ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1005.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1005/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2016 o dovolání, které podal obviněný T. K., p roti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 6 To 73/2016-217 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 41/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 1. 2016, č. j. 1 T 41/2015-185 byl obviněný T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
- dne 12. 3. 2013 pod nepravdivou záminkou realizace svého obchodního záměru zakoupení stříbra a jeho prodeje v ČR se ziskem na poškozené H. L. vylákal částku 200 000 Kč, kterou mu poškozená v hotovosti předala v P., na F., pod viaduktem u občerstvení McDonalď s,
- dne 9. 4. 2013 pod nepravdivou záminkou zprostředkování koupě vozidla na poškozené H. L. vylákal částku 39 000 Kč, kterou mu poškozená na témže místě v hotovosti předala, čímž poškozené H. L. způsobil škodu v celkové výši 239 000 Kč,
přičemž obviněný si s ohledem na své majetkové poměry byl vědom, že částku nebude schopen vrátit, což ani neměl v úmyslu, když na jeho osobu bylo nařízeno celkem 18 exekucí na celkovou částku 523 713 Kč a současně mu byla v rámci trestního řízení uložena povinnost k celkové náhradě škody ve výši nejméně 250 000 Kč.
2. Za toto jednání za sbíhající trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., č. 140/1961 Sb., a za přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 8 T 227/2012, v právní moci dne 8. 8. 2013, byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 8. 8. 2013, sp. zn. 8 T 227/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Ing. H. L. škodu ve výši 239 000 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 6 To 73/2015-217, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a při nezměněných ostatních výrocích, obviněného nově odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Krejčího dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítá, že skutky, kterými byl uznán vinným, nevykazují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou podvést. Obviněný ohledně nutnosti prokázání úmyslu poškozenou podvést, poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 1624/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010. Zdůrazňuje, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu, neboť zapůjčené finanční prostředky investoval do svých podnikatelských aktivit s cennými kovy, což poškozené pravdivě sdělil. Navíc by musel mít úmysl poškozenou podvést v době přebírání finančních prostředků, což nebylo prokázáno.
6. Obviněný dále poukazuje na zásadu ultima ratio a subsidiaritu trestní represe, kdy v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/2002, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99. Dále argumentuje tím, že pokud mu byly finanční prostředky svěřeny za určitým účelem, a on by je použil k jinému účelu, mohlo by dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Zároveň ohledně naplnění znaku trestného činu zpronevěry odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 267/2001. Soud druhého stupně se ovšem touto námitkou v rámci odvolacího řízení nezabýval. Podle názoru obviněného převzetí částky 39 000 Kč od poškozené není trestným činem.
7. Dovolatel dále namítá, že mu byl soudem druhého stupně uložen samostatný trest, ačkoliv mu měl být uložen trest souhrnný. V tomto směru argumentuje tím, že doručení trestního příkazu, který je následně zrušen, nemůže mít povahu odsuzujícího rozsudku.
8. Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že soudy nižších stupňů odmítly provést jim navržené důkazy, kdy tento postup nijak neodůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces.
9.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na tento citovaný rozsudek navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí nebo, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a že rozsudek soudu druhého stupně chtěl patrně dovolatel napadnout podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný opakuje v dovolání obhajobu, kterou uplatnil v podstatném rozsahu v rámci odvolání, a která se vztahuje k §12 odst. 2 tr. zákoníku, dále že nejednal v podvodném úmyslu, a že nebyli slyšeni jim navržení svědci. S touto argumentací se ovšem soud druhého stupně vypořádal, a státní zástupce se s tímto odůvodněním ztotožnil. Za nepodstatné podle státního zástupce lze považovat námitky, které se týkají neprokázání podvodného úmyslu. Ohledně této argumentace odkazuje na popis skutku, který je zcela výstižný. Ohledně subsidiarity trestní represe poukazoval na stanovisko Nejvyššího soudu, které bylo publikováno pod č. 26/2013 Sb. roz. tr., na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III ÚS 2523/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2010, které vesměs řeší problematiku subsidiarity trestní represe, a ze kterých lze dovodit, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu jen v případech zcela výjimečných. Dále uvádí, že jestliže soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, nelze jim vytýkat, že se nezabývaly tím, zda jednání obviněného nenaplňuje znaky zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Ohledně namítané nesprávnosti spočívají v uložení samostatného trestu poukazuje na rozhodnutí č. 29/2000 Sb. roz. tr. a rozhodnutí č. 41/2014 Sb. roz. tr., ze kterých lze dovodit, že dovolání i v této části je zjevně neopodstatněné. K námitce ohledně neprovedení řady důkazů, statní zástupce zdůrazňuje její nekonkrétnost, a skutečnost, že soudy odůvodnily neprovedení všech navrhovaných důkazů. Proto se nemůže jednat o opomenuté důkazy.
11. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
19. Obviněný naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že skutky, kterými byl uznán vinným, nevykazují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou podvést, kdy podvodný úmysl musí existovat v době přebírání finančních prostředků. Obviněný dále poukazuje na zásadu ultima ratio a subsidiaritu trestní represe. Ohledně vylákání částky 39 000 Kč namítá, že navrhoval výslech několika svědků, kteří by potvrdili, že o odkoupení vozidla z pozůstalosti vyjednával, kdy následně se koupě vozidla nerealizovala. Obviněný dále uvádí, že soudy se měly zabývat i tím, zda v případě převzetí částky 39 000 Kč, by se nemohlo jednat o přečin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje i v tom, že mu byl uložen samostatný trest, ačkoliv mu měl být uložen trest souhrnný. Dále namítá, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když soudy odmítly provést navržené důkazy a tento postup nijak neodůvodnily.
20. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (nenaplnění znaků subjektivní stránky), zásadě subsidiarity trestní represe a otázce zda měl obviněnému být uložen samostatný či souhrnný trest.
21. Ohledně další uplatněné argumentace, lze uvést následující. Část námitek obviněného v podstatě směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními. Obviněný zdůrazňuje, že zapůjčené finanční prostředky investoval do svých podnikatelských aktivit s cennými kovy. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněný opakuje jen obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního stupně, a na které setrval v rámci řízení před soudem druhého stupně. Takto formulované námitky zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný totiž nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
22. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Soud také přesvědčivým způsobem zdůvodnil rozsah jím provedeného dokazování a stejně tak vyložil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné provádět další důkazy navrhované obhajobou (str. 7 rozhodnutí). V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5-7 rozhodnutí). Soud druhého stupně (str. 4 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolaní (str. l. 4-5 rozhodnutí). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
23. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného, že se trestné činnosti nedopustil, tedy že poškozenou nepodvedl, když obviněný nezpochybňuje, že předmětné finanční částky od poškozené převzal. Soud k věci velmi podrobně vyslechl poškozenou, a konstatoval opatřené listinné důkazy, včetně důkazů, které předložil obviněný v rámci hlavního líčení. Soud prvního stupně pak dospívá k závěru, že obviněný je usvědčován výpovědi poškozené, kterou považuje za přesvědčivou. Výpověď poškozené hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, kdy i poukazuje na následné chování obviněného, jakým způsobem komunikoval s poškozenou a na obsah této komunikace. Ve svém rozhodnutí pečlivě poukazuje na důkazy, které tvrzení poškozené podporují, přičemž přesvědčivým způsobem odůvodňuje, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného neuvěřil (viz str. 5-7 rozhodnutí). Soud druhého stupně se námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, a které jsou zčásti totožné s argumentací uplatněnou v podaném dovolání, vypořádal, když se jednak ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jednak doplnil dokazování (konstatoval příjmový doklad ze dne 26. 4. 2013 na částku 39 000 Kč) a tento nově provedený důkaz hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
24. Rovněž argumentace obviněného týkající se neprovedení všech požadovaných důkazů soudy nižších stupňů nemůže zvolený dovolací důvod nenaplňovat. Rozsah dokazování je upraven procesními předpisy. Obecně lze ohledně otázky dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
25. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
26. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání toliko uvádí, že navrhoval před soudy nižších stupňů výslechy dalších svědků, aniž by uvedl kterých, jenž mají potvrdit, že obchodoval s cennými kovy a že jim navrátil finanční prostředky. Dále namítá, že soudy nevyslechnuly svědky, kteří by měli prokázat, že jednal o odkoupení vozidla pro poškozenou z pozůstalosti a že z koupě sešlo, kdy poukazuje na příjmový doklad ze dne 26. 4. 2013. Byť obviněný výslovně neuvádí v dovolání jména svědků, kteří nebyli vyslechnuti, lze dovodit, že se jedná o svědky, které navrhoval vyslechnout před soudem prvního stupně (str. 166) a v řízení před soudem druhého stupně (str. 213). Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že soud prvního stupně se požadavky obviněného na doplnění dokazování zabýval a odůvodnil, proč požadované doplnění dokazování nepovažují na potřebné (str. 7 rozhodnutí). Soud druhého stupně se s rozsahem dokazování před soudem prvního stupně ztotožnil, s jistou výhradou, když sám doplnil dokazování postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. a konstatoval příjmový doklad ze dne 26. 3. 2013, jenž obviněný předložil v odvolacím řízení. Následně dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování odpovídá §2 odst. 5 tr. ř., neboť ve věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Uvedený soud následně i řádně zdůvodnil, z jakých důvodů považuje navrhované doplnění dokazování za nadbytečné (str. 5 rozhodnutí), včetně toho, jakým způsobem hodnotí předložený příjmový doklad.
27. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v případě půjčky 200 000 Kč nadbytečnost požadovaného dokazování vyplývá skutečně z toho, že navrhovaní svědci nebyli přítomní jednání o půjčce, uzavření půjčky a následné komunikace mezi obviněným a poškozenou. Tedy jejich výslechy by nemohly přispět k náležitému objasnění věci. Navrhované výslechy svědků ohledně obhajoby obviněného, že si v minulosti od nich měl peníze půjčit a tyto jim vrátil, rovněž nemohly přispět k náležitému objasnění věci. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pokud si obviněný v minulosti od určitých osob zapůjčil finanční prostředky a tyto jim následně vrátil, tak to nevylučuje, že v případě poškozené tuto podvedl. Při posuzování důvodnosti doplnění dokazování o výslechy těchto osob nelze ani pominout, že z dohod o narovnání, které předložil samotný obviněný, vyplývá, že právě podmínky a lhůty navrácení poskytnutých finančních prostředků jsou sporné (tedy strany na ně měli odlišný názor) a proto uzavřely dohodu o narovnání (str. 208-209), kdy k uzavření těchto dohod došlo až v únoru 2016, ačkoliv finanční prostředky byly zapůjčeny v březnu 2013 a v únoru 2014. Tedy i obsah těchto dohod o narovnání svědčí o tom, že finanční situace obviněného v daném období nebyla dobrá. Pokud se týká částky 39 000 Kč lze konstatovat, že nadbytečnost požadovaného doplnění dokazování vyplývá za skutečnosti, že obviněný příjmový doklad na tuto částku předložil až v rámci odvolacího řízení, ačkoliv si byl vědom probíhajícího trestního řízení a nikdy se o tak podstatné skutečnosti dříve nezmínil. V dané souvislosti ani nelze pominout, že z obsahu mailové komunikace mezi obviněným a poškozenou nevyplývá, že by poškozenou informoval o tom, že existuje tento příjmový doklad, ačkoliv ho tato vyzývala k dodání auta a to v době, kdy mělo dojít k předání zálohy na předmětné auto.
28. Pokud obviněný namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, lze uvést následující. Jak již bylo naznačeno shora, soudy nižších stupňů řádně zdůvodnily neprovedení všech důkazů navrhovaných obhajobou, tudíž v souvislosti s neprovedením těchto důkazů, nelze uvažovat o tzv. opomenutých důkazech. Proto nelze mít v tomto směru za to, že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, jak uvádí v dovolání. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
29. Argumentace obviněného týkající se zvolené právní kvalifikace v případě útoku spočívajícího v podvodném vylákání částky 39 000 Kč, kdy obviněný namítá, že peníze mu byly svěřeny k určitému účelu a že pokud by je použil k jinému účelu, mohlo by se jednat o naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku nikoliv o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, by navenek mohla naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zdánlivě namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
30. Nejvyšší soud v souvislosti s touto argumentaci ovšem považuje za nutné zdůraznit, že obviněný v podstatě opětovně prezentuje jen svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný ve vztahu k této námitce předestírá své vlastní hodnocení provedených důkazů, ze kterého následně dovozuje, ovšem na podkladě své obhajoby, že se v případě převzetí částky 39 000 Kč nemohl dopustit trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a že by se toliko dalo uvažovat o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněný tedy vychází ze své obhajoby, že měl v době převzetí částky 39 000 Kč od poškozené v úmyslu, obstarat této automobil. Soudy nižších stupňů ovšem této obhajobě neuvěřily, když dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou uvedeny v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s těmito skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud druhého stupně. Lze konstatovat, že ze strany obviněného se jedná o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a v podstatě žádá, aby v rámci dovolacího řízení dovolací soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ovšem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Proto je třeba mít za to, že uplatněná argumentace obviněného nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Pod uplatněný dovolací důvod ovšem lze, jak již bylo naznačeno shora, podřadit argumentaci obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž namítá, že neměl v úmyslu poškozenou podvést.
32. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobu takovým činem větší škodu. Objektem ochrany je cizí majetek.
33. Objektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne větší škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby. Větší škodou se rozumí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
34. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. O takový případ se v dané věci jednalo, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný předstíral, že předmětné finanční prostředky potřebuje na obchod s cennými kovy, ačkoliv fakticky obchodníkem se zlatem nebyl (str. 5 a 6 rozhodnutí soudu prvního stupně).
35. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz str. 6 rozhodnutí), byť výslovně v odůvodnění neuvedl, zda jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když námitky obviněného neshledal důvodné (viz str. 5-6 rozhodnutí).
36. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
37. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný měl v úmyslu poškozenou podvést, nelze vycházet jen z jeho výpovědi. Je nezbytné jeho výpověď hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný poškozené sdělil nepravdivý důvod půjček, když uváděl, že peníze potřebuje na obchod se stříbrem (částka 200 000 Kč) a na obstarání auta pro poškozenou (částka 39 000 Kč), aniž by fakticky učinil nějaké kroky k realizaci obchodu se stříbrem a obstarání auta pro poškozenou. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by obviněný v uvedeném období skutečně obchodoval se stříbrem, obviněný pouze tvrdí, že v uvedeném období měl zajistit větší obchod se zlatem, kdy doklady, které předložil v rámci hlavního líčení, nedokladují, že by skutečně nějaké obchody uzavřel. Z těchto předložených dokladů toliko vyplývá, že jsou určeny jiným osobám než obviněnému, jedná se převážně o nabídky prodeje zlata, přičemž se jedná o doklady z roku 2012 (č. l. 171) nebo z roku 2015 (č. l. 169, 170, 174), popř. na dokladech není uvedeno žádné datum. V dané souvislosti je třeba také poukázat na skutečnost, že obviněný v rámci hlavního líčení uváděl, že půjčka 200 000 Kč byla určena na obchod se zlatem. Toto jeho tvrzení je v rozporu s výpovědi poškozené, které sdělil, že se má jednat o obchod se stříbrem, kdy návratnost půjčky měla být do 1 měsíce a jedná se o obchody za 2 miliony. Výpovědi poškozené také odpovídá obsah předložené mailové korespondence mezi obviněným a poškozenou (č. l. 37-46). Obviněný tedy poškozené sdělil záměrně nepravdivý důvod půjčky a přesvědčoval ji o tom, že návratnost půjčky je rychlá a bezpečná, hovořil i o zisku 10 % z každého obchodu. Při posuzování obhajoby obviněného nelze také pominout, že ačkoliv obviněný se před soudem prezentoval jako obchodník se zlatem, tak z provedených důkazů vyplývá, že neměl ani patřičné základní znalosti v této oblasti (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Současně je třeba zdůraznit, že úmysl obviněného poškozenou podvést lze dovodit i z jeho následného chování po spáchání činu, neboť i taková okolnost může vyjadřovat vnitřní vztah pachatele k výsledku jeho jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010). V tomto směru je především třeba poukázat na chování obviněného po převzetí částky 200 000 Kč. Z předložené mailové korespondence ze dne 26. 4. 2013 a následujících dnů vyplývá, že obviněný poškozené, která žádá o vrácení půjčky, nepravdivě sděluje, že peníze budou zaslány z Bulharska do rakouské Bawag bank a pak do Čech, následně ji píše, že převedení peněz se zdrželo v důsledku Velikonoc, pak že peníze Ch. odveze do Turecka a pak je předá v bance, kdy v konečném důsledku opakovaně slibuje předání peněz v určitých konkrétních termínech, což se nikdy nestalo (viz č.l. 37- 49). Obsah mailové korespondence je i v rozporu s výpovědi obviněného před soudy nižších stupňů, ve kterých se nezmiňoval o tvrzeních uvedených v mailové korespondence.
38. Rovněž v případě předání částky 39 000 Kč, obviněný od poškozené získal uvedenou částku pod nepravdivou záminkou, neboť poškozené sliboval, že ji obstará automobil a to do 14 dnů. Z provedeného dokazování je pak nepochybné, že obviněný neučinil žádné aktivní kroky k tomu, aby ji automobil skutečně zajistil. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na závěry soudů nižších stupňů, týkající se pravdivosti tvrzení obviněného o důvodu převzetí částky 39 000 Kč od poškozené a na závěry ohledně tvrzení, že obviněný obchodoval se zlatem. Pokud obviněný následně předložil v rámci řízení před soudem druhého stupně příjmový doklad na částku 39 000 Kč, který měl prokazovat, že skutečně složil zálohu na auto, je třeba poukázat na závěry soudu druhého stupně týkající se tohoto dokladu (str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Navíc je třeba zdůraznit, že ani z předložené mailové korespondence, nevyplývá, že by obviněný poškozené sdělil, že záloha na auto byla již složena, a že následně z obchodu sešlo, což by bylo logické, pokud by skutečně učinil nějaké kroky k zajištění auta pro poškozenou. Obecně pak v souvislosti s posuzováním podvodného úmyslu obviněného nelze pominout jeho špatnou finanční situaci v předmětném období, kdy proti němu byla vedena řada exekucí, což svědčí o tom, že nebyl schopen hradit své předchozí závazky, kdy byl si také vědom skutečnosti, že musí uhradit způsobenou škodu, kterou způsobil trestnou činnosti ve výši 250 000 Kč. Po zhodnocení těchto skutečností lze podle Nejvyššího soudu dovodit, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný při uzavírání půjček, popř. při převzetí úmyslně uváděl v omyl ze záměrem se obohatit ke škodě poškozené.
39. Přestože soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně přímo neuvádí, zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, lze z popisu skutku dovodit, že podle soudu jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z popisu skutku totiž vyplývá, že soud má za to, že „ obžalovaný si s ohledem na své majetkové poměry byl vědom, že částku nebude schopen vrátit, což ani neměl v úmyslu“. Z uvedeného je tedy nepochybné, že podle soudu jednal obviněný v úmyslu přímém. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Obviněný si totiž půjčoval, popř. přebíral od poškozené pod zcela nepravdivými záminkami peníze, přičemž si vzhledem ke své finanční situaci musel být vědom toho, že peníze nebude moci poškozené vrátit a ani to neměl v úmyslu, o čemž i svědčí jeho následné jednání, kdy nepravdivě opakovaně poškozené uváděl, že peníze již zasílá, což nikdy neučil a přes proklamovanou ochotu peníze vrátit, tak neučinil do současné doby.
40. K argumentaci obviněného nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, lze uvést následující. Citovaný nález řeší právo na spravedlivý proces, postup soudu při existenci jediného usvědčujícího důkazu a nutnost prokazovat úmysl a otázku presumce neviny. Uvedený nález nelze na danou věc vztáhnout, když soudy nižších stupňů zjistily takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci ( §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), přičemž ve věci není odsuzující rozsudek založen toliko na jediném usvědčujícím důkazu. I otázka zavinění byla řádně objasněna provedenými důkazy. Rovněž odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010 je nepřiléhavý, když motivem trestného činu v dané věci bylo nepochybně se obohatit.
41. Ohledně další námitky obviněného týkající se subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde záleží především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jímž má soudní moc poskytovat právní ochranu.
42. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
43. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit již proto, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
44. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
45. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
46. V dané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného (str. 7-8 rozsudku), když obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně uplatnil obdobnou argumentaci, jako v podaném dovolání. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabýval, kdy soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil. Ze strany obviněného se tedy jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem prvního stupně a se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
47. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout výši způsobené škody, která výrazně přesahuje dolní hranici větší škody, skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil dvěma útoky. Dále je nutno poukázat i na osobu obviněného, který byl v minulosti opakovaně trestán za majetkovou trestnou činnost, a který se nyní projednávané trestné činnosti dopustil za situace, kdy mu byl doručen trestní příkaz ve věci vedené u Obvodního soudu pro Praha 2, sp. zn. 8 T 227/2012, proti kterému byl sice podán obviněným odpor, ovšem obviněný si tohoto trestního stíhání byl vědom. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
48. Ohledně tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe, a které spočívá v tom, že poškozená měla řešit věc prostřednictvím civilního práva a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Především je třeba uvést, že existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné je totiž to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010). Ohledně odkazů obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu řešící otázku subsidiarity trestní represe (nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. ÚS 469/2002. ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000) je třeba uvést, že tyto nelze na danou věc aplikovat. Ústavní soud v těchto rozhodnutích řeší subsidiaritu trestní represe, kdy ovšem z těchto rozhodnutí nevyplývá, že existence občanskoprávního vztahu, vylučuje trestní odpovědnost. Uvedená rozhodnutí řeší předpoklady uplatnění trestní odpovědnosti v případě existence občanskoprávního vztahu. Z rozhodnutí ústavního soudu nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).
49. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13. podle kterého „ je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“
50. Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v bodě 46 a 47 tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
51. Rovněž argumentace obviněného, že soud druhého stupně pochybil, pokud mu uložil trest samostatný, ačkoliv mu měl být ukládán trest souhrnný, naplňuje zvolený dovolací důvod. Posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu a nedostatek v tomto posouzení proto lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha., NS 21/2003-T 501).
52. Námitka obviněného týkající se nesprávnosti uloženého trestu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl pochybit, jestliže dospěl k závěru, že doručení trestního příkazu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 227/2012 obviněnému má povahu odsuzujícího rozsudku bez ohledu na skutečnost zda nabyl právní moci či nikoliv. Obviněný uvádí, že proti trestnímu příkazu podal odpor, tento byl zrušen, takže skutečnost, že mu byl doručen trestní příkaz, nemůže vylučovat uložení souhrnného trestu. Uvedená argumentace není důvodná. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 29/2000, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1160/2013). Proto nelze námitce obviněného přisvědčit.
53. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v předmětné věci byl trestní příkaz ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 227/2012 doručen obviněnému dne 7. 1. 2013, kdy následně obviněný podal odpor, takže odsuzující rozsudek v této věci byl vyhlášen dne 8. 8. 2013. Obviněný se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným v nyní projednávané věci, dopustil ve dnech 12. 3. 2013 a 9. 4. 2013, tedy až po doručení shora citovaného trestního příkazu. Z uvedeného je nepochybné, že uložení souhrnného trestu k odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 227/2012 nepřicházelo v úvahu, neboť nyní projednávaná trestná činnost nebyla spáchaná v souběhu, když byla spáchána až po doručení trestního příkazu.
54. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová