ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1370.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1370/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 63/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 T 63/2014, uznal obviněného J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a uložil mu za tento přečin podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
2. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se (obviněný) dopustil tím, že „ačkoli dne 3. 10. 2013 osobně převzal v P. mimo jiné výzvu Krajského soudu v Plzni k nastoupení trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který mu byl uložen ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 4/2011 rozsu dkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013, podle kterého měl nastoupit do výkonu tohoto trestu nejpozději do sedmi pracovních dnů od jejího doručení, přičemž byl poučen o možných trestních následcích nerespektování této výzvy, dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody nejpozději do dne 14. 10. 2013 nenastoupil, aniž by mu v tom bránil vážný důvod, a dále se zdržoval na svobodě až do dne 20. 2. 2014, kdy byl policejními orgány zadržen a do výkonu trestu odnětí svobody dodán na základě příkazu k dodání do výkonu trestu vydaného Krajským soudem v Plzni ve shora uvedené věci“. Za to mu uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V tomto dovolání uvedl, že nalézací soud ani soud odvolací dostatečně neurčily období, kdy se měl přečinu dopouštět. Soud prvního stupně nevymezil počátek běhu tohoto období a nevzal v úvahu závěr, že dobu hospitalizace dovolatele v Psychiatrické nemocnici Dobřany lze považovat za překážku pobytu ve vězeňském zařízení. Soud druhého stupně uvedl, že dovolatel do výkonu trestu nenastoupil, aniž by mu v tom bránil vážný důvod a zdržoval se na svobodě až do dne 20. 2. 2014. Vycházel přitom v odůvodnění rozsudku z nesprávného skutkového zjištění, že se dovolatelova hospitalizace datuje až ode dne 20. 2. 2014. Skutkový závěr, že se dovolatel zdržoval na svobodě až do dne 20. 2. 2014 neodráží realitu. Obviněný postrádal ve skutkové větě vynětí období hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech z období, po něž měl páchat předmětný čin, v čemž shledával extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěními odvolacího soudu. Případná délka trvání nenastoupení trestu by měla mít vliv na výši trestu popř. na posouzení míry společenské škodlivosti. Obviněný dále uvedl, že žádal přezkoumání své příčetnosti soudním znalcem, odvolací soud však závěr, že nemá žádné pochybnosti o jeho příčetnosti, učinil ze znaleckých posudků z jiných kauz. Podle obviněného tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť zmíněné posudky byly vyhotoveny několik let před rozhodným obdobím, a nemají proto dostatečnou vypovídací hodnotu. Se zřetelem k tomu trval na vypracování nového znaleckého posudku. Namítl rovněž, že skutkový závěr, podle něhož nechal přetlakový přístroj seřídit naposledy v roce 2007, není správný. Kdyby tomu tak bylo, přístroj by mu byl odebrán. Primářka MUDr. V. odmítla odebrání přístroje, protože seřízení prováděla nadále sama. Připomněl též, že při hlavním líčení vypověděl, že neví, z kterého telefonu volal na Krajský soud v Plzni ohledně odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Z výpisů hovorů z některých telefonů nacházejících se v jeho bytě pak nelze dovodit, že by bylo vyloučeno, že by na jmenovaný soud netelefonoval. S touto námitkou se dotyčný soud nevypořádal. Dodal ještě, že škodlivost činu je nepatrná. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že spáchal čin s rozmyslem a po předchozím uvážení. K tomuto opět dovolatel namítl extrémní nesoulad s tím, že tato přitěžující okolnost nemá oporu v dokazování.
5. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání, v jehož rámci provede shora navržené důkazy (znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie na dovolatele pro rozhodné období) a následně znovu rozhodne ve věci. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že zde nejsou důvody pro vrácení věci soudům nižších instancí, dovolatel navrhl, aby dovolací soud po zrušení rozsudků soudů nižších stupňů sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, event. o zmírnění výměry trestu odnětí svobody, neboť ten je vzhledem k jeho osobním poměrům (nepříznivému zdravotnímu stavu v době, kdy mělo dojít ke spáchání přečinu) a jiným okolnostem případu nepřiměřeně přísný.
6. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitku, podle níž odvolací soud nedostatečně vymezil časové období, kdy se měl dovolatel přečinu dopouštět, považuje za neopodstatněnou. Jednalo se o trestný čin, který byl podle jejího názoru dokonán marným uplynutím posledního dne lhůty stanovené ve výzvě soudu k nastoupení výkonu trestu. Nenastoupením výkonu trestu v tomto termínu byla naplněna ve všech znacích skutková podstata předmětného přečinu a ten byl uplynutím uvedeného termínu dokonán. Pokud byl ve skutkové větě dále uváděn údaj, že obviněný se zdržoval na svobodě až do 20. 2. 2014, šlo o údaj irelevantní, nevypovídající nic o dokonání činu. Z odůvodnění nebylo možno dovodit existenci tzv. „extrémního nesouladu“. Nebylo možno konstatovat ani přítomnost tzv. „opomenutých důkazů“. Odvolací soud se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabýval a řádně odůvodnil, že je považuje za nadbytečné. Správně se vyrovnal i s návrhem obviněného na zkoumání jeho duševního stavu. K napadenému výroku o trestu státní zástupkyně připomněla, že dovolání může směřovat i proti výroku o trestu, avšak s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
7. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále navrhla, aby o něm rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 66/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.
15. Uplatnil-li dovolatel námitku extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, pak se týká toho, že soudům vytýká, že v popise skutku nevyjádřily tu skutečnost, že v období od 20. 11. 2013 do 7. 2. 2014 byl hospitalizován v psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Touto námitkou však není vytýkaný extrémní rozpor (nesoulad) založen.
16. Skutkové zjištění „dále se zdržoval na svobodě až do dne 20. 2. 2014“ obsažené v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku totiž nevyjadřuje nic jiného než to, že dovolatel trest až do dne 20. 2. 2014 dobrovolně nenastoupil, neboť do něj byl dodán na základě soudního příkazu policií. O tom, že až do uvedeného data se obviněný jemu pravomocně uloženému trestu nepodrobil a k jeho výkonu nenastoupil, nejsou žádné pochybnosti. V tomto směru jsou proto skutková zjištění odvolacího soudu správná a odpovídající obsahu provedených důkazů. Dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad nemá svůj základ v tom, že by soudy opomenuly hodnotit příslušné důkazy, v daném případě zprávy prokazující hospitalizaci obviněného v jím uváděné době v psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Způsob řešení věci, jenž se odráží v popisu skutku, je založen na zhodnocení provedených důkazů (včetně těch, které hospitalizaci prokazují) odvolacím soudem v jejich komplexnosti. Dílčím skutkovým závěrem je zjištění odvolacího soudu (vyjádřené na str. 5 jeho rozsudku), že zdravotní stav obviněného, a to i v době jeho hospitalizace, nezaložil překážku, jež by mu bránila v nástupu trestu odnětí svobody. Obviněným tvrzená vada tak ve skutečnosti není vadou skutkovou, ani vadou v právním posouzení namítané skutkové okolnosti, nýbrž jen projevem nesouhlasu se zhodnocením dané situace soudy, tj. nesouhlasu s jejich závěrem, že zdravotní obtíže obviněného (spíše subjektivního charakteru) nezaložily relevantní překážku bránící mu ve výkonu trestu odnětí svobody. Takový závěr má svůj podklad především ve zhodnocení obsaženém ve vyjádření Oblastní lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR.
17. Závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v existenci tzv. extrémního nesouladu, plyne z toho, že o dovolatelem zmiňovaný nesoulad se jedná pouze tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nic takového z napadeného rozsudku neplyne.
18. Soudy obou stupňů (především soud odvolací) si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla přímo opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními vyjádřenými v rozsudku odvolacího soudu nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
19. Při zhodnocení, které odvolací soud ve vztahu k posouzení aktuálního stavu dovolatele v době jeho hospitalizace učinil, nelze pokládat za vadu napadeného rozsudku, pokud dobu páchání označeného trestného činu vymezil v celém rozsahu, jak je uvedena ve výrokové části rozsudku. Je třeba dodat, že zjevná nesprávnost, jíž se odvolací soud dopustil v odůvodnění svého rozhodnutí (nesprávné uvedení počátku hospitalizace obviněného v Psychiatrické nemocnici Dobřany), nemůže ovlivnit správnost jeho rozsudku jako celku.
20. K právní problematice posuzované věci lze nad rámec námitky obviněného uvést následující skutečnosti.
21. Soud obviněného vyzval k nástupu výkonu trestu výzvou, kterou obviněný převzal dne 3. 10. 2013 (č. l. 52 - 53). V této výzvě byla stanovena lhůta nástupu trestu do 7 dnů od jejího doručení. Pokud se při výpočtu vychází ze znění této výzvy, poté poslední den lhůty sedmi (kalendářních) dnů připadl na den 10. 10. 2013. Odvolací soud však zaznamenal v referátu na č. l. 1512 spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 T 4/2011, nesoulad mezi touto výzvou a obsahem referátu, kdy v referátu je uvedeno 7 pracovních dnů, tedy lhůta o několik dnů delší. Za tohoto stavu věci dospěl k akceptovatelnému závěru, že poslední den lhůty, v níž měl obviněný nastoupit výkon trestu odnětí svobody, připadl na den 14. 10. 2013.
22. Jestliže v době předcházející tomuto datu, tj. dne 9. 10. 2013, podal obviněný žádost o odklad výkonu trestu s připojenými lékařskými zprávami, je třeba uvést, že žádost o odklad výkonu trestu nemá odkladný účinek a její podání nezpůsobuje zánik povinnosti odsouzeného k nástupu uloženého trestu (In: Šámal P. a kol. Trestní řád III. §315 až 471. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3756s.). Zejména je pak nutno připomenout, že podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 31/2013 Sb. rozh. tr.).
23. Výše uvedenou lhůtu obviněný nerespektoval a k výkonu trestu nenastoupil. Již tato skutečnost byla důvodem k jeho trestnímu stíhání. Nejvyšší soud přitom považuje za potřebné uvést, že výkon trestu odnětí svobody obviněný nenastoupil ani na další výzvu soudu k neprodlenému nástupu ze dne 14. 11. 2013, doručenou mu dne 15. 11. 2013 (obsahující též upozornění, aby obviněný zprávy o svém zdravotním stavu předložil při nástupu výkonu trestu příslušné věznici), jež vycházela z vyjádření Oblastní lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, která sdělila, že je schopna odsouzenému zajistit v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody potřebnou lékařskou péči a nenavrhuje proto postup podle §322 tr. ř.
24. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
25. V posuzované věci je zjevné (plyne ze zjištění soudů nižších stupňů), že obviněný úmyslně bez závažného důvodu nenastoupil v určené době výkon trestu odnětí svobody, čímž vyvolal protiprávní stav a ten pak úmyslně (opět bez závažného důvodu) udržoval až do 20. 2. 2014, kdy musel být do výkonu trestu odnětí svobody dodán na základě soudního příkazu policií. Tím naplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu v jeho první alternativě.
26. Dovolatel dále namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
27. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
28. V dané věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazu znaleckým posudkem k jeho příčetnosti), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se tak týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud se jeho důkazními návrhy zabýval a jeho návrhy zamítl, neboť shledal jejich nadbytečnost. Zejména k návrhu na zkoumání duševního stavu obviněného se vyslovil velmi podrobně a (jak možno zjistit ze str. 4 odst. 3 odůvodnění jeho rozhodnutí) uzavřel, že neměl žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného. Dostatečně se věnoval i ostatním návrhům na doplnění dokazování (viz str. 4 odst. 4 a úvod násl. str. odůvodnění jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
29. Obviněný ve svém podání také namítal, že uložený trest je nepřiměřeně přísný vzhledem k nepatrné společenské škodlivosti daného přečinu, jeho osobním poměrům (nepříznivému zdravotnímu stavu) a jiným okolnostem případu. V souvislosti s tím též uplatnil výhradu vůči závěru odvolacího soudu, podle něhož spáchal čin s rozmyslem a po předchozím uvážení. V daných souvislostech je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
31. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
32. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
33. K námitce obviněného, že společenská škodlivost jeho přečinu je nepatrná, což zřejmě mělo směřovat k aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve v obecné poloze poznamenává následující skutečnosti. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. Jsou-li shora rozvedené skutkové okolnosti zváženy v mezích těchto teoretických východisek, pak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzované věci je na místě vyvození trestní odpovědnosti obviněného pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Nejenže není pochyb o tom, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu (formální hledisko), ale rovněž míra závažnosti (škodlivosti) jeho jednání nesporně dosáhla takového stupně, že nelze činit závěr, že by šlo o skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (materiální hledisko). Jednání obviněného totiž bylo charakterizováno takovými okolnostmi (zvláště de facto opakované nerespektování výzvy k nástupu výkonu trestu – viz neuposlechnutí nejen výzvy, kterou obviněný převzal dne 3. 10. 2013, ale ani výzvy dané mu v reakci na jeho žádost o odklad výkonu trestu, doručené mu dne 15. 11. 2013, což nakonec vyústilo v nutnost jeho dodání do výkonu trestu policejními orgány na základě příkazu vydaného Krajským soudem v Plzni), jež umožňují učinění závěru, že v daném případě šlo o standardní případ spáchání uvedeného trestného činu, jenž se nijak nevymyká jiným případům, v nichž byla trestní odpovědnost pro tento trestný čin vyvozena. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe ani principem ultima ratio nekoliduje.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu