v případě prodlení dlužníků s plněním jejich závazků by ČS mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky zpeněžením předmětů zástav, tak Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že u úvěrů schválených v roce 2009 (tj. 14 z celkových 18) byly znalecké posudky dovolateli Ing. J. J. dodány až po schválení úvěru. Z toho jednoznačně vyplývá, že poskytnutí úvěrových prostředků obviněný doporučil ke schválení, aniž byla navrhovateli (tj. obviněnému Ing. J. J.) či schvalovateli (tj. obviněnému D. P.) vůbec známa hodnota zastavované nemovitosti či případná rizika s nimi související (např. skutečnost, že na pozemcích je uvalena exekuce). Jen z tohoto faktu je tudíž zřejmé, že znalecké posudky ani nemohly sloužit jako podklad k posouzení návrhu úvěrů, jak se snažil prosadit obviněný v rámci své obhajoby (srov. zpráva ČS ze šetření operačního rizika zpracovaná svědkem I. B. – příloha č. 2 obsažená v trestním spise na č. l. 306). Tvrzení dovolatele, podle něhož nemohlo být dáno jeho zavinění k výši způsobené škody, protože hodnoty zástav byly podle znaleckých posudků znalce Ing. Michala Olivy téměř ve stejné výši jako poskytnuté úvěry, je zjevně účelové a je v rozporu se zjištěnými okolnostmi, za nichž docházelo k uzavírání smluv o úvěru.
115. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky je zcela bezpředmětné i tvrzení dovolatele, v rámci něhož kategoricky odmítl závěr vyslovený soudem prvního stupně, že jeho údajným motivem pro trestné jednání bylo získání finanční odměny v části pohyblivé složky mzdy, protože případný motiv pachatele není v tomto případě znakem skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, kterým byl dovolatel shledán vinným. Určitý zájem na finanční odměně pro obviněného se skutečně nabízí jako logické vysvětlení jeho vystupování vůči potenciálním klientům banky, u nichž naprosto nestandardním způsobem, navíc bez jakéhokoli respektu k nastaveným pravidlům ČS, nevyžadoval dostatečné informace o jejich spolehlivosti (jednalo se např. o krátce předtím založené firmy), ani neprověřoval jimi tvrzené skutečnosti o vlastních podnikatelských zkušenostech a reálnosti zamýšleného využití úvěrových prostředků či solventnosti, jež by mohla vzbudit důvěru o schopnostech obchodních společností vrátit půjčené finanční prostředky.
116. K výhradě obviněného Ing. J. J., jíž zpochybňoval naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu, je možné uvést, že předložená argumentace se zjevně míjí se zněním tzv. skutkové věty i s odůvodněním napadených rozsudků. Soudy nižších stupňů nikde netvrdily, že obviněný má „odpovědnost za řádné a včasné splácení bankou poskytnutých úvěrů, resp. že by měl využívat detektivní nástroje k odhalování možných úvěrových podvodů“. Naopak Obvodní soud pro Prahu 7 srozumitelně popsal, v čem spočívá naplnění objektivní stránky ve zmiňované skutkové větě (stručně) a další významné okolnosti doplnil na stranách 93 až 95 odůvodnění svého rozsudku. Ani ve vztahu k této výhradě proto nemá Nejvyšší soud důvod nesouhlasit s úvahami vyjádřenými v napadených rozhodnutích, neboť odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
117. Navíc tvrzení dovolatele, že jeho postup při schvalování předmětných úvěrových produktů nijak nevybočoval ze standardní praxe zavedené bankou, a následná vyjádření k jednotlivým pochybením, jež mu byly soudy kladeny za vinu (např. k výběru nesprávného produktu financování, umožnění padělání podpisu na blankosměnce apod.), směřovala toliko do oblasti zjišťování skutkového stavu a následného hodnocení opatřených a provedených důkazu, tudíž nebyla způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Kromě toho jsou přednesené námitky dovolatele zjevně nedůvodné, neboť provedenými důkazy (např. svědeckou výpovědí I. B. shrnutou na stranách 109 a 110 rozsudku soudu prvního stupně) bylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že postup obviněného v žádném případě neodpovídal standardní praxi banky (k tomu více v další části odůvodnění tohoto usnesení).
118. Podle obviněného „operovaly“ rozsudky soudů obou stupňů s údajným porušením vnitřních směrnic, avšak v průběhu dokazování nebylo zjištěno, jaké konkrétní ustanovení dovolatel porušil. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že z hlediska naplnění znaku „povinnosti zákonem uložené“ je podstatné, aby taková povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.). Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na základě volního jednání (např. uzavřením pracovní smlouvy, jak tomu bylo v tomto případě), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu.
119. Zákoník práce účinný v době spáchání činu (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ukládá zaměstnancům povinnosti zacházení s majetkem zaměstnavatele. Podle §301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Z formulace povinností stanovených zaměstnancům je přitom zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele. Z uvedené argumentace vyplývá, že povinnost opatrovat cizí majetek může pro konkrétní subjekt – zaměstnance vyplývat ze zákoníku práce (srov. rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Má-li se pojem zákonem uložená povinnost opatrovat cizí majetek uvedený v ustanovení §255 odst. 1 tr. zákona opírat o zákoník práce, musí zde současně existovat pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V tomto pracovním poměru je stanovení (vymezení) určitého pracovního zařazení zaměstnance pak rozhodující pro závěr, zda zákoníkem práce uložená povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele má v konkrétním případě povahu zákonného znaku opatrovat cizí majetek uvedeného v ustanovení §255 tr. zákona. Obecnou povinnost podle §301 zákoníku práce je třeba vždy konfrontovat s postavením zaměstnance (pracovníka), které vyplývá z jeho pracovní smlouvy či jiného právního aktu. Jestliže na základě toho má povinnost a současně je oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami (např. uzavírá obchodní vztahy), pak v takovém případě se obecná povinnost podle §301 zákoníku práce stává konkrétní ve smyslu naplnění zákonného znaku „zákonem uložená povinnost opatrovat majetek jiného“ podle §255 odst. 1 tr. zákona.
120. V posuzovaném případě je nutno vzít v úvahu zjištění, že dovolatel měl na základě pracovní smlouvy postavení firemního poradce oblastní pobočky Praha-západ obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. Na základě tohoto vztahu byla pro něj závazná příslušná ustanovení zákoníku práce, ostatní obecně závazné právní předpisy, pracovní řád, popř. jiné vnitřní předpisy ČS jako jeho zaměstnavatele (srov. trestní spis na č. l. 152), s nimiž se obviněný prokazatelně seznámil (srov. trestní spis na č. l. 156 a násl.). V důsledku toho se obecné povinnosti vztahující se mj. k ochraně majetku zaměstnavatele ve smyslu citovaných ustanovení zákoníku práce staly pro dovolatele zcela konkrétními a v tomto smyslu i z hlediska ustanovení §255 odst. 1 tr. zákona povinnostmi zákonem uloženými. Jinými slovy předmětná pracovní smlouva, ale i vnitřní předpisy zaměstnavatele pouze konkretizovaly obecnou povinnost dovolatele, jež pro něj vyplývala ze zákoníku práce.
121. Kromě toho ze znění pracovního řádu ČS je zcela zřejmé, že Ing. J. J. byl rovněž osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 tuto povinnost hrubým způsobem porušil. Dovolatel s naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zákona nesouhlasil, a právní závěry obou soudů odmítl s tím, že ani jeden ze soudů nevysvětlil důvodnost takové právní kvalifikace. Nejvyšší soud musí dát obviněnému za pravdu v tom směru, že k této otázce se prakticky soudy nevyjadřovaly, zřejmě považovaly za dostačující pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty jimi zjištěný skutkový stav v návaznosti na celý popis jednání obviněného, jak vyplynul z dokazování. I přes uvedený nedostatek odůvodnění obou rozsudků, nelze přijmout uplatněnou námitku dovolatele jako způsobilou zvrátit jinak z hlediska hmotného práva správně posouzený skutek včetně kvalifikačního znaku pachatele jako osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené ČS.
122. Jak bylo již konstatováno shora, tato povinnost dovolateli zcela prokazatelně vyplývala z jeho pracovního zařazení, a důležitým úkolem obviněného byla péče o zabezpečování a ochranu (především majetkových) zájmů jeho zaměstnavatele. Ing. J. J. byl tím, kdo mj. jednal s žadateli o poskytnutí úvěrů, stanovoval podmínky, za nichž mohlo dojít k uzavření úvěrové smlouvy, a umožnil čerpání poskytnutých finančních prostředků, přičemž byl vázán mj. obecnou zásadou obezřetnosti tak, aby poskytnutím úvěru nevzniklo ČS nepřiměřené riziko spočívající v neuhrazení úvěrových splátek dlužníkem, zároveň měl podle článku 11 odst. 1 písm. d) pracovního řádu řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu ČS a střežit a ochraňovat majetek ČS …, střežit veškerý majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy ČS, neprodleně zakročit proti hrozícím škodám, jakož i oznamovat nadřízenému nedostatky a závady, které by mohly vést ke škodám na majetku ČS. Z výše uvedeného výčtu pravidel chování a povinností ve vztahu k majetkovým hodnotám jeho zaměstnavatele a především z obsahu náplně práce obviněného, který byl v podstatě první osobou, jež přicházela do styku s klienty banky – žadateli o poskytnutí jejích finančních zdrojů a měl prověřovat pravdivost jimi tvrzených údajů včetně schopnosti plnit budoucí závazky, je nepochybné, že Ing. J. J. měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného; tento kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zákona je tak možné označit za přiléhavý okolnostem případu.
123. Zcela účelové je tvrzení dovolatele, že oba soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi jeho údajným porušením povinnosti a vznikem škody, protože „pokud by byly úvěrové produkty řádně spláceny, byl by postup obviněného shledán naprosto v pořádku“. Nutno připustit, že v tomto ohledu má obviněný pravdu, neboť pokud by sjednané úvěrové smlouvy byly ze strany dlužníků náležitě plněny, nebylo by ani důvodné vést proti němu či ostatním spoluobviněným trestní řízení, neboť by nedošlo ke vzniku škody na majetku ČS. K takové situaci, jak ji nastínil odvolatel, však v dané věci nedošlo! Obvinění byli v této věci obžalováni a postaveni před soud právě z důvodů zneužití bankovního úvěru jako jednoho z významných produktů většiny bankovních institucí, k čemuž jim významnou měrou přispěl právě spoluobviněný Ing. J. J. Ten jednal za věřitele způsobem, jímž došlo k poškození jeho primárních zájmů, tj. investovat své finanční prostředky za účelem dosažení zisku, tzn. zvětšení majetku, avšak díky podvodnému jednání bylo dosaženo výsledku opačného, a to finanční ztráty. Nejvyšší soud dodává, že byť jednání obviněného Ing. J. J. nebylo jedinou příčinou vzniku škodlivého následku, neboť k němu došlo spoluzaviněním nejméně spoluobviněného D. P., dosáhlo takové intenzity, že přispělo velmi významnou měrou ke vzniku škody velkého rozsahu na straně ČS. Kdyby obviněný Ing. J. J. úmyslně nepostupoval v rozporu se svými povinnostmi zaměstnance, které jednak vyplývají ze zákoníku práce, a jednak jsou velmi podrobně specifikovány ve vnitřních předpisech poškozené ČS (viz zpráva ze šetření operačního rizika, jež je v trestním spise založena na č. l. 301 až 315 a byla provedena jako důkaz), a řádně by „prověřil“ jednotlivé uchazeče o úvěr, vyžádal by si patřičnou dokumentaci, a vyhodnotil správně rizikové situace (podrobněji k porušení jednotlivých povinností viz strany 21 a 22 tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), a především kdyby dané návrhy nepředložil z důvodu zcela flagrantních nedostatků s doporučujícím stanoviskem obviněnému D. P. ke schválení, obviněný D. P. by buď vůbec neměl možnost tyto návrhy schválit, nebo by měl velmi ztíženou situaci, aby tak učinil, a jednotlivým žadatelům by pak nemohly být vyplaceny úvěrové prostředky, čímž by ČS nevznikla škoda. Podle právní nauky, na niž navazuje i soudní judikatura, je příčinný vztah mezi jednáním a porušením (ohrožením) společenských vztahů, které jsou objektem trestného činu (příčinný vztah mezi jednáním a následkem) jedním ze znaků skutkové podstaty každého trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestaná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Stejně tak je v určitých případech vyžadován příčinný vztah mezi jednáním a účinkem, stejně tak mezi jednáním a takovou okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby nebo přitěžující okolností. Příčinou je tedy každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal vůbec, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Přitom však není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním konkrétního pachatele. Zjištěná činnost (okolnost apod.) neztrácí povahu příčiny jen proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnost apod. (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 47/1970, č. 21/1981 a č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Jednotlivé příčiny a podmínky nemusí mít pro způsobení následku stejný význam, pak hovoříme o zásadě gradace příčinné souvislosti, tj. stupeň způsobení následku může být různý, různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku. Jak již bylo stručně popsáno shora, v posuzované věci bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného Ing. J. J. bylo trestněprávně relevantní příčinou následku v podobě způsobené škody na majetku ČS. Námitka dovolatele je tak zjevně neopodstatněná.
124. K výtkám obviněného týkajícím se spoluzavinění ČS na vzniku škody a porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud dodává, že k těmto výhradám se vyjádřil v rámci vypořádání se s dovolací argumentací ostatních obviněných (ohledně údajného „spoluzavinění ČS“ viz odstavce 89 až 91 a k výhradě porušení výše zmiňované zásady viz odstavce 86 a 87 tohoto usnesení). Na tomto místě lze doplnit, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně svědčí o spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona obviněným Ing. J. J. Kromě naplnění formálních znaků této skutkové podstaty nelze pochybovat ani o vyšší než nepatrné míře společenské nebezpečnosti zjištěného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona. V důsledku flagrantního porušení jeho povinností byla poškozené ČS způsobena škoda velkého rozsahu jako znaku kvalifikované trestní sazby, což zásadně vylučuje možnost uvažovat o výjimečně nízké intenzitě nebezpečnosti pro společnost, která by nepostačovala k naplnění materiální podmínky trestnosti činu. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, celkový počet poskytnutých úvěrů a výše způsobené škody rovněž podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, došlo tudíž i k naplnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona. Z výše uvedených důvodů bylo nutné na jednání dovolatele reagovat prostředky trestněprávní represe a použít přitom nástroje trestního práva včetně odpovídající trestní sankce, jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
125. Zbylé výhrady Ing. J. J. obsažené v jeho dovolání jsou sice rovněž formálně podřazeny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak svým obsahem mu neodpovídají. Jejich prostřednictvím totiž obviněný napadal proces dokazování soudů obou stupňů a jimi zjištěný skutkový stav. Výše uvedené tak bezezbytku platí u námitky týkající se výše škody, jíž fakticky dovolatel prezentoval nesouhlas se závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Stanislavem Tulpou, a který se stal podkladem pro stanovení hodnoty předmětů zajištění. Pod deklarovaný dovolací důvod rovněž nelze zařadit tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo , a tu část dovolání, v rámci které se obviněný vyjadřoval k věrohodnosti jednotlivých svědků (např. I. B. apod.) a rozebíral jednotlivé důkazy, jež ze svého hlediska hodnotil a vyvodil z nich závěry vyznívající v jeho prospěch.
126. Konečně ani nesouhlas dovolatele s výší trestu nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani prostřednictvím žádného jiného z dovolacích důvodů, jestliže mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a v rámci zákonné trestní sazby. V případech, kdy jsou porušena tato dvě uvedená hlediska, je k nápravě vady napadeného rozhodnutí resp. jeho výroku o trestu určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému však nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Pokud dojde k nesprávnému rozhodnutí v otázkách hmotného práva trestního např. při ukládání souhrnného trestu, lze dovoláním napadnout výrok o trestu i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; o tento případ se však nejedná.
g) Dovolání obviněného D. P.
127. Většina výhrad dovolatele D. P. měla rovněž skutkovou povahu, přesto je podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. To platí pro tvrzení obviněného, v rámci kterého vytkl odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci úvěrového procesu, zejména zásady „čtyř očí“. Proto již nad rámec své přezkumné povinnosti může Nejvyšší soud uvést, že pojetí této zásady tak, jak ji prezentovaly oba soudy, zcela logicky odpovídá obsahu provedených důkazů (srov. např. výpověď svědka I. B. na straně 110 rozsudku soudu prvního stupně). Tato zásada mimo jiné spočívala v tom, že ten pracovník ČS, jež od klienta shromažďoval a vyhodnocoval podklady nutné ke zpracování úvěrového návrhu (tzv. navrhovatel), předkládal jím zpracovaný návrh ke schválení jiné osobě, jež byla držitelem příslušných schvalovacích kompetencí (tj. schvalovateli). Navrhovatel (v tomto případě obviněný Ing. J. J.), byl povinen předložit návrh ke schválení pracovníkovi téže oblastní pobočky, a v případě, že taková osoba na oblastní pobočce nebyla, měl předat úvěrový návrh příslušnému útvaru centrály ČS, který by o schválení, resp. nechválení úvěru rozhodl; takto předepsaným postupem se však obvinění Ing. J. J. ani D. P. neřídili.
128. Navíc pokud dovolatel prostřednictvím této námitky tvrdil, že on jako „schvalovatel“ návrhů neměl povinnost seznámit se s předloženými podklady a jeho funkce byla čistě „formální“, spočívající v tom, že měl předložené návrhy pouze podepsat (tj. schválit), a proto pokud „nekontroloval“ předložené podklady, neporušil svou povinnost opatrovat a spravovat majetek svého zaměstnavatele, je takové tvrzení zjevně v rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů. Ze svědecké výpovědi I. B. vyplývá, že obviněný D. P. se měl jakožto „schvalovatel“ seznámit s podklady předloženými a zpracovanými obviněným Ing. J. J. (ten ručil za správnost, množství a úplnost podkladů) a úvěrový návrh měl zamítnout. Ten však, aniž by provedl řádnou kontrolu předložených dokladů, bez dalšího schválil úvěrové návrhy předložené obviněným Ing. J. J., popř. úvěrový návrh předložený k provozní kontrole sám ke schválení doporučil (viz tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Porušení povinností zaměstnance spočívá u obviněného D. P. právě v tom, že nevěnoval listinným podkladům žádnou pozornost, pouze automaticky podepsal schvalovací doložky (viz rozsudek soudu prvního stupně na straně 114), a to i přesto, že v té době již působil na jiné oblastní pobočce banky a nebyl tak vůbec oprávněn návrhy (po kontrole) schválit. Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že kdyby se dovolatel s podklady seznámil (jak bylo jeho povinností), zjistil by, že předložené úvěrové návrhy a související podklady neposkytují ucelený přehled o žadatelích, navrhované transakci, riziku návratnosti, a kromě toho samotné předložené podklady nesplňují podmínky pro schválení úvěru pro předmětné právnické osoby, dále že žádosti o poskytnutí investičního úvěru a související podklady nebyly vůbec žadateli o úvěr podepsány, že obviněný Ing. J. J. zvolil nesprávný úvěrový produkt atd. (srov. znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, popř. strana 113 odůvodnění tohoto rozsudku). Výhrada uplatněná dovolatelem je tak zcela bezpředmětná.
129. Skutkového charakteru byla i námitka obviněného, v rámci které zopakoval svou argumentaci uplatněnou v řádném opravném prostředku, a prostřednictvím níž znovu rozebral celý „úvěrový proces“. Všemi (v dovolání opětovně zmiňovanými) skutkovými okolnostmi se však již zcela dostatečně zabývaly soudy obou stupňů, a proto Nejvyšší soud pro bližší odůvodnění pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí (tj. strany 113 až 120 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a strany 72 až 76 rozsudku Městského soudu v Praze).
130. Hmotněprávní povahy je však výhrada dovolatele týkající se časové působnosti trestního zákona, konkrétně se dožadoval posouzení jednání podle novější právní úpravy (tj. podle §221 odst. 1, 2 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010); nicméně jedná se z důvodu, které Nejvyšší soud dále uvede, o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle dovolatele mělo být zváženo, zda pro něj není výhodnější aplikace nového trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb.), který pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku vyžaduje, aby jednání pachatele mělo znaky hrubé nedbalosti. Tato podmínka však podle něj nebyla splněna (tj. jednání dovolatele nevykazovalo znaky hrubé nedbalosti), a měl být proto obžaloby zproštěn.
131. Ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu by chtěl Nejvyšší soud připomenout, že vedle trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona, kde je v rámci skutkové podstaty vyžadováno úmyslné zavinění, existuje i jeho nedbalostní alternativa, kterou dovolatel D. P. podle soudů obou stupňů svým jednáním naplnil. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zákona (tj. z nedbalosti) se dopustí ten, kdo z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku.
132. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, obsahuje v ustanovení §221 odst. 1 stejnou skutkovou podstatu, avšak s určitými změnami. Trestného činu „porušení“ povinnosti při správě cizího majetku „z nedbalosti“ se dopustí ten, kdo „z hrubé“ nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému způsobí značnou škodu. Z uvozovkami zvýrazněného textu je mj. zřejmá zásadní změna nové právní úpravy týkající se zavinění, kdy pachatel při opatrování nebo správě cizího majetku způsobí značnou škodu na majetku porušením důležité povinnosti z hrubé nedbalosti, jež je definována v ustanovení §16 odst. 2 tr. zákoníku. K trestnosti činu podle §255a odst. 1 tr. zákona tak „postačovala“ nedbalost [ale pouze vědomá podle §5 písm. a) tohoto zákona]; k trestní odpovědnosti podle §221 odst. 1 tr. zákoníku je však vyžadována hrubá nedbalost. Nová právní úprava tudíž postihuje spáchání tohoto činu jak z vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i z nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], ovšem v obou případech se vyžaduje její vyšší intenzita v podobě hrubé nedbalosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1324/2013).
133. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným §221 tr. zákoníku, je třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2204].
134. Dovolací soud naprosto souhlasí s názorem obviněného D. P., že předmětný skutek lze považovat za trestný čin, jen pokud je u něj možno dovodit zavinění z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zákona, §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], která má zároveň povahu hrubé nedbalosti (§16 odst. 2 tr. zákoníku), i když vzhledem k časové působnosti trestních zákonů ( §16 odst. 1 tr. zákona, §2 odst. 1 tr. zákoníku) bude nakonec skutek kvalifikován podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 2/2014, č. 54/2012 a č. 5/2013 Sb. rozh. tr.). Kromě toho u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zákona se zavinění z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zákona, jež má zároveň povahu hrubé nedbalosti, musí vztahovat nejen k následku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
135. Je však potřeba se zásadně vymezit proti tvrzení dovolatele, že odvolací soud se hmotněprávní otázkou časové působnosti trestního zákona (srov. §16 odst. 1 tr. zákona a §2 odst. 1 tr. zákoníku) vůbec nezabýval. Soud druhého stupně naopak zkoumal, zda nová právní úprava není pro obviněného příznivější právě s ohledem na určité zpřísnění znaku zavinění (v podobě hrubé nedbalosti). Po pečlivém uvážení všech zjištěných okolností však dospěl k závěru, že trestný čin byl obviněným spáchán „vědomou a zároveň i hrubou nedbalostí“ (srov. strana 75 rozsudku Městského soudu v Praze). Současně se tento soud ohradil proti důvodnosti požadavku obhajoby na použití pro obviněného „mírnější“ právní úpravy obsažené v trestním zákoníku, protože při posuzování případu podle nového trestního zákoníku by byl učiněn zcela zřejmě shodný závěr jak ve vztahu k výroku o vině, tak i při ukládání trestu. Za této situace skutečně nebylo možné užít na případ obviněného D. P. novou právní úpravu pro nesplnění podmínek ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zákona.
136. K tomu může Nejvyšší soud pouze doplnit, že obviněný D. P. jakožto zaměstnanec ČS na pozici firemního poradce se schvalovacími pravomocemi nakládal s finančními prostředky ČS a měl (stejně jako dovolatel Ing. J. J.) podle §301 písm. d) zákoníku práce povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jinými slovy měl zákonem uloženou povinnost opatrovat majetek ČS, tuto povinnost však hrubým způsobem porušil, když v pozici schvalovatele úvěrových návrhů schvalovací doložky automaticky podepsal, aniž by se těmito návrhy blížeji zabýval (tj. aniž by věnoval pozornost předloženým podkladům a listinnému materiálu). To vše navíc s vědomím, že po 1. 12. 2008 neměl ani oprávnění ke schvalování úvěrových návrhů z oblastní pobočky P.-z., jelikož v té době byl již pracovníkem jiného obchodního útvaru. Vědomě tak nerespektoval zásadu obecné obezřetnosti, jež měla sloužit právě k tomu, aby se zabránilo vzniku škody na majetku ČS. Nedbalost obviněného D. P., s jakou přistupoval k této zásadě a k plnění jeho dalších povinností, svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k ochraně (především majetkových) zájmů svého zaměstnavatele. Nejvyšší soud ještě v této souvislosti dodává, že u obviněného rovněž nevznikly žádné pochybnosti o naplnění znaku „důležité“ povinnosti, kterou porušil, neboť jeho pracovní činnost měla zásadně spočívat v rozhodování o dispozici s majetkem zaměstnavatele, který měl být na určitou dobu poskytnut žadatelům o úvěr s tím, že bude po skončení splátkového období (nebo dříve při využití možností předčasného splacení úvěru) vrácen se ziskem zpět. Jedná se tudíž o takovou povinnost, jejíž porušení je s o hledem na její charakter a význam zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značné škody na cizím opatrovaném majetku a může snadno dojít ke vzniku škodlivého následku (srov. rozhodnutí č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto i tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V. Závěrečné shrnutí
137. Nejvyšší soud může závěrem shrnout, že podaná dovolání ve své argumentaci částečně neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům, zejména důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který odkázali všichni dovolatelé. Nejvyšší soud neshledal žádnou vadu v hmotněprávním posouzení zjištěných skutkových okolností, jak byly u obviněných popsány ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ve znění změn provedených rozsudkem Městského soudu v Praze. Obvinění A. M. a MUDr. I. B. uplatnili i další důvody dovolání, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil výše, přičemž neshledal jejich opodstatnění. Proto dovolací soud na podkladě obsahu trestního spisu rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných J. R., L. K., MUDr. I. B., A. M., Ing. J. J. a D. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Dovolací soud rovněž odmítl dovolání obviněné I. O. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť bylo podáno opožděně. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
138. Obviněný Ing. J. J. dovolacímu soudu rovněž navrhl přerušení výkonu rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě. Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu může takový návrh učinit jen předseda senátu soudu, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni. Bez takového návrhu tak Nejvyšší soud může učinit podle §265o odst. 1 tr. řádu, avšak vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného neshledal dovolací soud pro takový postup důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu