ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1490.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1490/2016-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovoláních, která podali obviněný T. T . , a obviněný Ing. I. K . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 4 To 15/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 45 T 2/2013, byli obvinění T. T. a Ing. I. K. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se měli dopustit způsobem vymezeným pod bodem I. výroku citovaného rozhodnutí.
2. Za tento trestný čin byl obviněný T. T. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a obviněný Ing. I. K. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Oběma obviněným byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit ve výroku rozsudku blíže specifikovanou škodu. Podle §229 odst. 1 a 2 tr. ř. byla část poškozených zcela nebo částečně odkázána s uplatněním jejích nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozhodnutím Městského soudu v Praze byli jmenovaní obvinění podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 1 KZV 45/2011, pro část jednání popsaného pod bodem I. obžaloby, kvalifikovaného jako dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obvinění Ing. M. P. a Ing. R. P. byli za jednání vymezené pod bodem II. výroku tohoto rozsudku uznáni vinnými zločinem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
4. Z podnětu odvolání všech obviněných a některých poškozených rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 4 To 15/2016, pod bodem I. jeho výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. v celé odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
„obžalovaný T. T. na základě plné moci získané od předsedy představenstva společnosti Business Angels Investment a.s., IČ 278 70 430, se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 (dále jen „BAI“), a to nejprve od obžalovaného Ing. R. P. a později od obžalovaného Ing. M. P., od samého začátku faktické činnosti BAI, a obžalovaný Ing. I. K. nejprve jako faktický spolupracovník BAI a od 14. 3. 2008 jako člen představenstva BAI a od 7. 4. 2008 jako ředitel společnosti BAI, oba v průběhu let 2007, 2008 a 2009, nejpozději do 16. 9. 2009 včetně, na území České republiky, zejména v P., vytvořili a provedli společně plán s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky od níže uvedených fyzických osob prostřednictvím BAI a za využití jejích zaměstnanců a osob ze statutárních orgánů BAI, které neseznámili se svým pravým záměrem a cílem, prostřednictvím veřejné nabídky v reklamní kampani určené široké veřejnosti inzerovali především v denících Právo, MF Dnes a Metro a dále na internetových stránkách BAI, možnost vkladů od fyzických osob, označených jako půjčka, za účelem jejich slibovaného zhodnocení společností BAI tím, že tato společnost finance údajně využije v konkrétních projektech, především z oblasti ekologie a energetiky, minimálně v projektech EKO Farma Strážov, recyklace PET lahví Frýdek-Místek, recyklace plastů Stod u Plzně, Solopark Holýšov, FTV Chabařovice a dalších, se slibem zúročení takto poskytnutých finančních prostředků ve výši mezi 5 až 8 procenty ročního úroku v závislosti na době půjčky, nepravdivě uváděli, že tato činnost je pod dozorem České národní banky (dále jen ČNB), ač tomu tak nebylo, prováděli činnost spočívající v přijímání vkladů od veřejnosti, ke které je nutné ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, vydání bankovní licence od ČNB, aniž by o tuto licenci požádali, či měla tato jejich činnost oporu v nějakém jiném právním předpisu jako je např. zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, kdy především v rámci reklamní kampaně, při jednání s klienty a při uzavírání smluv s klienty nepravdivě a zkresleně informovali o poskytovaných službách, fungování a realizaci projektů ve vztahu k tomu, jakým způsobem jsou a budou poskytnuté finanční prostředky využity v jednotlivých projektech BAI, čímž vytvářeli dojem o dovolenosti, správnosti a zákonnosti své činnosti, a takto přesvědčili nejméně níže uvedené fyzické osoby k půjčce finančních prostředků společnosti BAI, přičemž tak činili s vědomím, že takto získané finanční prostředky, mimo těch, které využili ke krytí své činnosti jako bylo např. vyplácení úroků ze získaných finančních prostředků, placení nájmů kanceláří apod., použijí a použili k jinému účelu, než klientům oni sami nebo zaměstnanci BAI na jejich pokyn uváděli, aniž o tom klienty informovali a finanční prostředky si z větší části přisvojili pro svoji potřebu nebo převedli na jiný, dosud neznámý subjekt, od počátku nakládali s finančními prostředky v rozporu s tvrzením uváděným poškozeným, byli si vědomi, že takovéto jednání a nakládání s finančními prostředky povede k neschopnosti BAI dostát sjednaným závazkům, zejména vrácení půjčených peněžních prostředků, čímž způsobí škodu klientům – vkladatelům BAI, přičemž obž. T. T. prováděl toto jednání od samého počátku činnosti BAI především tím, že připravil celou strategii činnosti, včetně její marketingové a reklamní propagace, vytvořil celý způsob činnosti BAI, vybíral v hotovosti finanční částky z účtů BAI, přebíral v hotovosti vybrané finanční částky od klientů od ostatních zaměstnanců BAI a neinvestoval je do projektů BAI, jednal s klienty, řídil ostatní zaměstnance BAI, byl v kontaktu s předsedy představenstva BAI, podílel se na vytváření údajných projektů, zatímco obž. Ing. I. K. především tím, že řídil zaměstnance BAI, předával jim pro jednání s klienty podklady o projektech, o kterých věděl, že nejsou financovány BAI, jednal s klienty, podílel se na vytváření a prezentaci údajných projektů, když tímto způsobem došlo k jednání s níže uvedenými fyzickými osobami – vkladateli BAI, a to: […], přičemž celkem tak způsobili uvedeným 387 poškozeným škodu ve výši 88 046 107,50 Kč.“
5. Obviněný T. T. byl za tento trestný čin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 1 T 158/2010, a za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 3 T 94/2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §274 odst. 1 za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 1.000 Kč, a pro případ, že by tento v určené lhůtě nevykonal, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Obviněný Ing. I. K. byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Oběma obviněným byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o povinnosti obviněných společně a nerozdílně nahradit poškozeným způsobenou škodu a podle §229 odst. 1 a 2 tr. ř. byla část poškozených úplně nebo částečně odkázána s uplatněním jejích nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Soud druhého stupně dále podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných pro dílčí útoky specifikované pod bodem 2. první části výroku jeho rozsudku a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněných Ing. M. P. a Ing. R. P. vrátil Městskému soudu v Praze. V druhé části výroku rozsudku odvolacího soudu (pod bodem II.) byla odvolání zde uvedených poškozených podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
7. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněný Ing. I. K. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
8. Obviněný T. T. vyjádřil své přesvědčení, že s ohledem na nezákonně provedený důkaz znaleckým posudkem nebyla v řízení prokázána esenciální náležitost podvodného jednání, jakož ani závěr soudů, že společnost Business Angels Investment a.s. (dále jen „BAI“) nepřipravovala a nerealizovala žádné projekty, pouze si na nereálné projekty půjčovala peníze, takže právní hodnocení věci jako podvodu je v rozporu se stavem dokazování.
9. Dále konkretizoval, že soud při hodnocení důkazů vycházel a založil své rozhodnutí na důkazu, kterým je znalecký posudek zpracovaný společností A-Consult plus s.r.o., čímž porušil svou povinnost provádět jen „zákonné důkazy“ a narušil tak podstatným způsobem právo na spravedlivý proces, načež poukázal na judikaturní závěry Ústavního soudu ke znaleckému dokazování, jakož i k povinnosti obecných soudů přezkoumávat rozpor se základními právy účastníků v jakémkoliv stadiu řízení. Předmětný znalecký posudek je podle jeho názoru vypracován v rozporu se zásadami, na kterých stojí znalecké zkoumání a které jsou vymezeny zákonem, především v §8 a §10 zákona č. 37/1967 Sb. Zpracovatel posudku zodpověděl položené otázky a učinil závěry, jež mají pro celou záležitost rozhodující význam, navzdory skutečnosti, že mu scházely zcela zásadní podklady (účetnictví, kompletní dokumentace k projektům a fyzický nález, zda byly projekty realizovány a v jakém jsou stavu), čímž byl podle obviněného porušen zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Neprovedení „ohledání místa“, na jehož základě mohl zpracovatel posudku zjistit, že projekty, o které v rámci řízení šlo (které dále specifikoval jako recyklační linku Frýdek-Místek a solární elektrárnu Uherský Brod), byly v rozhodném období realizovány, jakož i skutečnost, že se zpracovatel opíral o nepodložené závěry jiného subjektu (společnosti Fidia Znalecká a.s.), označil za „fatální selhání úlohy znaleckého ústavu v procesu trestního řízení“ , kterým byl „zásadním způsobem porušen princip zpracování znaleckých posudků“ , protože znalec je povinen provádět svoji činnost ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. osobně. V návaznosti na to namítl, že závěry znaleckého posudku jsou nepřezkoumatelné, když zpracovatel místo objektivního postupu uvádí své subjektivní hodnocení a dedukce (např. „lze předpokládat“, „zřejmě“, „lze se domnívat“ ), k čemuž poznamenal, že úlohou znalce je činit jednoznačné závěry tak, aby byly plnohodnotným podkladem pro rozhodnutí soudu. Zpracovatel znaleckého posudku měl překročit svou pravomoc rovněž tím, že činil právní závěry a výklady zákona příslušející pouze soudu (např. ohledně jednání s péčí řádného hospodáře). Soudu prvního stupně v této souvislosti vytknul, že připuštěním uvedeného znaleckého posudku jako důkazu umožnil znalci „obhajobu“ posudku v rámci hlavního líčení, čímž bylo zcela zásadním způsobem ovlivněno rozhodnutí o vině v jeho neprospěch, což ohodnotil jako postup hrubým způsobem zasahující do jeho práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný T. T. navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a věc vrátil k novému projednání.
11. Obviněný Ing. I. K. po citaci vybrané judikatury Ústavního soudu navázal na své výhrady uplatňované již v předchozích stadiích řízení, že postup orgánů činných v trestním (zejména přípravném) řízení byl do značné míry založen na zkreslených a neúplných informacích obsažených v trestním oznámení podaném Českou národní bankou (dále jen „ČNB“), načež akcentoval, že dokazování v řízení podle správního řádu je z hlediska toho, k čemu může ČNB přihlížet, mnohem volnější v porovnání s dokazováním v trestním řízení a závěry ČNB tak nelze bez dalšího přejmout do trestního řízení, jakož i to, že subjekt povinnosti vůči ČNB a subjekt trestného činu nemusí být totožný, takže nelze zaměňovat povinnost podle správního řádu a trestní odpovědnost za spáchání trestného činu podvodu.
12. V návaznosti na svou obhajobu z předchozího stadia trestního řízení podotknul také, že v rozsudku prvoinstančního soudu koncipované úvahy vztahující se k hodnocení subjektivní stránky trestného činu jsou v rozporu s konstantní judikaturou, přičemž odvolací soud tyto úvahy v plném rozsahu převzal, načež soudům obou stupňů vytknul, že dokazování jeho přímého úmyslu nebylo žádným způsobem vedeno, když z pouhého odkazu na množství uzavíraných smluv o půjčce nelze v daném ohledu prokázat ničeho, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze úmysl pachatele jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
13. Dále vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů neméně hrubě pochybily a závažně porušily jeho ústavně chráněná základní práva, pokud zcela jednostranně hodnotily v trestním řízení shromážděné a provedené důkazy téměř výhradně v neprospěch obviněných, popřípadě jimi navrhované důkazy, prokazující jejich nevinu, vůbec neprovedly, resp. jej bagatelizovaly či neprovedly vyčerpávajícím způsobem (především znalecké posudky Ing. Pavla Trčky ze dne 25. 4. 2016 a ze dne 3. 5. 2016), takže nebyl zjištěn skutečný stav věci, aniž by bylo v rozsudku soudu druhého stupně řádně odůvodněno, proč nepřihlédl k obhajobou předloženým důkazům. Soudy obou stupňů tak podle jeho názoru založily své skutkové i právní závěry na neúplných (výpovědi provedeny v přípravném řízení formou dotazníkových šetření) či nepřesných (poškození se měli v rozporu se skutečností vyjadřovat k obsahu inzerce vztahující se k době, kdy byl obsah inzerce stran participace ČNB prokazatelně jiný) výpovědích poškozených, zatímco převažující část výpovědí svědčících v jeho prospěch buď opomenuly hodnotit, nebo je hodnotily tendenčně (jak má např. vyplývat z výpovědí svědků Ing. R. K. či doc. J. T.). Pro úplnost poukázal na závěr odvolacího soudu vyslovený na str. 106 jeho rozhodnutí o neexistenci reálného krizového plánu, pro který neexistuje ve spisovém materiálu žádný závěr, zatímco jeho výslech jako jediný důkaz, kterým mohla být existence či příprava krizového plánu postavena najisto, byl odvolacím soudem zamítnut.
14. Zpochybnil též odmítnutí jeho námitky, že neměl podpisové právo k žádnému z bankovních účtů společnosti, ani přístup k finanční hotovosti uložené v trezoru, s tím, že je „mimo podstatu věci“, neboť tato je podle něho způsobilá poukázat na absenci jeho motivu podvodného jednání. Uvedená námitka odmítnuta soudem druhého stupně má zároveň prokazovat jeho tvrzení, že nemohl existovat jakýkoli společný plán s obviněným T. T., neboť v takovém případě by nepochybně trval na přístupu k finančním prostředkům, takže nemůže obstát popis skutku učiněný soudy obou stupňů, že s obviněným T. T. vytvořili a provedli společně plán s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky. K tomu dodal, že pohnutka pachatele má rovněž podstatný význam pro určení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, přičemž jeho pohnutkou se soudy nižších stupňů nijak nezabývaly.
15. Následně poukázal na závěry odvolacího soudu, že obvinění si nereálnosti projektů byli vědomi, ba ve skutečnosti jejich přípravu přinejmenším v některých případech pouze předstírali, zatímco tento soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně, jenž se však podle obviněného vyjadřuje výlučně k některým projektům, aniž by jakkoli hodnotil, zda si obvinění mohli být nereálnosti projektů vědomi. V této souvislosti tedy namítl, že v rámci přípravy projektů aktivně jednal jak s prodávajícími, tak případnými investory, což má být v přímém rozporu se skutkovým zjištěním nalézacího soudu.
16. Rozsudku soudu druhého stupně dále vytknul, že postrádá znak přesvědčivosti a přezkoumatelnosti rovněž stran výpočtu výše škody, neboť pokud nebylo zjištěno, jaká částka měla být poškozeným vyplacena, nelze tvrdit, že na jistinu půjčky nebylo ničeho vráceno. V tomto směru měl odvolací soud buď doplnit dokazování, případně v těchto bodech zprostit obviněné obžaloby, což však nahradil jen těžko akceptovatelnou úvahou a výpočtem a založil tím nezákonnost svého rozhodnutí pro nerespektování zásad hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku tak podle jeho názoru vůbec nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami odvolacího soudu při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o jeho vině, čímž měl soud druhého stupně závažně porušit zásadu in dubio pro reo.
17. Posledně uvedenou výhradu vztáhnul i ke skutečnosti, že nalézací soud posoudil trestnou součinnost obviněných jako spolupachatelství, kdežto odvolací soud posoudil jejich jednání samostatně, takže v takovém případě je na místě se blíže zaobírat otázkou pokračování v trestném činu. V této souvislosti zdůraznil judikaturní závěr, že jednotný záměr ve smyslu §116 tr. zákoníku je třeba v trestním řízení dokazovat a hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně. Pokud se tedy nepodílel na tvorbě koncepce fungování společnosti BAI, je podle něho na místě posuzovat účast obviněných na jednotlivých dílčích útocích samostatně, přičemž soud nemůže nahrazovat důkazní prostředky vlastní volní úvahou, když je třeba posuzovat, kterých dílčích útoků se obviněný přímo účastnil, což však před soudy nižších stupňů nenastalo. Takovou námitku uplatnil i vzhledem ke skutečnosti, že nebyla relevantně vyřešena otázka jeho účasti na fungování společnosti BAI (z hlediska časového, ale též z hlediska obsahu či faktické náplně jeho působení), načež uvedl, že důvod zastavení trestního stíhání měl být v jeho případě aplikován výrazně šířeji a že je potřebné se blíže zaobírat otázkou, zda se na trestné činnosti (pokud by ji měl soud za prokázanou) nepodílel spíše formou pomoci k trestnému činu podvodu obviněného T. T.
18. Porušení povinnosti soudu druhého stupně vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na obhajobu, shledal v tom, že soud ignoroval jeho námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové, jak se v daném případě mělo stát při hodnocení některých svědeckých výpovědí, ale též znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus s.r.o., který v něm činí rozhodnutí o závažných skutečnostech bez zcela základních a nutných podkladů. K tomu uvedl, že soudy obou stupňů se o uvedený posudek opírají jako o jeden z klíčových důkazů svědčících v neprospěch obviněných, a to ačkoli byly ze strany obviněných předloženy znalecké posudky znějící naprosto opačně a ačkoli je předmětný posudek zpracován zcela chybně z hlediska absentujících podkladů, užitého matematického výpočtu i technického zpracování.
19. Dále poznamenal, že odvolací soud sice formálně doplnil dokazování u veřejného zasedání o znalecké posudky Ing. Pavla Trčky ze dne 25. 4. 2016 a ze dne 3. 5. 2016 (byť pouze jako důkazy listinnými), ani to však nezvrátilo soudem prvního stupně zjištěný skutkový děj. V této souvislosti odcitoval rozhodnutí Ústavního soudu k principu ultima ratio (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), přičemž zdůraznil, že trestní právo nemůže v zásadě sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv jednotlivce soukromoprávních vztahů, k čemuž dodal, že soudy nikterak nezohlednily jimi konstatovanou skutečnost, že poškození si při sjednávání a poskytování půjček počínali bez běžné míry opatrnosti. V návaznosti na citovanou judikaturu rovněž podotkl, že každé skutkové zjištění má vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na stupni zjištění skutkového stavu případu, načež vyjádřil svůj názor, že otázky spojené s aplikací jiného právního odvětví (otázky výkladu norem týkající se působnosti a dohledových pravomocí ČNB, ale též otázky stran právní úpravy provedené zákonem o kolektivním investování, jehož porušování vytýkaly soudy obou stupňů bez bližšího právní rozboru) v trestním řízení sice nejsou otázkami skutkovými, ale jejich zohlednění může mít vliv na přehodnocení skutkových zjištění právě ve smyslu jejich vzájemné dynamické závislosti.
20. V rámci další výhrady připomněl, že odvolací soud zrušil prvostupňový rozsudek ohledně obviněných Ing. M. P. a Ing. R. P. s tím, že bude třeba, aby nalézací soud ujasnil podstatu a výši škody způsobené těmito obviněnými, a to i s ohledem na jejich obhajobu a odvolací námitky týkající se doby jejich skutečného působení v BAI, přičemž podle soudu druhého stupně je rozporné a z hlediska výroku neúplné i stanovisko nalézacího soudu k subjektivní stránce činu těchto obviněných. Vytýkané vady rozsudku soudu prvního stupně měly být podle obviněného s poukazem na §261 tr. ř. logicky posouzeny také v jeho prospěch, neboť jím byly vzneseny obsahově identické odvolací námitky a uplatněna obdobná obhajoba, což činí rozsudek odvolacího soudu vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným.
21. Důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. shledal v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředků proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., načež konkretizoval, že ačkoli soud druhého stupně k jeho odvolání rozsudek nalézacího soudu zrušil, fakticky rozhodl naprosto totožně se soudem prvního stupně, pouze s drobnými modifikacemi, které podle vyjádření odvolacího soudu neměly vliv na správnost rozhodnutí o jeho vině a trestu a fakticky tak jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu bylo v převážném rozsahu zamítnuto.
22. V neposlední řadě učinil výhradu vůči tomu, že mu byl odvolacím soudem uložen nepřiměřeně přísný trest, a to i pro případ, že by jeho trestná činnost byla spolehlivě prokázána (což se však podle jeho mínění nestalo). Toto pochybení spatřil v tom, že není zjevné, z jakého důvodu soud uložil trest prakticky ve shodné výši jako obviněnému T. T., jemuž ukládal trest souhrnný, jakož i v tom, že míra jeho účasti na spáchání trestného činu byla kvalitativně zcela jiná (nižší) než v případě obviněného T. T., když pro sebe nezískal žádný majetkový prospěch, s penězi a finančními aktivy společnosti BAI nemohl fakticky disponovat, neměl rozhodovací pravomoci ve společnosti BAI ani ohledně jejího směřování, ani stran výběru jednotlivých investičních projektů, což nebylo soudem druhého stupně, stejně jako doba od spáchání trestné činnosti, délka trestního řízení a mediální dehonestace všech obviněných, nijak zohledněno. Na druhé straně odvolacímu soudu ve vztahu k hodnocení přitěžující okolnosti spáchání činu po předchozím uvážení vytknul, že taková skutečnost je pouhou domněnkou, aniž by vyplývala z dokazování.
23. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. I. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 4 To 15/2016, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání učinil s poukazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. dal současně podnět k tomu, aby byl výkon jeho trestu po předložení věci odložen, resp. přerušen do doby rozhodnutí o jeho dovolání, jelikož je podle jeho názoru důvodný předpoklad, že dovoláním napadené rozhodnutí bude zrušeno.
24. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem svého vyjádření poznamenal, že byť jsou dovolání formálně založena na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak dovolatelé převážně jen nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Námitky obviněného Ing. I. K., jimiž (stejně jako v řízení před nalézacím a odvolacím soudem) popírá subjektivní stránku, nesouhlasí s odůvodněním zamítnutí svých důkazních návrhů, ani s výpočtem škody a vytýká porušení zásady in dubio pro reo , označil za procesní, které zásadně nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod. Odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů shledal věcně adekvátním ve smyslu judikatury Ústavního soudu, když odvolací soud u všech důkazních návrhů zdůvodnil, proč jim nevyhověl (a to z důvodu nesouvislosti tvrzených skutečností s předmětem řízení a nadbytečnosti navrhovaných důkazů), takže se nemůže jednat o důkazy opominuté a jejich neprovedením nemohlo dojít k porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Dále podotkl, že tvrzený dovolací důvod by mohl být výjimečně naplněn v případě extrémního rozporu (resp. nesouladu) mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, takže dovolatel by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ, avšak obviněný Ing. I. K. nic takého nenamítl, když u jednotlivých důkazů zejména neuvedl, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora zmíněný extrémní rozpor. K opakovaně uplatněné námitce porušení zásady in dubio pro reo poznamenal, že se jedná rovněž o zásadu procesní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení, k čemuž poukázal na jeho související judikaturu. Ohledně výhrady uložení nepřiměřeně přísného trestu poukázal zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., načež konstatoval, že taková výhrada neodpovídá žádným z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Všechny shora uvedené dovolací námitky uplatněné obviněným Ing. I. K. proto označil za neodpovídající důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však podle státního zástupce mohla být podřazena výtka, že v předmětné věci měl být aplikován princip ultima ratio . Po odcitování příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu shrnul, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze výjimečně, přičemž okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Podle jeho názoru však čin dovolatele popsaný v rozsudku nalézacího soudu žádné takové výjimečné znaky nemá, jelikož se jedná o podvody vymykající se běžným případům svou sofistikovaností (včetně vytvoření prostoru pro uplatňovanou obhajobu), počtem poškozených a výší způsobené škody, přičemž tyto okolnosti škodlivost činu pro společnost zjevně zvyšují, nikoliv snižují. Postup soudů, které v dané věci neužily zásadu subsidiarity trestní represe, tedy označil za správný a dovolání obviněného Ing. I. K. v této části za zjevně neopodstatněné.
26. K dovolání obviněného T. T. prvně uvedl, že jeho tvrzení o porušení povinností zpracovatelů namítaného znaleckého posudku podle §8 a §10 zákona č. 37/1967 Sb. považuje za poněkud nejasné, neboť český právní řád obsahuje pod tímto číslem vyhlášku a citovaná ustanovení jsou na daný případ nepřiléhavé, načež vyjádřil svůj názor, že dovolatel měl na mysli zřejmě předmětná ustanovení zákona č. 36/1967 Sb. Dále konstatoval, že dovolatel k samotné věcné správnosti znaleckého posudku nic podstatného neuvádí, a k namítané absenci úplného účetnictví při zpracování posudku poznamenal, že z podstaty trestné činnosti obviněných plyne i to, že o ní úplné účetnictví vedeno nebylo. Případná pozdější realizace projektů nemá podle jeho mínění na trestnost obviněných žádný vliv, k čemuž poukázal na přiléhavé vysvětlení soudů nižších stupňů a skutečnost, že místním šetřením by bylo možné ověřit jen to, že některé z projektů byly realizovány, což je pro posouzení věci naprosto nepodstatné, jelikož dokončené projekty mají s dovolatelem společné jen to, že se o ně zajímal, aniž by byl v rozhodné době schopen, natož ochoten, plnit závazky s nimi související. Námitky proti posouzení předmětného znaleckého posudku označil jako procesní, přičemž se podle něho nejedná o důkaz nezákonný, a proto jím nemohlo dojít ani k porušení základních postulátů spravedlivého procesu, takže ani tyto neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání Ing. I. K. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání T. T. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
29. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 4 To 15/2016, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
34. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
35. V první řadě nutno konstatovat, že námitky obviněného T. T. a podstatná část námitek obviněného Ing. I. K. směřují do oblasti skutkové a procesní. Obvinění soudům obou stupňů vytýkají pochybení v procesu dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů, vykreslují svůj obraz skutkového děje a předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr (že některé projekty byly realizovány, že neexistoval společný plán obviněných k podvodnému jednání, že byl připraven krizový plán atd.). Obviněný T. T. výlučně a obviněný Ing. I. K. v převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
36. Obvinění tedy v uvedeném směru nenamítají rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují do značné míry (a obviněný T. T. v celkové míře) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
37. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Nejvyšší soud nicméně v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se alespoň stručně k námitkám obviněných vyjádří.
38. Oba obvinění shodně namítají vady, či dokonce „nezákonnost“ (obviněný T. T.) znaleckého posudku zpracovaného společností A-Consult plus, spol. s r.o., k čemuž Nejvyšší soud konstatuje, že předmětný znalecký posudek splňuje veškeré zákonné náležitosti v souladu s §107 tr. ř., a nebyl shledán ani žádný jiný důvod jeho vytýkané nezákonnosti. Pokud tuto obviněný T. T. spatřuje v porušení §8 a §10 zákona č. 36/1967 Sb. (byť sám, zřejmě omylem, uvedl nesprávně zákon č. 37/1967 Sb.), jakož i vyhlášky č. 37/1967 Sb., tak nutno poznamenat, že ani k porušení uvedených norem nedošlo, neboť znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r.o., postupoval řádně, ve stanovené lhůtě, oboru a odvětví, pro které byl ustanoven a znalecký posudek zpracoval „osobně“, přičemž vycházení z podkladů zpracovaných jiným subjektem (Fidia Znalecká a.s.) nemožno považovat za porušení posledně uvedené povinnosti. Nelze se ztotožnit ani s namítanou „chybností“ znaleckého posudku z důvodu absence podkladů. Znalecký ústav A-Consult plus, spol. s r.o., sice neměl k dispozici kompletní podklady, avšak tuto skutečnost při zpracování znaleckého posudku pečlivě zohlednil při odpovědi na položené otázky, přičemž postupoval ze všech dostupných podkladů, když nutno podotknout, že neúplnost některých podkladů (zejména účetnictví společnosti BAI, které nebylo vedeno úplně a řádně) byla zapříčiněna ze strany společnosti BAI. Výhradou neprovedení „fyzického nálezu“, na jehož základě měl zpracovatel posudku zjistit, že některé projekty byly skutečně realizovány, se dostatečně zabývaly již soudy nižších stupňů, k čemuž Nejvyšší soud opakovaně akcentuje, že následná realizace některých projektů jinými subjekty je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných zcela irelevantní, neboť stěžejním je posouzení realizovatelnosti projektů samotnou společností BAI, s čímž se soudy v tomto trestním řízení dostatečně vypořádaly. Výtku vůči formulacím užitým ve znaleckém posudku („lze předpokládat“ apod.) nelze rovněž shledat opodstatněnou, neboť takové formulace jsou v rámci znaleckého posuzování (např. při neúplnosti podkladů) běžné, což však nečiní samotný znalecký posudek nezákonným či nepřezkoumatelným. Především však Nejvyšší soud konstatuje, že znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o. nebyl zdaleka jediným, ani stěžejním usvědčujícím důkazem v této věci, nýbrž byl jedním z řady dalších důkazů (viz např. str. 143, 148 rozsudku nalézacího soudu), na což bylo poukázáno i soudem druhého stupně (viz str. 105 rozsudku odvolacího soudu), přičemž tvrzení obviněného Ing. I. K., že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami vůči předmětnému znaleckému posudku, se jeví zcela neopodstatněným již z toho důvodu, že v rámci odvolání žádné obdobné výhrady nevznesl.
39. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný T. T. jiné námitky neuplatnil, nutno konstatovat, že jeho dovolání nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř.
40. K dalším výhradám obviněného Ing. I. K. vůči provádění a hodnocení důkazů Nejvyšší soud uvádí následovné. Pokud soudům nižších stupňů vytýká, že jeho přímý úmysl dovodily z „pouhého odkazu na množství uzavíraných smluv o půjčce“, tak zřejmě opomíjí, že soudy dospěly k takovému právnímu závěru rovněž na podkladě řady dalších zjištěných skutečností (viz str. 156 rozsudku nalézacího soudu, str. 114 – 115 rozsudku odvolacího soudu). Namítané provedení znaleckých posudků Ing. P. T. „pouze“ jako listinných důkazů je řádně odůvodněno na str. 97 a str. 100 rozsudku odvolacího soudu, kde soud druhého stupně vysvětluje, proč jsou závěry předmětných znaleckých posudků pro věc nevýznamné (neboť pojednávají o obecné realizovatelnosti některých projektů, která je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných, jak již shora uvedeno, irelevantní). S výtkou učiněnou vůči „vyslýchání“ poškozených v přípravném řízení formou dotazníkového šetření se odvolací soud rovněž dostatečně zabýval na str. 97 svého rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud poznamenává, že provádění takového dokazování v přípravném řízení v případě mimořádně vysokého počtu poškozených je zcela pochopitelné, přičemž stěžejní je, že takto získané důkazy byly zákonným způsobem provedeny i v hlavním líčení, kde k nim obvinění mohli vznášet případné námitky. Ničeho nelze vytknout ani ve vztahu k hodnocení výpovědí svědků doc. Ing. J. T. a R. K. (viz str. 141 – 142 rozsudku soudu prvního stupně, str. 106 rozsudku soudu druhého stupně), když v předmětných pasážích rozhodnutí nelze spatřovat namítanou tendenčnost hodnocení, kterou ostatně obviněný ani nijak blíže nespecifikoval. K námitkám ohledně krizového plánu Nejvyšší soud opětovně odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž bylo vysvětleno, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že společnost BAI žádným krizovým plánem nedisponovala (viz str. 148 rozsudku nalézacího soudu, str. 106 rozsudku odvolacího soudu), přičemž soud druhého stupně se zabýval i výhradami obviněného vůči uvedenému závěru. Stran odmítnutí námitky absence podpisového práva obviněného k bankovním účtům společnosti BAI a přístupu k jejímu trezoru s tím, že je „mimo podstatu věci“ (viz str. 107 – 108 rozsudku odvolacího soudu), nelze odvolacímu soudu rovněž ničeho vytknout. Pokud tím chtěl obviněný prokázat chybějící motiv svého podvodného jednání, tak nutno konstatovat, že byť pohnutka (motiv) může být jedním z hledisek pro určení povahy a závažnosti trestného činu při individualizaci trestní sankce, pro otázku viny obviněného za spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku není podstatná, neboť pohnutka (motiv) není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nadto Nejvyšší soud poukazuje na zjištění nalézacího soudu, že přes obviněným uváděné skutečnosti tento prokazatelně měl přístup k finanční hotovosti získané souzeným podvodným jednáním (viz str. 150 rozsudku nalézacího soudu). K námitce vztažené k závěru soudů nižších stupňů o vědomí obviněných o nereálnosti projektů nutno uvést, že soudy tím nikterak nerozporují skutečnost, že obviněný Ing. I. K. jednal s investory a ohledně některých projektů také s prodávajícími, když naopak soud prvního stupně tyto okolnosti podrobně rozebírá na str. 142 jeho rozhodnutí. Výhradu vůči postupu odvolacího soudu při určení výše škody nelze rovněž shledat opodstatněnou, neboť soud druhého stupně zpřesnil závěr o výši způsobené škody (a v tomto směru změnil výrok o vině a náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně) z důvodu pochybnosti o výši úroků, které byly některým poškozeným vyplaceny, nikoli z důvodu pochybnosti o výši (ne)vrácené jistiny. Nutno naopak zdůraznit, že soud druhého stupně tak postupoval v souladu s principem in dubio pro reo ve prospěch obviněných, když z výše způsobené škody vyměřené soudem prvního stupně odečetl úroky v maximální možné výši.
41. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí a (převážně) i rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V této souvislosti pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo spadajícího pod zásadu presumpce neviny zakotvenou v §2 odst. 2 tr. ř.
42. Obviněný dále uvádí, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci soudu prvního stupně ohledně formy spolupachatelství, avšak toto tvrzení nutno s poukazem na rozsudek soudu druhého stupně označit za neopodstatněné, neboť posouzení jednání obviněných se v tomto směru nikterak nezměnilo (viz str. 98, 113 rozsudku odvolacího soudu). Pokud od tohoto tvrzení odvozuje námitku vůči formě jeho účasti na pokračujícím trestném činu, tak ji rovněž nemožno shledat důvodnou, k čemuž lze zejména poukázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů, kde se otázkou jeho účasti, resp. součinnosti, na pokračujícím trestném činu podvodu náležitě zabývaly. Skutečnost, že se nepodílel na tvorbě koncepce fungování společnosti BAI, je ve vztahu k posouzení formy jeho součinnosti na předmětném trestném činu irelevantní, neboť jeho účast na pokračujícím trestném činu podvodu spočívala v jiných prokázaných činnostech (především rozhodování o obsahu inzerce a reklamní propagace, jakož i o tom, co bylo poškozeným sdělováno pracovníky společnosti BAI) tvořících tzv. články řetězu společných činností obviněných, které směřovaly ke spáchání shora vymezeného skutku. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 331).
43. K blíže neodůvodněné výhradě obviněného Ing. I. K., že důvod zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. měl být v jeho případě aplikován šířeji, Nejvyšší soud konstatuje, že soud druhého stupně zastavil trestní stíhání obviněných ve vztahu k některým dílčím útokům pokračujícího trestného činu z důvodu totožnosti těchto dílčích útoků s dílčími útoky, pro které byli obvinění soudem prvního stupně zproštěni obžaloby, avšak totožnost nebyla shledána u žádných dalších dílčích útoků, takže k zastavení trestního stíhání v případě těchto odsouzených dílčích útoků s poukazem na překážku ne bis in idem není důvod. Námitka, že zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k obviněným Ing. M. P. a Ing. R. P. se mělo s poukazem na §261 tr. ř. vztahovat i na jeho osobu, rovněž neobstojí, neboť tito dva obvinění byli stíháni pro jiný skutek a jiný trestný čin než obvinění Ing. I. K. a T. T. a důvody zrušení předmětné části rozsudku nalézacího soudu (ujasnění subjektivní stránky činu spáchaného obviněnými Ing. M. P. a Ing. R. P. a podstaty a výše škody způsobené jejich jednáním) neodůvodňují aplikaci zásady tzv. beneficium cohaesionis ve smyslu §261 tr. ř. ve prospěch obviněného Ing. I. K.
44. Ohledně nejasně formulované výhrady vůči postupu orgánů činných v trestním (zejména přípravném) řízení na základě trestního oznámení podaného ČNB Nejvyšší soud konstatuje, že je zcela běžným a zákonem v §158 odst. 2 tr. ř. dokonce předvídaným postupem, že policejní orgán je povinen mimo jiné na základě trestních oznámení učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele. Podklady předložené ze strany ČNB, které lze s ohledem na charakter tohoto subjektu považovat za vysoce důvěryhodné, sice byly získány ve správním řízení, avšak za důkaz v trestním řízení může podle §89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, přičemž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Orgány činné v tomto trestním řízení přitom na základě trestního oznámení a podkladů předložených ČNB a následně i řady dalších důkazů posuzovaly trestní (nikoli správní) odpovědnost obviněných v intencích trestněprávních předpisů. Otázka porušení jiných právních předpisů společností BAI (konkrétně namítané porušení §2a odst. 1 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování) byla soudy nižších stupňů náležitě řešena a odůvodněna (viz str. 138 – 140 rozsudku nalézacího soudu, str. 102 rozsudku odvolacího soudu), když navíc o porušení předmětné normy bylo pravomocně rozhodnuto ČNB.
45. K námitce nepřiměřenosti trestu uloženého obviněnému Ing. I. K. Nejvyšší soud připomíná, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), nicméně obdobné hmotně právní výhrady obviněný v dovolání neuplatnil.
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť není splněna základní podmínka, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného Ing. I. K., jelikož soud druhého stupně i z podnětu jeho odvolání rozhodl nově o jeho vině, trestu (byť jeho trest zůstal de facto nezměněný) a povinnosti k náhradě škody.
47. Pokud by bylo dovolání obviněného Ing. I. K. podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Tento obviněný však rovněž namítl, že v dané věci měl být uplatněn princip ultima ratio , přičemž takovou námitku lze z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní.
48. Ve vztahu k uvedené výhradě je v obecné rovině vhodné připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. Dále nutno konstatovat, že otázkou vhodnosti užití principu ultima ratio a z něho vyplývající zásady subsidiarity trestní represe se zabývaly již soudy nižších stupňů (viz str. 155 – 156 rozsudku nalézacího soudu, str. 115 rozsudku odvolacího soudu), přičemž dospěly k závěru, že jejich aplikace je v souzené věci vyloučena. S tímto závěrem se dovolací soud plně ztotožňuje a podotýká, že potřeba užití prostředků trestního práva je v nyní posuzované věci dána jednak již s ohledem na formální stránku spáchaného pokračujícího zvlášť závažného zločinu v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale i vzhledem k rozsahu a charakteru posuzované trestné činnosti, když škoda, která byla tímto trestným činem způsobena mimořádně vysokému počtu poškozených, mnohonásobně převyšuje škodu velkého rozsahu předpokládanou v uvedené skutkové podstatě.
50. K tvrzení obviněného Ing. I. K. o závěru soudů, že poškození si při sjednávání půjček počínali bez běžné míry opatrnosti, Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se obdobný závěr nepodává. Pokud tím obviněný míří na skutkové zjištění soudu prvního stupně na str. 147 jeho rozhodnutí o tom, že řada poškozených si při uzavírání smlouvy o půjčce na místě nikterak neověřovala sdělované informace o prezentovaných projektech společnosti BAI, tak zřejmě opomíjí navazující argumentaci, že poškození tak činili v důsledku důvěryhodného působení společnosti BAI s ohledem na charakter a rozsah uvádění nepravdivých informací (dohled ČNB, investice do oblastí solárních elektráren a zpracování odpadů podporovaných státem, dotace z EU, zajištění finančně silných investičních partnerů), jakož i vzhledem k dalším skutečnostem (umístnění sídla, vystupování pracovníků společnosti BAI, výplata dílčích úroků). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že „ o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazku 1/2004 pod číslem T 648).
51. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného T. T. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Dovolání obviněného Ing. I. K. odmítl ze shora rozvedených důvodů jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. O dovoláních obviněných rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
52. K žádosti obviněného Ing. I. K. o odložení, resp. přerušení výkonu jeho trestu do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu